ECLI:CZ:US:2005:1.US.585.04
sp. zn. I. ÚS 585/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 20. července 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 11 Tdo 937/2003, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 9 To 415/2002 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 16 T 46/98, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Včas doručeným faxovým podáním, jež bylo v zákonné lhůtě doplněno stejnopisem ústavní stížnosti, napadl stěžovatel výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti vyplývající ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl Ústavní soud nucen vyzvat stěžovatele k odstranění vad spočívajících v nedoložení speciální plné moci pro zastupování v řízení před Ústavním soudem a v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Stěžovatel v prodloužené lhůtě obě vady zhojil.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 16 T 46/98 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a odsouzen podle §235 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud"), jenž svým, rovněž napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 9 To 415/2002 odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel vyčerpal i mimořádný opravný prostředek, přičemž ve věci rozhodující Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 11 Tdo 937/2003 stěžovatelovo dovolání odmítl.
Všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva").
Znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít tak, že postupem dovolacího soudu bylo stěžovateli znemožněno zúčastnit se projednání jeho dovolání, neboť Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy rozhodly na základě hodnocení důkazů, které je v extrémním nesouladu se skutečně zjištěnými skutečnostmi a objektivními důkazy a fakty. Nepřímé důkazy údajně netvoří ucelený řetězec a nepodporují výpověď poškozené, nýbrž jsou naopak v souladu s obhajobou stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že skutek byl soudy nesprávně právně posouzen, přičemž ani Nejvyšší soud toto pochybení nenapravil. Konečně stěžovatel uvádí, že soudy při projednávání věcí nepostupovaly bez zbytečných průtahů, neboť obvodní soud stěžovatele dvakrát obžaloby zprostil a až na základě rozporuplného závazného pokynu městského soudu, jako soudu odvolacího, stěžovatele odsoudil. Trestní řízení proti stěžovateli tak trvalo více než šest a půl roku, což se negativně promítlo do psychiky stěžovatele, jeho rodinného života a plnění pracovních povinností.
II.
Ústavní soud si k věci vyžádal stanoviska účastníků řízení. Obvodní soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 16 T 46/98. Městský soud taktéž zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 9 To 415/2002. Nejvyšší soud zrekapituloval obsah ústavní stížnosti a vyjádřil se k jednotlivým námitkám stěžovatele. Ohledně stěžovatelovy námitky absence veřejného zasedáni v řízení o jeho dovolání Nejvyšší soud poukázal na zákonnou úpravu umožňující některá rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 trestního řádu) a zdůraznil soulad tohoto ustanovení s ústavním pořádkem. V této souvislosti Nejvyšší soud zmínil názor Ústavního soudu na možnost výjimek ze zásady veřejnosti zasedání soudu při projednávání mimořádného opravného prostředku, vyjádřený ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002 sp. zn. Pl. ÚS st.-15/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, str. 375). Dále Nejvyšší soud k námitce stěžovatele uvádí, že hodnocení důkazů a z něj vyplývající závěr, zda se skutek stal či nikoliv, není otázkou právního posouzení skutku, nýbrž otázkou jeho zjištění. Nejvyšší soud poukázal na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Předmětný výrok o vině a trestu stran stěžovatele byl v souladu s tímto právem přezkoumán na základě odvolání stěžovatele v řádném opravném řízení. Podáním dovolání bylo zahájeno řízení o mimořádném opravném prostředku, na které již nelze vztáhnout bez dalšího stejné zásady jako na řízení o opravných řízeních řádných. Zejména pak nelze, podle Nejvyššího soudu, z citované úmluvy a jiných ústavních norem platných v České republice ani z jiných právních předpisů dovodit, že by snad existovalo zaručené právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení. Závěrem Nejvyšší soud upozorňuje, že námitku průtahů v řízení podal stěžovatel v dovolání nad rámec zákonných dovolacích důvodů, proto tato skutečnost nebyla předmětem přezkumu. Na základě výše uvedeného navrhuje Nejvyšší soud, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Vedlejší účastník, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6, k výzvě Ústavního soudu uvedl, že ve věci nedošlo k neodůvodněným průtahům, i když délka celého řízení se takto jeví. Dvakrát vyšetřovatel věc podle §159a odst. 1 trestního řádu odložil, protože ve věci podle jeho názoru nešlo o trestný čin. Když byl Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 vydán závazný pokyn podle §174 odst. 2 písm. a) trestního řádu, vyšetřovatel v této věci podal námitky, o kterých rozhodovalo Městské státní zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti ve lhůtě nevyjádřilo. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
K řádnému prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 16 T 46/98, z jehož obsahu zjistil, že stěžovateli bylo sděleno obvinění dne 11. 11. 1997, obžaloba byla podána 18. 5. 1998 a ve věci nejprve rozhodl rozsudkem obvodní soud dne 23. 11. 1999 tak, že se stěžovatel obžaloby zprošťuje. Tento rozsudek byl usnesením městského soudu k odvolání státního zástupce dne 28. 3. 2000 pod sp. zn. 6 To 82/2000 zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání. Obvodní soud ve věci znovu rozhodl dne 28. 11. 2001 pod sp. zn. 16 T 46/98 opětovně zprošťujícím rozsudkem. Odvolací městský soud proto dne 30. 1. 2002 pod sp. zn. 9 To 19/2002 svým usnesením rozsudek obvodního soudu znovu zrušil a vrátil věc k novému projednání. Obvodní soud rozhodl naposledy dne 25. 4. 2002 rozsudkem sp. zn. 16 T 46/98 tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele zamítl městský soud usnesením ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 9 To 415/2002. Stěžovatel podal dne 3. 4. 2003 dovolání, jež bylo dne 30. 6. 2004 v neveřejném zasedání Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením sp. zn. 11 Tdo 937/2003.
Zástupce stěžovatele, Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 6, Nejvyšší státní zastupitelství, Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 byli Ústavním soudem požádáni o vyjádření k eventualitě upuštění od ústního jednání. Zároveň byli upozorněni, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít Ústavní soud v souladu s §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti takovému postupu Ústavního soudu nemají námitek. Zástupce stěžovatele a Nejvyšší soud vyjádřili svůj souhlas upuštěním od ústního jednání, Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Ostatní účastníci a vedlejší účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v předmětné věci upuštěno.
III.
V první řadě musí Ústavní soud připomenout, že i on sám je omezen Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), která zejména v ustanovení čl. 83 a čl. 87 jasně vymezuje poslání a nepřekročitelné meze pro jeho rozhodování. Z těchto článků vyplývá, že Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržovaní základních práv a svobod. Naopak rozhodování o vině a trestu je Ústavou výslovně svěřeno nezávislým soudům (čl. 81 a čl. 90 Ústavy).
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující princip sebeomezení v rámci jemu ústavou svěřených kompetencí, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými závěry soudu (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, svazek 4, nález č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, sv. 31, nález č. 130, a další).
Ústavní soud v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel před Ústavním soudem opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy. Domáhá se jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy. Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze extrémní excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních mezí v dané věci ovšem zjištěno nebylo.
Obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely, včetně důkazů nepřímých. Vyložily též, na základě jakých skutečností neuvěřily výpovědi stěžovatele. V souhrnu lze říci, že obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily, a na obsah jejich rozhodnutí, jež jsou reflexí zásady nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, proto postačí odkázat.
Stěžovatel rovněž namítal porušení práva na veřejné projednání věci, pokud jde o dovolací řízení. Ústavní soud v tomto dává za pravdu názoru Nejvyššího soudu obsaženému v jeho vyjádření k ústavní stížnosti a poukazuje na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, na který nelze beze zbytku aplikovat zásady ovlivňující dvoustupňový trestní proces tak, jak je zakotven v Úmluvě či v citovaném Protokolu č. 7 k ní. Jelikož před dovolacím soudem neprobíhá zjišťování skutkového stavu a dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných před soudem nalézacím, případně soudem odvolacím, umožňuje zákonodárce Nejvyššímu soudu, aby v určitých případech rozhodl, zda bude jednat veřejně či nikoli. Zde lze odkázat na ustanovení §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle něhož může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Podle přesvědčení Ústavního soudu nepochybně nebylo na újmu práva stěžovatele na spravedlivý proces - v této souzené věci - jestliže Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Ústavní soud proto ani zde neshledal protiústavnost postupu Nejvyššího soudu a porušení některého ze základních práv stěžovatele (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 611/03, nepublikováno).
V souvislosti s námitkou průtahů v řízení Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů může mít za následek kasaci rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných práv. Samotné průtahy tedy nezakládají důvod pro zrušující nález, jejich existenci však vysloví Ústavní soud v nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 96).
Ústavní soud neshledal důvody pro kasaci rozhodnutí, avšak nemohl odhlédnout od skutečnosti, že od sdělení obvinění stěžovateli dne 11. listopadu 1997 do rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku uplynulo více než šest a půl roku, resp. více než šest let od podání obžaloby. Takovou dobu považuje Ústavní soud i s přihlédnutím ke zjištění, že obhájce stěžovatele v průběhu řízení celkem pětkrát dosáhl odročení hlavního líčení či veřejného zasedání, za neúměrně dlouhou vzhledem k rozsahu dokazování a charakteru trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Shora popsaný postup soudů, které ve věci opakovaně v letech 1999 až 2004 rozhodovaly, tak znamenal zásah do práva stěžovatele, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomu, že řízení bylo již skončeno, nemůže být toto porušení uvedeno v nálezovém výroku. Ústavní soud však zdůrazňuje, že jeho závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces není pouhým akademickým konstatováním. Byť se tímto závěrem postup obecných soudů nenapraví, může mít pro stěžovatele právní význam; není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, bude-li jej mít skutečně a v jakém směru (viz nález ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. IV. ÚS 628/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 128).
V této souvislosti připomíná Ústavní soud, že závazný není pouze výrok nálezu; naopak i na jeho odůvodnění (resp. ty jeho části, které obsahují "nosné" důvody) se vztahuje čl. 89 odst. 2 Ústavy (viz řadu rozhodnutí Ústavního soudu, např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 41, vyhlášený pod č. 84/2003 Sb., a nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02, uveřejněný tamtéž, svazek 32, nález č. 10, vyhlášený pod č. 98/2004 Sb.).
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadená stěžovatelem jak v kontextu základních práv, která měla být dle názoru stěžovatele porušena, tak ve světle ostatních ústavně zaručených práv a svobod, přičemž shledává, že návrhu na zrušení stěžovatelem označených rozhodnutí obecných soudů nelze vyhovět, avšak zároveň konstatuje, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě bylo postupem obecných soudů porušeno.