ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.401.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 401/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 To 431/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 188/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 33 T 188/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 1 T 102/2013, mu byl uložen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let a šesti měsíců. Současně bylo rozhodnuto podle §43 odst. 2 tr. zákoníku o zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ, včetně rozhodnutí navazujících.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně, nalézací soud), vyjádřených ve výroku jeho rozsudku dopustil tím, že v přesně neurčené době od října do listopadu 2012 jako osobní poradce zaměstnaný v Raiffeisenbank, a. s., v její pobočce v P., N. P., vytvořil pod č. …, … a … návrhy na uzavření pojistných smluv na životní pojištění s pojišťovnou UNIQA, znějící na osoby M. M., a V. B., ač věděl, že vložením návrhů do počítačové aplikace mu vznikne nárok na motivační bonus, přičemž částku ve výši 43 190 Kč jako odměnu obdržel, avšak návrhy smluv dále nezaslal do pojišťovny UNIQA ani nestornoval, přitom s takovým postupem byl seznámen, a odměnu ke škodě Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, tak čerpal neoprávněně.
O odvolání obviněného proti citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 To 431/2016, (napadené rozhodnutí), tak, že rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícím v tom, že obviněný v přesně neurčené době od října do listopadu 2012 jako osobní poradce zaměstnaný v Raiffeisenbank, a. s., v její pobočce v P., N. P., v úmyslu se obohatit o motivační bonus vytvořil pod č. …, … a … návrhy na uzavření pojistných smluv na životní pojištění s pojišťovnou UNIQA, znějící na osoby M. M., a V. B., ač věděl, že M. M. a V. B. nemají o uzavření pojistných smluv zájem, a tyto vložil do počítačové aplikace pojišťovny UNIQA, v důsledku čehož mu vznikl nárok na motivační bonus, přičemž částku ve výši 43 190 Kč jako odměnu obdržel, avšak písemné návrhy smluv dále nezaslal do pojišťovny UNIQA, ani je nestornoval, přitom s takovým postupem byl seznámen, a odměnu ke škodě Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, tak čerpal neoprávněně.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Rozsudek odvolacího soudu dále obsahuje shodný zrušovací výrok podle §43 odst. 2 tr. zákoníku.
II.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný J. K. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil s tím, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tento skutek není vůbec trestným činem. Toto tvrzení dále odůvodnil skutkovými námitkami. Uvedl, že napadené rozsudky jsou nepřezkoumatelné a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu.
Odvolací soud podle jeho názoru nepřípustně upravil skutkovou větu výroku o vině, takže z této úpravy lze učinit závěr, že odvolací soud v rozporu se soudem prvního stupně dovodil v jeho jednání zavinění ve formě přímého úmyslu, aniž odůvodnil změnu z úmyslu nepřímého, který (podle obviněného) dovodil soud prvního stupně. Touto „změnou formy zavinění“ došlo ke zhoršení postavení obviněného, k porušení zákazu reformationis in peius a zásady zachování totožnosti skutku.
Obviněný poukázal také na nestandardní průběh řízení a „zcela fatální selhání obecných soudů při dovozování viny“, když odvolací soud byl od prvního vrácení věci soudu prvního stupně jednoznačně přesvědčen o vině dovolatele a nejednal nestranně, nýbrž se stavěl do role pomocníka veřejné žaloby. Po trojím vrácení věci odvolací soud podle §262 tr. ř. nařídil – podle dovolatele zcela neodůvodněně – aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Obviněný v tom spatřuje snahu odvolacího soudu za každou cenu jej odsoudit. Po nespokojenosti s neúplným dokazováním se odvolací soud nakonec spokojil toliko s opakovaným výslechem obviněného, který nepřinesl žádné nové skutečnosti.
V dovolání obviněný poukázal na své návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků J. Š. a M. H., s nimiž se soudy podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly. Uvedl, že neexistují přímé ani nepřímé důkazy o jeho vině a rozhodnutí obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nebyla respektována zásada in dubio pro reo a zásada presumpce neviny.
Své dovolací námitky obviněný opakovaně na různých místech dovolání podrobně rozvedl. Obsáhle zopakoval svou obhajobu, že návrhy předmětných pojistných smluv vytvořil, ale bylo to v rámci finančních plánů, které byl povinen pro klienty vyhotovovat. Nevytvářel tedy žádné fingované smlouvy. Jednalo se o modelování produktů, tyto návrhy se vytištěné vkládaly do finančních plánů, které podepisoval jeho nadřízený, svědek J. Š. Byl to zavedený postup v bance. Takto obviněný postupoval po celu dobu, a to na základě pokynů nadřízeného a po zaučení svědkyní M. H. Nemusel proto dopředu zjišťovat, zda klient chce nebo nechce uzavírat nějakou smlouvu. Je tedy irelevantní, zda svědci B. a M. byli přítomni uzavírání pojistných smluv. Problém byl v tom, že tyto modelace (návrhy smluv) v určitém momentu jejich vytváření pojišťovna zaevidovala jako tzv. návrh pojistné smlouvy, když pojišťovna obdržela z banky informaci, že někdo z banky takový návrh vytvořil, tj. v určitý moment byly návrhy smluv, které obviněný vytvořil, v elektronické podobě odeslány do pojišťovny. Není však podle obviněného vhodný výraz, že vkládal pojistné smlouvy do systému pojišťovny, neboť to implikuje nějaké další aktivní jednání – odeslání pojišťovně. Ve skutečnosti šlo o sled kroků spočívajících ve vytvoření, vygenerování PDF a tisku dokumentu, přičemž v určitém pro dovolatele neznámém okamžiku mělo dojít i k odeslání neboli jakési evidenci takového návrhu v systému pojišťovny. Dovolatel nevěděl, že návrhy, které vytvářel, se v určité fázi zobrazily v systému pojišťovny. Nesouhlasí ani s formulací soudu, že tvrdí, že návrhy smluv do systému vkládal nedopatřením. Vedle běžných verzí návrhů smluv, jaké vytvářel obviněný, existovaly ještě zkrácené verze, které se do pojišťovny nezasílaly (pojišťovně se takový návrh nevytvořil). Běžné verze se do pojišťovny posílaly a správně měly být stornovány. To však obviněný nevěděl.
Ani návrhy smluv, které obviněný vytvářel, však nebyly úplnými návrhy. Ty by musely být po doplnění zaslány do pojišťovny UNIQA v listinné podobě. Jestliže se tak nestalo, pak je měl pracovník banky stornovat. To však se právě obviněný nedozvěděl na praktické části školení POS, jíž se nezúčastnil. Pokud nedošlo k zaslání úplných smluv v listinné podobě ani ke stornování, pak přicházely zmíněné „intervence“ o tom, že návrh byl sepsán, ale nedorazil originál smlouvy. Obviněný nevěděl, že vytvořený návrh by měl v případě nepodepsání smlouvy stornovat či reagovat na zaslaná upozornění („intervence“). Když se zeptal svého nadřízeného svědka Š. nebo svědkyně H., že mu nějaké takové upozornění přišlo na e-mail, oba uvedli, že to nemá řešit, že se jedná o nějaký automatický e-mail ze strany pojišťovny a že se to stornuje samo. Neměl důvod jim nevěřit, neboť se neúčastnil praktické části školení POS (k údajné nepřítomnosti na části školení se obviněný rovněž podrobně vyjádřil).
Obviněný připomněl i svou obhajobu, že nevěděl, že vytvořením návrhu smlouvy do systému pojišťovny UNIQA (systém POS) mu vznikne nárok na motivační bonus, což nevěděl ani svědek Š. Motivační systém byl komplikovaný a nepřehledný. Přitom nadřízený byl tím, kdo měl obviněného seznamovat s motivačním systémem. Banka uvedla, že si to mohl obviněný zkontrolovat v systému Cognos, ten však obviněný běžně nepoužíval a o této možnosti nevěděl. Pro něho byl relevantní až moment, kdy pojišťovně zaslal návrhy smluv v tištěné podobě, kdy smlouvy byly řádně podepsány a kdy došlo k úhradě první splátky. Ostatně takový postup je popsán v jediném interním dokumentu, který banka předložila, byť je pravděpodobně neaktuální. Obviněný tedy nepovažoval za relevantní to, že dojde „k pouhému vytvoření návrhu a jeho tisku“. Problém byl v tom, že i když nebyl dodán originál pojistné smlouvy a nedošlo ani ke stornu, tak tento neúplný návrh pojistné smlouvy se obviněnému započítal do tzv. plánu plnění prodeje (který byl rozhodný pro čtvrtletní bonusy). To však obviněný nevěděl. Pozice poradce zahrnovala i sjednávání jiných produktů. Plán plnění měl vedle pojištění ještě další dvě položky – platební karty a investice. Obviněný nevěděl, že mu přiznané bonusy nenáleží, neboť jeho klienti vkládali značné částky do podílových fondů, což se mu odráželo v plánu plnění. Bonusy byly na výplatní pásce uvedeny pouze jako jedna částka.
Obviněný vyslovil nesouhlas také se závěrem soudů o způsobení škody nikoli nepatrné, neboť existují pochybnosti, zda vůbec nějaká škoda vznikla. O výpočtech banky i o materiálech, o které je opírá, existují pochybnosti ohledně jejich správnosti. Banka jakožto údajná poškozená se ani nepřipojila s návrhem na náhradu škody ani nepodala občanskoprávní žalobu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby sám rozhodl rozsudkem o zproštění obžaloby, popřípadě aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání.
III.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný je založil především na námitkách skutkových, které však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Ve věci nelze konstatovat extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. I zpochybnění subjektivní stránky činu obviněný založil převážně na polemice se skutkovými zjištěními. Státní zástupkyně uvedla důvody podporující úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o zásah odvolacího soudu do popisu skutku, nedošlo jím k porušení ani zákazu reformationis in peius, ani totožnosti skutku. Výši způsobené škody napadl obviněný jen obecným konstatováním. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.
IV.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje formální náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
V.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky. Jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají však relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Dovolacím důvodem tedy nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní.
V reakci na charakter a rozsah dovolací argumentace Nejvyšší soud předesílá, že jak z hlediska dovolacích důvodů, tak z hlediska ochrany ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces je na Nejvyšším soudu, aby posoudil relevanci námitek obviněného i smysluplnost délky a zdánlivé složitosti argumentace dovolatele. Značný rozsah, určitá redundantnost a nesystematičnost dovolání neimplikuje automaticky ani složitost věci, ani závažnost a důvodnost dovolacích námitek. Posouzení zjevné neopodstatněnosti dovolání pak není závislé na tvrzené složitosti věci a zdánlivé složitosti dovolacích námitek.
VI.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci je na místě zmínit nejprve druhý z nich, který je dovolacím důvodem obsahujícím dvě základní alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí při absenci poučení), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tudíž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Je ovšem třeba zmínit, že tento dovolací důvod byl uplatněn nadbytečně, neboť odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo zamítnuto, rozsudek byl odvolacím soudem zrušen v celém rozsahu.
VII.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování ani jiné aspekty procesního postupu, jež jsou upraveny trestním řádem, tedy procesním předpisem, a nejsou součástí hmotněprávního posuzování.
Obviněný založil dovolání na námitkách jednak proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, jednak proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a jejich skutkovým zjištěním vztahujícím se zejména k subjektivní stránce činu (zda jednotlivé okolnosti obviněný znal, zda o nich byl poučen apod.). Jde tak o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
Jak už bylo zmíněno, Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě by byl zásah Nejvyššího soudu nezbytný v zájmu zachování ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy). Uvedený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ale Nejvyšší soud ve věci neshledal.
VIII.
Porušení zákazu reformationis in peius je námitka podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto – na základě uvedené námitky týkající se přípustnosti úpravy skutkové věty ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu oproti rozsudku soudu prvního stupně – zabýval otázkou, zda bylo možné k odvolání obviněného s ohledem na zákonný zákaz reformationis in peius (změny k horšímu) vyjádřený v §259 odst. 4 tr. ř. výrok rozsudku doplnit tak, jak to vyplývá z výše uvedeného, tj. zejména doplněním, že obviněný jednal v úmyslu se obohatit o motivační bonus a že věděl, že M. M. a V. B. nemají o uzavření pojistných smluv zájem. Odvolací soud přihlédl k publikované konstantní judikatuře (konkrétně jde zejména o rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr.), podle níž zákaz reformationis in peius není možné chápat tak, že pokud bylo odvolání podáno ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o okolnosti, které se nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině. Doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, pokud takto nedošlo oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod. Nejvyšší soud vzal v úvahu i publikovanou judikaturu Ústavního soudu, který se vyslovil proti příliš úzkému chápání zákazu reformationis in peius (srov. např. II. ÚS 544/05, I. ÚS 670/05).
Je nepochybné, že zákaz změny k horšímu je uplatňován proto, aby mohl obviněný a v jeho prospěch oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout rozsudek odvoláním a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení situace obviněného. Je proto třeba za změnu v neprospěch považovat podstatnou změnu výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, zejména když dojde oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu a závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace nebo v dalších zásadních otázkách. Tuto otázku je třeba posuzovat konkrétně v každém jednotlivém případě, neboť jde o otázku míry akceptovatelného doplnění skutkových zjištění. Je rovněž nutno přihlížet k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ve spojení s ním posuzovat výrok rozsudku.
V daném případě z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním vyplývaly zákonné znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu tak, jak byly dovozovány ve větě právní, byť výrok sám o sobě nebyl dostatečně úplný a výstižný, jak správně konstatoval odvolací soud. S ohledem na to mohl odvolací soud z podnětu odvolání podaného pouze obviněným doplnit tzv. skutkovou větu tak, aby výstižně vyjadřovala skutkové okolnosti vztahující se k objektivní i subjektivní stránce trestného činu, aniž by tím došlo k porušení zásad spravedlivého řízení. Jednalo se o doplnění a upřesnění skutkových okolností ve smyslu shora uvedené judikatury, aniž došlo ke zhoršení postavení obviněného. Fakt, že obviněný věděl, že M. M. a V. B. nemají o uzavření pojistných smluv zájem, již soud prvního stupně výslovně konstatoval v odůvodnění svého rozsudku. Z něho rovněž vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu se obohatit o motivační bonus. Ve výroku rozsudku nalézacího soudu je mimo jiné uvedeno, že obviněný popsaným způsobem jednal, ač věděl, že mu tím vznikne nárok na motivační bonus, který pak neoprávněně čerpal. V odůvodnění rozsudku pak nalézací soud nejprve jen obecně uvedl, že k naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu je vyžadován alespoň nepřímý úmysl, nicméně vzápětí uvedl, že „je tedy postačující, bylo-li prokázáno, že obžalovaný v úmyslu obohatit sebe nebo jiného vytvořil návrhy pojistných smluv a vložil je do systému POS s vědomím, že ani sv. B. ani sv. M. o uzavření pojistných smluv neměli zájem.“ Nelze se proto ztotožnit s tvrzením dovolatele, že odvolací soud dovodil v jeho jednání zavinění ve formě přímého úmyslu v rozporu se soudem prvního stupně, aniž odůvodnil změnu z úmyslu nepřímého. Ve skutečnosti soud prvního stupně nedospěl výslovně k jednoznačnému právnímu závěru o formě úmyslu obviněného (určitý deficit úvah o formě zavinění mu lze ostatně vytknout, avšak z odůvodnění jeho rozsudku lze dovozovat závěr o úmyslu přímém) a ani rozsudek odvolacího soudu explicitně neřeší otázku formy úmyslu, i z jeho obsahu ovšem vyplývá závěr o úmyslu přímém. Nedošlo tedy k žádné „změně formy zavinění“ spojené se zhoršením postavení obviněného, jak bylo namítáno v dovolání. Nedošlo ani k porušení zásady zachování totožnosti skutku, což je zcela evidentní, neboť ve skutkových větách výroků rozsudků soudů prvního i druhého stupně je popsáno stejné jednání i týž následek.
IX.
Obviněný namítl údajně nestandardní průběh řízení a selhání obecných soudů při dovozování viny a vyjádřil názor, že odvolací soud byl od prvního vrácení věci soudu prvního stupně jednoznačně přesvědčen o jeho vině, nejednal nestranně a nakonec podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Tato námitka je mimo uplatněné důvody dovolání, Nejvyšší soud se jí ale přesto zabýval z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a dospěl k závěru, že jí nelze přisvědčit. Postup odvolacího soudu byl nejen v souladu s uvedeným ustanovením trestního řádu, ale nevybočoval ani z mezí spravedlivého procesu a nepříčil se ústavnímu pořádku České republiky.
Je nepochybné, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
Na uvedeném ústavním principu však nelze trvat absolutně, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce), jenž má ve věci rozhodovat. Jedná se především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. ř. a dále o postup odvolacího soudu dle §262 tr. ř. Jestliže odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátí tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň podle §262 tr. ř. nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, respektive jiným samosoudcem. Takové rozhodnutí je svou povahou obdobné odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. a musí být podloženo obdobnými důležitými důvody, pro jejichž posouzení je základním kritériem dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučení jakýchkoli pochybností o nestrannosti soudu. Takové důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a musí být založeny na mimořádných, výjimečných okolnostech. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015, bylo dále připomenuto, že ustanovení §262 tr. ř. je nutno vykládat v souvislosti s ustanovením §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení §262 tr. ř. je v některých případech (v podstatě jedinou) možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se tak bezúčelnému prodlužování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení přitom musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.
Ústavní soud vyložil podmínky odnětí a přikázání věci jinému senátu (resp. samosoudci) podle §262 tr. ř. například ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, kde v souladu se svou ustálenou judikaturou stanovil, že postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení je možné považovat za ústavně konformní pouze tehdy, jestliže je tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat například o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezují ostatní ustanovení trestního řádu. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud rovněž není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Svůj postup podle §262 tr. ř. je odvolací soud povinen náležitě odůvodnit, přičemž nedodržení tohoto postupu, stejně jako uvedení důvodů evidentně nepřípadných, by bylo nutno považovat za projev libovůle.
V případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro skutkové vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obžalovaného vinným, je situace vzhledem ke konstrukci odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obžalovaného uznat vinným nemůže [§259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Všechna tato obecná východiska jsou podrobným a přehledným způsobem shrnuta v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a Nejvyšší soud z nich bezezbytku vycházel i v nyní posuzované věci.
V daném případě Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 8 To 92/2016, jímž zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. třetí zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, rozhodl podle §262 tr. ř., že se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Toto odůvodnil v návaznosti na svá předchozí rozhodnutí v této věci s tím, že ani po druhém kasačním rozhodnutí nepostupoval soud prvního stupně v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, a dále vedl dokazování tak, jak to činil od počátku řízení, tedy ve smyslu obhajoby obviněného a na její podporu, přičemž se opět nezabýval základní okolností, tj. proč obviněný vůbec návrhy pojistných smluv na uzavření životního pojištění M. M. a V. B. do systému pojišťovny UNIQA vkládal (v důsledku čehož mu vznikl nárok na vyplacení bonusů). Jednalo se přitom o základní krok spočívající v zadávání smluv do systému pojišťovny. Obvodní soud po předchozím vrácení věci znovu vyslechl obviněného (který doplnil svou obhajobu o to, že má k dispozici kopie finančních plánů obou jmenovaných, jejichž součástí byly i návrhy pojistných smluv). Obviněný rovněž poskytl soudu kontakt na svědka V. B., po němž policie v přípravném řízení bezvýsledně pátrala. Obvodní soud dále vyhověl návrhům obhajoby a dokazování doplnil o podrobný výslech svědka J. Š. (pracovníka banky) a znovu vyslechl jako svědka M. M. a jako svědka vyslechl i V. B. Přestože svědek M. M. znovu potvrdil, že prostřednictvím obviněného nechtěl uzavřít žádnou smlouvu o životním pojištění, neboť se tímto sám zabývá, obvodní soud tuto výpověď nedůvodně zpochybnil zcela nepodloženou hypotetickou úvahou, že když se svědek s obviněným nepohodl a přestali se stýkat, existuje možnost, zda svědek „nechce svou výpovědí obžalovaného poškodit“. Svědek V. B. uvedl, že obviněný je jeho bratranec, že sám byl v roce 2012 propuštěn z výkonu trestu, poté byl hlášen na úřadu práce a načerno pracoval pro pána z K., od kterého měl příjem 25 až 28 tisíc Kč měsíčně, nicméně žádnou smlouvu o životním pojištění neuzavřel. Obvodní soud ovšem posledně uvedenou důležitou okolnost opět pominul a z výpovědi tohoto svědka pouze vyzdvihl, že svědek měl uvedený tvrzený finanční příjem, aniž se zabýval věrohodností tohoto tvrzení svědka. Je tedy zřejmé, uvedl dále odvolací soud, že soud prvního stupně ani při tomto dalším projednání věci nepostupoval způsobem uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a provedené důkazy opět hodnotil jednostranně ve prospěch obviněného, aniž by se vypořádal s podstatnými okolnostmi případu. Závěry obvodního soudu jsou tak v extrémním nesouladu se skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů. Protože ze způsobu, jakým obvodní soud nakládal s provedenými důkazy ve prospěch obviněného, je zřejmé, že rozhodování soudu, respektive samosoudkyně, je poznamenáno jejím subjektivním pohledem na danou věc, který si natolik osvojila, že již zřejmě není schopna ve věci objektivně rozhodnout, nezbylo, než současně se zrušením rozsudku nařídit, aby věc byla projednána jiným samosoudcem, uzavřel odvolací soud.
Nejvyšší soud považuje uvedené závěry odvolacího soudu týkající se aplikace ustanovení §262 tr. ř. za odůvodněné a ústavně souladné, neodporující právu na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Obsah zmíněného (již třetího) zprošťujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 skutečně odůvodňoval závěr, že samosoudkyně, které byla věc přidělena, není schopna věc projednat v souladu se základními zásadami trestního řízení, neboť je zatížena subjektivním pohledem na věc a na hodnocení důkazů, pročež nebude schopna věc ukončit způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat. Hlavním důvodem třetího zrušení zprošťujícího rozsudku byl způsob, jakým samosoudkyně navzdory předchozím výtkám odvolacího soudu hodnotila provedené důkazy a činila skutková zjištění, vztahující se zejména k subjektivní stránce činu. Přitom výtky odvolacího soudu byly dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že nalézací soud nedostál požadavku hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tj. jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, a přitom logicky správným způsobem. Kromě toho byly tyto výtky z pohledu jednotlivých kasačních rozhodnutí (ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 To 56/2015, ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 286/2015, a ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 8 To 92/2016) v zásadě konstantní, byť nevyslyšené.
X.
Pokud jde o další procesní a skutkové námitky obviněného, Nejvyšší soud připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.
Soudy v opakovaných hlavních líčeních prováděly obsáhlé dokazování, zčásti vyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, některým jeho návrhům však důvodně nevyhověly. Konkrétně se jednalo o návrhy na opakované výslechy svědků J. Š. a M. H., které byly nadbytečné, protože oba tito svědci už byli před soudem vyslechnuti. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky odůvodnil a tuto argumentaci stvrdil odvolací soud. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní.
Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry, včetně těch, které se vztahují k subjektivní stránce činu. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přestože tak dovolatel ve svém podání učinil, v daném případě se o takovou situaci nejednalo. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud nalézací provedl v hlavním líčení dostatečné dokazování, na jehož základě po řádném a úplném zhodnocení důkazů dospěl k opodstatněnému závěru, že se stal skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozsudku a že tento skutek spáchal obviněný. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obviněný převážně opakuje argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby, které dále cizeluje, aniž by se tím však něco měnilo na jejich zjevné neopodstatněnosti.
Objektivní stránku činu obviněný nepopřel, tj. nepopřel, že vytvořil návrhy předmětných pojistných smluv, že tyto vložil do počítačové aplikace UNIQA pojišťovna, a. s., že M. M. ani V. B. pojistné smlouvy neuzavřeli a obviněný je tedy v listinné podobě neodeslal, že obviněnému přišly tzv. intervence od uvedené pojišťovny, a že za této situace nepodnikl žádné kroky ke stornování smluv, a konečně že na základě vložení smluv do uvedené aplikace mu byly neoprávněně vyplaceny bonusy jakožto pohyblivá, motivační část mzdy. Co se týká objektivní stránky, obviněný zpochybnil v dovolání pouze výši takto neoprávněně vyplacených bonusů, potažmo výši způsobené škody, což je však rovněž námitka, kterou obviněný uplatnil již dříve a se kterou se soudy vypořádaly, přičemž tato skutková dovolací námitka ani není dostatečně konkrétní.
Soudy důvodně odmítly jako liché různé námitky obviněného o neúplnosti jím vytvářených návrhů smluv a o tom, že v určitý moment byly tyto návrhy smluv v elektronické podobě odeslány do pojišťovny, ale šlo o sled kroků, při němž v určitém pro obviněného údajně neznámém okamžiku mělo dojít i k odeslání neboli jakési evidenci takového návrhu v systému pojišťovny. Obviněný tedy tvrdí, že nevěděl, že návrhy, které vytvářel, se v určité fázi zobrazily v systému pojišťovny. Nesouhlasí ani s formulací soudu, že tvrdí, že návrhy smluv do systému vkládal nedopatřením. Není však podle obviněného vhodný ani výraz, že vkládal pojistné smlouvy do systému pojišťovny, neboť to implikuje nějaké další aktivní jednání – odeslání pojišťovně. Obviněný se tedy snaží zamlžit podstatu věci, že určitou operací na počítači (podle důkazů zejména jedním konečným kliknutím) vložil návrh do systému pojišťovny a že to mu muselo být známo, neboť to byl základní krok v jeho činnosti osobního poradce uzavírajícího smlouvy o pojištění.
Své námitky o nenaplnění subjektivní stránky obviněný opírá o vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry, které jsou diametrálně odlišné od hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která učinily soudy. Jde navíc vesměs o opakování odvolacích námitek, s nimiž se soudy podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Obviněný setrvává na tom, že o své činnosti a svých povinnostech v uvedeném směru ani o principech svého odměňování nevěděl v podstatě nic (nevěděl, jak a kdy se vkládá pojistná smlouva do systému, nevěděl, že se smlouva vůbec v systému zobrazí, nevěděl, co znamená intervence od pojišťovny – viz např. č. l. 16-18, 23-25, 29-31 – a jak na ni reagovat, nevěděl, jak by měl provést storno smlouvy, nevěděl, že už vložením smlouvy do systému vzniká nárok na bonus, nevěděl ani orientačně, jak je tento bonus určován). Soudy nepochybily, pokud mu tuto obhajobu neuvěřily, když její nepravdivost vyplývá nejen z důkazů, na které soudy poukázaly, ale ze samotného obsahu činnosti a pracovní pozice obviněného (lze tu odkázat zejména na argumentaci odvolacího soudu na str. 6-7 napadeného rozsudku). Lze jen ve stručnosti připomenout, že obviněný absolvoval příslušné školení, byl poučen nadřízeným (viz např. výpověď svědka J. Š.), systém vkládání smluv a celý postup byl poměrně jednoduchý a obviněnému musel být znám, navíc pracovníci dostali telefonický kontakt na člověka, na kterého se mají v případě pochybností obrátit (viz např. výpověď svědků L. S., A. C., P. N.). V případě dobré vůle obviněný mohl snadno zjistit či ověřit i postup po nepodepsání vložené smlouvy klientem, i kdyby skutečně tento postup neznal. Lze tu zmínit např. výpověď svědkyně L. N. z pojišťovny UNIQA, která s obviněným v této záležitosti telefonovala (č. l. 206) a obviněný slíbil, že papírovou podobu smluv dodá. Bylo by dále vcelku nesmyslné, aby zaměstnavatel alespoň v hrubých rysech neinformoval o motivačním bonusu a jeho podmínkách pracovníky, k povzbuzení jejichž aktivity tento bonus sloužil.
Zejména tedy závěr o subjektivní stránce činu, včetně sporované znalosti podstatných skutečností obviněným, vyplývá z odvolacím soudem již opakovaně zdůrazňovaného faktu, že obviněný vůbec předmětné návrhy smluv do systému pojišťovny vložil a že tak učinil právě v případech dvou uvedených „klientů“. Důvodně soudy odmítly úvahy a tvrzení obviněného o finančních plánech (v tomto směru obviněný svou obhajobu dodatečně obohatil), modelacích a jen předběžné tvorbě smluv bez vědomí klientů jakožto odporující logice i výpovědím ostatních zaměstnanců Raiffeisenbank. Odvolací soud právem zdůraznil, že finanční plány nejsou pojistnými smlouvami a obviněný neměl důvod právě tyto pojistné smlouvy vytvářet, neboť věděl, že M. M. ani V. B. nemají o uzavření pojistných smluv zájem. Soudy správně hodnotily v této souvislosti nejen samotný obsah výpovědí těchto dvou svědků, ale i jejich životní situaci, vztah k obviněnému i případné důvody uzavírání pojistné smlouvy. Odvolací soud dále přesvědčivě uzavřel, že způsob výpočtu bonusů sice obviněnému přesně znám být nemusel, ovšem to, že vložením pojistných smluv do systému pojišťovny UNIQA se mu tyto započtou do jeho pohyblivé složky mzdy, mu muselo být známo, protože jiné reálné vysvětlení toho, proč vkládal fingované pojistné smlouvy do tohoto systému, nepřichází v úvahu. Jen pro ilustraci pak lze připomenout, že podle zprávy Raiffeisenbank doložené intervencemi (č. l. 211, 224-229) obviněný postupoval podobným způsobem i v dalších případech, pročež poškozená navrhovala „rozšíření obžaloby“.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily nejen závěr, že obviněný je pachatelem činu popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, ale i závěr o vědomosti obviněného o všech rozhodných skutečnostech a rovněž o volní složce úmyslu.
Z uvedeného vyplývá, že obviněný věděl, že uvedením zaměstnavatele v omyl ohledně reálnosti uzavření obou zmíněných pojistných smluv se obohatí o vyplacené bonusy a zároveň způsobí zaměstnavateli škodu ve výši takto neoprávněně vyplacených bonusů (jejichž výši nemusel přesně znát). To vše také učinit chtěl, jednal takto v úmyslu obohatit se o tento motivační bonus, přičemž věděl o neodvratnosti následku v podobě vzniku škody v uvedené výši v důsledku svého jednání. Jednal tudíž v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož je čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ani z hlediska posouzení subjektivní stránky činu obviněného tedy nezjistil Nejvyšší soud takové vady, které by mohly opodstatňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
XI.
Protože dovolací námitky obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. a zčásti jsou zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák