ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1034.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1034/2017-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2017
o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 375/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 42/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Obviněný R. P. byl, společně se spoluobviněným R. D., rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 70 T 42/2015, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v uvedeném rozsudku. Podle §44 tr. zákoníku okresní soud u obou obviněných upustil od uložení souhrnného trestu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. pak rozhodl o uplatněném nároku poškozeného P. M. a pojišťovny Uniqa, a. s., na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný R. P. odvolání pouze proti části výroku o náhradě škody, kterým mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost společně se spoluobviněným uhradit poškozenému P. M. škodu způsobenou odcizením mobilního telefonu zn. Nokia ve výši 5 900 Kč. Namítal, že tento telefon byl posléze poškozenému vrácen a jeho tvrzení o nepoužitelnosti telefonu považuje za nedůvěryhodné. Krajský soud v Ostravě odvolání R. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl usnesením ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 375/2016.
II
Obviněný R. P. podal proti výše zmíněnému usnesení krajského soudu dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že škoda za odcizený mobilní telefon, který byl posléze poškozenému vrácen, nevznikla v příčinné souvislosti s jeho odcizením, když nebylo prokázáno, že by jeho nefunkčnost byla způsobena tím, že tento telefon odcizil. Argumentaci odvolacího soudu k jeho námitce považuje za nedostatečnou a shledává v jeho postupu porušení zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla „in dubio pro reo“. Navrhl, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ve kterém znovu rozhodne o náhradě škody.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že považuje dovolání za důvodné a navrhla, aby Nevyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ohledně obviněného v části napadeného výroku o náhradě škody a sám rozhodl rozsudkem.
III
Obviněným R. P. uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání, a to z hlediska ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., a shledal, že podané dovolání není přípustné.
Ze znění §265a odst. 1 tr. ř. totiž vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou potom taxativně uvedena soudní rozhodnutí, která se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a), b) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně a podle §265a odst. 2 písm. c) až g) tr. ř. proti rozhodnutím, kdy bylo rozhodováno formou usnesení. Podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., je pak dovolání přípustné proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Rozhodnutí soudu druhého stupně lze tedy dovoláním napadnout jen za předpokladu, že toto rozhodnutí je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu nebo o náhradě škody.
Jiné, než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Výrok o náhradě škody (pozn. také výrok o trestu) sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, avšak k přezkumné činnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. to není dostačující, neboť odvolací soud je povinen se zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden pouze v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním. To ale v tomto případě odvolací soud nezjistil. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci nebylo podáno odvolání proti výroku o vině.
K rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, že „z ustanovení §253 a §254 odst. 1 tr. ř., vyplývá, že odvolací soud je vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká. Toto výchozí vymezení a (omezení) přezkumné pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům však rozšiřuje ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., a to pro případy, když vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak je odvolací soud povinen přezkoumat i tento jiný (odvoláním nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, a proto z toho vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, že by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku“.
Dovolatel proto může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. K námitce obviněného, že telefon byl poškozenému vrácen a jeho tvrzení o nepoužitelnosti telefonu je nedůvěryhodné, odvolací soud uvedl, že výrok o vině a trestu nebyly odvoláním napadeny, proto se jimi blíže nezabýval, přezkoumal pouze, zda skutková zjištění okresního soudu odpovídají užité právní kvalifikaci a zda řízení nevykazuje vady, ale žádné pochybení neshledal. Z podnětu odvolání obviněného přezkoumal proto pouze výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. M., ohledně věrohodnosti jeho výpovědi neměl žádné pochybnosti a odvolání obviněného proto zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Z hlediska přípustnosti dovolání, které podal obviněný je tedy zřejmé, že usnesení Krajského soudu v Ostravě nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny ani trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolací soud tak z podnětu odvolání obviněného přezkoumával pouze výrok, který se týkal nároku na náhradu škody. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když obdobné rozhodnutí učinil již např. v usneseních sp. zn. 3 Tdo 1369/2013 ze dne 18. 12. 2013, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, sp. zn. 7 Tdo 1443/2015 ze dne 27. 1. 2016, nebo také v rozhodnutí ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2006, svazek 26, pod T 899).
Protože soudem druhého stupně bylo rozhodováno pouze o odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody, Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako dovolání, které není přípustné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu