ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.51.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 51/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2017 o dovolání obviněného P. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 7 To 397/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 33/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 2 T 33/2016, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
K odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 7 To 397/2016, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., a to ve výroku o trestu, a nově bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody (tedy nikoli trest společný) v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný P. H. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obviněný v něm uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadenému rozhodnutí vytkl vady řízení, které jeho vydání předcházelo, jež podle jeho názoru spočívají v protizákonném postupu získávání důkazů, jímž byly porušeny jeho základní práva a svobody, a to konkrétně nedovoleným zásahem do základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem, čímž bylo zasaženo i do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za stěžejní důkaz považuje obviněný videozáznam pořízený v rámci sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. na základě povolení státního zástupce ze dne 12. 11. 2015, jemuž předcházel příkaz soudce ze dne 15. 10. 2015 podle §88a tr. ř. V povolení státní zástupkyně ke sledování osob a věcí se uvádí, že se povolení vydává vedle již soudcem povoleného sledování prostor a osob podle §158 odst. 2, 3 tr. ř., přičemž ve spise jinak není o takovém povolení soudce žádná zmínka. Povolení ke sledování osob bylo vydáno bez jakéhokoli důkazu či podkladu a soudy se nezabývaly absencí náležitého odůvodnění a opodstatněností vedení trestního řízení ve věci obviněného. Ten se dále podrobně zabývá jednotlivými vydanými povoleními a jejich chronologií, s tím, že byla založena jen na spekulacích Policie ČR, která, aby toto pochybení zakryla, zahájila prošetřování dalších podezření z přečinů podílnictví, legalizace výnosů z trestné činnosti a pojistného podvodu, přičemž takřka žádné podezření z těchto přečinů se nepotvrdilo. Jediné podezření, které se podařilo prokázat, bylo podezření z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí jako jakýsi „zbytkový produkt“ předchozích snah o usvědčení dovolatele z trestné činnosti, a pro tento trestný čin byla podána obžaloba, která se opírala právě o výsledky sledování osob a věcí. Přitom narušení soukromí osob je odůvodněno pouze v případech závažné trestné činnosti. Tyto úvahy pak obviněný dále opakuje a rozvádí, přičemž nastiňuje časovou osu prověřování věci Policií ČR. Namítá, že je nepřípustné, aby zahájení úkonů k prověřování skutečností nasvědčujících podezření, že byl spáchán trestný čin, například ve formě odposlechů, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatření podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření. V odstavci dovolání nazvaném „Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a důkazy“ obviněný uzavřel, že napadený odsuzující rozsudek, který vycházel především z videozáznamu získaného při sledování osob a věcí, prováděného bez skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a s účelovým odůvodněním, trpí procesními vadami v uvedeném směru. Navíc policie i přes znalost, že se obviněný proviňuje přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí, proti tomu nijak nezasáhla, a pouze to sledovala a dokumentovala. V této souvislosti obviněný připomněl, že manipuloval pouze s vozidly, která opravoval ve své autodílně, v uzavřeném areálu a pouze v rámci výkonu svého povolání, přičemž mu nebyl uložen zákaz výkonu povolání. Závěrem obviněný zdůraznil, že odvolací řízení i řízení předcházející trpělo vadami, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil včetně vadného řízení mu předcházejícího a aby nařídil nové projednání a rozhodnutí věci. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti přerušil výkon trestu odnětí svobody, jehož výkonem se obviněný cítí být závažně ohrožen ve svých právech.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obsahem dovolání jsou výhradně námitky, které nespadají pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Argumentace obviněného je zaměřena pouze na zpochybňování usvědčujícího důkazu – kamerových záznamů pořízených v rámci sledování osob a věcí. Navíc jde o výhrady, které nemají reálný podklad. Obviněný byl důvodně podezřelým ze spáchání několika trestných činů, a to jak majetkové povahy, tak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Ohledně těchto byly zahájeny úkony trestního řízení. To, že ohledně dalších trestných činů podezření nebylo prokázáno, nemění nic na tom, že ohledně trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, který je úmyslným trestným činem, byl pořízený kamerový záznam použit důvodně a v souladu se zákonem. Krom toho obviněný řízení motorových vozidel ani nepopíral. Pouze namítal, že vozidla řídil na účelové komunikaci, na neoploceném prostoru, kde jsou umístěny garáže. Tato námitka obviněného je však zcela od věci a trestní odpovědnosti za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání jej nezbavuje (k tomu obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013). Ve věci nelze dovodit ani obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a důkazy či porušení práva na spravedlivý proces, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Za nedůvodnou považuje státní zástupce rovněž žádost obviněného o přerušení trestu. Dále uvedl, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i případné jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Jinými slovy řečeno, konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b ani k procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby bylo znovu přezkoumáno hodnocení důkazů a skutková zjištění, avšak ani k tomu, aby byl přezkoumáván procesní postup předcházející napadenému rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Protože tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech nesprávného hmotněprávního posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup při provádění dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování (NS 20/2003-T 486).
Obviněný založil dovolání především na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. V této převážné části jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Námitky uplatněné obviněným v dovolání by se mohly týkat druhé z výše uvedených oblastí, tj. získání důkazu procesně nepřípustným způsobem. Závěr o extrémním nesouladu či extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů by zde přicházel v úvahu v případě, že by procesně závadným způsobem získaný a tudíž nepoužitelný důkaz byl zásadní pro učiněná skutková zjištění. Taková situace v posuzovaném případě nenastala ze dvou důvodů. Jednak obviněným zpochybňovaný důkaz získaný sledováním osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. ani jiné v dovolání zpochybňované důkazy nebyly získány procesně závadným postupem, jednak tyto důkazy nebyly stěžejní pro skutková zjištění soudů. Obviněný se k jednání uvedenému ve výroku odsuzujícího rozsudku doznal a v dovolání ani v průběhu předchozího řízení nezpochybňoval, že se jej v tomto rozsahu dopustil. I v dovolání uvádí, že jediné podezření, které se podařilo prokázat, bylo podezření z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Videozáznam získaný sledováním osob a věcí tudíž umožnil pouze upřesnění počtu a časů jízd uskutečněných obviněným.
Nejvyšší soud se však nemohl ztotožnit ani s tou dovolací námitkou, že uvedený důkaz byl získán procesně závadným způsobem, jímž bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že povolení ke sledování osob bylo vydáno bez jakéhokoli důkazu či podkladu a že soudy se nezabývaly absencí náležitého odůvodnění a opodstatněností vedení trestního řízení ve věci obviněného. Z listin obsažených ve spise totiž vyplývá opak.
Z ustanovení upravujících tuto problematiku a účinných i v době provádění předmětných úkonů je třeba zmínit následující: Podle §158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí (dále jen "sledování") rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle §158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Ustanovení §158d odst. 3 tr. ř., které však na posuzovaný případ nedopadá, stanoví, že pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Podle §158d odst. 4 tr. ř. lze povolení podle odstavců 2 a 3 vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců. Z dalších ustanovení, která se týkají posuzované věci, lze uvést §158d odst. 7 tr. ř., podle něhož má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a 55a tr. ř., a §158d odst. 10 tr. ř. stanovící, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíchž práv a svobod bylo sledováním zasahováno.
V posuzované věci byly úkony trestního řízení zahájeny dne 28. 3. 2015 ve věci neznámého pachatele pro podezření z trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku, neboť byl zjištěn neoprávněný zásah do identifikátoru (identifikačního čísla VIN) kontrolovaného motorového vozidla. Dne 15. 9. 2015 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezřelého (později obviněného) P. H. jednak pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dne 15. 10. 2015 byl vydán soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 příkaz k vydání údajů o telekomunikačním provozu obviněného (který však není pro posuzování sporné otázky podstatný). Z příslušné žádosti, respektive návrhu na vydání povolení ke sledování osob a věcí ze dne 6. 11. 2015 (č. l. 24-27) vyplývá, že návrh byl podán v řízení pro trestné činy výše uvedené a dále pro trestné činy krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž jako podezřelí jsou v žádosti uvedeni M. V. a (později obviněný) P. H. Objektem sledování měl být pozemek v okolí autodílny obviněného sloužící jako příjezdová cesta a odstavná plocha pro motorová vozidla. Návrh je podrobně skutkově odůvodněn, včetně podezření, že se obviněný opakovaně dopouští trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Rovněž povolení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2015 (č. l. 36) má všechny náležitosti ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení, je skutkově odůvodněno a bylo vydáno v souladu se zákonem na dobu čtyř měsíců. Ve spise je založen rovněž řádný protokol (č. l. 40) a vyhodnocení (č. l. 42-44). Pokud jde o důvodnost opatření o povolení sledování osob a věcí, její vyhodnocení provádí příslušný státní zástupce v přípravném řízení, obvykle ve stadiu prověřování možného podezření z trestného činu. Takovému časnému stadiu trestního řízení převážně odpovídá i kvalita a kvantita důkazní materie, která svědčí o míře pravděpodobnosti podezření z trestné činnosti. Pokud by trestná činnost byla od počátku prokazována jinými objektivními a nezpochybnitelnými důkazy, nebyl by důvod k nasazení operativní techniky. Nejvyšší soud má tedy za to, že záznamy pořízené při sledování a připojené protokoly byly získány a v trestním řízení použity v souladu s trestním řádem.
Neopodstatněné je tvrzení dovolatele, že narušení soukromí osob je odůvodněno pouze v případech závažné trestné činnosti. Podmínky, za nichž je možné v té či oné intenzitě zasáhnout do práv na soukromí, nedotknutelnost obydlí, tajemství dopravovaných zpráv a dalších, jsou přesně vymezeny zákonem, a použití sledování podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. není podmíněno stupněm typové závažnosti trestného činu.
Pokud dovolatel namítl zásah do základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem, nevztahuje se tato námitka k důkazům, o které jsou opřena skutková zjištění soudů. Irelevantní je rovněž námitka, že posuzovaným úkonům předcházel příkaz soudce ze dne 15. 10. 2015 podle §88a tr. ř. a že v povolení státní zástupkyně ke sledování osob a věcí se uvádí, že se povolení vydává vedle již soudcem povoleného sledování prostor a osob podle §158 odst. 1, 3 tr. ř., přičemž ve spise jinak není o takovém povolení soudce žádná zmínka.
K dovolací námitce obviněného, v níž se zabývá chronologií vydaných povolení a tím, že Policie ČR, zahájila prošetřování podezření z přečinů podílnictví, legalizace výnosů z trestné činnosti a pojistného podvodu, avšak takřka žádné podezření z těchto přečinů se nepotvrdilo, přičemž obžaloba byla podána pouze pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a opírala se právě o výsledky sledování osob a věcí, je třeba uvést, že úkony trestního řízení byly zahájeny mimo jiné pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a povolení ke sledování bylo vydáno s odůvodněním, že obviněný přes opakovaný zákaz řídí motorová vozidla, ale i pokud by tomu tak nebylo, nic to nemění na použitelnosti důkazu záznamem ze sledování. Jak vyplývá ze shora citovaného znění zákona, jemuž odpovídá i rozhodovací praxe soudů, použití takového záznamu k důkazu by nebránil fakt, že původně bylo šetření ve smyslu §158 a násl. tr. ř. prováděno na základě jiných podezření, než nakonec byla prokázána, a záznam lze navíc použít jako důkaz i v jiné trestní věci, než ve které bylo sledování provedeno, pokud je i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu. Námitka obviněného, že policie i přes znalost, že se obviněný proviňuje přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí, proti tomu nijak nezasáhla, a pouze to sledovala a dokumentovala, je rovněž nedůvodná a do jisté míry si protiřečí s námitkou předchozí, neboť je logické, že prováděné šetření o podezření ze závažnější trestné činnosti nebylo ihned zastaveno proto, že bylo zadokumentováno páchání trestné činnosti méně závažné.
Nejvyšší soud se dále nedomnívá, že by procesním postupem v této konkrétní věci s důkazním použitím záznamů o sledování a připojených protokolů došlo k porušení zásady přiměřenosti (zdrženlivosti), vyjádřené v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jsou orgány činné v trestním řízení povinny projednávat trestní věci s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Postup orgánů činný v trestním řízení byl zákonný a také ústavně konformní, když nedošlo k porušení Čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanovícího, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a omezena může být jen v případech stanovených zákonem, ani k porušení jiných ústavních práv obviněného.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů (včetně doznání obviněného) soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem činu. Dále uzavírá, že dovolací námitky obviněného týkající se údajné důkazní nepoužitelnosti výsledků sledování nespadají pod dovolací důvody a samy o sobě by vedly k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však ta dovolací námitka, která představovala těžiště obhajovacích námitek v předchozím průběhu trestního řízení, byť ji v dovolání obviněný uplatnil jen okrajově, a sice námitka spočívající v tom, že obviněný manipuloval pouze s vozidly, která opravoval ve své autodílně, v uzavřeném areálu a pouze v rámci výkonu svého povolání. Tuto námitku je třeba z hlediska jejího obsahu považovat za vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a tudíž za námitku týkající se hmotněprávního posouzení skutku (byť v dovolání obviněný své námitky shrnuje tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze trpí vadami procesními).
Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 21. 12. 2015 do 9. 3. 2016 po pozemní komunikaci v blízkosti místa svého bydliště řídil celkem v 28 případech blíže popsaných v odsuzujícím rozsudku různá motorová vozidla, ačkoli věděl, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10 2015, sp. zn. 2 T 116/2014, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2015, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců.
Obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru proto Nejvyšší soud pouze odkazuje na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které se dostatečně vypořádaly s otázkou naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu, včetně rozsahu uloženého trestu zákazu činnosti a povahy komunikace, kde obviněný motorová vozidla řídil (viz str. 4-5 rozsudku nalézacího soudu a str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
K námitce vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Protože se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kriteria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud z dovolací námitky obviněného (vznesené ve shodě s jeho dosavadní obhajobou) vyplývá, že zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Nutno především poukázat na to, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti pořádku ve věcech veřejných, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Obviněný namítl, že manipuloval pouze s vozidly, která opravoval ve své autodílně, v uzavřeném areálu a pouze v rámci výkonu svého povolání, přičemž zákaz výkonu povolání uložený neměl. K tomu je třeba uvést, že i v případech, kdy trest zákazu činnosti odsouzenému znemožňuje výkon určitého povolání (typicky například povolání řidiče), je třeba jej bez výjimek respektovat. Je pravda, že obviněný řídil motorová vozidla pouze v krátkých časových úsecích a v areálu, do něhož byl dopravními značkami zakázán vjezd jiných vozidel. Na druhé straně ani v tomto případě nebylo vyloučeno ohrožení jiných osob, například chodců. V této souvislosti odvolací soud přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008, v němž je zdůrazněno, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel není omezen na určité druhy komunikací či určitá místa. I na místě, kde obviněný vozidla řídil, mohlo dojít k ohrožení osob na životě a zdraví, a bezesporu by obviněný i za takové situace za to nesl plnou trestní odpovědnost, neboť skutečnost, že pachatel řídil vozidlo na účelové komunikaci s minimálním výskytem jiných osob, není důvodem k vyloučení jeho trestní odpovědnosti například za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 987/2014). A právě k předcházení podobným následkům má – mimo jiné – sloužit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Dále je třeba vzít v úvahu, že stupeň společenské škodlivosti je zvýrazněn tím, že obviněný v rozporu s uloženým zákazem neoprávněně řídil motorová vozidla v řadě případů, po dobu přibližně dvou a půl měsíce. Navíc tak činil poté, co již byl v minulosti opakovaně postižen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Obviněný je speciálním recidivistou. V rejstříku trestů má celkem osm záznamů. Konečně je z hlediska hodnocení osoby obviněného nutno přihlédnout i k tomu, že jde o neukázněného řidiče, který má v evidenční kartě řadu záznamů pro přestupky v dopravě. V minulosti byl kromě toho dvakrát soudně postižen za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Nyní posuzované trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a to mimo jiné právě za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí neshledal Nejvyšší soud důvodným, přičemž se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně návrh na přerušení výkonu trestu ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. nepodal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). K postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval
JUDr. Josef Mazák