ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1108.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1108/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2017 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 7 To 125/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 185/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Obviněný J. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 2 T 185/2015, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že poukazuje na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, na absenci odůvodnění některých údajně zjištěných skutečností a na porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že výrok o vině byl založen na zásadním důkazu, který jej má usvědčovat, a to na výpovědi poškozeného, kterou ale rozporoval a nepovažuje ji za neměnnou, jak uvedl odvolací soud, který také uvádí další důkazy údajně prokazující jeho vinu, ale tyto jeho vinu nejsou schopny prokázat. Konkrétně namítá nesprávné zjištění časové souslednosti jednání, kdy měl podle zjištění soudů již při příchodu do restaurace vystupovat vůči poškozenému agresivně, že jej zbije, ale toto tvrzení poškozeného popírá s tím, že kromě tvrzení poškozeného není potvrzeno ani žádným jiným důkazem a jde tak o tvrzení proti tvrzení. K této důkazní situaci poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, a k povinnosti soudu vypořádat se s námitkami obviněného poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08. Soudům vytýká, že neuvedly, proč upřednostňují výpověď poškozeného před jeho výpovědí. Tímto agresivním jednáním při příchodu do restaurace měl přitom podle soudů navodit atmosféru strachu, která se pak dál stupňovala, i když již on sám k ní dále přímo aktivně nepřispíval. Neprokázání časové souslednosti jednotlivých událostí, kdy mělo dojít k přesunu poškozeného ke stolu, kde seděli obvinění, k výhrůžkám, k odebrání finanční hotovosti, mobilního telefonu a řetízku s náramky, přičemž okamžik předání drobných mincí nebyl žádným způsobem prokázán, má přitom podle obviněného význam minimálně pro jeho zavinění. Pokud by totiž nedošlo k výhrůžce, kterou měl učinit v úvodu setkání a kterou zpochybňuje, a zároveň by nedošlo ani k předání mincí ještě u baru, pak by v této části nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, protože by chyběl její znak, výhrůžka. Okamžik vznesení výhrůžky by pak podle obviněného nabyl ještě většího významu, pokud by k předání peněz došlo při nebo po cestě od baru ke stolu, protože teprve po vznesení výhrůžek mohlo dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty loupeže. Kdy došlo k předání jednotlivých věcí a zejména drobných mincí, ale podle obviněného nelze z provedeného dokazování jednoznačně určit, významným důkazním prostředkem k tomu mohl být kamerový záznam, který ale již nelze dodatečně opatřit a jedná se tak o tvrzení poškozeného proti jeho tvrzení, s kterým se soudy dostatečně nevypořádaly a jeho vina je postavena v podstatě na výpovědi poškozeného jako jediném důkazu. Rozhodnutí, jímž byl uznán vinným, tak pro jednoznačné neprokázání významné skutkové okolnosti a řádné nevypořádání se s jeho námitkami odvolacím soudem, podle obviněného spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání uplatnil obhajobu známou již z jeho dosavadní obhajoby i z odvolání a prakticky výlučně se zabývá skutkovými otázkami. Podle státní zástupkyně jej ale zcela usvědčila podrobná a logická výpověď poškozeného Š. D., výpověď svědka F. M. a další důkazy, jako protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, prohlášení poškozeného o převzetí částky 2 000 Kč za odebraný telefon od M. S., o jejichž věrohodnosti neměly soudy důvod pochybovat. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že v podstatě kopíruje dřívější argumentaci soudů, ale nezabývá se namítaným porušením práva na spravedlivý proces, kdy nejsou jiné důkazy schopné prokázat jeho vinu a stojí tak tvrzení poškozeného proti jeho tvrzení. K tomu poukázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, zabývajícího se zvýšenými požadavky na odůvodnění rozhodnutí v takové důkazní situaci. Zopakoval také svoji argumentaci z dovolání ohledně poškozeným tvrzeného jeho agresivního vystupování vůči poškozenému po příchodu do restaurace, které ale popírá, výpověď svědka F. M. a dobrovolné uhrazení škody (pozn. za odebraný mobilní telefon), že soudy nesprávně považují za usvědčující důkazy, přestože tento svědek vůbec nepotvrdil, zda a kdo vůči poškozenému vystupoval agresivně a škodu pak uhradil, aniž by se ale hlásil k odpovědnosti za její způsobení, tedy aniž by přiznal vinu a toto uhrazení škody je polehčující okolnost. Setrval proto na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedeném v dovolání.
II.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace trestního zákona jako hmotně právního předpisu na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud a je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné uplatňovat skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou výhrady proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán jen na výslovně stanovené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod, a který je z tohoto hlediska koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Uvedený extrémní rozpor i porušení práva na spravedlivý proces obviněný namítá. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak jej obviněný namítal.
V posuzované věci byl obviněný J. P. v bodě ad 1) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, společně se spoluobviněnými M. K. a A. Š., uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Stejným trestným činem byl v bodě ad 2) rozsudku samostatně uznán vinným za další jednání obviněný A. Š. Takto byl posouzen skutek v bodě ad 1) rozsudku, který podle skutkových zjištění Okresního soudu v Břeclavi, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že v úmyslu odcizit poškozenému Š. D. vhodné věci, dne 14. 8. 2015 okolo 16.00 hodin v B., v prostorách restaurace Lokálka, nejprve obviněný J. P. oslovil poškozeného pod záminkou vyrovnání dluhu za dřívější zapůjčení nefunkčního mobilního telefonu, řekl poškozenému sedícímu u baru, že jej chce zbít, následně obvinění A. Š. a M. K. směřovali na poškozeného výhružky násilím, obviněný J. P. poškozeného vyzval k vydání peněz, načež mu poškozený vydal částku přibližně 100 Kč v mincích, všichni tři obvinění si sedli ke stolu a vzápětí přivolali poškozeného aby si k nim přisedl, kdy následně byl obviněným A. Š. vyzván k vydání řetízku a dvou náramků, což poškozený odmítl a proto mu A. Š. řetízek z krku sejmul sám, což A. Š. a M. K. doprovázeli výhružkami možným násilím na adresu poškozeného, pročež poškozený z obavy o své zdraví raději strpěl sejmutí řetízku obviněným A. Š. a vydal mu také dva náramky, a ve chvíli, kdy obviněný J. P. vyzval poškozeného k vydání mobilního telefonu, poškozený opět z obavy o své zdraví tak učinil, neboť mu obvinění A. Š. a M. K. hrozili zbitím, obviněný J. P. z mobilního telefonu vyndal SIM kartu a paměťovou kartu, tyto vrátil poškozenému se slovy, že telefon mu vrátí, až mu poškozený uhradí dluh; poškozený z restaurace odešel, nastoupil do vlaku, přičemž ještě před odjezdem z B. za ním přišel obviněný A. Š. a chtěl po něm heslo k mobilnímu telefonu, přičemž společným jednáním všech obviněných byla poškozenému Š. D. způsobená škoda odcizením v celkové výši nejméně 1 800 Kč. Obviněný J. P. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody také spoluobviněným A. Š. a M. K. a ve vztahu ke skutku ad 2) podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti A. Š. k náhradě škody.
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného Š. D., kterou soudy po pečlivém hodnocení důvodně shledaly věrohodnou. Výpověď tohoto poškozeného o průběhu celé události je jednoznačná, když v hlavním líčení dne 8. 1. 2016 (viz č. l. 295 a násl. tr. spisu) uvedl, že jej obviněný J. P. po vstupu do restaurace ještě u baru oslovil s výhrůžkou, že jej zbije („ty dostaneš“) a požadoval po něm peníze. Po sdělení poškozeného, že peníze nemá, ale obviněný J. P. uslyšel jejich cinkání, když poškozený sesedal ze židle u baru a tak mu je vydal. Byť s určitými rozpory ale také oba spoluobvinění ve svých výpovědích potvrdili, že se obviněný J. P. ještě předtím, než poškozeného zavolali ke svému stolu, bavil s poškozeným u pultu a totéž uvedl i samotný obviněný J. P. ve své výpovědi v přípravném řízení (viz č. l. 24 p. v. tr. spisu). Tvrzení o nezjištěné časové souslednosti celého skutkového děje je tak v přímém rozporu s výpovědí poškozeného, která je v tomto směru potvrzována i výpovědí spoluobviněných a také samotného obviněného J. P.
Nejvyšší soud obecně připomíná, že při spolupachatelství se každému ze spolupachatelů přičítá celý škodlivý následek, pokud byl způsoben společným jednáním spolupachatelů a je zahrnut jejich společným úmyslem. Zákon přitom nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná. Konkrétně u trestného činu loupeže není nutné, aby se každý ze spolupachatelů osobně dopustil zjevného násilí. Postačí, je-li jeden ze spolupachatelů po boku druhému jako útočníkovi po dohodě s ním a jestliže svou přítomností nepřímo přispívá útočníkovi k provedení činu tím, že mu poskytuje psychickou posilu, oporu a je připraven mu v případě nutnosti pomoci.
Klade-li tedy obviněný J. P. tak velký důraz na časovou souslednost skutkového děje, a to zejména ve vztahu k jeho počáteční výhrůžce poškozenému, že jej chce zbít, ani v případě neprokázání této výhrůžky by jej to vzhledem k další části jednání nezbavilo trestní odpovědnosti jako spolupachatele loupeže. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku totiž opakovaně konstatoval, a nejen odvolací soud, ale také Nejvyšší soud se s tím plně ztotožnil, že všichni tři obvinění od samého počátku a i po celou dobu skutku jednali společně, vedeni společným úmyslem vzít poškozenému věci. Zpochybňuje-li přitom obviněný v této souvislosti existenci úmyslné formy zavinění, resp. úmyslu zmocnit se cizí věci za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, nejedná se ani v tomto případě o námitku hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku neexistence úmyslné formy zavinění v první části jednání totiž obviněný zakládá na své skutkové verzi průběhu skutkového děje, tedy na popření výhrůžky vůči poškozenému na počátku setkání s ním. V další části pak sice uznává, že mobilní telefon od poškozeného obdržel v době, kdy docházelo ze strany spoluobviněných k výhrůžkám násilí vůči poškozenému, ale považuje za neprokázané, zda telefon obdržel s vědomým využitím této situace, nebo si souvislost s výhrůžkami neuvědomil. Tyto spekulativní úvahy obviněného Nejvyšší soud jednoznačně odmítá a naopak se plně ztotožnil se závěrem soudů, že obvinění výhrůžkami vytvořili atmosféru strachu a poškozený se pod vlivem tohoto jejich jednání ze strachu z násilí podroboval jejich požadavkům na vydání daných věcí.
Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že uvedenými soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takové námitky by korespondovaly s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání na námitkách, jimiž polemizoval s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména svědeckou výpověď poškozeného a výpověď svědka F. M. z řad obsluhy v dané restauraci. Smyslem námitek obviněného bylo prosadit jeho vlastní skutkovou verzi založenou na tvrzení, že se žalovaného jednání proti poškozenému nedopustil. Tím se obviněný ocitl mimo meze zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný sice tento dovolací důvod formálně deklaroval, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňovaly, nekorespondovaly s ním a nebyly proto pod něj podřaditelné. Nejvyšší soud proto, když nezjistil ani namítaný extrémní rozpor, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení z hledisek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu