ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.286.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 286/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2017 dovolání, které podal obviněný M. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 398/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 77/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I
Obviněný M. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T 77/2015, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro skutek popsaný ve výrokové části tohoto rozsudku. Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku mu za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v délce 20 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce zbrojíře podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, v trvání 48 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený R. B. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. R., jeho manželka Z. R. a poškozený R. B. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 10 To 398/2016, zamítl odvolání manželky obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř. jako podané opožděně, a odvolání poškozeného R. B. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným v podstatě na základě stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, když neshledal u něj porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona a vypustil část popisu skutku o nevedení evidence vydaného střeliva v rozporu s ustanovením §13 vyhl. č. 384/2002 Sb., o provedeních některých ustanovení zákona o zbraních, a to přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) „dne 1. 11. 2012 kolem 12.20 hodin ve vojenském výcvikovém prostoru J., kde probíhalo pod vedením Policie ČR, KŘP hlavního města Prahy, společné střelecké zaměstnání, kterého se v postavení odborné veřejnosti zúčastnili zástupci společnosti Zelený sport, s.r.o., jejímž byl obviněný v té době jediným jednatelem, a kde byl ze strany řídícího střeleb ústně pověřen vedením stanoviště střelby z pancéřovky RPG-7, prováděl odborný dohled a instruktáž ve vztahu k těm civilním účastníkům střeleb, které na zaměstnání osobně pozval a za něž zde zodpovídal, v rozporu s ustanovením §415 zák. č. 40/1964 Sb., (občanského zákoníku) nedbal potřebné opatrnosti směřující k předcházení vzniku škody na zdraví, coby držitel zbrojní licence a zbrojíř umožnil, aby střelbu z uvedené zbraně pod jeho přímým vedením provedl poškozený R. B., který si náboj nezjištěného původu osobně převzal od dosud neztotožněného účastníka zaměstnání, přičemž obviněnému nebylo nic známo o původu a technickém stavu předmětného náboje ani o tom, zda s tímto nábojem nebylo neodborně manipulováno, načež při výstřelu tohoto náboje došlo k nestandardnímu nárůstu tlaku a k roztržení hlavně použité zbraně RPG-7, jejíž úlomky zasáhly tělo střelce – poškozeného R. B., který utrpěl vážné poranění (pozn. podrobně popsané ve výroku o vině), které zanechalo závažné trvalé následky na zdraví poškozeného v podobě amputace levé dolní končetiny ve stehně“.
Za to jej krajský soud odsoudil podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce zbrojíře podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, v trvání 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený R. B. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Soudům vytýká, že si dostatečně neujasnily povahu odpovědnosti podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále též jen zákon o zbraních, resp. uvedený zákon), jejíž podstatu podle něj tvoří odpovědnost za zbraň, která vyplývá z §1 a zejména z §29 (povinnosti držitele zbrojního průkazu) a §39 (oprávnění držitele zbrojní licence) uvedeného zákona. Především zbraň, že je zdrojem nebezpečí, je-li s ní zacházeno neodpovědně a riskantně. Proto uvedený zákon podrobně upravuje dovolené a vymezuje zakázané zacházení se zbraní. Z hlediska posouzení věci pak za nejvýznamnější obviněný považuje způsob, jakým zákon o zbraních upravuje svěření zbraně v ustanovení §59, podle kterého držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence může svěřit pouze zbraň kategorie B nebo C nebo střelivo do této zbraně jiné fyzické osobě, která není držitelem zbrojního průkazu příslušné skupiny, a to jen za podmínek v tomto ustanovení stanovených. Pancéřovka RPG-7, je ale podle §4 písm. a) zákona o zbraních vojenskou zbraní kategorie A, které jsou podle §3 uvedeného zákona zbraněmi zakázanými. Protože se jednalo o společné střelecké zaměstnání, pravděpodobně byla Policií ČR udělena výjimka nošení a střelby z pancéřovky, protože jinak by nebylo možné ji předat třetí osobě. Z povahy věci vyplývá, že výjimka musí být udělena písemně a v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, že zbraň dostanou do ruky osoby nevycvičené a setkávají se se zbraní poprvé. Obsahem takovéto výjimky, že se ale soud nezabýval a neměl ji ani k dispozici, avšak obviněný jej považuje za zásadní z hlediska posouzení viny konkrétních osob, protože až podle rozsahu takové výjimky lze posuzovat povinnosti uvedené v §59 zákona o zbraních, které upravuje nejen předání zbraně ale i střeliva. V tomto případě přitom bylo prokázáno, že závada vedoucí k destrukci zbraně nespočívala ve zbrani ale v náboji.
Zákon o zbraních, že stojí zjednodušeně na zásadě „od koho jde zbraň a střelivo, za tím jde odpovědnost za její nezávadnost, a tedy i odpovědnost za následky způsobené vadami“. Obviněný namítá, že ve věci ale od počátku bylo vycházeno z předpokladu, že šlo o náboj neznámého původu, ale o takový náboj nemohlo jít, pokud on od počátku vedl řádnou evidenci vydaných a vrácených nábojů do RPG. Nejednalo se tak o havárii jeho náboje ale náboje, který střelcům pod jeho vedením vydal JUDr. K. K., když jiné náboje se na místě nevyskytovaly a on je pak osobou, která jediná mohla porušit důležitou povinnost vyplývající z §29 odst. 1 písm. a) zákona o zbraních, tedy dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se střelivem. To ale soudy nezkoumaly, ač povinnost zkontrolovat funkčnost, nezávadnost a neporušenost střeliva, které vydával svým střelcům, byla povinností JUDr. K. K., který měl být k tomu mnohem podrobněji vyslechnut. Okolnost, že poškozený R. B. patrně neobdržel náboj od něj, ale od nezjištěné osoby, na odpovědnosti JUDr. K. K. nic nemění, když lze předpokládat, že tento kontrolu prováděl, ale nedbale a závadu nezjistil, nebo ji provedl správně, ale závada nebyla vnějškově patrná. Konstatování soudů o způsobení závady náboje neodbornou manipulací nemá, podle obviněného, oporu v provedených důkazech, a i znalci uvádí výrobní závadu, špatné skladování nebo překročení doby životnosti. Podle obviněného ale on v žádném případě nemohl vědět a předpokládat, že druhý účastník střeleb JUDr. K. K. náboje nekontroloval a porušil tak povinnost uvedenou v §29 zákona o zbraních. Proto podle obviněného nelze také v jeho jednání spatřovat rozpor s ustanovením §415 tehdy platného občanského zákoníku, když zde stanovená obecná preventivní povinnost se může vztahovat jen na škody, k nimž má její nositel vztah alespoň nevědomé nedbalosti, tedy o možnosti jejich vzniku nevěděl, ale vzhledem ke svým poměrům a okolnostem o nich vědět měl a mohl. Podle obviněného u něj zcela absentuje subjektivní stránka, když se v daném případě nevyskytla žádná okolnost, ze které by měl a mohl usuzovat, že druhý účastník střeleb JUDr. K. K., jako zkušený a se zacházením se zbraněmi obeznámený občan, nedodržel veškeré bezpečnostní standardy pro zacházení s vojenskou zbraní a nebezpečnou vojenskou municí. K tomu obviněný také uvedl, že pokud poškozený R. B. vypovídal o poškození obalu náboje, z výpovědi jeho ani svědků nevyplývá, že by on o poškození obalu věděl a nebylo ani prokázáno, že by o tom vědět měl a mohl. Nemohl, vědět a ani z ničeho usuzovat, že náboj dovezený JUDr. K. K. nebyl zkontrolován a není bezvadný, takže z hlediska principu omezené důvěry mu za událost nelze přičítat zavinění ani z nevědomé nedbalosti.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a zároveň i rozsudek Okresního soudu v Příbrami a podle §226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že námitky obviněného nejsou důvodné, když obviněný pomíjí základní skutkové zjištění soudů, že nebyl na akci pouhým hostem, ale byl tam v pozici zbrojíře a také byl pověřen vedením stanoviště, kde ke střelbě docházelo. Provádění střelby poškozeným tak bylo pod jeho přímým dohledem, byl povinen na stanovišti provádět odborný dohled a instruktáž ve vztahu k civilním účastníkům střeleb, a pokud nevěděl, jaký náboj a odkud poškozený získal, nebo nevěděl, kdo a komu vydal náboje, které sám přivezl, ani si blíže tyto skutečnosti neověřil, možnou pochybnost či nejasnost neodstranil a umožnil střelbu s vadným nábojem, jehož původ neznal, jednal nedbale a šlo o nedbalost nevědomou. Zároveň je dán i příčinný vztah mezi nedbalým jednáním obviněného a škodlivým následkem na zdraví poškozeného, neboť v případě, že by si počínal řádně a umožnil střelbu pouze bezvadnými náboji s jasným původem, k újmě na zdraví poškozeného by vůbec nedošlo. Částečné spoluzavinění poškozeného přitom dostatečně zohlednil krajský soud. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevné neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože námitka obviněného ohledně absence jeho zavinění uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti této námitky, kterou obviněný vymezil rozsah dovolacího přezkumu.
Ve věci jde přitom již o třetí rozhodnutí okresního soudu, když po nápadu obžaloby dne 4. 6. 2015 byla usnesením samosoudce Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 2 T 77/2015, věc obviněného postoupena příslušnému orgánu, když okresní soud dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, ale skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Již tehdy okresní soud konstatoval rozhodné okolnosti případu (obviněný byl pověřen vedením stanoviště, prováděl odborný dohled a instruktáž ve vztahu k civilním účastníkům střeleb, byl osobou zkušenou v zacházení se zbraněmi a střelivem, byl držitelem příslušných zbrojních průkazů, na místě byl v pozici zbrojíře), ale měl pochybnosti o existenci zavinění i jen ve formě nevědomé nedbalosti, když vzhledem k explozi náboje a roztržení hlavně podle znaleckých posudků v důsledku únavy materiálu nebo skryté vady náboje, i při dodržení všech jeho povinností nebylo v silách obviněného toto odhalit (č. l. 1139 tr. sp.). Uvedené usnesení ale bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 10 To 319/2015, a soudu prvního stupně bylo uloženo o věci znovu jednat a rozhodnout (č. l. 1164 tr. spisu), když krajský soud zejména vytkl okresnímu soudu, že učinil uvedený závěr, aniž provedl dokazování, věc neobjasnil a pouze se domnívá, že zbraň měla skrytou vadu. Přesto ale samosoudce okresního soudu, ve zjevné snaze složitou věc jednoduše vyřídit, dne 18. 9. 2015 vydal ve věci trestní příkaz sp. zn. 2 T 77/2015, jímž obviněného uznal vinným podle obžaloby přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a který byl zrušen z důvodu podání odporu státním zástupcem i obviněným. Po provedeném hlavním líčení a řádném dokazování pak byl okresním soudem vyhlášen rozsudek ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T 77/2015, jímž byl obviněný opět uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a tento rozsudek byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněného, jenž je předmětem tohoto řízení.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, a bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Pro naplnění této skutkové podstaty je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti, a to buď nedbalosti vědomé, kdy pachatel podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nedbalosti nevědomé podle písm. b) téhož ustanovení, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V daném případě jde o otázku nevědomé nedbalosti.
Pro shledání zavinění ve formě nevědomé nedbalosti obviněného je třeba vyhodnotit, zda při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, zachoval potřebnou míru opatrnosti sestávající z objektivního a subjektivního hlediska, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti (i vědomé) odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko vyžaduje od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů, technických norem či zvláštních uznávaných pravidel, a pokud není upravena v žádném právním předpise, vychází se zpravidla z obecně uznávaných zásad rozumného člověka.
Odvolací soud jednání obviněného, pouze z podnětu jeho odvolání, na rozdíl od právní kvalifikace skutku učiněné nalézacím soudem podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, posoudil toliko jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle odstavce 1 téhož ustanovení. To ani není předmětem námitek obviněného.
Z hlediska zavinění z nevědomé nedbalosti je významné, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že obviněný nezachoval potřebný stupeň bedlivosti (opatrnosti), který lze po něm rozumně požadovat vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci a který – objektivně posuzován – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Z provedených důkazů oba soudy důvodně učinily jednoznačný skutkový závěr, že obviněný před inkriminovanou událostí nepochybně byl pověřen řízením střelby z pancéřovky RPG-7 (pozn. granáty PG-7V) na daném stanovišti, kde střelbu prováděly jím pozvané civilní osoby včetně poškozeného. Ani tuto skutečnost obviněný v dovolání nezpochybňuje. Jeho povinností tak bylo provádět na tomto stanovišti odborný dohled a instruktáž ve vztahu k těmto osobám, čímž převzal za jejich počínání také odpovědnost.
Z uvedeného je patrné, že oba soudy pečlivě zkoumaly jednak objektivní vymezení potřebné míry opatrnosti, kdy odvolací soud ji shledal v porušení generální prevenční povinnosti zakotvené v ustanovení §415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, jež je chápána jako stanovená a ve společnosti uznávaná míra potřebné opatrnosti k zamezení vzniku škody obecně. Oba soudy zjistily veškeré nezbytné okolnosti objektivního a subjektivního charakteru vztahujících se k určení mezí potřebné opatrnosti obviněného, z nichž se dalo spolehlivě dovodit jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.
K dovolacím námitkám obviněného ohledně odpovědnosti za zbraň a nezjištění obsahu případné výjimky, se Nejvyšší soud ztotožnil s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, že obviněný pomíjí základní skutkové zjištění soudů, že nebyl na akci pouhým hostem, ale byl tam v pozici zbrojíře a také byl pověřen vedením stanoviště, kde ke střelbě docházelo. Provádění střelby poškozeným tak bylo pod jeho přímým dohledem, byl povinen na stanovišti provádět odborný dohled a instruktáž ve vztahu k civilním účastníkům střeleb, a pokud nevěděl, jaký náboj a odkud poškozený získal, nebo nevěděl, kdo a komu vydal náboje, ani si blíže tyto skutečnosti neověřil, možnou pochybnost či nejasnost neodstranil a umožnil střelbu s vadným nábojem, jehož původ neznal, jednal nedbale a šlo o nedbalost nevědomou.
V případě obviněného M. R. soudy učinily závěr o jeho jednání ve formě nevědomé nedbalosti, s čímž ale obviněný nesouhlasí v podstatě proto, že povinnost zkontrolovat funkčnost, nezávadnost a neporušenost střeliva (granátu PG-7V) nebyla jeho povinností, ale povinností policisty JUDr. K. K., který vydal granáty střílejícím policistům a vydal také granát, při jehož použití poškozeným R. B. z jeho skupiny civilních účastníků střeleb, došlo k jeho selhání a roztržení hlavně granátometu RPG-7, který byl zase jeho střelcům předán ke střelbě dalším policistou JUDr. K. S touto argumentací obviněného se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Vzhledem ke zjištění, že obviněný před inkriminovanou událostí nepochybně byl pověřen řízením střelby z pancéřovky RPG-7 na daném stanovišti, kde střelbu prováděly jím pozvané civilní osoby včetně poškozeného, bylo jeho povinností provádět na tomto stanovišti odborný dohled a instruktáž ve vztahu k těmto osobám, za jejichž počínání převzal odpovědnost. Odvolací soud proto správně konstatoval, že z hlediska jeho trestní odpovědnosti je nepodstatné, že pro jinou část střeleb (příslušníků policie) byl v postavení odpovědné osoby policista JUDr. K. K.
Tato skutková zjištění jsou podstatná pro závěr o zavinění obviněného, protože kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, a tím i beztrestné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Je-li při absenci vůle spáchat trestný čin zachována potřebná míra opatrnosti ve vazbě na způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, nejde o nedbalost a s ohledem na to ani o trestný čin. Naopak, nedostojí-li pachatel povinnosti zachovávat náležitou opatrnost a za okolností předpokládaných ustanovením §16 odst. 1 tr. zákoníku dojde v příčinné souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení takového zájmu, stane se tak z jeho strany zaviněně, a to buď z vědomé nedbalosti, nebo z nevědomé nedbalosti. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Povinnost této předvídavosti přitom představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry opatrnosti, zatímco možnost a schopnost této předvídavosti u konkrétní osoby je subjektivní hledisko pro její posuzování.
Z objektivního hlediska přitom lze požadovat od každého v zásadě stejnou míru opatrnosti. Výjimkou jsou určité skupiny osob vykonávajících specifické činnosti, jako byl v daném případě i obviněný, u nichž je s ohledem na charakter toho, co dělají, riziko porušení nebo ohrožení chráněných zájmů vyšší, a proto je u nich požadována také vyšší míra opatrnosti. Rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla vyplývá buď z bezpečnostních předpisů, nebo technických norem. Pro určitá specifická povolání, u nichž tomu tak není, vyplývá z určitých zvláštních obecně uznávaných pravidel, a pokud nejsou, pak je požadovanou mírou opatrnosti taková opatrnost, která je přiměřená daným okolnostem a situaci. Vycházet přitom lze z obecně ve společnosti uznávaných zásad chování rozumného člověka. Přitom je třeba vzít v úvahu takovou míru opatrnosti, kterou pachatel může a je schopen vynaložit v konkrétním případě, tedy k objektivnímu hledisku určení potřebné míry opatrnosti přiřadit subjektivní hledisko jejího určení, protože předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je také možnost a schopnost pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, které při zavinění z nedbalosti (vědomé nebo nevědomé) musí být dány současně. Subjektivní míra opatrnosti se pak hodnotí individuálně u každé osoby podle jejich znalostí, vlastností a zkušeností a s přihlédnutím na konkrétní situaci a podmínkám, za kterých k jednání došlo.
U zavinění podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (nevědomé nedbalosti) pachatel neví, že svým jednáním může následek spočívající v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Ve srovnání s vědomou nedbalostí u nevědomé nedbalosti absentuje u pachatele vědomí toho, že svým činem může způsobit trestněprávně relevantní následek a jeho trestní odpovědnost je z hlediska zavinění založena pouze na povinnosti a současně možnosti předvídat takový následek. O nedbalost na straně pachatele tedy jde, jak již bylo výše uvedeno, pokud měl možnost následek předvídat a současně byl také povinen ho předvídat. Při splnění těchto podmínek následek zaviní z nevědomé nedbalosti kvůli nezachování povinné opatrnosti přesto, že si ho ve skutečnosti nebyl vědom ani ho nezamýšlel.
O nedbalostní zavinění, jako nutné podmínky trestní odpovědnosti pachatele, může jít pouze v případě existence příčinné souvislost mezi nedodržením potřebné míry opatrnosti a trestněprávně relevantním následkem. Tak je tomu, pokud si pachatel alespoň má a může představit, že se příčinný vztah může daným způsobem rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není proto pokryt zaviněním a za vzniklý následek neodpovídá. V této trestní věci ale Nejvyšší soud dospěl stejně jako soudy nižších stupňů k závěru, že popsaný následek – zranění poškozeného, nastal v bezprostřední souvislosti s jednáním obviněného M. R., který zanedbal a porušil povinnost uloženou mu §415 občanského zákoníku. Nepřisvědčil námitce obviněného, že soudy nemohly dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu jen na základě toho, že nastala škoda na hodnotě chráněné trestním zákoníkem, když vše zavinil příslušník policie JUDr. K. K., od nějž pocházel náboj, jenž vybuchl a tento příslušník policie, že nesplnil své povinnosti, když jeho vadnost nezjistil. Tato námitka o jiné příčině vzniku následku se ve své podstatě týká otázky přerušení příčinné souvislosti.
K otázce příčinné souvislosti a jejího přerušení Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, že „při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele je nutné vždy posuzovat jen trestněprávní příčiny a trestněprávní následek, resp. účinek, (tzv. zásada umělé izolace jevů) a současně určit i význam jednotlivých trestně právně relevantních příčin a jejich vliv na způsobení následku předpokládaného konkrétním ustanovením trestního zákona (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Různé příčiny mají totiž různý vliv na způsobení následku a každá z nich proto může mít i různý význam. Pro trestní odpovědnost pachatele však není samo o sobě rozhodné, jestli vznik následku vyvolalo pouze jednání obviněného, nebo jestli k němu přistoupila i jiná okolnost, resp. příčina. Judikatura přitom dovodila příčinnou souvislost např. i v případech, kdy vedle příčiny, jež způsobila následek, působila i další příčina a není rozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. č. 47/1970, č. 41/1993 Sb. rozh. tr.). Jiná situace by nastala, kdyby jednání pachatele nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence pak nastane trestně právně relevantní následek. Pak není možné dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. Jde o tzv. teorii přerušení (přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší, tj. nedospěje až k účinku, pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel u nedbalostních deliktů takový průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl. Jestliže je však zjištěno, že pachatel ani nemohl předvídat příčinný průběh, z něhož vzešel následek, nemůže za takový následek, resp. účinek trestně odpovídat. V takových případech dochází k přerušení příčinné souvislosti, neboť příčinou vzniku následku není jednání pachatele, ale jiná samostatná příčina, která jej způsobila. Teprve po zjištění příčinného vztahu je možné zkoumat otázku zavinění. Alespoň v hrubých rysech musí být nejen jednání pachatele, ale i příčinný průběh vedoucí k následku a tento následek zahrnut zaviněním. U nedbalostních trestných činů musí proto pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek předvídat a bez přiměřených důvodů spoléhat, že jej nezpůsobí (nedbalost vědomá), event. následek a příčinný průběh k němu pachatel podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl (nedbalost nevědomá). Pachatele lze proto uznat vinným pouze za takový následek, který zavinil (srov. č. 20/1981, č. 21/1981 Sb. rozh. tr.)“.
V daném případě ale nelze dospět k závěru, že by jednání obviněného nahradila jiná příčina a výlučně z důvodu její existence by nastal trestně právně relevantní následek. Poukazuje-li obviněný na výhradní zavinění JUDr. K. K., tak předně činí vlastní skutkový závěr v rozporu se závěrem soudů, když přímo v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že „poškozený R. B. si náboj nezjištěného původu osobně převzal od dosud neztotožněného účastníka zaměstnání“. I pokud by se jednalo o náboj od příslušníka policie JUDr. K. K., což ale vyloučili ve svých výpovědích v hlavním líčení nejen tento svědek, ale také svědek Mgr. P. P. (č. l. 1235-8 tr. spisu; všech jeho 5 nábojů bylo vystřeleno), tak toto jednání předcházelo jednání obviněného, který by při řádném plnění svých povinností, odborném dohledu a řádné instruktáži „svých civilních střelců“, jako osoba znalá a pověřená vedením daného stanoviště střelby, mohl vzniku události zabránit. V této souvislosti lze poukázat na výpověď znalců Ing. J. Palounka a Mgr. P. Deingrubera (Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva) v hlavním líčení dne 26. 1. 2016, kteří uvedli, že řídící střelby vidí sestykování nábojky se střelou, což se včetně vybalení nábojky z hermetického obalu provádí na místě odpálení náboje, vidí nabití do pancéřovky, provede kontrolu, jestli plášť pancéřovky a střely není potlučený. Rovněž uvedli, že pokud střela vypadala tak, jak to popsali ve výpovědi poškozený R. B. a svědek Š. Č., tak nebyla způsobilá ke střelbě a měla být vyřazena již při výdeji, pokud byl obal startovacího motoru zvrásněný, vypadal nestandardně jako ostatní náboje, tak měl být vyřazen. Jednoznačně měl být vyřazen také náboj, pokud byl převzatý poškozeným od neznámé osoby a neznámého původu, o kterém se neví, jak byl skladován a co se s ním dělo, protože je to považováno za nebezpečnou munici. Obviněný ale v hlavním líčení dne 2. 12. 2015 uvedl, že prohlédl zbraň i raketu, zda nevykazuje nějaké poškození (č. l. 1195 tr. spisu), před vlastní střelbou prohlédl každý granát, který nabíjel do zbraně a až při návštěvě v nemocnici mu poškozený R. B. řekl, že neměl granát od něj ale od pana K. Jak se k němu dostal, to obviněný neví a až jeho zbrojíř mu měl říct, že na poškozeného granát nevyšel, byl z toho nešťastný, nějaký muž k němu přistoupil a řekl mu „na vem si můj, já už jsem z toho střílel“ (pozn. to poškozený u téhož hlavního líčení potvrdil s tím, že to byl někdo ze skupiny vojáků, resp. lidí v maskáčovém oděvu, přičemž náboj měl trochu jiný odstín zelené a obal startovacího motorku byl zvrásněný, jako když papír zmokne a uschne). Ve své výpovědi obviněný také uvedl (na rozdíl od dovolání), že je jedno čí byl granát, protože poškozenému jej nabíjel do pancéřovky, měl ho v ruce, a když si granát prohlížel, tak nevykazoval žádnou zjevnou vadu. Přes toto jeho tvrzení je ale z výše uvedeného zřejmé, že obviněný jako vedoucí stanoviště neměl žádný přehled o tom, komu vlastně vydal granáty. To potvrzuje vedle výpovědi poškozeného i výpověď svědka Š. Č., který uvedl, že si náboje po zkontrolování obviněným a smontování rozebrali, náboj si vzal, kdo chtěl, ale na poškozeného náboj nevyšel (hlavní líčení dne 2. 12. 2015, č. l. 1206 tr. spisu). Tento svědek však také uvedl, že jejich náboje byly jak z linky, ale na náboji poškozeného „bylo vidět zub času, na náboji byl materiál takový zkrabacený“. Vedle výpovědi poškozeného, že náboj měl trochu jiný odstín zelené a obal startovacího motorku byl zvrásněný, jako když papír zmokne a uschne, je také z této svědecké výpovědi zřejmé, že granát, jímž došlo ke zranění poškozeného, byl jiný, než granáty které si přivezl samotný obviněný. Ten ale na tuto vizuálně zjevnou skutečnost potvrzenou dvěma svědky nijak nereagoval, ač sám ve své výpovědi uvedl, že prohlédl zbraň i raketu, zda nevykazuje nějaké poškození (č. l. 1195 tr. spisu) a před vlastní střelbou prohlédl každý granát, který nabíjel do zbraně. Přitom z výpovědi poškozeného v hlavním líčení, a také jeho otce R. B., vyplývají ještě závažnější skutečnosti. Samotný poškozený totiž také vypověděl, že poté co na něj náboj nezbyl a sehnal si jiný, tento přinesl na stanoviště, obviněnému neřekl, že to není náboj od něj, předal ho ale obviněnému, který ho vzal, nabil do zbraně, tuto mu předal a ukázal mu jak mířit a vystřelit. K dotazu státní zástupkyně pak poškozený také uvedl, že si myslí, že se obviněnému zmínil, jestli je to v pořádku a náboj je standardní. K dotazu zmocněnce pak odpověděl, že obviněnému naznačil, jestli je náboj v pořádku a může jej nabít, i když mu neřekl, že je odjinud (viz protokol o hl. líčení dne 2. 12. 2015, č. l. 1198-9 tr. spisu). Jeho otec R. B. pak v hlavním líčení dne 5. 5. 2016 uvedl, že když na syna žádná střela nevyšla, tak po chvilce za ním přišel s tím, že si přinesl jinou a střela měla „motor jakoby zdeformovaný“. Obviněný že asistoval při nabíjení a střílení a až po události mu syn sdělil, že o té deformaci střely říkal obviněnému a ten mu odpověděl „tak to vyzkoušíme“ (č. l. 1263 tr. spisu). K tomu lze dodat, že příčinu havárie znalec Ing. J. Palounek jednoznačně spatřuje ve startovací nábojce (viz č. l. 1233 tr. spisu).
Pokud možnost předvídat možný následek je u pachatele posuzována na základě jeho subjektivních poměrů a objektivně existujících okolností činu, tak výše uvedené skutečnosti jsou z hlediska zavinění obviněného z nevědomé nedbalosti podstatné, když z nich vyplývá, že měl možnost následek předvídat a současně jako řídící stanoviště střelby na daném stanovišti byl také povinen ho předvídat. Při splnění těchto podmínek následek zavinil z nevědomé nedbalosti kvůli nezachování povinné opatrnosti přesto, že si ho ve skutečnosti nebyl vědom ani ho nezamýšlel. Nelze také pominout, že obviněný byl jako zbrojíř a držitel zbrojního průkazu kvalifikovanou osobou. Podle §29 (povinnosti držitele zbrojního průkazu) odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, je držitel zbrojního průkazu, povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní, střelivem, střelným prachem a zápalkami. Obviněný porušení této povinnosti shledává v dovolání pouze u jiné osoby a soud odvolací závěr o jejím porušení u obviněného neučinil.
Pouze pokud by tedy obviněný M. R. projevil výše zmíněnou objektivně danou požadovanou míru opatrnosti, nejednal by zaviněně. Obviněný si takto ale nepočínal a zjevně hrubě podcenil nebezpečnost prováděné střelby z granátometu jako vysoce účinné zbraně, a to jako osoba pověřená řízením střelby na daném stanovišti a jako osoba kvalifikovaná (zbrojíř a držitel odpovídajících zbrojních průkazů). O tom, že neprojevil při střelbě z granátometu vyšší míru opatrnosti, svědčí v dokazování prokázaná skutečnost konstatovaná odvolacím soudem, že poškozený, když na něj z granátů přinesených samotným obviněným žádný nezbyl, tak si granát sehnal sám od nezjištěné přítomné osoby mimo skupiny civilních osob pozvaných obviněným. Obviněný jako osoba pověřená řízením střelby z pancéřovky RPG-7 prováděné jím pozvanými civilními osobami o tom ani nevěděl a tento postup umožnil, přestože jeho povinností bylo provádět na stanovišti odborný dohled a instruktáž ve vztahu k těmto osobám. Došlo k tomu zjevně i z důvodu uvedeného odvolacím soudem, že střelby probíhaly chaoticky a touha vystřelit si z různých typů velice nebezpečných zbraní, převládla nad odpovědností a respektem k takové činnosti.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, vykazuje znaky trestné činnosti, kdy dochází k nedbalostnímu zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana lidského zdraví. V případě obviněného lze usuzovat na jeho nedbalostní zavinění, když byl zjištěn rozpor jeho jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku a proto lze naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku jeho protiprávním jednáním založit na generální prevenční klauzuli, tj. na ustanovení §415 občanského zákoníku. Soudy také dostatečně odůvodnily jejich rozhodnutí vztahující se k zavinění, přičemž zvážily veškeré okolnosti případu významné pro existenci zavinění vyplývajícího z porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud se v dané procesní situaci s výsledným právním hodnocením jednání obviněného učiněným soudem druhého stupně ztotožnil, pokud v něm shledal naplnění skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu