ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1786.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1786/2016-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. května 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 7 To 335/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 237/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 6 T 237/2014, byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jednání popsané v obžalobě, v němž byl spatřován v bodě ad 1. zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a ad 2. zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Zločinů se měl dopustit tím, že ad 1. od přesně nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2012 do dne 8.9.2013, v P., ul. S., v bytě č. …, nacházejícím se ve 3. podlaží panelového domu č. …, kde bydlel ve společné domácnosti se svojí matkou poškozenou H. K. roz. K., tuto psychicky a fyzicky týral tím způsobem, že jí se vzrůstající intenzitou nejprve hrubě slovně nadával, poté ji fyzicky napadal tak, že ji fackoval, bil pěstmi do oblasti hlavy, obličeje, zad a rukou, dále ji kopal do zad, kdy se interval napadání zkracoval, přičemž tomuto jednání většinou předcházelo její osočování, např. že jej poškozená nakazila a může za jeho špatný zdravotní stav, že je opilá, nebo že mu nedává finanční prostředky na jeho potřeby, nejméně v šesti případech po napadení musela poškozená vyhledat lékařské ošetření u své praktické lékařky MUDr. M. Č., rovněž poškozené neustále něco nařizoval a přikazoval, např. to, kdy může otevřít okna, neustále ji o něčem poučoval, přitom celé hodiny hovořil o jedné věci dokola a ve chvíli, kdy se poškozená zavřela do pokoje, protože ho již nechtěla poslouchat, tak si stoupnul za dveře a mluvil dál, několikrát vzal během napadání do ruky nůž na svou domnělou obranu, v jednom případě poškozené vyhrožoval, že jí vymlátí zuby, aby nemohla jet na dovolenou, a tímto jednáním působil poškozené H. K. dlouhodobou psychickou újmu, přičemž u ní byla v důsledku tohoto jednání zjištěna posttraumatická stresová porucha, ad 2. od přesně nezjištěné doby, nejméně však od počátku měsíce října roku 2013 do 23.40 hod. dne 30.12.2013, v P., ul. S., v bytě č. …, nacházejícím se ve 3. podlaží panelového domu č. …, kde bydlel ve společné domácnosti se svojí matkou poškozenou H. K. roz. K., tuto psychicky a fyzicky týral tím způsobem, že jí nejméně každý druhý den verbálně napadal slovy „ty krávo, ty píčo, ty čůzo, ty můžeš za to, že jsem nemocný a že jsem tam, kde jsem“, kdy ve dvou případech, a to dne 19.12.2013 a dne 30.12.2013, tyto jeho verbální výpady přerostly ve fyzické násilí proti poškozené, konkrétně dne 19.12.2013 v přesně nezjištěné době kolem 18.00 hod. přistoupil k poškozené, která v tu dobu seděla v obývacím pokoji v křesle, a začal ji verbálně napadat a obviňovat, že je mu zle a že je to její vina, a když se mu poškozená snažila po dobu asi 15 minut vysvětlit, že za jeho stav nemůže, tak jí za pokračujícího verbálního napadání výrazy „píčo, krávo“ opakovaně začal bít sevřenou pěstí do obličeje, následně začal kopat poškozenou nohama do hrudníku a opět bít pěstmi do obličeje, kdy poškozená se snažila si obličej před údery zakrývat, přičemž toto napadání trvalo zhruba 40 minut, čímž poškozené způsobil poranění, a to rozsáhlé podkožní krevní výrony hrudníku oboustranně, mnohočetné kožní oděrky na čele, kožní oděrku s podkožním krevním výronem v temeně spánkové krajině vpravo, otok měkkých tkání v okolí pravého oka, podkožní krevní výrony na paži a předloktí oboustranně, plošný podkožní krevní výron v oblasti pravé kyčle a sériovou zlomeninu 5.-9. žebra vlevo, s posunem úlomků, s linií lomu u všech žeber zevně od střední klíčkové čáry, kdy poranění žeber je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako ublížení na zdraví, dále konkrétně dne 30.12.2013 v přesně nezjištěné době kolem 23.00 hod. přiběhl k poškozené do pokoje, kde ji začal verbálně napadat hrubými výrazy a křičel na ni, že ho kvůli ní okradli a že je kvůli ní nemocný, poté dvakrát udeřil poškozenou pěstí do oblasti čela, kdy první úder dostala do čela a druhý do ruky, kterou si začala hlavu chránit, v dalším napadání poškozené mu zabránil bratr D. K., přesto nepřestával v bytě vykřikovat a obviňovat poškozenou, že je vinna za jeho současný zdravotní stav, následně byla na místo přivolána policejní hlídka, která jej zadržela, a tímto jednáním působil poškozené H. K. psychickou újmu, přičemž u ní byla v důsledku tohoto jednání zjištěna posttraumatická stresová porucha.
Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 7 To 335/2016, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce řádně a včas dovolání v neprospěch obviněného, neboť má za to, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 T 237/2014, uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (za jednání popsané pod bodem 1.), a dále přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku (za jednání popsané pod bodem 2.). Za to mu uložil trest. Tento rozsudek byl z podnětu odvolání obviněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 7 To 382/2015, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud shledal závěr o vině obviněného předčasným, přičemž nalézacímu soudu zejména vytkl, že při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Současně poukázal na to, že dokazování je potřeba v patřičném rozsahu doplnit. Obvodní soud pro Prahu 4 poté dokazování v požadovaném rozsahu doplnil a rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 6 T 237/2014, rozhodl zcela shodně jako v případě prvním. Městský soud v Praze vyhověl odvolání obviněného a usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 129/2016, rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu podruhé vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud opětovně shledal závěr o vině obviněného J. K. předčasným. Nalézacímu soudu vytkl, že přestože dokazování v požadovaném rozsahu doplnil, při hodnocení důkazů postupoval nadále jednostranně a tedy v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Současně dal nalézacímu soudu na zvážení, zda nejsou dány podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a to k posouzení duševního stavu poškozené H. K. v době, kdy mělo k protiprávnímu jednání dojít. Obvodní soud pro Prahu 4 po vrácení věci od dalšího dokazování upustil a rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 6 T 237/2014, obviněného J. K. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. Zdůraznil mj. že přestože došlo k jednání naplňujícímu znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, nelze dospět k jednoznačnému závěru ohledně osoby pachatele jednání, které vedlo k traumatizaci poškozené H. K., resp. k tomu, že tato vykazuje znaky oběti domácího násilí založeného na psychickém týrání a fyzickém napadání. Uvedený rozsudek napadla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvoláním podaným v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 7 To 335/2016, odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl. V rámci svého rozhodnutí mj. připomněl závěry znaleckých posudků, a to jak k osobě obviněného, který nebyl shledán osobou tyranského typu, tak i posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého není zcela zřejmý mechanismus vzniku zranění poškozené. Zmínil rovněž rozdíly v jednotlivých výpovědích svědků, zejména poškozené H. K. a D. K., a poukázal na prokazatelně závadové chování druhého ze synů obviněné, D. K. Ve shodě s nalézacím soudem pak uzavřel, že přestože lze odvolání státní zástupkyně přisvědčit v tom, že chování obviněného vůči matce vybočovalo z rozumného a morálního rámce, nebylo jednoznačně prokázáno, že by následek ve formě zjištěných poranění či zdravotních následků (tedy posttraumatická stresová porucha, zlomeniny žeber a další) způsobil právě a jen obviněný J. K. S popsaným právním závěrem obou soudů, pokud dovodily, že nebylo prokázáno spáchání uvedeného protiprávního jednání obviněným J. K., se však nelze podle nejvyššího státního zástupce ztotožnit.
Poukázal na jednoznačný závěr Obvodního soudu pro Prahu 4, se kterým se ztotožnil rovněž Městský soud v Praze, podle nějž v posuzované věci nepochybně došlo k jednání naplňujícímu znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, jehož obětí byla právě poškozená H. K. Specifickým znakem tohoto trestného činu je jeho páchání ve společném obydlí. To znamená, že pachatel i poškozený obývají společný dům, byt nebo jiný prostor sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející, čehož důsledkem je pak vzájemná závislost mezi nimi. Nezřídka bývá takový vztah pachatele a oběti doplněn i stavem příbuzenským. Mezi takovými osobami pak existuje vzájemná závislost tvořená vazbami jednoho na druhého a je u nich ztížena možnost společné obydlí opustit a z vlivu druhého se tak vymanit. Ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplývá, že k jednání, jež podle soudů naplnilo znaky uvedeného trestného činu, docházelo v bytě č. 12 v P. na ul. S. čp. …, užívaného poškozenou H. K. a jejími dvěma syny, J. a D. K. Je tedy podle státního zástupce nepochybné, že pachatelem tohoto jednání byl některý ze synů, příp. oba dva, a to buď nezávisle na sobě, nebo v rámci do jisté míry společného jednání. Jiná osoba se jej dopustit nemohla. Pokud soudy dovodily, že vzhledem k provedeným důkazům nelze dospět k jednoznačnému závěru stran toho, že pachatelem takového jednání je (i) obviněný J. K., jde o tvrzení, které je v rozporu s provedenými důkazy.
Podle státního zástupce nelze mít výhrad proti závěru soudů, že bez důvodných pochybností nebylo prokázáno, že by např. zlomenina žeber, případně některá další fyzická zranění poškozené, byla důsledkem jednání obviněného J. K. Kvalifikace jednání popsaného pod bodem 2. jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku (takto jednání v prvních dvou rozsudcích posoudil Obvodní soud pro Prahu 4) tak pravděpodobně nepřichází do úvahy a v tomto směru je možno odkázat na příslušnou argumentaci obou soudů ve zprošťujícím rozsudku, příp. v usnesení o zamítnutí odvolání. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že za týrání je považováno zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Nutnou podmínkou toho, aby jednání pachatele naplňovalo znaky týrání ve smyslu §199 (či §198) tr. zákoníku, není způsobení fyzického (a v zásadě ani psychického) zranění. Jinak řečeno tohoto trestného činu se pachatel může dopustit, aniž by poškozené osobě způsobil újmu na zdraví. V posuzované trestní věci bylo pachatelství obviněného J. K., a to jak při zahájení trestního stíhání, tak i v rámci podané obžaloby, dovozováno z prvotních výpovědí poškozené H. K. a svědka D. K. učiněných v přípravném řízení a dále podporovaných řadou důkazů nepřímých. V zásadě těmito důkazy pak byly odůvodněny rovněž první dva odsuzující rozsudky. V pořadí třetím, zprošťujícím rozsudkem, pak dospěl Obvodní soud pro Prahu 4 k závěru, že na obsahu prvotních výpovědí H. a D. K. učiněných ještě v přípravném řízení závěr o vině obviněného postavit nelze, a to mj. s ohledem na podstatné změny jejich výpovědí a některé nepravdivě uváděné skutečnosti, které je pak činí nevěrohodnými v jejich celku. K závěru o vině obviněného pak podle soudu nelze bezpečně dospět ani na podkladě zbylých důkazů.
Podle nejvyššího státního zástupce je s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, a to i pokud jsou z důvodů zmiňovaných soudem pominuty prvotní svědecké výpovědi poškozené H. K. (která navíc ke skutku označenému jako 1. podrobněji nevypovídala) a D. K., však závěr, že pachatelem, případně jedním z pachatelů, je obviněný J. K., zcela zřejmý.
S ohledem na vymezený pojem týrání je podle státního zástupce třeba zmínit především videozáznamy předložené obviněným. Tyto podle svého vyjádření vyhotovil, aby matce následně připomněl její stavy opilosti. Současně jejich prostřednictvím v průběhu trestního řízení argumentoval pro podporu svého tvrzení, že k matce se nevhodně choval i jeho bratr D. Z videozáznamů je však podle státního zástupce zejména patrno útočné a provokativní chování právě obviněného ve vztahu k matce. Nejvyšší státní zástupce například poukazuje na videozáznam ze dne 19. 12. 2013, kdy obviněný k matce, která evidentně nechce být natáčena a zakrývá se peřinou, uvádí, že se matka „...diví, že jí někdo mlátí.. .“, matka poté žádá, aby ji nenatáčel, že ji ubližuje, načež obviněný reaguje slovy „...kdo by Ti neubližoval...“ . Ze záznamu je rovněž patrno, že obviněný z poškozené strhává peřinu a kope ji. V dalším videozáznamu ze dne 20. 12. 2013 obviněný zmiňuje, že „...tak jsem nemusel rozbíjet matce držku...protože já jí tu držku nerozbil jenom kvůli půjčkám, co udělala a kvůli tomu, že chlastá...já jsem jí tu držku rozbil z toho důvodu, že je mi špatně, že jsem těžce nemocnej, nevím co se se mnou děje...“ . Následně v reakci na slova D. K. o zlomenině žeber obviněný výslovně uvádí „...ne, ty už jsem jí zlomil nejspíš předtím, protože jsem jí tam dal lahví do břicha rány...“ . V dalším videozáznamu ze dne 29. 12. 2013 je pak vidět poškozenou, jak si skrývá před hovořícím obviněným obličej, žádá jej, aby ji nechal být a uvádí, že ji „...mlátil jak špinavou ponožku...“ , přičemž na závěr zřetelně zazní rána a poškozená zakřičí bolestí.
Nejvyšší státní zástupce poukázal také na znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie prim. MUDr. V. Tichého a prim. PhDr. J. Klose, PhD. Tito mj. zmínili, že u poškozené H. K., osoby emočně nestabilní, zvýšeně senzitivní, závislé, submisivní a se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži, se nejprve na základě traumatizace po odchodu manžela od rodiny a nutnosti sama živit rodinu rozvinul anxiozně – depresivní syndrom se somatizací, s úlevovým abusem alkoholu. Posléze, a to v důsledku traumatizujícího jednání, které je nyní projednáváno, u ní došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která byla v předmětné době středního stupně. Znalci sice v rámci doplnění znaleckého posudku připustili, že vliv na tuto poruchu mohlo mít i chování druhého ze synů D. K. Dovodili nicméně, že k odeznívání posttraumatické stresové poruchy došlo po odchodu obviněného ze společné domácnosti. Již v důsledku uvedeného se tedy psychický stav poškozené podstatným způsobem zlepšil, přičemž posttraumatická stresová porucha byla pouze lehčího stupně. S přihlédnutím k tomu, že D. K. s matkou nadále bydlel i po odchodu obviněného J. K. z bytu, lze podle státního zástupce učinit jediný závěr, a to ten, že právě jednání obviněného bylo rozhodující příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy, přestože ji jistým způsobem mohly ovlivnit i faktory jiné. Společně s nepřímými důkazy v podobě výpovědí svědků neúčastných přímo na jednání, lékařskými zprávami a záznamy o vykázání, tedy svědčí o tom, že hrubého a bezcitného nakládání, které – jak dovodily oba soudy – naplnilo znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, se podle názoru nejvyššího státního zástupce na matce dopouštěl obviněný J. K. Nelze podle něj vyloučit, že vedle obviněného se protiprávního jednání vůči poškozené mohl dopouštět i druhý z jejích synů D. K., a to buď nezávisle na obviněném, nebo ve spolupachatelství s ním. Je totiž nepochybné, že o chování obviněného věděl a na některých videozáznamech natáčených obviněným je zaznamenáno rovněž jeho agresivní chování vůči matce. Nicméně zjištění, zda také jeho jednání naplnilo či nenaplnilo znaky nějakého trestného činu, není předmětem tohoto trestního řízení.
Závěr o pachatelství obviněného J. K. není podle státního zástupce degradován ani tím, že jeho osobnost, jak to vyplývá ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, není primárně osobností tyranského typu. Poukázal na to, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je specifický právě tím, že je páchán anonymně, ve společném obydlí. Jeho pachateli jsou tedy nezřídka osoby, které se navenek agresivně neprojevují. V návaznosti na to poukázal na to, že stran osoby obviněného J. K. bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že je osobností anomální, emočně nevyváženou, nevyzrálou, afektivně dráždivější, sebestřednější, dominantnější, s histriónskými rysy a se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reakcí v zátěži. Taková charakteristika osobnosti pachatele je přitom podle názoru státního zástupce odpovídající charakteru jednání páchaného na poškozené H. K.
Podle nejvyššího státního zástupce je nepochybné, že poškozená měla problémy s nadužíváním alkoholu, velmi problematické bylo z její strany také hospodaření s finančními prostředky. Dále konstatoval, že soužití s člověkem holdujícím alkoholu je obtížné pro všechny zúčastněné. Nicméně ani nadužívání alkoholu poškozenou H. K. nemůže ospravedlnit chování, jehož se obviněný J. K. vůči matce dopouštěl. Z předložených kamerových záznamů lze podle něj vypozorovat naprosto hrůzný, až dehonestující způsob komunikace obviněného s matkou, přičemž uvedené jednání muselo být pro poškozenou bezpochyby frustrující. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie charakterizovali takové jednání obviněného především jako provokativní, útočné a deklasující druhého člověka, jako jednání zcela nepřiměřené s ohledem na stav, ve kterém se poškozená nacházela. Je evidentní, že poškozená v průběhu trestního řízení změnila svoji výpověď, chování syna posléze zmírňovala, omlouvala a ke konci popírala. V rámci případů domácího násilí se podle státního zástupce nejedná o jev nikterak výjimečný, přičemž takovéto chování poškozených se umocňuje v případech tzv. mezigeneračního násilí. K tomuto se vyjádřili i znalci, kteří potvrdili, že poškozená má k synovi ambivalentní vztah. Bála se jej, což vedlo až k podání trestního oznámení, následně ji ale trápily výčitky, že věc řešila mimo rodinné prostředí. Uvedené přitom je, stejně jako změna výpovědi, znakem zcela typickým pro oběti domácího násilí.
Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že soudy zjištěné skutečnosti nesvědčí tomu, že by nebylo prokázáno pachatelství obviněného J. K. na jednání naplňujícím znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Učinil-li Obvodní soud pro Prahu 4 závěr opačný, je podle státního zástupce třeba dovodit, že jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně pak nalézací soud zatížil své rozhodnutí vadou v podobě extrémního rozporu, neboť závěr, kterým odůvodnil zproštění obžaloby, není v souladu s provedenými důkazy. Jestliže pak v návaznosti na to Městský soud v Praze i přes shora uvedený důvod dovolání zamítl odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což současně značí existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 7 To 335/2016, předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 6 T 237/2014, jakož i všechna případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný se ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce nejprve zabýval teoretickým výkladem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř., citoval z dovolání nejvyššího státního zástupce a uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné a nedůvodné, neboť argumenty státního zástupce nelze podle něj podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání podle obviněného vyplývá zřejmá snaha nejvyššího státního zástupce přehodnocovat provedené dokazování a nesouhlas s provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Plně se ztotožnil se závěry vyplývajícími z rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že jeho vina nebyla prokázána. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže). Nejvyšší soud především shledal, že obdobnými námitkami, jaké jsou uplatněny v dovolání, se zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal již soud druhého stupně k odvolacím námitkám státní zástupkyně proti rozhodnutí nalézacího soudu.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že jsou jimi popírána skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Má za to, že závěr soudů o tom, že obviněný J. K. není pachatelem skutků uvedených v obžalobě, je v rozporu s provedenými důkazy. Se způsobem hodnocení provedených důkazů (zejména s hodnocením výpovědí poškozené a svědka D. K., znaleckých posudků vyhotovených ve věci a jejich případných doplňků, výpovědí znalců u hlavního líčení a dalších důkazů, zejména videozáznamů) polemizuje a vyvozuje z nich vlastní závěry, jiné než ke kterým dospěly oba soudy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pouze z uvedených procesních výhrad nejvyšší státní zástupce vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy nejvyšší státní zástupce namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení provedených důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však nejvyšší státní zástupce neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také městský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Nutno poukázat na to, že oba soudy přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti výpovědí poškozené, obviněného a svědka D. K. ohledně pachatelství skutků uvedených v obžalobě. Výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily. Na základě rozsáhlého dokazování, podrobného a přesvědčivého hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., pak soudy oprávněně shledaly výpovědi poškozené a svědka D. K. nevěrohodnými. Z obsáhlých odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že k tomuto hodnocení přistupovaly obezřetně s vědomím změny výpovědi u poškozené a tohoto svědka, jakož i s ohledem na to, že v průběhu dokazování vyšlo najevo, že tyto osoby v částech svých výpovědí uváděly zjevné nepravdy. K osobě poškozené byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (č. l. 67 a násl. tr. spisu, ve znění jeho dodatků) a byli vyslechnuti znalci MUDr. V. Tichý a PhDr. J. Klos Ph.D. Podle znalců poškozená netrpí a netrpěla duševní poruchou, její osobnost je akcentovaná emočně nestabilní, zvýšeně senzitivní, závislá, submisivní se sníženou frustrační tolerancí a impulsivní reaktivitou v zátěži. Po odchodu manžela od rodiny se u ní rozvinul anxiozně depresivní syndrom s úlevovým abusem alkoholu (nadužívání alkoholu poškozenou vyplývá také z řady dalších provedených důkazů – př. výpovědi svědků T. M., J. M., K. V., M. S., J. K. a J. K.). Znalci potvrdili, že traumatizací, která mohla mít podle jejich názoru původ v jednání jejích synů J. K. – obviněného a D. K. (jak vyplývá z videozáznamů), došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Ke zdravotnímu stavu poškozené, ve věci jejích poranění, byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 92 a násl. tr. spisu, ve znění jeho dodatků) a vyslechnut znalec MUDr. T. Vojáček. Na základě těchto důkazů jsou konstatována zjištěná poranění (úrazové změny na těle) poškozené včetně nejzávažnějšího, a to zlomeniny žeber. Znalec dospěl k závěru, že zjištěné úrazové změny mohly vzniknout působením násilí na tělo poškozené (př. údery pěstí), ale také mohly být způsobeny pádem poškozené. Stejně tak uzavřel, že sériová zlomenina žeber mohla vzniknout kopem (nikoli však opakovanými kopy), avšak současně nevyloučil i možnost vzniku zlomeniny pádem poškozené v opilosti na zem. Uvedený znalecký posudek bez důvodných pochybností prokazuje toliko, jaká poranění poškozená dne 19. 12. 2013 utrpěla, avšak nelze bez důvodných pochybností dovodit, jakým mechanismem tato zranění vznikla. Na osobu obviněného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 48 a násl. tr. spisu) a ve věci byl u hlavního líčení vyslechnut znalec MUDr. V. Tichý. Z těchto důkazů vyplývá, že obviněný nemá osobnostní rysy, které by bylo možno klasifikovat jako obvyklé u pachatele trestného činu týrání, není osobností tyranského typu, není osobou primárně agresivní. Obviněný je osobností anomální, emočně nevyváženou, nevyzrálou, afektivně dráždivější, sebestřednější, dominantnější, s histriónskými rysy, se sníženou frustrační tolerancí a impulzivní reaktivitou v zátěži. Znalec uvedl, že jeho osobnost je dlouhodoběji dekompenzovaná komplikovanou rodinnou situací, zadlužováním rodiny matkou a jejím konzumem alkoholu. Z výpovědí svědků T. M., J. M., K. V., M. S., J. K. a J. K., J. V., J. R. (sousedů a rodinných příslušníků) vyplývá, že zaznamenali konflikty mezi poškozenou a syny, resp. křik z bytu poškozené a různý hluk, žádný však nebyl přímým svědkem vzájemného konfliktu poškozené s obviněným. Svědci rovněž nedokázali specifikovat nebo odlišit, který ze synů poškozené mohl být účastníkem toho kterého incidentu. Soudy zcela oprávněně uzavřely, že ani tyto výpovědi nejsou důkazem prokazujícím, že se jednání, které je předmětem obžaloby, dopouštěl právě a jen obviněný. Z provedených videozáznamů navíc vyplývá, že poškozená, za situace, kdy byla natáčena, obviněným, ale tento ji nijak fyzicky nenapadal, začala bezdůvodně hlasitě křičet (což mohli registrovat uvedení svědci a považovat za napadání). Takový způsob jednání poškozené vyplývá také z výpovědi obviněného (č. l. 474 a násl. tr. spisu).
Důkazy provedené soudy nebude Nejvyšší soud více podrobně rozebírat, neboť tak již učinil nalézací soud (jakož i soud odvolací) ve svém rozhodnutí, a není ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu přehodnocoval. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů, s nimiž se zcela ztotožnil. Za dané důkazní situace se také podle názoru Nejvyššího soudu nepodařilo i přes úplné a řádně provedené dokazování, bez důvodných pochybností prokázat, že pachatelem trestných činů, pro něž byla podána obžaloba, je právě obviněný.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Ve věci přitom Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky nejvyššího státního zástupce nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto bylo dovolání nejvyššího státního zástupce posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu