ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1180.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1180/2017-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. září 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 9 To 181/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 11/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2017, č. j. 2 T 11/2017-190, byl obviněný Z. Š. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil pokusu zločinu tím, že dne 17. 12. 2016 v době kolem 22:00 hod. na ubytovně N. n. h., v obci Z., okres K., v části chodby sloužící jako kuřárna po předchozím slovním konfliktu napadl mačetou s délkou čepele 36,5 cm poškozeného M. K., jehož se pokusil nejprve bodnout směrem do břicha, a když poškozený útoku uhnul, sekl mačetou nejméně jednou čelně do oblasti obličeje a horní poloviny těla poškozeného, jenž útok vykryl zdvižením rukou přes svou hlavu, v důsledku čehož utrpěl amputaci části posledního článku ukazováku levé ruky, sečnou ránu na palci levé ruky zasahující do podkoží a hlubokou sečnou ránu prvního meziprstí pravé ruky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2017, č. j. 9 To 181/2017-216, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že skutek byl soudy obou stupňů nesprávně kvalifikován. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený obviněného fyzicky napadl, strčil do něj a povalil ho na zem, přičemž mu způsobil zranění na temeni hlavy a vyhrožoval mu zabitím. Jelikož měl obviněný obavu z dalšího jednání poškozeného, jako starší a slabší osoba by se neubránil konfliktu s poškozeným, a proto v rámci obrany a v šoku použil mačetu, pro kterou si zašel do svého pokoje. Neměl v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Jeho jednání mělo znaky pouze přečinu ublížení na zdraví. Své sklony k výtržnickému a násilnému jednání obviněný zpochybnil tím, že jeho záznamy v evidenci Rejstříku trestů jsou staršího data. Zdůraznil, že žije spořádaným a bezúhonným životem, pracuje a uložený trest je nepřiměřeně přísný.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ze shora uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. V posuzované věci je výrok o vině obviněného založen na skutkových zjištěních, která nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy a do kterých tedy neměl Nejvyšší soud důvod jakkoli zasahovat.
Obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, neboť poškozenému nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví a navíc se bránil jeho útoku. Tato námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Shodnou námitku obviněný uplatnil již ve svém odvolání a soud druhého stupně se s ní dostatečně vypořádal (str. 2 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Soudy obou stupňů konstatovaly, že na obviněného sice poškozený útočil jak verbálně, tak i fyzicky, ale tyto útoky přestaly a obviněný měl možnost odejít do svého pokoje. Následné jednání obviněného, kdy si z pokoje přinesl mačetu a poškozeného s ní napadl, však v žádném případě nelze brát jako bezprostřední obranu proti jednání poškozeného. Nejednalo se tedy ze strany obviněného o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku, neboť závěr o nutné obraně musí být skutkově podložen výsledky provedeného dokazování, z něhož musí vyplynout všechny znaky, které nutnou obranu definují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014). V projednávaném případě obviněnému přímo nehrozil a ani neprobíhal proti němu útok ze strany poškozeného a naopak jednání obviněného lze označit za odplatu za jeho předchozí napadení poškozeným. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že se pouze bránil útokům poškozeného.
Úmysl u pokusu trestného činu musí vždy zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. V případech, kdy pachatel útoku nedozná úmysl způsobit určitý následek, je třeba jej zjišťovat i jen na podkladě nepřímých důkazů. Je tedy nutné posoudit povahu a charakter nástroje, který byl k útoku použit, intenzitu útoku, způsob jeho provedení, místo na těle poškozeného, kam útok směřoval, i pohnutku činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1050/2004). Obviněný svým jednáním sice způsobil následek odpovídající ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vzhledem k použité zbrani (mačeta s délkou čepele 36,5 cm) i k tomu, že útok bezprostředně směřoval na břicho a poté na hlavu poškozeného, který neměl žádný prostředek, jak se tomuto útoku bránit, obviněný mohl snadno způsobit následek odpovídající těžké újmě na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozený sílu úderu mačetou zmírnil za cenu amputace části prstu a sečných ran obou rukou, nemůže svědčit ve prospěch obviněného. Ze znaleckého posudku (č. l. 93-94 tr. spisu) vyplynulo, že mechanismus útoku byl reálně způsobilý ke vzniku vážného poranění ve smyslu těžkého ublížení na zdraví. Obviněný přitom jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť vzhledem k použité zbrani i směru útoku musel vědět, že svým jednáním může tento následek způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím musel být srozuměn. Soudy obou stupňů proto správně kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Ve stručnosti lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4-6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu). Námitku ohledně absence úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví posoudil Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu je třeba uvést, že tato námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný totožné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.