ECLI:CZ:US:2014:1.US.522.14.1
sp. zn. I. ÚS 522/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 6, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 367/2013-176 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010 sp. zn. 2 To 118/2010, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2010 č. j. 16 T 7/2009-5920 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákona, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve vymezené délce a dále peněžitý trest ve vymezené výši. Stěžovatelka byla takto odsouzena v rámci trestního řízení s dalšími obžalovanými, již byli uznáni vinnými týmiž, případně jinými trestnými činy a za ně jim uloženy tresty. Citovaným rozsudkem krajský soud některé z obžalovaných, včetně stěžovatelky, rovněž zprostil obžaloby pro některé trestné činy. K odvoláním většiny (13) obžalovaných, směřujícím jen do odsuzujících částí rozsudku krajského soudu, pak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 12. 2010 sp. zn. 2 To 118/2010 napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl o vině a trestu obžalovaných. Stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) trestního zákona a trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákona a za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem zjištěným skutkovým stavem věci a v převážné míře též s jeho právní kvalifikací skutků; jeho právní posouzení shledal nesprávným toliko v tom, že v některých případech byla stěžovatelka a další odsouzení uznáni vinnými jak trestným činem kuplířství, tak trestným činem obchodování s lidmi, přestože podle trestního zákona byl jednočinný souběh uvedených trestných činů vyloučen. Nové rozhodnutí vrchního soudu o vině obžalovaných se tak od rozhodnutí krajského soudu lišilo jen v tomto směru (pro jednotlivé případy byli uznáni vinnými buď trestným činem kuplířství, nebo trestným činem obchodování s lidmi); s ohledem na něj pak vrchní soud v rámci rozhodování o trestu těchto obžalovaných, včetně stěžovatelky, přiměřeně zmírnil tresty odnětí svobody jim prve uložené krajským soudem; peněžité tresty nepokládal za nutné jim ukládat vůbec. Stěžovatelka a pět dalších obžalovaných následně rozsudek vrchního soudu napadli dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2013 č. j. 6 Tdo 367/2013-176. Tím jednak podle §265l odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v napadeném rozsudku ve výroku o zrušení rozsudku krajského soudu ohledně stěžovatelky a dalšího obžalovaného doplnil před slova "v celém rozsahu" slova "v napadené odsuzující části", a jednak dovolání dalších pěti obžalovaných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e), respektive písm. b). Výrok usnesení Nejvyššího soudu o nutnosti doplnit neúplný výrok v rozsudku vrchního soudu byl založen na úvaze jmenovaného soudu k námitce stěžovatelky, jejíž dovolání tak bylo posouzeno jako částečně důvodné.
3. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze bylo porušeno především její základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"; zejména dle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"). Krom toho došlo též k porušení jejího práva na uložení trestu jen na základě zákona dle čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, práva na ochranu soukromí dle čl. 10 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy, jakož i práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě.
4. Konkrétněji pak stěžovatelka rozhodnutím obecných soudů vytýká, že jsou svévolná a nedostatečně odůvodněná, že v řízení jim předcházejícím nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy a důkazy soudy provedené byly hodnoceny nesprávně a neobjektivně; rozhodnutí jsou tak postižena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovou větou. Rovněž uložený trest stěžovatelka považuje za neoprávněný a nespravedlivý. Ve vztahu k samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá především absenci rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání, mimoto též nevypořádání všech jejích námitek v dovolání uvedených, nesprávnost právního názoru a právních závěrů Nejvyššího soudu, jakož i jím uvedených skutkových zjištění, která ovšem nemají oporu v provedeném dokazování v předcházejícím řízení. V neposlední řadě též stěžovatelka kritizuje, že její věc nebyla u Nejvyššího soudu projednána veřejně a v její přítomnosti a že Nejvyšší soud nerozhodl o její žádosti o odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu, kterou připojila ke svému dovolání. Stěžovatelka rovněž uvádí, že by chtěla dosáhnout přezkoumání skutkových zjištění učiněných obecnými soudy a navrhuje, aby Ústavní soud provedl důkazy v podobě videonahrávek a svědeckých výslechů (včetně provedení šetření směřujícího ke zjištění pobytu některých svědků), které již neúspěšně navrhovala v řízení před Nejvyšším soudem, jakož i výslech samotné stěžovatelky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, nedopustila a odsuzující rozhodnutí je založeno pouze na fikcích a domněnkách.
5. Po zvážení obsahu Ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zároveň konstatuje, že se projednávanou věcí zabýval v rozsahu, v jakém jde již o věc pravomocně skončenou (nehledě na Nejvyšším soudem zjištěný neúplný výrok v rozsudku vrchního soudu, který má být doplněn).
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak vyplývá z rekapitulace obsahu ústavní stížnosti uvedené výše, stěžovatelka podstatnou částí svých námitek brojí proti způsobu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec zjišťování skutkového stavu ze strany obecných soudů. Zde je třeba odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními odpovídajícího procesního řádu (zde trestního řádu), Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud totiž neposuzuje samu zákonnost vydaných rozhodnutí, ale toliko jejich ústavnost. Ústavní soud tedy může do postupu obecných soudů, včetně procesu dokazování, zasáhnout jen za mimořádných podmínek (například v případech tzv. opomenutých důkazů), které dosahují ústavněprávní relevance. Takové podmínky ovšem ve věci stěžovatelky naplněny nebyly.
9. Ústavní soud shledal obě napadená rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci dostatečně odůvodněná, vnitřně koherentní a obsahují přesvědčivé závěry, k nimž obecné soudy na podkladě zjištěného skutkového stavu, o jehož správnosti Ústavní soud po posouzení daných rozhodnutí nemá důvod pochybovat, dospěly logickým způsobem; Ústavní soud tak ze své ústavněprávní perspektivy nemá obecným soudům co vytknout, pokud jde o způsob a výsledky zjišťování skutkového stavu, proces dokazování a hodnocení důkazů, jakož i vyvození právních závěrů. Ústavní soud konkrétně neshledal, ani že by se v případě stěžovatelky objevily tzv. opomenuté důkazy; pokud snad obecné soudy některé stěžovatelkou navržené důkazy neprovedly, vždy svůj postup náležitě a uspokojivě odůvodnily. Shora uvedený závěr Ústavního soudu o dostatečnosti odůvodnění obecných soudů se přitom vztahuje jak na rozhodnutí o vině, tak na rozhodnutí o trestu. Stěžovatelce uložený trest se nejeví protiústavním; při rozhodování o něm vzal vrchní soud mimo jiné v potaz i stěžovatelčin zhoršený zdravotní stav.
10. Pokud pak stěžovatelka poukazovala na pochybení samotného Nejvyššího soudu, ani těmto jejím námitkám nelze přisvědčit. Stěžovatelka se zejména mýlí, pokud se domnívá, že Nejvyšší soud vůbec nerozhodl o jejím dovolání, respektive o něm rozhodl jen částečně. Stěžovatelka ostatně sama uznává, že Nejvyšší soud v návaznosti na její námitku uložil v jednom z výroků svého usnesení vrchnímu soudu doplnit neúplný výrok jeho rozsudku. A právě tento výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání, které bylo Nejvyšším soudem shledáno částečně důvodným. Nejvyšší soud totiž o podle trestního řádu o dovolání může rozhodnout jen tak, že jej buď odmítne, nebo zamítne, anebo mu vyhoví, třeba i jen zčásti, což se pak projeví v konkrétním postupu podle §265k až §265m trestního řádu. Pokud tedy Nejvyšší soud přisvědčil důvodnosti jedné ze stěžovatelčiných dovolacích námitek, musel podle toho následně rozhodnout a již nemohl (ve vztahu ke zbývajícím stěžovatelčiným námitkám) dovolání zamítnout či odmítnout. Ostatně svůj postup Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil a osvětlil ve svém usnesení napadeném ústavní stížností. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je pak též zřejmé, že dovolací soud neopominul ani stěžovatelčinu žádost o odklad výkonu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, ale tuto vzal v úvahu. Nicméně, nejednalo se návrh, o němž by byl povinen rozhodnout, a Nejvyšší soud důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal, pročež je zcela dostačující, jsou-li jeho úvahy k této žádosti (podnětu) stěžovatelky zachyceny v odůvodnění jeho usnesení.
11. Stěžovatelka dále upozorňovala na nesprávná skutková zjištění, z nichž Nejvyšší soud vycházel, jakož i na nesprávnost jeho právních závěrů a na nevypořádání všech jejích dovolacích námitek. Ani s těmito tvrzeními ovšem nelze souhlasit. Uvedené námitky vycházejí zčásti z dezinterpretace napadeného dovolacího rozhodnutí, v němž ovšem Nejvyšší soud vycházel toliko ze skutkových zjištění učiněných nižšími soudy v předcházejícím řízení, přičemž Ústavní soud neshledal, že by se od nich jakkoli odchýlil. Nejvyšší soud též podle názoru Ústavního soudu reagoval na všechny dovolací námitky stěžovatelky ani jeho právní závěry, které jsou logicky a přesvědčivě odůvodněné, nelze považovat za protiústavní.
12. Konečně stěžovatelka upozorňovala na porušení svého práva podle §38 odst. 2 Listiny v řízení před Nejvyšším soudem, při němž nebyla její věc projednána veřejně a v její přítomnosti. Ani zde ovšem Ústavní soud nemůže souhlasit. Obdobnou námitkou se zabýval již opakovaně a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání v neveřejném zasedání není protiústavní, děje-li se tak v zákonem stanovených případech (srov. §265r odst. 1 trestního řádu). Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek; dovolací řízení má speciální povahu, zpravidla se v něm řeší otázky právní, neprobíhá zjišťování skutkového stavu, dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných před soudem nalézacím či odvolacím. Případné ústní jednání za přítomnosti účastníků (veřejné zasedání) by tak pro posouzení věci nemělo význam. Pro naplnění článku 38 odst. 2 Listiny je dostačující, došlo-li k veřejnému projednání věci, jehož se stěžovatel mohl účastnit a v němž mohl předkládat důkazy a ke všem prováděným důkazům se vyjádřit, v předcházejících fázích řízení [srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 611/03 ze dne 22. 6. 2004, nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117)].
13. Ústavní soud tak souhrnně konstatuje, že z ústavněprávní perspektivy nemá napadeným rozhodnutím obecných soudů co vytknout. Přitom zdůrazňuje, že on sám, s ohledem na své postavení v systému moci soudní v České republice, není oprávněn nahrazovat činnost obecných soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů; pouze pokud by v řízení před obecnými soudy došlo k tak závažnému pochybení, které by zasahovalo do ústavně zaručených práv jednotlivce, mohl by rozhodnutí obecných soudů zrušit a obecné soudy zavázat k novému rozhodnutí v souladu se svými právními závěry. V nyní projednávané věci ovšem Ústavní soud žádné takové závažné pochybení obecných soudů, ústící v porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neshledal.
14. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu