ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1313.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1313/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. října 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 11 To 362/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 195/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudky Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 T 195/2015-189, a ze dne 20. 9. 2016, č. j. 2 T 195/2015-226, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví (v označení trestného činu chybí „z nedbalosti“) podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, přičemž bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil během zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že v katastru obce V. n. J. jako jediný jednatel společnosti NVE Czech, s. r. o., tj. stavebníka a zhotovitele provádějícího stavbu vodního díla „Malá vodní elektrárna“ na vodním toku Jizerka, kdy toto místo jako staveniště žádným způsobem nezabezpečil proti vstupu nepovolaných osob, přestože se nacházelo bezprostředně u pozemní komunikace a horní hrana boku náhonu byla v úrovni přilehlé komunikace, v důsledku čehož dne 21. 9. 2014 kolem 21:30 hod. v neosvětleném místě spadla poškozená J. P. do 2,4 m hlubokého stavebně upraveného koryta vodního náhonu a utrpěla závažná poranění, která si vyžádala lékařské ošetření, dva operativní zákroky s hospitalizací do 24. 9. 2014 a pracovní neschopnost do 31. 3. 2015.
Rozsudky soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na základě kterého soud druhého stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 11 To 362/2016-243, v celém rozsahu zrušil oba rozsudky soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsoudil ho podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Obviněný namítl, že přestože odvolací soud v otázce náhrady škody dospěl k závěru, že obviněný jako fyzická osoba nejednal se státními orgány a stavbu vlastnila právnická osoba, tuto skutečnost nezohlednil při hodnocení jeho viny a přípustnosti trestního stíhání. S poukazem na §2 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější posouzení podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen ZTOPO), neboť podle obviněného byly dány podmínky trestní odpovědnosti právnické osoby za přečin podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Údržba náhonu byla prováděna právnickou osobou, tato rovněž jednala se státními orgány, a proto nebyla vyloučena její odpovědnost. S ohledem na ustanovení §9 odst. 3 ZTOPO se podle obviněného měla tato skutečnost promítnout do vymezení míry zavinění, případně do výše trestu. Podle názoru obviněného se tedy nemohl dopustit protiprávního jednání kladeného mu za vinu a jeho trestní stíhání je nezákonné, neboť se lze domáhat trestní odpovědnosti právnické osoby. Soudům obou stupňů vytkl, že hodnotily důkazy selektivně a v jeho neprospěch. Kromě toho podle obviněného nebylo provedenými důkazy prokázáno, že by se skutek stal tak, jak byl uveden v obžalobě, a že ho spáchal obviněný.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou okolnost podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., a nelze se tedy k němu blíže vyjádřit. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný si sám odpověděl na svou námitku, zda je namístě jeho trestní odpovědnost, když konstatoval, že vzhledem k §9 odst. 3 ZTOPO jeho trestní odpovědnost dotčena není. Kromě toho státní zástupce poznamenal, že ZTOPO do 1. 12. 2016 nepostihoval předmětný přečin, a proto nelze právnickou osobu stíhat za skutek, který byl spáchán dne 21. 9. 2014. Z těchto důvodů je dovolání obviněného v této části zjevně neopodstatněné. Obviněný dále obecně zpochybnil skutková zjištění, aniž by namítl extrémní nesoulad, nebo porušení jiného postulátu spravedlivého procesu, což podle státního zástupce nespadá pod žádný z dovolacích důvodů.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je však dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, přičemž ve věci existoval některý z důvodů nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. V případě tohoto dovolacího důvodu obviněný neuvedl žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř. Jiné namítané vady nepřípustnost trestního stíhání nezakládají. Pokud tedy obviněný namítá, že jeho trestní stíhání podle zákona bylo nepřípustné, je ze shora uvedeného zřejmé, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť jeho trestní stíhání bylo přípustné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, že soudy selektivně hodnotily důkazy vyznívající pouze v jeho neprospěch a že jeho vina nebyla spolehlivě prokázaná, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., neboť směřují výhradně do rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Kromě toho je na místě poznamenat, že v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, neboť zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi poškozené a svědků, lékařskými zprávami a odbornými vyjádřeními. Je rovněž namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání nenamítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, které by mohlo opodstatnit jakýkoliv zásah Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, že věc měla být posuzována podle ZTOPO jakožto výhodnější právní úpravy pro obviněného a že trestně stíhána měla být společnost NVE Czech, s. r. o., nikoli obviněný jako fyzická osoba. Z tohoto důvodu podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K projednávanému skutku došlo dne 21. 9. 2014. Právnická osoba však v té době nemohla naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku, neboť tento trestný čin nebyl uveden v taxativním výčtu trestných činů v §7 ZTOPO, kterých se právnická osoba mohla dopustit. Do předmětného ustanovení byl trestný čin zařazen až novelou provedenou zákonem č. 183/2016 Sb. s účinností od 1. 12. 2016. Rovněž námitku obviněného, že by použití ustanovení ZTOPO bylo pro něj výhodnější, nelze pokládat za relevantní. Podle §9 odst. 3 ZTOPO není trestní odpovědností právnické osoby dotčena trestní odpovědnost osob fyzických. I kdyby se tedy přečin posoudil podle ZTOPO, odpovědnost obviněného by tím nebyla dotčena a proto nelze tuto právní úpravu považovat za výhodnější pro obviněného ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. V případě trestní odpovědnosti právnické osoby i některé z osob uvedených v §8 odst. 1 a) až c) ZTOPO se přitom uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015). Nejvyšší soud tuto námitku obviněného vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Na shora uvedeném závěru nemůže nic změnit ani další námitka, že odvolací soud v otázce náhrady škody dovodil odpovědnost právnické osoby, ale ke stejnému závěru nedospěl v otázce viny a přípustnosti trestního stíhání obviněného. Odvolací soud správně uzavřel (str. 6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), že v rámci posuzování náhrady škody bylo klíčové posoudit, zda se obviněný dopustil excesu z jednání za právnickou osobu a tedy zda jednal sám za sebe jako za fyzickou osobu, nebo jestli nevybočil z rámce plnění úkolů pro danou právnickou osobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 499/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4207/2013). Samotné odsouzení jednatele právnické osoby v trestním řízení přitom nemá přímý vliv na posouzení pasivní věcné legitimace v rámci občanskoprávního řízení o náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013). Jelikož se obviněný nedopustil excesu z plnění úkolů pro právnickou osobu, lze na jeho jednání aplikovat ustanovení §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a náhradu škody vyžadovat po právnické osobě, tedy společnosti NVE Czech, s. r. o., avšak trestní odpovědnost obviněného jako fyzické osoby tímto není dotčena.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný většinu námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.