ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1238.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1238/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. října 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 To 497/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 64/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 7. 2016, č. j. 5 T 64/2016-219, byl obviněný uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku a odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že
ad 1) dne 20. 8. 2015 ve V., okres K., ve Věznici V. oznámil státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze nepravdivé informace, že byl jako vězeň dne 27. 7. 2015 v areálu Věznice V. v kanceláři vychovatele fyzicky napaden dvěma příslušníky vězeňské služby, ačkoli jej ve skutečnosti nikdo v kanceláři fyzicky nenapadl, a uvedeného jednání se dopustil se záměrem způsobit trestní stíhání příslušníků vězeňské služby P. K. a A. Č., které neznal jménem, ale kteří se zúčastnili jednání v kanceláři a jako jediní odpovídali jeho popisu,
ad 2) dne 10. 9. 2015 okolo 11:25 hod. ve Věznici V. po řádném poučení při podání vysvětlení Generální inspekci bezpečnostních sborů vypověděl, že byl jako vězeň dne 27. 7. 2015 v areálu Věznice V. v kanceláři vychovatele fyzicky napaden dvěma příslušníky vězeňské služby, ačkoli jej ve skutečnosti nikdo v kanceláři fyzicky nenapadl, a uvedeného jednání se dopustil se záměrem způsobit trestní stíhání příslušníků vězeňské služby P. K. a A. Č., které neznal jménem, ale kteří se zúčastnili jednání v kanceláři a jako jediní odpovídali jeho popisu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 9 To 497/2016-250, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání obviněný nejprve zopakoval své námitky uplatněné již před odvolacím soudem. Namítl nesprávné hodnocení důkazů stran věrohodnosti svědků, nedostatečný rozsah dokazování, čímž podle obviněného došlo k porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Kromě toho je podle obviněného uložený trest nepřiměřeně přísný s ohledem na verbální charakter skutku, absenci způsobení jakékoli újmy poškozeným a též skutečnosti, že za toto jednání byl již kázeňsky potrestán. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou úmyslu obviněného, ačkoli tento uvedl, že nechce, aby dozorci byli trestně stíháni. V tomto směru obviněný poukázal na judikaturu, podle které je v případě trestného činu křivého obvinění nutné se zabývat i otázkou, zda obviněný chtěl, nebo si byl vědom, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, a současně chtěl nebo alespoň byl srozuměn, že v důsledku obvinění bude tato osoba trestně stíhána. Podle obviněného nebylo spolehlivě prokázané, že by jeho tvrzení nebylo pravdivé, čímž zůstávají pochybnosti o jeho vině.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a sám rozhodl o mírnějším trestu, případně aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se nebude k dovolání obviněného vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obviněný vytkl soudům nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečný rozsah dokazování. Tyto námitky směřují do skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový děj byl tedy dostatečně zjištěn provedenými důkazy a jakékoliv doplňování dokazování podle představ obhajoby je již nadbytečné.
Námitku obviněného ohledně nepřiměřeně přísného trestu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem pouze pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. V projednávaném případě se však o žádnou z těchto variant nejedná, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci zákonné trestní sazby.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze z uplatněných námitek podřadit pouze tu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu křivého obvinění, neboť obviněný podle své obhajoby neměl v úmyslu způsobit poškozeným trestní stíhání. Ke spáchání trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je požadován specifický úmysl přivodit trestní stíhání určité osoby. K jeho naplnění postačuje i srozumění s tímto následkem, tedy úmysl nepřímý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 247/2014). Obviněný byl při podání vysvětlení poučen, že svým jednáním může způsobit trestní stíhání poškozeným. Proti jeho tvrzení, že takovýto následek nechtěl způsobit, stojí i skutečnost, že byl již za stejný trestný čin v minulosti odsouzen Okresním soudem v Sokolově ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 102/2015, a proto si musel být vědom možných následků svého jednání. Na základě výše uvedeného bylo spolehlivě prokázané, že obviněný jednal nejméně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tvrzení o jeho údajném fyzickém napadení ze strany vězeňských dozorců může vést k jejich trestnímu stíhání.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že většinu námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a rovněž ve svém odvolání, a jak již bylo rozvedeno výše, soudy obou stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.