ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.247.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 247/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. července 2017 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 7 To 325/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 40/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 91 T 40/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, protože (zkráceně uvedeno) ačkoli si dne 25. 9. 2015 v B. převzal osobně výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců do Věznice Brno – Bohunice, uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 3 T 53/2015 (pozn. ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 To 284/2015), a to nejpozději do 16:00 hod. dne 30. 9. 2015, kdy jeho opakované žádosti o odklad výkonu trestu z důležitých důvodů byli opakovaně zamítnuty a nebyly akceptovány ani jeho opakované žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů s tím, že zdravotnická služba Vězeňské služby ČR je schopna poskytnout mu potřebnou péči, přičemž také opakovaně dne 9. 11. 2015 a 28. 12. 2015 obdržel výzvu soudu aby nejpozději do tří dnů nastoupil výkon trestu, bez závažného důvodu do věznice nenastoupil a do výkonu trestu byl dodán Policií ČR až dne 9. 2. 2016 na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 7 To 325/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Obviněný M. K. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutečný stav věci ohledně jeho zdravotního stavu, zejména nevyhodnotil rozdílnou závažnost zdravotních posudků, kdy zpráva vypracována jeho operatérem MUDr. R. H., je zprávou vrcholného zdravotnického zařízení univerzitního typu, ale tuto soud vyvrací zprávou elementárního zdravotnického zařízení nejnižšího typu, zdravotnické služby Vězeňské služby ČR, kterou vypracovali lékaři, kteří nejsou v oboru ortopedie vůbec atestování, jsou-li vůbec atestování v nějakém oboru. Obviněný uvedl, že je obecně známou skutečností, že vězeňská zdravotnická služba je sotva schopna zajistit elementární zdravotnickou službu, natož pak kvalifikované ošetření. Z lékařské zprávy Medicom´s, s.r.o., ze dne 27. 9. 2016, že vyplývá obava operatéra a ošetřujícího lékaře z opětovného zanedbání terapie, které již může u něj způsobit invaliditu a je patrné, že tím má na mysli, že nezbytná terapie byla u něj zanedbána po dobu výkonu trestu odnětí svobody. Proto obviněný v nenastoupení výkonu trestu spatřuje jednání v krajní nouzi podle §28 odst. 1 tr. zákoníku (pozn. §14 tr. zákona), když tím odvracel následky přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, protože se snažil odvrátit podstatně závažnější následek, než je nenastoupení trestu odnětí svobody, a to invaliditu v důsledku zanedbání zdravotnické péče při výkonu trestu.
Obviněný dále odvolacímu soudu v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytkl nesprávné vyhodnocení jeho omluvy a neschopnosti zúčastnit se jednání odvolacího soudu, když zejména nepoučil řádně lékaře, od kterého žádal posouzení jeho zdravotního stavu a nezhodnotil, že se nejednalo o ošetřujícího lékaře, ale o zastupujícího lékaře, který neznal dostatečně jeho zdravotní stav. Odvolací soud, že požadoval po lékaři pouze jeho fyzické schopnosti a nikoliv jeho celkového zdravotního stavu, vycházel tak z neúplných informací a zanedbal povinnost zjistit skutečný stav věci. Podle zdravotní karty, že mu byl také dne 14. 7. 2016 předepsán lék Lexaurin 3, jehož užívání vylučuje účast na jednání soudu, protože podle příbalového letáku ovlivňuje schopnosti řídit nebo obsluhovat stroje, nesmí se tak řídit motorové vozidlo a vykonávat další činnosti vyžadující zvýšenou pozornost, soustředění a koordinaci pohybů. Z příbalového letáku tak vyplývá, že osoba užívající tento lék není schopna udržet pozornost, soustředit se a koordinovat pohyby. Jednání u soudu je pak stresující a vyžadující mimořádnou pozornost, adekvátní reagování na průběh řízení a uspořádání myšlenek, takže soud od nikoho nemůže požadovat, aby se pod vlivem tohoto léku zúčastnil jednání u soudu. Povinností soudu proto podle obviněného bylo, aby poučil lékaře o tom, jaké okolnosti mohou mít vliv na jeho schopnost účastnit se jednání ve věci, požadovat komplexní posouzení jeho způsobilosti a nedotazovat se jen na jeho fyzickou schopnost přijít k soudu. Soud, že tak nevyhodnotil řádně jeho schopnost vnímat průběh jednání, nepřijal jeho omluvu, tím porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání a uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitkami obviněného souvisejícími s tvrzením o jednání v krajní nouzi, se zabýval již soud odvolací a odmítl je s tím, že rozhodující je vyjádření lékařské komise Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR. Dodal také, že závažným důvodem ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, nemůže být povšechný negativní náhled obviněného na stav českého vězeňství. Státní zástupce poukázal také na aktuální komentář k trestnímu zákoníku a k ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, podle kterého „závažným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení bude především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit nebo přechodná těžká situace v rodině (potřeba zajistit péči o bezvládného partnera nebo rodiče, úmrtí v rodině) apod.“ Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém považoval za závažný důvod „jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit“, tedy především závažné zdravotní potíže. Nikoliv tedy obavu odsouzeného, že v budoucnu nebude ve věznici dostatečně léčen pro své onemocnění, které mu samo o sobě v nástupu do výkonu trestu nebrání (přitom poukázal také na obdobné závěry, které Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1325/2013). Překážky k nástupu výkonu trestu uváděné obviněným, ale podle státního zástupce nebyly ani nečekané ani významné, neboť se mělo jednat o neakutní lékařské zákroky, následnou rehabilitaci a rovněž neakutní osobní záležitosti – plánovaný sňatek a psychická podpora těhotné družky. Proto státní zástupce považuje absenci závažného důvodu na straně obviněného za nespornou.
K námitce o jednání v krajní nouzi státní zástupce uvedl, že tato nemohla být dána již z toho důvodu, že se obviněný obával o obecnou kvalitu svého budoucího léčení ve věznici a nejednalo se tak o konkrétní nebezpečí pro jeho zdraví, které by bylo „přímo hrozící“ ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku. Již tato absence akutního ohrožení jeho zdraví či života vylučuje možnost užít toto ustanovení. Obviněný tedy nemohl jednat v krajní nouzi podle §28 odst. 1 tr. zákoníku, když samotným dostavením se do věznice nemohlo být jeho zdraví nijak ohroženo.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce také uvedl, že se navíc jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce předně vyslovil nesouhlas s námitkou obviněného, že by pouhé požití léku Lexaurin mohlo podstatně ovlivnit jeho schopnost účastnit se soudního jednání. Zejména pak nesouhlasí s tím, že by to snad byl soud, kdo by byl povinen opatřovat lékařské potvrzení k omluvě obviněného. Ohledně léku Lexaurin státní zástupce poukázal na podstatnou odlišnost mezi řízením motorového vozidla a řízením trestním. Celé trestní řízení je vybudováno tak, aby osoby mu podrobené nemusely mít zvláštní fyzické či psychické dispozice ke zvýšené pozornosti, schopnosti soustředění či ke koordinaci pohybu. Obviněný proto může být před soudem chvílemi nepozorný, nesoustředěný či neobratný. Jestliže k takové situaci dojde, pak na rozdíl od řízení motorového vozidla nedochází k fatálním následkům – soudce obviněného znovu poučí, znovu mu zopakuje otázku nebo mu vysvětlí její obsah. V případě potřeby oddechu obviněného může jednání přerušit za účelem přestávky. Jiný výklad by vedl k tomu, že schopnost účasti na veřejném zasedání soudu by ztratila většina obviněných – pro vyšší věk, nižší duševní schopnosti či pro samotnou nervozitu pramenící z vystupování v této pozici. K tomu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1237/2015, ve věci, v níž si obviněný rovněž stěžoval, že v jeho nepřítomnosti konal předseda senátu odvolacího soudu veřejné zasedání, aniž by si od jeho ošetřujícího lékaře opatřil lékařskou zprávu se stanoviskem lékaře, zda je schopen zúčastnit se soudního jednání. Obviněný v této jiné věci uváděl, že se jednání nemohl zúčastnit s ohledem na medikaci otupující jeho smysly, na své bolesti a na vzdálenost soudu od jeho bydliště. Nejvyšší soud zde považoval za správný postup předsedy senátu odvolacího soudu, který vyzval obviněného (nikoliv tedy lékaře), aby předloženou kopii „rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti“ doplnil lékařskou zprávou. Z té pak zjistil jen to, že obviněný je v pracovní neschopnosti, avšak má povoleny vycházky. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že „obsah uvedených dokladů nijak nenasvědčuje tomu, že by se obviněný nacházel ve stavu fakticky vylučujícím jeho účast při jednání soudu. Samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že by zdravotní stav skutečně bránil obviněnému v účasti při jednání soudu“.
Podle státního zástupce, jestliže účasti na jednání soudu nebrání obviněnému pracovní neschopnost, tím méně mu může bránit pouhé užívání léku vylučující řízení motorových vozidel. Navíc musí poznatky o zdravotním stavu obviněného vzejít od něho samotného a nikoliv od soudu. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 102/2007, v němž se uvedený soud zabýval dostatečností omluvy obviněného z veřejného zasedání. Mimo jiné shledal, že neschopnost obviněného účastnit se veřejného zasedání musí být doložena lékařskou zprávou, z níž musí být patrný „charakter jeho onemocnění, rozsah omezení, jež z toho vyplývají, způsob léčby, přičemž jen za tohoto předpokladu by s ní(m) bylo nakládáno jako s omluvou řádnou“. Teprve pokud by tyto náležitosti lékařská zpráva neobsahovala, pak podle uvedeného rozhodnutí měl být obviněný odvolacím soudem „vyzván, aby případně chybějící údaje doplnil“. Mimo jiné je z citovaného rozhodnutí zřejmé, že soud vůbec nebyl povinen jakoukoliv lékařskou zprávu sám opatřovat a bylo pouze věcí obviněného, aby ke své omluvě lékařské potvrzení připojil. Soud však nebyl povinen zkoumat lékařskou dokumentaci, zjišťovat, jaké léky byly obviněnému předepsány a již vůbec ne, zda a v jakém množství je také skutečně užíval a jak konkrétně tyto léky na něj působily.
Ohledně účasti obviněného u veřejného zasedání považuje státní zástupce za podstatné, že podle lékařské zprávy opatřené soudem byl schopen účasti u tohoto jednání. Jestliže měl sám obavu, že z důvodu užívání Lexaurinu nebude schopen průběh tohoto jednání řádně vnímat, měl dvě možnosti. Buď se obrátit na svého lékaře, aby se i k užívání Lexaurinu v dodatku lékařské zprávy vyjádřil, nebo se dostavit k veřejnému zasedání a vyslovit svou obavu na místě před odvolacím soudem. Odvolací soud by v obou případech jistě přizpůsobil průběh tohoto řízení případným zpomaleným reakcím obviněného. Státní zástupce je proto toho názoru, že postupem soudu, který nezjistil, že obviněný má užívat Lexaurin, nemohlo dojít k porušení zásad spravedlivého procesu – konkrétně práva na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Také v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť právo účastnit se veřejného zasedání bylo obviněnému zachováno.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud předně zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou a splňuje obsahové náležitosti dovolání. Obviněný uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Pod tento důvod dovolání spadá námitka obviněného ve vztahu k veřejnému zasedání konanému odvolacím soudem dne 11. 8. 2016 s tím, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho omluvu a neschopnost zúčastnit se jednání odvolacího soudu.
Pokud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný poukazuje na konání veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti s tím, že soud řádně nepoučil lékaře, od kterého žádal posouzení jeho zdravotního stavu a nedostatečně vyhodnotil jeho omluvu, přičemž poukazuje na požití léku Lexaurin 3, což mohlo podstatně ovlivnit jeho schopnost účastnit se soudního jednání, lze předně poukázat na příslušnou část vyjádření k dovolání, které bylo státním zástupcem precizně zpracováno. S vyjádřením státního zástupce se přitom Nejvyšší soud obsahově ztotožnil i v dalších směrech, když názory v něm uvedené plně respektují stávající judikaturu Nejvyššího soudu v předmětných otázkách. Správně v něm uvedl, že trestní řízení je vybudováno tak, aby osoby mu podrobené nemusely mít zvláštní fyzické či psychické dispozice ke zvýšené pozornosti, schopnosti soustředění či ke koordinaci pohybu. Obviněný proto může být před soudem chvílemi nepozorný, nesoustředěný či neobratný. Jestliže k takové situaci dojde, pak na rozdíl od řízení motorového vozidla nedochází k fatálním následkům – soudce obviněného znovu poučí, znovu mu zopakuje otázku nebo mu vysvětlí její obsah. V případě potřeby oddechu obviněného může jednání přerušit za účelem přestávky. Jiný výklad by vedl k tomu, že schopnost účasti na veřejném zasedání soudu by ztratila většina obviněných – pro vyšší věk, nižší duševní schopnosti či pro samotnou nervozitu pramenící z vystupování v této pozici.
Ohledně nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání, se pak jedná o situaci, která již byla Nejvyšším soudem vyřešena, a to v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 4 Tdo 1237/2015. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že „za situace, kdy vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému doručeno, žádné ustanovení trestního řádu nebránilo soudu provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem se týká pouze ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Kolize s tímto ustanovením však v posuzované věci nepřicházela v úvahu, protože obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody“. Uvedené se plně vztahuje i na tuto trestní věc obviněného M. K. a konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti Krajským soudem v Brně dne 11. 8. 2016. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda postup krajského soudu nebyl porušením ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Toto právo je porušeno typicky tehdy, jestliže obviněný má k nepřítomnosti při soudním jednání přijatelný objektivní důvod, jestliže tento důvod řádně a pokud možno včas doloží a jestliže dá výslovně najevo, že chce být soudnímu jednání přítomen.
Z trestního spisu vyplývá, že odvolací soud nejprve odročil veřejné zasedání stanovené nejprve na den 21. 7. 2016, o kterém bylo vyrozumění o jeho konání řádně obviněnému doručeno, když obdržel včasnou omluvu obviněného z důvodu zdravotních (doléčení kolena, což doložil lékařskou zprávou a rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti od 14. 7. 2016) a jeho žádost o odročení a stanovení jiného termínu konání veřejného zasedání. Omluvu z tohoto veřejného zasedání zaslal také obhájce obviněného, a to z důvodu účasti na jednání soudu v jiné věci. Veřejné zasedání bylo proto odročeno na den 11. 8. 2016 a vyrozumění o jeho konání bylo obviněnému opět řádně doručeno dne 26. 7. 2016 (viz č. l. 143 tr. spisu). Krajský soud pak na vyžádání obdržel e-mailovou zprávu z ambulance praktické lékařky v B., která vystavila rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného od dne 14. 7. 2016, kterým pak obviněný omlouval svoji neúčast na prvním veřejném zasedání dne 21. 7. 2016 a žádal ze zdravotních důvodů o jeho odročení. V odpovědi lékaře této ambulance MUDr. P. V. ze dne 9. 8. 2016 je uvedeno, že dle dokumentace a dřívější telefonické komunikace s pacientem M. K., se jeho stav jeví dostatečný k účasti na veřejném zasedání a pokud nebude spojeno s fyzickou námahou, je jistě schopen toto absolvovat.
Dne 8. 8. 2016 ve 14.25 hod. byla na podatelnu krajského soudu osobně doručena omluva obviněného a žádost o odročení i druhého veřejného zasedání stanoveného na den 11. 8. 2016, když také vyjádřil přání osobně se jej zúčastnit a vyjádřit se k prováděným důkazům a uvedl také nesouhlas s jeho konáním pouze za přítomnosti obhájce (listina je podepsána obviněným a je v ní uvedeno, že omluvu obviněný činí prostřednictvím obhájce; na listině je pokyn soudní kanceláři ze dne 9. 8. 2016 „sděl, že omluvě nelze vyhovět“ – viz č. l. 161 tr. spisu). Omluvu obviněný učinil z důvodu jeho pracovní neschopnosti a přetrvávajících zdravotních problémů, pro které není schopen v tomto termínu se veřejného zasedání zúčastnit, což doložil kopiemi následujících dokladů. Dokladu Medicom´s, s.r.o. (ortopedické ambulance v O.), ze dne 2. 8. 2016, ze které vyplývá, že se sám dostavil pro nárůst bolesti levého kolenního kloubu s otokem (provedena punkce, kontrola při potížích za týden, jinak za měsíc). Zprávou Fakultní nemocnice v B. z ambulantního ošetření ze dne 4. 8. 2016, podle kterého byl odeslán na oddělení ORL k vyšetření pro udávané dva týdny trvající závratě a zhoršení sluchu, když obdobné potíže, že měl již před lety se spontánní úpravou. Tato zpráva také obsahuje údaj, že obviněný je interně bez nemoci. Obviněný pak také přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti od dne 14. 7. 2016, kterým omlouval svoji neúčast již na předchozím veřejném zasedání dne 21. 7. 2016, které pak i pro omluvu obhájce bylo odročeno.
Dne 10. 8. 2016 ve 13.51 hod., tedy den před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu, stanoveného na den 11. 8. 2016 od 08.30 hod., byla na podatelnu krajského soudu doručena e-mailem opět žádost obviněného o odročení tohoto veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, následně stejným způsobem v 17.35 hod. byly doručeny krajskému soudu přílohy k žádosti o odročení. Konkrétně doklad Medicom´s, s.r.o. (ortopedické ambulance v O.), ze dne 9. 8. 2016, ze které vyplývá, že se obviněný dostavil na kontrolu (trvají bolesti v kolenním kloubu, hlavně za pohybu, otok, výpotek, klidový režim na lůžku, kontrola při potížích ihned), dále doklad stejné ambulance z následujícího dne 10. 8. 2016, ze které vyplývá, že se obviněný sám dostavil do ambulance pro opětovné zhoršení zdravotního stavu (otok kolene, výpotek, bolesti, klidový režim na lůžku, při další recidivě výpotku operace). Téhož dne 10. 8. 2016 ve 21.26 hod. pak bylo stejným způsobem krajskému soudu doručeno ještě sdělení obviněného, že trvá na své účasti u veřejného zasedání, chce se osobně vyjádřit k prováděným úkonům, a proto nesouhlasí ani s jeho konáním pouze za přítomnosti obhájce. V den konání veřejného zasedání dne 11. 8. 2016 (v 07.30 hod.), pak byly osobně na podatelnu krajského soudu doručeny obviněným podepsané originály výše uvedených písemností zaslaných e-mailem.
Veřejné zasedání odvolacího soudu se pak konalo dne 11. 8. 2016 v nepřítomnosti obviněného, ale za přítomnosti jeho obhájce, když soud rozhodl, že bude konáno v nepřítomnosti obviněného, který „opakovaně jezdí do O., je schopen zúčastnit se i veřejného zasedání…“ a toto rozhodnutí krajský soud učinil i s ohledem na zprávu ošetřujícího praktického lékaře. V průběhu veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a po závěrečných návrzích obhájce a státní zástupkyně bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného usnesením, které bylo posléze napadeno dovoláním obviněného.
Z uvedeného vyplývá, že v období co byl obviněný dne 1. 7. 2016 řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání dne 21. 7. 2016, a toto bylo k žádosti jeho i jeho obhájce následně odročeno na den 11. 8. 2016 (oba se k soudu také nedostavili), kdy vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání v novém termínu bylo obviněnému opět řádně doručeno dne 26. 7. 2016, obviněný se opakovaně omlouval z účasti na nich ze stejných zdravotních důvodů s tím, že tyto mu brání dostavit se k soudu, opakovaně žádal o odročení veřejného zasedání a nesouhlasil s jeho konáním v jeho nepřítomnosti. Podle jím předložených lékařských zpráv, se ale přesto jen v době od 2. 8. 2016 do 10. 8. 2016 dostavoval na různá lékařská ošetření nejen v B., ale opakovaně také do O. Za této situace je zřejmé, že obviněnému jeho zdravotní stav nebránil v jeho mobilitě, navíc byl schopen i podle ošetřujícího lékaře se k soudu dostavit, ale o své vůli tak neučinil. Veřejné zasedání odvolacího soudu se pak konalo dne 11. 8. 2016 v nepřítomnosti obviněného, ale za přítomnosti jeho obhájce, přičemž v jeho průběhu nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se obviněný mohl vyjádřit, jak zdůrazňoval v žádostech o jeho opětovné odročení. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn, když nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a nebylo porušeno ani ústavně garantované právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Jak bylo uvedeno výše, toto právo je porušeno typicky tehdy, jestliže obviněný má k nepřítomnosti při soudním jednání přijatelný objektivní důvod. V daném případě ale takový důvod neměl a k soudu se dostavit mohl, pokud by skutečně měl zájem využít své právo na projednání odvolání v jeho přítomnosti.
Zásadně má podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Pokud byl obviněný podle §233 odst. 1 tr ř. pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, avšak zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání a sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, je třeba obviněnému účast na veřejném zasedání umožnit. To ale za podmínky, že svou neúčast včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a musí se uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit. Za takový objektivní důvod bránící obviněnému dostavit se k soudu, ale nelze považovat jeho sice nepochybně existující zdravotní problémy, které mu ale zásadním způsobem neznemožňují pohyb, což prokazují jeho opakované návštěvy lékaře i ve vzdáleném městě od jeho bydliště, kdy naopak odvolací soud má sídlo v místě jeho bydliště, tedy v B.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod tento důvod proto nelze podřadit námitky obviněného, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutečný stav věci ohledně jeho zdravotního stavu. Namítl, že soud zejména nevyhodnotil rozdílnou závažnost zdravotních posudků, kdy zpráva vypracována jeho operatérem MUDr. R. H., je zprávou vrcholného zdravotnického zařízení univerzitního typu, ale tuto soud vyvrací zprávou elementárního zdravotnického zařízení nejnižšího typu, zdravotnické služby Vězeňské služby ČR, kterou vypracovali lékaři, kteří nejsou v oboru ortopedie vůbec atestováni, jsou-li vůbec atestováni v nějakém oboru. Obviněný uvedl, že je obecně známou skutečností, že vězeňská zdravotní služba je sotva schopna zajistit elementární zdravotní službu, natož pak kvalifikované ošetření.
Pokud obviněný poukazuje na to, že z lékařské zprávy Medicom´s, s.r.o., ze dne 27. 9. 2016 vyplývá obava operatéra a ošetřujícího lékaře z opětovného zanedbání terapie, které již může u něj způsobit invaliditu a považuje za patrné, že daný lékař tím má na mysli, že nezbytná terapie byla u něj zanedbána po dobu výkonu trestu odnětí svobody, tak je nutno připomenout, že do výkonu předmětného trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, byl obviněný dodán policií již dne 9. 2. 2016, tedy případná následná komplikace jeho zdravotního stavu, o které se obviněný zmínil také v hlavním líčení dne 26. 4. 2016 (viz č. l. 111 tr. spisu), nemůže nijak dodatečně odůvodnit nenastoupení trestu odnětí svobody v době předcházející, tedy alespoň v období od 14. 11. 2015 do jeho dodání do výkonu trestu policií dne 9. 2. 2016, a to s ohledem na dobu vzniku úrazu a následnou hospitalizaci obviněného v souvislosti s artroskopií v době od 11. 11. 2015 do 14. 11. 2015 ve Fakultní nemocnici Olomouc (viz propouštěcí zpráva na č. l. 105 tr. spisu), kdy byl propuštěn do domácího léčení „v celkově dobrém stavu“ s kontrolou v ambulanci u MUDr. R. H. Přitom po uvedené hospitalizaci nechal soud opět přezkoumat způsobilost obviněného k nástupu trestu a podle protokolu o jednání Oblastní lékařské komise Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR ze dne 26. 11. 2015 bylo konstatováno, že zdravotní stav obviněného ani po uvedené hospitalizaci nezakládá důvod k odkladu výkonu trestu odnětí svobody (viz č. l. 107 tr. spisu).
Odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného ohledně hrozícího zhoršení jeho zdravotního stavu v případě nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, kterými v podstatě zpochybňuje naplnění znaku „…bez závažného důvodu nenastoupil…“ ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, a také námitka o jednání v krajní nouzi.
Nejvyšší soud ani v tomto případě nemá důvod odchylovat se od závěrů uvedených již v jeho předchozích rozhodnutích, na které poukázal také státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného. Konkrétně v rozhodnutí publikovaném pod č. 31/2013 Sb. rozh. tr. (usnesení ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 8 Tdo 249/2012), podle kterého trestní zákoník blíže nedefinuje pojem „závažný důvod“ významný z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Může jím však být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit. Za takový důvod je vedle závažných zdravotních potíží možné považovat i jiné závažné problémy, pokud však jsou svým nepříznivým dopadem do poměrů obviněného či jeho rodiny srovnatelné se závažnými zdravotními potížemi (např. bezprostřední situace po povodni, požáru, vytopení bytu apod.). Nikoliv tedy obavu obviněného, že v případě nástupu trestu nebude ve věznici dostatečně léčen pro své onemocnění, které mu samo o sobě v nástupu do výkonu trestu nebrání (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1325/2013).
Totéž pak platí i ohledně námitky o jednání v krajní nouzi, která je v ustanovení §28 tr. zákoníku upravena tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem (odst. 1) a nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet (odst. 2).
Jak uvedl již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, o jednání v krajní nouzi se nemohlo jednat již z toho důvodu, že se obviněný obával o obecnou kvalitu svého budoucího léčení ve věznici a nejednalo se tak o konkrétní nebezpečí pro jeho zdraví, které by bylo „přímo hrozící“ ve smyslu §28 odst. 1 tr. zákoníku. Již tato absence akutního ohrožení jeho zdraví či života vylučuje možnost užít ustanovení o krajní nouzi. Obviněný tedy nemohl jednat v krajní nouzi podle §28 odst. 1 tr. zákoníku, když samotným dostavením se do věznice k nástupu trestu odnětí svobody nemohlo být jeho zdraví nijak ohroženo. Navíc podle zprávy Vězeňské služby ČR, odboru zdravotnické služby, by mu byla ve výkonu trestu odnětí svobody poskytnuta odpovídající zdravotní péče (viz č. l. 106 tr. spisu).
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného podřaditelné pod uplatněné důvody dovolání zjevně neopodstatněnými, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný dodatečně dne 28. 2. 2017 doručil prostřednictvím obhájce Nejvyššímu soudu znalecký posudek MUDr. A. Sládka (odvětví ortopedie) o posouzení zdravotního stavu obviněného, tak se jedná o znalecký posudek ze dne 22. 2. 2017, tedy zpracovaný po skočení trestního stíhání obviněného v této trestní věci. Jedná se tak o posudek, který soudy neměly k dispozici a proto, jako k nové skutečnosti, k tomuto posudku Nejvyšší soud nepřihlížel.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu