Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.07.2017, sp. zn. 7 Tdo 598/2017 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.598.2017.1

sp. zn. 7 Tdo 598/2017-119 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovoláních obviněných V. M. P. , F. Š. , O. P. , a J. M. , podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2013, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. M. P., F. Š. a J. M. odmítají . II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné O. P. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, byli obvinění V. M. P., F. Š., O. P. a J. M. uznáni vinnými pod bodem I. trestným činem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), ve znění zákona č. 141/2014 Sb., a to ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb.), ve znění zákona č. 362/2003 Sb., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byly všem těmto obviněným uloženy podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a to obviněným V. M. P. a F. Š. v trvání sedmi let, O. P. v trvání pěti let a J. M. v trvání pěti a půl roku. Obviněným V. M. P. a O. P. byl dále uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění, oběma na dobu neurčitou. O odvoláních obviněných proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci (soud druhého stupně, soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že jim uložil tresty mírnější, konkrétně všem podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a to obviněným V. M. P. a F. Š. v trvání šesti let, O. P. za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř let a J. M. rovněž za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání čtyř let a šesti měsíců. Obviněným V. M. P. a O. P. byl dále uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění, oběma na dobu neurčitou. Uvedené trestné činy spočívaly podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (nalézacího soudu) vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také odvolací soud, v tom, že I. Obvinění V. M. P., F. Š., O. P. a J. M. na základě předchozí vzájemné dohody jednali v období od srpna 2003 do srpna 2005 tak, že V. M. P. v přesně nezjištěné době na různých místech Ukrajiny, zejména v I.-F. oblasti postupně buď sám, nebo společně s F. Š., který za tímto účelem vycestoval na Ukrajinu, nebo prostřednictvím O. P. postupně uváděli v omyl zpravidla nezaměstnané ukrajinské státní příslušnice tím, že předstírali, že jsou schopni jim zajistit práci barmanky, číšnice, práci v kavárně, v konzervárně, prádelně a jinde v České republice (dále také jen „ČR“) a za tímto účelem obvykle zejména V. M. P. vyřídil těmto ženám potřebná povolení a víza k vycestování do ČR, ačkoliv všichni věděli, že přislíbenou práci pro tyto ženy nemají zajištěnou a ani nehodlají zajistit, protože chtěli, aby tyto ženy poskytovaly sexuální služby za úplatu v nočním klubu Sankt Pauli ve V. … (okres Z.) v ČR, když provoz tohoto klubu fakticky řídil F. Š. se svojí družkou J. M. a případně i s O. P., a za tímto účelem některým ženám zařídili i dopravu autobusem z Ukrajiny do B., kde je na autobusovém nádraží obvykle čekal F. Š. nebo V. M. P., případně J. M., kteří je vždy převezli osobním automobilem do uvedeného nočního klubu, kde jim sdělili J. M., F. Š. a V. M. P., že budou poskytovat sexuální služby za úplatu, jinak musí zaplatit dluh za obstarání dokladů potřebných pro cestu do ČR a za dopravu zpravidla ve výši 500 – 1.300 Euro a v některých případech i dluh za to, že je J. M. nebo F. Š. tzv. „koupili“ od V. M. P., a v případě pokud nejsou schopny takový dluh přímo uhradit, musí jej odpracovat poskytováním sexuálních služeb za úplatu právě v tomto klubu, a aby jim znemožnili klub opustit z vlastního rozhodnutí, odebrali jim obvykle cestovní pasy, a vlastně tak zneužili jejich nedostatku finančních prostředků k úhradě vyčísleného dluhu, jakož i informací šířených v nočním klubu v Sankt Pauli jinými ženami o tom, že v případě útěku na Ukrajinu se s nimi obžalovaný V. M. P. krutě vypořádá, přičemž v uvedeném období zde byly zejména - L. S. L. , které nabídl práci v kavárně nebo prádelně v ČR v létě 2003 V. M. P., který jí také nechal zhotovit cestovní pas a vízum s tím, že mu dlužnou částku za to vrátí v ČR, po příjezdu do B. dne 4. 10. 2003 ji J. M. odvezla do V., kde jí oznámila, že bude pracovat jako prostitutka, protože ona za ni zaplatila V. M. P. 1.000 Euro, a pohrozila jí fyzickou represí, sebrala jí cestovní pas, a když po dvou týdnech L. S. L. penzion opustila a vrátila se domů, ještě tentýž den ji dne 22. 10. 2003 navštívil V. M. P., který jí vyhrožoval fyzickými represemi za to, že dluh u J. M. a F. Š. neodpracovala, sebral jí cestovní pas a dne 22. 8. 2004 ji přinutil, aby nasedla do auta, jehož řidič ji opět odvezl do ČR do klubu Sankt Pauli ve V., kde ji F. Š. vyčíslil dluh na 1.000 Euro a přinutil ji, aby tento dluh odpracovala poskytováním placených sexuálních služeb, což L. S. L. dělala asi dva měsíce, tj. přibližně do konce října 2004, - M. V. B. , které nabídl práci barmanky v ČR F. Š. při své návštěvě Ukrajiny a když ji přivezl do klubu Sankt Pauli ve V., oznámil jí, že bude pracovat jako prostitutka, s čímž M. V. B. nesouhlasila, a proto na ni křičel, vyhrožoval jí a přinutil jí, aby odevzdala barmanovi cestovní pas, čímž jí donutil k tomu, aby poskytovala v klubu Sankt Pauli ve V. sexuální služby za úplatu, přičemž zde její práci i stejnou práci jiných žen kontrolovala J. M., a oba obvinění, tj. J. M. i F. Š. přitom vyvíjeli na ženy psychický nátlak a zastrašovali je, to vše proto, aby je přinutili k poskytování sexuálních služeb za úplatu, z čehož sami měli peněžní zisky a M. V. B. zde sexuální služby za úplatu byla nucena poskytovat od listopadu do prosince 2003, kdy klub opustila, neboť již uhradila F. Š. dluh ve výši 800 Euro, tj. částku, kterou za ni zaplatil V. M. P., - L. V. Š. , které nabídl práci v konzervárně v ČR V. M. P., jenž jí také pomohl zařídit cestovní pas a vízum, po příjezdu do B. ji odvezl F. Š. do uvedeného klubu, kde jí oznámil, že zde bude poskytovat sexuální služby za úplatu, neboť on sám ji koupil od V. M. P. za 1.300 Euro, a když L. V. Š. nesouhlasila, tak na ni F. Š. křičel, vyhrožoval jí a také ji přinutil, aby ihned po příjezdu odevzdala barmanovi svůj cestovní pas, a vzhledem k tomu, že L. V. Š. neměla vlastní peníze na úhradu dluhu, musela v období od listopadu 2003 do března 2004 v tomto klubu poskytovat sexuální služby za úplatu, přičemž její práci i stejnou práci ostatních žen organizovaly, kontrolovaly a peníze od barmana přebíraly J. M. nebo O. P., - O. P. H. , které koncem srpna 2003 nabídl práci servírky v baru v ČR V. M. P. a také jí nechal na svoje náklady zhotovit vízum s tím, že mu dluh vrátí, až peníze v ČR vydělá, a v lednu 2004 po příjezdu do B. ji F. Š. odvezl do uvedeného nočního klubu, kde jí sdělil, že za ni zaplatil V. M. P. 550 Euro a ona mu tuto částku musí vrátit nebo odpracovat formou poskytování sexuálních služeb za úplatu klientům, čímž O. P. H. přinutil, aby v době od ledna do března 2004 zde vykonávala práci prostitutky, tj. poskytovala sexuální služby za úplatu, neboť sama takové peníze na úhradu dluhu neměla, přičemž její práci i práci dalších žen, takto obsluhujících klienty v klubu, řídila J. M., příp. O. P., - S. I. T. , které koncem srpna 2003 nabídl V. M. P. práci servírky v baru v ČR, vyřídil jí víza a po příjezdu do B. v lednu 2004 ji F. Š. odvezl do klubu Sankt Pauli ve V., kde jí sdělil, že za ni zaplatil V. M. P. 550 Euro a pokud mu peníze nevrátí, musí je odpracovat poskytováním sexuálních služeb za úplatu, čímž S. I. T., která neměla peníze na úhradu dluhu, přinutil, aby zde poskytovala sexuální služby za úplatu od ledna do března 2004, přičemž její práci i práci dalších žen obsluhujících klienty řídila J. M., příp. O. P., - O. P. P. , které nabídl práci barmanky v ČR v roce 2004 V. M. P., který jí vyřídil vízum, a po příjezdu do uvedeného klubu ve V. jí řekl, že taková práce není, a ona že bude poskytovat sexuální služby za úplatu, aby mu mohla zaplatit dluh ve výši 300 – 500 Euro za vyřízení víza, čímž O. P. P., která neměla vlastní peníze ani jinou možnost, jak dluh splatit, přinutil, aby v období od října 2004 do ledna 2005 v tomto klubu poskytovala sexuální služby za úplatu a nakonec aby souhlasila i z tohoto důvodu s prodloužením víza na období duben až květen 2005, - I. I. M. , které V. M. P. nabídl práci servírky v ČR v kavárně nebo v baru, nechal jí zhotovit vstupní vízum na svoje náklady s tím, že mu peníze vrátí z toho, co v ČR vydělá, po příjezdu do B. ji F. Š. odvezl do klubu Sankt Pauli a sdělil jí, že za ni zaplatil V. M. P. 700 Euro a ona mu musí peníze vrátit poskytováním sexuálních služeb za úplatu, a když I. I. M. odmítala, tvrdil jí, že má chlapy na to, aby ji donutili poskytovat sexuální služby za úplatu, a také ji přinutil, aby mu odevzdala cestovní pas, a I. I. M. tak byla nucena v období od února do srpna 2005, než splatila svůj dluh, poskytovat v uvedeném klubu sexuální služby za úplatu, přičemž polovinu svého výdělku odevzdávala V. M. P., a tyto ženy tak byly přinuceny za finanční hotovost ve výši 70 – 100 Euro za hodinu poskytovat sexuální služby, které společně se službu konajícími barmany organizovaly přímo v klubu J. M., případně O. P., přičemž za poskytnuté sexuální služby tyto ženy odevzdávaly minimálně polovinu finančních příjmů, získaných od klientů, obsluze podniku, která takto získané finanční prostředky dále odevzdávala F. Š. a J. M., kteří z nich hradili zejména V. M. P. obvykle 300 – 1 500 Euro za obstarání každé z žen a zbytek si nechávali pro vlastní potřebu, tedy jinou osobu lstí a zneužívaje jejího omylu zlákali, dopravili a zadrželi, aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku, a spáchali takový čin v úmyslu, aby jí bylo užito k prostituci. II. Obvinění V. M. P., F. Š., O. P. a J. M. v době od října 2003 do srpna 2005 na základě předchozí vzájemné dohody jednali tak, že F. Š. a J. M. fakticky provozovali noční klub Sankt Pauli v obci V. … (okres Z.), který byl svou vnitřní dispozicí a zařízením přizpůsoben k tomu, aby zde ženy mohly provozovat prostituci, tj. poskytovat sexuální služby za úplatu, přičemž některé ženy sem za tímto účelem přicházely samy a některým tuto činnost na Ukrajině nabízel V. M. P., vnitřní chod klubu a jeho program obvykle organizovala J. M., případně O. P., která v klubu obvykle uklízela, když s oběma zpravidla spolupracovali také službu konající barmani, kteří podle jejich pokynů určovali ženám pokoje, do kterých odcházely se zákazníky za účelem poskytování sexuálních služeb za úplatu, hlídali čas, na který byl ženám pokoj poskytnut, a poté od nich získávali finanční prostředky, které odevzdávali především F. Š. a J. M., a v uvedeném období zde takto působily například - H. M. R. , která v roce 2003 přijela sama do klubu Sankt Pauli ve V. a zde se dohodla s jeho majitelem F. Š., že bude dělat práci prostitutky, tj. poskytovat sexuální služby za úplatu, a zůstala zde minimálně pět let, tj. cca do roku 2008, přičemž provoz klubu řídil také F. Š., - O. O. M. , které V. M. P. nabídl v roce 2005 práci prostitutky v ČR, tj. poskytování sexuální služeb za úplatu, zařídil jí vstupní vízum, a O. O. M. zde celkem 12 dní poskytovala sexuální služby za úplatu v uvedeném klubu, který vlastnil F. Š., přičemž zákazníci za tyto služby platili bezprostředně J. M., - I. B. , které V. M. P. zařídil vízum s podmínkou, že bude pracovat jako prostitutka v nočním klubu Sankt Pauli, F. Š. ji po příjezdu převezl z B. do V. a v klubu účtoval klientovi 70 Euro za jednu hodinu poskytnutých sexuální služeb, přičemž I. B. zde sexuální služby za úplatu poskytovala dva měsíce v roce 2004, avšak dluh v klubu a za vízum neuhradila, proto se sem vrátila podruhé, kdy jí vízum opět zařídil V. M. P. a z B. do V. ji odvezla J. M., a ze stejného důvodu se sem potřetí vrátila koncem roku 2005, protože ji V. M. P. znovu kontaktoval, aby přijela dluh uhradit a na místě jí O. P. sdělila, že dluží celkem 730 Euro a 740 Euro, avšak tři dny po příjezdu svědkyně klub opustila, - O. A. P. , které V. M. P. nabídl práci prostitutky v ČR, zařídil jí ubytování v klubu Sankt Pauli ve V., zde ji seznámil s F. Š., který byl vlastníkem klubu, v němž O. P. dělala uklízečku, a O. A. P. zde přibližně od konce února 2005 do konce května 2005 poskytovala sexuální služby za úplatu, a to ve zvláštních pokojích k tomu vyhrazených v přízemí klubu, - O. B. , která (v přesně nezjištěné době) jeden týden v roce 2004 a dva až tři měsíce v roce 2005 poskytovala sexuální služby za úplatu v klubu Sankt Pauli ve V., - J. U. , která v přesně nezjištěné době v roce 2003 přijela do ČR, aby zde poskytovala sexuální služby za úplatu, přičemž F. Š. souhlasil s tím, že zde J. U. může zůstat, aby sexuální služby za úplatu v klubu poskytovala, a z tohoto důvodu sem J. U. přijížděla střídavě vždy na tři měsíce, když následujících šest měsíců trávila na Ukrajině v místě bydliště, a to vše nejméně do roku 2005, které obvykle odevzdávaly polovinu svého příjmu od zákazníka obsluze podniku, která takto získané finanční prostředky dále předávala F. Š. a J. M., kteří z nich obvykle hradili V. M. P. za obstarání každé z žen finanční částku v rozmezí zpravidla 300 – 1.500 Euro a zbytek si ponechávali pro svoji potřebu, tedy kořistili z prostituce provozované jiným. Rozsudek odvolacího soudu napadli řádně a včas podanými dovoláními všichni čtyři obvinění. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců. Obviněný V. M. P. uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkl rozsudku soudu prvního stupně, že byl vydán „podjatým senátem, či nejméně senátem vedeným podjatou předsedkyní senátu“, což „dokládá“ tím, že rozsudek byl vydán „ad hoc sestaveným senátem“, a on tak byl odňat svému zákonnému soudci. Právo na zákonného soudce mělo být porušeno tím, že Krajský soud v Brně neměl v roce 2013 přiřazeny jednotlivé „soudce z lidu“ (správně přísedící) do jednotlivých trestních senátů. Obviněný zejména považuje za velmi málo pravděpodobné (v poměru 1 : 84), že byl konkrétní přísedící vůbec na řadě, což navrhuje k prověření. Dále uvedl, že soudní senát zastávající názor, že prostituce v České republice je nelegální, není způsobilý pro podjatost rozhodovat o trestném činu obchodování s lidmi. Má za to, že soudci rozhodovali na základě předem jasného právního názoru, což je otázka, která byla tématem pro Nejvyšší soud USA, v České republice to však judikaturou řešeno dosud nebylo. Údajnou podjatost předsedkyně senátu dále odůvodnil okolnostmi dodání obviněných do výkonu trestu odnětí svobody (zásahovou jednotkou, bez doručení rozsudku a výzvy k nástupu trestu). „Z opatrnosti“ namítl obviněný i podjatost senátu Vrchního soudu v Olomouci, který ji údajně prokázal odůvodněním rozsudku, kde vytkl obviněnému nevznesení příslušné námitky (týkající se přísedících) už dříve, ačkoli obviněný se o „nepořádcích“ v ustanovování přísedících u Krajského soudu v Brně dozvěděl až v červnu 2016 z médií, což by se odvolací soud dozvěděl, pokud by se obviněného na to zeptal. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl odmítnutí navržených listinných důkazů s tím, že v jiné věci se Nejvyšší soud seznámil i s internetovými články. Soud se také neseznámil se situací policie a spravedlnosti na Ukrajině. Důkazní návrhy obviněného zamítl bez adekvátního zdůvodnění, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání obviněný V. M. P. v tomto směru ještě doplnil podáním ze dne 1. 6. 2017, v němž reagoval na vyjádření státního zástupce s tím, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl namítnut ihned, jakmile obhajoba dospěla k přesvědčení o jeho existenci, tj. po vydání druhého rozsudku soudu prvního stupně. Námitku podjatosti senátu odvolacího vznesl obviněný ihned po jednání u vrchního soudu a po seznámení s písemným vyhotovením jeho rozsudku. Přitom se znovu poukazuje na nevyhovění důkazním návrhům obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podepřel argumentací převážně skutkové a procesní povahy. Namítl, že ohledně trestného činu obchodování s lidmi soudy nepřipustily jinou verzi skutkového děje a nerespektovaly tak zásadu in dubio pro reo, že nezohlednily nátlak ukrajinských policistů (zde odkazuje na výpovědi svědků R., V., L., Š. – nyní Š., a B.), přičemž odmítly důkazní návrhy na výslechy svědků S. (bývalého pracovníka ukrajinské policie) a M. (dnes advokáta, dříve údajně prokurátora). Podobně stran trestného činu kuplířství obviněný namítl, že nebyl prokázán předmětný skutek. Dále uvedl, že nebyl naplněn znak „kořistí“, což odůvodnil výkladem tohoto pojmu na základě Slovníku spisovného jazyka českého, s tím, že rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR publikované pod č. 11/78 Sbírky rozhodnutí není v dnešní době aplikovatelné a mít majetkový prospěch nenaplňuje znak „kořistit“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný. Namítl dále, že nebyly splněny negativní zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění uvedené v §80 odst. 3 písm. b), d) tr. ř., neboť mu byla poskytnuta doplňková ochrana (toto tvrzení později vzal zpět), a dále proto, že v případě vyhoštění na Ukrajinu mu hrozí nelidské a ponižující zacházení ze strany místních orgánů, jak již naznaly soudy ve svých rozhodnutích, a to Krajský soud v Brně v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2009, č. j. 56 Az 95/2009-18, a Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 To 88/2008-160. Připustil, že tyto skutečnosti dříve nebyly obhajobou akcentovány. V České republice žije od roku 2005, celou dobu pracoval jako zedník, pak jako řidič. Jediný syn dovolatele O. P. dlouhodobě, zhruba osm let, žije a pracuje v České republice. Došlo by tedy k narušení rodinných vazeb. Obviněný V. M. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby bylo z důvodu podjatosti rozhodnuto o přikázání věci jiným senátům. Obviněný F. Š. ve svém dovolání poukázal ohledně trestného činu obchodování s lidmi na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudy podle něj postupovaly nesprávně, když vyšly z výpovědí svědkyň učiněných před ukrajinskými policejními orgány. Podmínky pro čtení těchto výpovědí v hlavním líčení byly posouzeny ryze formálně – v této souvislosti dovolatel poukázal zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1860/16 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 235/2015, s tím, že obviněnému nebo obhájci v zásadě musí být alespoň jednou dána možnost klást svědkovi otázky. Tato možnost ale byla obhájci dána pouze formálně, vzhledem ke značné vzdálenosti místa výslechu, nutnosti tlumočníka a časové i finanční náročnosti účasti na takovém úkonu. O objektivitě těchto výpovědí lze pochybovat, zvláště s přihlédnutím k později předloženým prohlášením svědkyň, kde jejich pravdivost zpochybnily. Výpovědi těchto svědkyň na Ukrajině byly ovlivněny obavou ze stíhání za prostituci, na čemž by nic nemohla změnit ani případná účast českého obhájce. Při svém závěru o uvedení poškozených v omyl soudy vyšly jen z jejich obecných tvrzení o zlákání do České republiky pod příslibem řádné práce. Nevypořádaly se s výpověďmi jiných svědkyň, které připustily dobrovolné rozhodnutí jet do České republiky provozovat prostituci. Navíc například podle svědkyně P. se poškozená I. M. věnovala této činnosti dávno před tím, než se dostala do V., a stejně tak podle výpovědi svědkyně R. s ní poškozená O. P. provozovala prostituci v Polsku již dříve. Tato druhá skupina svědkyň popřela jakékoli nucení k prostituci v penzionu Sankt Pauli. Přitom v penzionu probíhaly pravidelné policejní kontroly. Také jednání pod bodem I. by tak bylo možno kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin kuplířství. Dovolatel se zabýval také rozdělením skutků soudy na dvě části, přičemž považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že bylo jednání obviněných posouzeno jako dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu (str. 25 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci), neboť jednočinný souběh je v tomto případě vyloučen. Obviněný F. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, i rozhodnutí navazující, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1, 4 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná O. P. uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Také ona uvedla, že některé poškozené již dříve provozovaly prostituci. Namítla dále, že ona v předmětné době neměla povolený pobyt v České republice a nebylo prokázáno, kdy a jak dlouho v daném období zde skutečně pobývala. Zdůraznila, že v klubu Sankt Pauli se zdržovala minimálně, nemohla tedy činnost klubu organizovat. Podrobně poukázala na obsah výpovědí některých svědkyň a uzavřela, že nebylo prokázáno, že by se dopustila žalovaného jednání, a soudy se tak dopustily porušení zásad spravedlivého procesu a zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Obviněná O. P. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná J. M. uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítla, že mohlo být porušeno ústavní právo na zákonného soudce, a to s ohledem na neprůhledné přidělování přísedících do jednotlivých senátů Krajského soudu v Brně, kdy rozvrh práce nestanovil pravidla, z nichž by bylo možné v den, kdy věc napadla, dovodit, že členy senátu měli být právě přísedící PhDr. Soňa Haluzová a Petr Drdla. Tuto námitku vznesla obviněná až poté, co se o uvedených skutečnostech dozvěděla z médií. Odvolací soud tuto námitku neodůvodněně bagatelizoval. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázala obviněná na nerealizované důkazní návrhy obhajoby. Jednak nebylo vyhověno návrhům na výslechy svědků M. I. M. a J. I. S., jednak se nedostavily svědkyně z Ukrajiny, přičemž soudy nezkoumaly, zda svědkyně vůbec měly reálnou možnost se dostavit, co se týče cestovních dokladů. Dovolatelka se rovněž zabývala obsahem výpovědí některých svědkyň a zdůraznila, že svědkyně O. P. odmítla odpovědět na otázku, co dříve dělala (jak a kde pracovala) v Polsku, což nalézací soud posvětil, avšak došlo tím k zásahu do práv obhajoby. Svědkyně H. R. však uvedla, že P. už dříve vykonávala v Polsku sexuální služby. Jako důkaz neměly být podle dovolatelky vůbec připuštěny výpovědi svědkyň učiněné na Ukrajině, neboť mělo být přihlédnuto k porušování lidských práv v této zemi a také k písemným prohlášením, které svědkyně později učinily. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. V další části dovolání obviněná namítla, že nebyly naplněny znaky trestného činu obchodování s lidmi, respektive že obžaloba neprokázala naplnění jeho znaků podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Nebyly naplněny ani znaky trestného činu kuplířství, konkrétně znak „kořistění“. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná uvedla, že jej uplatňuje v kombinaci s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že soudy v souvislosti s rozdělením jednání na dva skutky (oproti původnímu rozsudku) výslovně aplikovaly přitěžující okolnost spáchání více trestných činů podle §42 písm. n) tr. zákoníku, což je však v rozporu se zákazem reformace in peius. Odvolací soud, ačkoli tresty uložené rozsudkem soudu prvního stupně zmírnil, nezohlednil dostatečně, že téměř polovina žalované trestné činnosti byla nově mírněji posouzena, dále délku trestního řízení přesahující šest let a dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti, která v srpnu 2017 bude činit dvanáct let. V rámci kompenzace neúměrné délky řízení (k čemuž dovolatelka zmiňuje vybranou judikaturu Ústavního soudu) není ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody na místě. Obviněná J. M. navrhla, aby Nejvyšší soud buď zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 5 To 69/2016, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 40 T 5/2013, a za podmínek §265m tr. ř. aby sám nově rozhodl tak, že obviněnou v celém rozsahu obžaloby zprostí, nebo aby po zrušení uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vrátil věc tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných především s poukazem na zákon č. 6/2002 Sb. (o soudech a soudcích) a vybranou judikaturu Ústavního soudu odmítla námitku, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, a připomněla rozdílnost povahy funkcí soudce a přísedícího s tím, že požadavky na rozvrh práce stran přísedících jsou méně specifikované. Neztotožnila se ani s námitkou ohledně podjatosti předsedkyně senátu a celého senátu soudu prvního stupně ani s námitkou podjatosti odvolacího senátu a vznesené námitky označila za abstraktního rázu. Poukaz obviněného V. M. P. na rozhodnutí soudu v USA důvodně považoval odvolací soud za zcela irelevantní. Přístup soudů k prostituci v posuzované věci odpovídá zákonům České republiky, které, byť nepovažují provozování prostituce za zakázané a trestné, za takové považují činnosti související s prostitucí, a to obchodování s lidmi a kořistění z prostituce. Za zjevně neopodstatněné, případně za nepodřaditelné zákonným dovolacím důvodům označila státní zástupkyně i další námitky obviněných týkající se tzv. extrémního rozporu, údajného zinscenování kauzy ukrajinskými policisty, znaku „kořistění“ z prostituce, i procesní námitky týkající se použitelnosti výpovědí svědkyň učiněných před orgány ukrajinské policie (které rozebrala i z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva). Z rozhodnutí soudů není zřejmé, že by došlo k opomenutí některého relevantního důkazu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně připomněla rozsah, v němž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu uplatňovat, i s ohledem na judikaturu (rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedla, že zákaz reformace in peius se vztahuje na výsledek řízení, přičemž odvolací soud reagoval na změnu právní kvalifikace spočívající v rozdělení skutků zmírněním trestů. Pokud jde o trest vyhoštění, soudy nekonstatovaly žádnou překážku vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 tr. zákoníku. Z rozhodnutí soudů není zřejmé, že by obviněnému V. M. P. byla udělena doplňková ochrana nebo že by k jeho žádosti o mezinárodní ochranu bylo vedeno Ministerstvem vnitra nějaké řízení. Jestliže uvedená překážka realizace trestu vyhoštění nastala až po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, pak by šlo o důvod následného upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle §350h tr. ř. (rozh. č. 39/2003 Sb. rozh. tr.). Státní zástupkyně neshledala ani důvod uvedený v §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a poukázala na nekonkrétnost této dovolací námitky s tím, že naopak obviněný zasahoval do základních práv ukrajinských žen. Státní zástupkyně uzavřela, že dovolací námitky obviněných jsou dílem zjevně neopodstatněné, dílem neodpovídají dovolacím důvodům. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl, a to dovolání obviněných V. M. P. a J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako zjevně neopodstatněná) a dovolání obviněných F. Š. a O. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (jako podaná z jiného než zákonného důvodu). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je proti napadenému rozhodnutí přípustné (§265a tr. ř.). Dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e tr. ř.), a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Především považuje Nejvyšší soud za potřebné k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky). K dovolání obviněného V. M. P. z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Je nutno předeslat, že dovolací námitka týkající se složení senátu soudu prvního stupně co do účasti konkrétních přísedících nespadá pod tento dovolací důvod, nýbrž pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Proto byla tímto obviněným uplatněna nesprávně. Nicméně bude pojednána níže, ve vztahu k dovolání obviněné J. M., která s obsahově stejnou námitkou relevantně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ostatní námitky obviněného V. M. P. vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný v dovolání namítl jak podjatost předsedkyně senátu a celého senátu Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně, tak podjatost senátu odvolacího soudu, a tedy to, že rozhodovaly jako vyloučené orgány, s tím, že podjatost odvolacího senátu plyne až z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Podmínku včasného uplatnění těchto námitek lze považovat za splněnou. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Důvodem vyloučení soudce pro poměr k projednávané věci je osobní vztah soudce k věci vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku řízení, neboť z určitého výsledku řízení může mít prospěch či naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, který vede k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu. Poměr k osobám vystupujícím v řízení je důvodem vyloučení soudce tehdy, pokud má soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Obdobně to platí, pokud jde o poměr soudce k jinému orgánu činnému v trestním řízení. V obecné rovině je třeba uvést, že důvody vyloučení soudce je nutno vykládat velmi obezřetně s ohledem na ústavní zásadu zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Již ze znění ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nikoli každé pochybení soudce zakládá důvod jeho vyloučení (pak by ostatně téměř ztratila smysl například ustanovení §262, §265l odst. 3 tr. ř.). Postup soudce při projednávání a rozhodování věci nemůže být důvodem vyloučení, ledaže by si soudce počínal způsobem vykazujícím jasné znaky zaujatosti, svévole, tendenčnosti, manipulativnosti, deformace důkazů apod. K ničemu podobnému v posuzovaném případě nedošlo. V průběhu hlavního líčení předsedkyně senátu umožnila uplatnění práv obhajoby. Byla respektována ustanovení trestního řádu umožňující řádné objasnění věci. V postupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně nelze shledat nic, co by ukazovalo na její podjatost, ze které by bylo možné vyvozovat pochybnost, že v projednávané věci nemohla nestranně rozhodovat (§30 odst. 1 tr. ř.). To platí ohledně celého senátu soudu prvního stupně. Polemika o vztahu českého právního řádu k prostituci (který ji nezahrnuje mezi legální živnosti a nevybírá z ní např. daně apod.) je bezpředmětná. Z morálního hlediska lze stále prostituci považovat za v zásadě nepřijatelnou a případný nikoli pozitivní vztah soudců k jejímu provozování by nebylo na místě sankcionovat jejich vyloučením z projednávání trestních věcí souvisejících s jejím provozováním. Ostatně účelem trestního řízení je mimo jiné působit k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Fakt, že český právní řád nepovažuje prostituci za běžnou legální živnost, ukazuje například obsah skutkové podstaty trestného činu prostituce ohrožující mravní vývoj dětí podle §190 tr. zákoníku. Podle §6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí se sociálně-právní ochrana zaměřuje mj. na děti, které se živí prostitucí. Podle §14 zákona č. 241/1922 Sb. z. a n., o potírání pohlavních nemocí, se zřizování a udržování nevěstinců zakazuje a trestá podle ustanovení trestního zákona o kuplířství, a podle §15 téhož zákona jsou orgány státní správy oprávněny zřizovat ústavy, ve kterých by se dostalo řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příležitosti k nápravě. Jak výstižně uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně, přístup soudů k prostituci v posuzované věci odpovídá zákonům České republiky, které, byť nepovažují provozování prostituce bez dalšího za zakázané a trestné, za takové považují činnosti související s prostitucí, zejména obchodování s lidmi a kořistění z prostituce. A to také bylo předmětem této trestní věci. Rovněž názor obviněného, že soudci rozhodovali na základě apriorního přesvědčení o vině obviněných a předem jasného právního názoru a že tato otázka v České republice dosud nebyla judikaturou řešena, je nepodložený. Ve skutečnosti jde o poměrně četnou obhajovací námitku, vycházející zpravidla z nespokojenosti obviněného s výsledkem řízení, tak jako je tomu i v daném případě. Jestliže obviněný údajnou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně dále odůvodnil okolnostmi dodání obviněných do výkonu trestu odnětí svobody, pak je třeba uvést, že soudu zákon ukládá určité povinnosti zajišťující řádný a včasný výkon uložených trestů, včetně povinnosti nařídit okamžité dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody v případě, že z konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že odsouzený uprchne nebo se bude skrývat (§321 odst. 3 tr. ř.). Je logické, že fakt výkonu těchto povinností soudem nemůže založit závěr o jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. V této věci došlo k dodání obviněných do výkonu trestu odnětí svobody, a to dne 12. 1. 2017 (č. l. 4278-4280), respektive obviněné O. P. dne 30. 1. 2017 (č. l. 4335). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by v rámci tohoto postupu došlo k porušení zákona, tím méně takového, který by se vztahoval k podjatosti předsedkyně senátu. Odvolací soud se námitkou podjatosti předsedkyně senátu přesvědčivě zabýval na str. 16-17 napadeného rozsudku a nezjistil nic, co by svědčilo o podjatosti předsedkyně senátu vůči obviněnému nebo jeho obhájkyni. Rovněž Nejvyšší soud nezjistil nic, co by takovému závěru odporovalo. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud, pokud jde o namítanou podjatost senátu Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího. Ani v tomto směru vznesené námitky obviněného nemají žádné opodstatnění. Zcela bezvýznamné je ve světle výše uvedeného konstatování, že obviněný nevznesl námitku týkající se účasti konkrétních přísedících na rozhodování už dříve. Jestliže obviněný uvádí, že tuto námitku neuplatnil dříve proto, že se o „nepořádcích“ v ustanovování přísedících u Krajského soudu v Brně dozvěděl až v červnu 2016 z médií, připouští tím, že jeho námitka je jen ryze formální povahy. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl vztah k navrženým listinným důkazům s tím, že v jiné věci se Nejvyšší soud seznámil i s internetovými články. I tuto námitku je třeba odmítnout, neboť obsah a rozsah dokazování je v každé věci individuální, soudy jsou v tomto procesním postupu nezávislé a jsou vázány zejména ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., které v posuzovaném případě bylo respektováno. Námitka, že se soud neseznámil se situací policie a spravedlnosti na Ukrajině, je rovněž pouze obecná a formální a opět vychází z rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, s nímž obviněný není spokojen. Ani s tvrzením, že odvolací soud zamítl důkazní návrhy obviněného bez adekvátního zdůvodnění, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se Nejvyšší soud neztotožnil. Všem návrhům obviněného na provedení dalších důkazů skutečně vyhověno nebylo, odvolací soud to však řádně zdůvodnil na str. 17-21 svého rozhodnutí, přičemž toto odůvodnění je nutné vnímat v návaznosti na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V posuzované věci nebyla podjatost zjištěna u žádného z rozhodujících soudců, a nejsou tak dány důvody jejich vyloučení ve smyslu výše uvedeného zákonného vymezení. Nejvyšší soud nezjistil v postupu soudu prvního ani druhého stupně nic, co by vybočovalo z obvyklého způsobu vedení řízení nebo ze zásad spravedlivého procesu. K dovolání obviněné J. M. z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Výhrady vůči nesprávnému obsazení soudu, který vydal napadené rozhodnutí, lze v dovolacím řízení kvalifikovaně vznášet právě prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Předmětné zákonné ustanovení počítá s možností podat dovolání mimo jiné tehdy, jestliže soud „nebyl náležitě obsazen“. Tak tomu bude zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; tzn. když rozhodoval ve věci samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), nebo se na rozhodování nepodílel zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Námitky uplatněné obviněnou J. M. (a nesprávně i obviněným V. M. P.) vztahující se obsahově k tomuto dovolacímu důvodu jsou však pouze formální a zjevně neopodstatněné a vypořádal se s nimi již odvolací soud na str. 14-16 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud k tomu dodává, že judikaturou Ústavního soudu bylo potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce (nebo v jeho příloze), který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, že přísedící přímo v rozvrhu práce nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Tento nález Ústavního soudu se shodou okolností týkal dokonce situace a posuzování uvedené otázky právě v praxi Krajského soudu v Brně a právě v senátě 40 T, navíc posuzována byla situace v letech 2012 a 2013, kdy ještě rozvrh práce tohoto soudu nebyl tak jasně formulován. Tím spíše lze na tento nález odkázat, s tím, že podstatné je, zda měl příslušný soud v době nařizování hlavního líčení a tedy povolávání přísedících pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů pravidlem, a fungoval také u Krajského soudu v Brně v předmětné věci. Ve spise je ostatně na č. l. 4250-4252 založeno vyjádření předsedkyně senátu nalézacího soudu k otázce přísedících, kde celou problematiku i praxi Krajského soudu v Brně podrobně vysvětluje (tato námitka byla vznesena již v odvolacím řízení). Zmíněná námitka obviněných je pouze formální. Nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde podobná formální námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný soud prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce a vnitřního systému povolávání přísedících. Opačný závěr by vycházel z presumpce neřádnosti činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Nejvyšší soud i Ústavní soud také již opakovaně zdůraznily, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí soudu. V této souvislosti lze zmínit i další rozhodnutí, která se touto problematikou zabývala, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka obviněných vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních přísedících nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Je tudíž pouze formální a nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci dovolatelů. S touto námitkou se ostatně vypořádal již odvolací soud. K dovolání obviněných z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který uplatnili všichni čtyři obvinění, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Obvinění V. M. P. a J. M. uplatnili v rámci tohoto dovolacího důvodu námitku, že nebyl naplněn znak „kořistění“ ve smyslu §204 odst. 1 trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009). Tato námitka uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá. Přesvědčivě se s ní však vypořádaly již soudy nižších stupňů a je zcela neopodstatněná. Kořistěním z prostituce provozované jiným ve smyslu uvedeného ustanovení, stejně jako ve smyslu ustanovení trestního zákoníku účinného v době rozhodování soudů, se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci, přičemž může jít mimo jiné o osobu, která poskytuje nebo zprostředkuje ubytování pro osobu provozující prostituci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1685). Nevyžaduje se, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (viz rozh. č. 11/1978 Sb. rozh. tr.). Právní závěr soudů o naplnění tohoto znaku je tudíž plně souladný s jimi zjištěným skutkovým stavem (nalézací soud se tím zabýval zejména na str. 58-60 svého rozsudku). Právní námitku formálně odpovídající tomuto dovolacímu důvodu uplatnil dále obviněný F. Š. v tom směru, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že oba uvedené trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu. To je námitka v zásadě správná, avšak z hlediska celkového pohledu na napadená rozhodnutí bezvýznamná. Vrchní soud v Olomouci sice v odůvodnění svého rozsudku skutečně nesprávně uvedl, že trestné činy obchodování s lidmi a kuplířství popsané v rozsudku soudu prvního stupně byly spáchány v jednočinném souběhu (str. 25 rozsudku odvolacího soudu), jde však o nepřesnost, která se nijak nedotkla správnosti výroku o vině v odsuzujícím rozsudku a neodpovídá ve skutečnosti závěrům nejen soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu, neboť soudy zjevně vycházely z toho, že mezi oběma trestnými činy je dán vztah speciality a oba byly spáchány v tzv. vícečinném souběhu, tj. jako samostatné skutky, což nalézací soud přehledně vyjádřil ve výroku svého rozsudku. Pro úplnost lze uvést, že i pokud by soudy v této otázce pochybily (k čemuž nedošlo), jednalo by se o otázku spadající pod ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolací námitka obviněného F. Š., že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin kuplířství, a nikoli jako trestný čin obchodování s lidmi, je pak v podstatě skutkové povahy, neboť vychází z té verze skutkového děje, kterou prosazuje obviněný, a nikoli jak jej zjistily soudy. Stejné povahy je námitka obviněné J. M., že nebyly naplněny znaky trestného činu obchodování s lidmi, respektive že obžaloba neprokázala naplnění jeho znaků podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Ostatní námitky obviněných uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou pod něj podřaditelné. Tento dovolací důvod se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b ani k procesním otázkám. Postup při provádění dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování. Námitky vůči procesnímu postupu mohou nabýt relevance jedině v případě porušení práva obviněného na spravedlivé řízení. Judikatura Ústavního soudu vymezuje v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil. Všichni obvinění založili svá dovolání do značné míry na zpochybnění výpovědí svědkyň pocházejících z Ukrajiny, které působily v uvedeném nočním klubu Sankt Pauli ve V. a byly vyslechnuty ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení. Podstatné námitky se týkají důkazní použitelnosti těchto výpovědí a okolností jejich předvolání k výslechům a samotných výslechů na Ukrajině a dále předvolání těchto svědkyň z ciziny k soudu do České republiky. Svědecké výpovědi ukrajinských žen, které provozovaly v klubu Sankt Pauli ve V. prostituci, jsou v posuzované věci důležitými důkazy. Podstatná část těchto svědkyň byla po zahájení trestního stíhání vyslechnuta pouze ukrajinskými orgány v rámci mezinárodní právní pomoci na základě dožádání českých orgánů činných v trestním řízení a v hlavním líčení byly jejich výpovědi přečteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z důvodu, že svědkyně byly pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelné. Takto bylo postupováno zejména v případě výpovědí svědkyň L., B., Š. (pozdeji Š.), H., T., M., U., S., G., K., M., B. a dalších (č. l. 2864 a násl., 2870 a násl.). Při posuzování procesní účinnosti těchto důkazů Nejvyšší soud navázal na svou dosavadní judikaturu (především usnesení ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, publikované pod č. 16/2016 Sb. rozh. tr.) a zejména vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu, navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Shrnuta je tato problematika v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16. Je očividné (a upozornil na to již odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 5 To 7/2015), že důkazní situace je odlišná v případě jednání posouzeného jako trestný čin kuplířství na jedné straně, a jednání kvalifikovaného jako trestný čin obchodování s lidmi na straně druhé. Zatímco v případě trestného činu kuplířství je jednání obviněných prokázáno celou řadou důkazů, včetně výpovědi samotné obviněné J. M., důkazů listinných a dalších, prokázání jednání obviněných kvalifikované jako trestný čin obchodování s lidmi (respektive speciální povahy tohoto jednání na rozdíl od jednání vůči ostatním prostitutkám) spočívalo v zásadě na výpovědích svědkyň, které byly obviněnými zlákány, dopraveny a zadrženy do zmíněného klubu v České republice za účelem provozování prostituce za použití lsti a následných donucovacích prostředků. Bylo proto nutno pečlivě zvažovat (a soudy nižších stupňů tak učinily) otázku použitelnosti důkazů výpověďmi těchto svědkyň, protokoly o jejichž výsleších z přípravného řízení byly v hlavním líčení přečteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Jde o výpovědi svědkyň L. S. L., M. V. B., L. V. Š. (později Š.), O. P. H., S. I. T. a I. I. M. Primárně jde o problematiku práva vyslýchat svědky proti sobě. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, "aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Jde o jednu z garancí kontradiktorní povahy řízení. Obecně platí, že svědci by měli být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení. Jak přehledně uvedl Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu ze dne 3. 11. 2016, otázka, zda připuštěním výpovědi nepřítomného svědka (tj. svědka, kterého obviněný nikdy neměl možnost vyslechnout) jako důkazu nebylo porušeno právo obviněného vyslýchat svědky, se posuzuje ve třech krocích. Je třeba posoudit: (1) zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; (2) jakou váhu tento důkaz měl – zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou váhou; a (3) zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba posoudit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. V daném případě – posuzováno z hlediska uvedených kritérií – je třeba uzavřít, že pro nepřítomnost svědků existoval dostatečný důvod. Soud prvního stupně uvedené svědkyně řádně předvolal k hlavnímu líčení cestou mezinárodní právní pomoci, některé dokonce opakovaně (např. svědkyně Š. – Š. byla řádně předvolána nejprve k hlavnímu líčení na 27. 1. 2014, později znovu na 14. 12. 2015) avšak tyto svědkyně se i přes včasné doručení předvolání nedostavily. Jestliže se některým z těchto svědkyň nepodařilo předvolání doručit, soud v tom směru příslušné kroky učinil (včetně využití mechanismů mezinárodní právní pomoci). Soud prvního stupně se těmito okolnostmi blíže zabývá na str. 18-28 svého rozsudku v souvislosti s rozborem svědeckých výpovědí. Lze dodat, že například k hlavnímu líčení konanému dne 14. 12. 2015 byly svědkyně předvolávány přibližně pět měsíců předem (č. l. 3456). Podle názoru Nejvyššího soudu vyvinul Krajský soud v Brně v průběhu poměrně dlouhého a důkladného soudního řízení veškerou rozumnou snahu o zajištění přítomnosti svědkyň a jejich nepřítomnost z důvodu nedosažitelnosti byla dostatečně odůvodněna. Pokud jde o váhu výpovědí těchto svědkyň (druhý krok testu), jednalo se bezesporu o důkazy se značnou váhou, a z hlediska jednotlivých dílčích skutků či útoků (do nichž je jednání obviněných v rozsudku rozděleno právě podle jednotlivých poškozených) jde o důkazy rozhodující. Každý z nich přinejmenším určuje rozsah spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Ústavní soud v citovaném nálezu zmiňuje aktuální posun v judikatuře ESLP, podle níž není vyloučeno, aby jediným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného byla výpověď nepřítomného svědka (viz rozsudek velkého senátu ve věci Al-Khawaja a Tabery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011, č. 26766/05), ovšem s přihlédnutím ke třetímu kroku testu (viz také rozsudek velkého senátu ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. 9154/10, a rozsudek velkého senátu ve věci Blokhin proti Rusku ze dne 23. 3. 2016 č. 47152/06). Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba při hodnocení váhy důkazu přihlížet právě také ke zmíněnému kontextu (dílčích) skutků s přihlédnutím k jejich podobě z hlediska samotné jejich povahy i důkazní situace. Rozhodující význam může mít výpověď konkrétního nepřítomného svědka jen z hlediska jednoho, k němu se vážícího útoku (dílčího skutku) či určité vymezené části jednání, zatímco z hlediska posuzovaného jednání jako celku může jít jen o jeden z řady usvědčujících důkazů, který sám o sobě nemá rozhodující váhu pro odsouzení obviněného. Tak je tomu i v souzeném případě, kde nejen že jednotlivé nepřítomné svědkyně vypověděly každá především o jednání obviněných ve vztahu ke své osobě, zatímco skutek jako celek je prokazován dalšími nepřítomnými svědkyněmi, ale navíc byla jedna z těchto svědkyň – poškozených vyslechnuta i osobně v hlavním líčení dne 15. 1. 2014 (č. l. 2299 a násl.). Jde o svědkyni O. P. P., jejíž výpovědí se soud prvního stupně podrobně zabývá na str. 18-19 svého rozsudku, na který lze v tomto směru odkázat s tím, že svědkyně v podstatě vypověděla, že byla do České republiky vylákána pod příslibem jiné práce a v klubu pak byla nucena setrvat a provozovat prostituci pod tlakem dluhu u obviněných. A významná je zde i výpověď svědkyně O. P. učiněná v hlavním líčení (č. l. 2294), kde svědkyně rovněž potvrdila, že i ona byla lákána do České republiky s příslibem jiné práce než provozování prostituce (blíže viz str. 28-30 rozsudku nalézacího soudu), byť toto jednání není zahrnuto do výroku o vině trestným činem obchodování s lidmi (ad I. výroku rozsudku nalézacího soudu). Z hlediska třetího kroku existovaly podle názoru Nejvyššího soudu dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby spočívající v tom, že jako důkaz byly v podstatné míře připuštěny i výpovědi nepřítomných svědkyň. Soudy přistupovaly k těmto výpovědím obezřetně a vyložily – i ve vztahu k četným námitkám obhajoby i námitkám odvolacím uplatněným k dané problematice – proč považovaly taková svědectví v zásadě za spolehlivá. Každá z těchto výpovědí jednotlivě byla nalézacím soudem hodnocena z hlediska jejího obsahu a věrohodnosti. Zhodnoceny byly také v celku, v jejich vzájemných souvislostech. Rovněž odvolací soud se otázkami věrohodnosti těchto výpovědí přesvědčivým způsobem zabýval. Soudy se vypořádaly mimo jiné s tím, že struktura výpovědí svědkyň i některá slovní vyjádření se mohly shodovat, a to v důsledku provádění výslechů ukrajinskými orgány na základě strukturovaného dožádání s požadavkem na zodpovězení konkrétních dotazů. Na druhé straně z obsahu výpovědí (jejich překladů do českého jazyka) vyplývá jejich individuálnost nasvědčující tomu, že výpovědi jednotlivých svědkyň byly v rámci odpovědí na položené dotazy spontánní a že bylo protokolováno to, co svědkyně skutečně dobrovolně vypověděly. To je ostatně v souladu s argumentem obhajoby, že svědkyně v řadě případů nepotvrdily, že by byly uvedeny v omyl či jakkoli nuceny k prostituci. Soudy se vypořádaly také s dodatečně předloženými „prohlášeními“ svědkyň L., B. a Š., která byla v hlavním líčení přečtena (č. l. 2898) a která měla zpochybnit výpovědi svědkyň (podobná prohlášení ostatně obvinění dodali také od některých dalších svědkyň – U., P., R. – vztahujících se k té části jednání, kde byla důkazní situace jednoznačná). Vypořádaly se rovněž s poněkud bagatelizujícími vyjádřeními svědkyně M., že k prostituci ji nikdo nenutil apod. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na rozsudky soudů nižších stupňů, kde se soudy zabývaly i dalšími námitkami obviněných uplatněnými i v dovoláních. Týká se to i námitek o údajném donucování svědkyň k výpovědím ukrajinskými orgány. K tomu nebyl zjištěn důvod, tím méně k donucování jen některých vybraných svědkyň k tomu, aby uváděly jiné okolnosti motivu svého odjezdu do České republiky (uvedení v omyl apod.), na rozdíl od ostatních svědkyň, které by se ukrajinské orgány rozhodly k takovým tvrzením nenutit, a spokojily by se tím, že svědkyně uvedly, že se rozhodly odjet do České republiky za účelem prostituce. Tyto diference ve výpovědích by neodůvodňoval ani údajný strach svědkyň z toho, že na Ukrajině je prostituce trestná, neboť z tohoto hlediska byly všechny svědkyně ve stejném postavení. Na hodnocení výpovědí svědkyň nic nezměnila ani námitka obhajoby, že dvě z nich (M. a P.) provozovaly prostituci už dříve. Jednak jde především o tvrzení obhajoby, jednak by ani takové zjištění zcela nevyvracelo výpovědi svědkyň, že v České republice prostituci provozovat nehodlaly, a konečně jde o tvrzení týkající se jen dvou svědkyň, která nemohou zpochybnit pravdivost výpovědí ostatních a tím i podstatu a celkový charakter jednání obviněných. Na něm nic nemění a je naopak logické, že ne všechny svědkyně měly na počátku k prostituci stejný přístup, že tento mohl být do určité míry – i v důsledku neutěšených majetkových a výdělkových poměrů – ambivalentní, a že tedy některé z žen se samy rozhodly odjet do České republiky provozovat prostituci, zatímco jiné to (původně) nechtěly nebo přinejmenším by daly přednost jinému způsobu výdělku. Právě těchto okolností obvinění využili v rámci individuálního přístupu k osloveným ženám. S tím také souvisí obviněnými namítaný fakt, že ne všechny ženy činné v klubu Sankt Pauli popisovaly poměry v klubu stejným způsobem. Při nezpochybnitelném způsobu fungování klubu je logicky i psychologicky vysvětlitelné, že popis situace jednotlivými svědkyněmi se lišil v závislosti na jejich osobní situaci a míře jejich pozitivního volního přístupu k obsahu jejich činnosti v klubu. To je přijatelné zejména za stavu, kdy v uvedeném klubu zřejmě nebylo praktikováno nějaké hrubé násilí a přímé fyzické donucování, nýbrž přístupy diskrétnější, ale účinné, neboli byla praktikována jen ta nejnutnější, nejmírnější nezbytná forma donucování. To přirozeně nemusely policejní kontroly zaznamenat. Námitka, že při posuzování výpovědí nepřítomných svědkyň podaných na Ukrajině se mělo přihlížet ke stavu lidských práv v této zemi (rozumí se v roce 2010, tj. v době výslechů před ukrajinskými orgány) je pouhé obecné povahy a nelze ji akceptovat. Jak bylo už zmíněno, soudy neměly důvody k závěru či k pochybnosti, že by všechny uvedené svědkyně byly k výpovědím donuceny. Zcela jasné je to ve světle jednoznačného charakteru fungování klubu Sankt Pauli, z něhož plyne, že výpovědi svědkyň odpovídají objektivně zjištěnému stavu a nemohly být nějakým výplodem ukrajinských orgánů či výsledkem jejich nezákonného donucování. Věrohodnost podstaty těchto výpovědí je zjevná a kontrastuje s výpověďmi obviněných (a některých svědků, např. barmanů), kteří uvedený charakter klubu nepřipouštěly. Soudy tudíž nepochybily, jestliže i při obezřetném přístupu vycházely při skutkových závěrech mimo jiné i z výpovědí nepřítomných svědkyň, které se podporují navzájem a které jsou současně podporovány i dalšími výpověďmi i jinými důkazy. Za podstatnou záruku se považuje i to, pokud měl obviněný možnost položit svědkovi otázky písemně, anebo pokud měl obviněný či jeho obhájce možnost svědka vyslechnout v přípravném řízení. Proto považuje Nejvyšší soud za důležité, že obhájci obviněných byli včas vyrozuměni o konání výslechů svědkyň na Ukrajině. Je skutečností, že vzdálenost místa konání výslechů od sídla advokátních kanceláří byla značná. Osobní účast obhájců při úkonech by tedy byla spojena se značnými obtížemi (byť trestní řád Ukrajiny to připouští – viz č. l. 2321). Přinejmenším však měli obhájci možnost písemně formulovat své dotazy a zaslat je orgánům činným v trestním řízení. Odvolací soud také připomněl možnost zajištění substituce u úkonů (str. 14 napadeného rozsudku). Pokud jde o další záruky, všem obviněným se nepochybně a v nemalé míře dostalo možnosti vylíčit vlastní verzi skutkového děje, zpochybňovat věrohodnost nepřítomných svědkyň a poukazovat na jejich nesoulad s výpověďmi jiných svědků i na další skutečnosti s nimi související. Soudy pak na tuto obhajobu náležitě reagovaly a s ní se vypořádaly. V řízení byly respektovány základní zásady trestního řízení, včetně respektování principu presumpce neviny, práva na obhajobu (v materiálním i formálním smyslu) a dalších. Obvinění byli odsouzeni na základě řady usvědčujících, navzájem se podporujících a na sobě vzájemně nezávislých důkazů tak, jak jsou rozebrány a zhodnoceny v rozsudcích soudů obou stupňů. Ani ve vztahu k trestnému činu obchodování s lidmi nespočívají skutkové závěry soudů pouze na výpovědích nepřítomných svědkyň. Soudy zčásti vyhověly návrhům obviněných na doplnění dokazování, zatímco některým návrhům nevyhověly. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky odůvodnil (str. 50-52 odsuzujícího rozsudku) a tuto argumentaci stvrdil odvolací soud. Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle judikatury ústavního soudu ospravedlnit pouze třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Ve smyslu těchto zásad jsou rozhodnutí soudů řádně odůvodněna. Proto dovolací námitky obviněných týkající se nevyhovění důkazním návrhům nejen že nespadají pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, ale ani nemohou zpochybnit fakt, že řízení bylo spravedlivé. Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutků. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se ani o takovou situaci nejednalo. Krajský soud v Brně jako soud nalézací provedl v hlavním líčení rozsáhlé dokazování, na jehož základě po řádném a úplném zhodnocení důkazů dospěl k opodstatněnému závěru, že se staly skutky uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku a že tyto skutky spáchali obvinění. Dokazování bylo pouze v menším rozsahu (listinnými důkazy) doplněno odvolacím soudem. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obvinění převážně opakují argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby. Sem patří dovolací námitka obviněného V. M. P., že soudy nepřipustily jeho verzi skutkového děje, stejně jako námitka obviněného F. Š., že není důkazně podloženo, že byly poškozené uvedeny v omyl, námitka obviněné J. M. ohledně údajného extrémního rozporu skutkových zjištění a důkazů, jakož i četné námitky obviněné O. P. Ta v dovolání jednak konkrétně rozebírala obsah výpovědí jednotlivých svědků, jednak namítala, že v předmětné době vůbec nebyla v České republice (a ani zde neměla povolen pobyt), v klubu Sankt Pauli se zdržovala minimálně a nemohla zde prostituci organizovat. K těmto ryze skutkovým námitkám lze dodat, že manželé P. se v České republice zjevně zdržovali i v době, kdy zde neměli povolený pobyt, a že v řízení nemusela být prokázána přesná doba pobytu obviněné O. P. v České republice, podstatné je, že zde v rozhodném období pobývala a že se zde dopustila jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z výpovědí svědkyň lze v této souvislosti připomenout přímo usvědčující výpovědi svědkyň Š., B., nepřímo usvědčující výpovědi svědkyň H., T. a dalších důkazů uvedených v rozhodnutích soudů. Skutková zjištění soudů jsou správná, což platí i přes odůvodněné výhrady odvolacího soudu ohledně vyjádření jednání obviněné ve výroku rozsudku (viz str. 22 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto konstatuje, že právo obviněných na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obvinění se dopustili jednání popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Jestliže obvinění založili svá dovolání do značné míry na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů prvního i druhého stupně, jde v této části o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. K dovolání obviněného V. M. P. z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tj. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku stanovící obecné zásady pro jeho ukládání. Námitky týkající se nepřiměřenosti trestu nezakládají ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zjevně neopodstatněnými byly shledány dovolací námitky obviněného V. M. P. týkající se zákonných podmínek uložení trestu vyhoštění, konkrétně podmínek podle §80 odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku Podle prvního z těchto ustanovení soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu (konkrétně jde o zákon č. 325/1999 Sb. , o azylu). Tato vylučovací podmínka dána není, obviněnému nebyl udělen azyl ani doplňková ochrana. Na základě šetření Nejvyššího soudu vyšlo najevo a bylo potvrzeno písemným vyjádřením obhájce ze dne 26. 6. 2017, že obviněnému ve skutečnosti nebyla poskytnuta doplňková ochrana podle zákona o azylu. Navíc by se to muselo vztahovat k době vyhlášení odsuzujícího rozsudku, zatímco případné pozdější udělení takové mezinárodně právní ochrany by bylo pouze důvodem pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění podle §350h odst. 4 tr. ř. Podle §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, hrozí-li nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. I když je třeba připustit dlouhodobě nestabilní politickou situaci na Ukrajině a probíhající hybridní konflikt, v důsledku kterého dochází k určitým zásahům na poli lidských práv a svobod, vztahuje se to jen k některým částem země. Bez dalšího to neznamená, že by obviněnému nemohl být uložen trest vyhoštění. On ani nenamítá, že by ze strany ukrajinských orgánů byla vůči němu prováděna nějaká konkrétní diskriminační opatření a nezmiňuje ani jiné konkrétní důvody naplnění podmínek uvedeného ustanovení. Byl to obviněný, kdo po dlouhou dobu zasahoval do základních lidských práv ukrajinských žen, neboť zneužíval právě poměrů (i politických) v mateřské zemi, v důsledku níž se ženy ocitly v takové situaci, která je donutila z finančních důvodů provozovat prostituci. Obviněný takto jednal na území České republiky i přes to, že v letech 2004-2005 bylo opakovaně rozhodnuto o nepovolení pobytu (obou obviněných P.) zde (č. l. 2088-2089). K výše zmíněným rozhodnutím soudů, která uvádí na podporu dovolání obviněný (rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Vrchního soudu v Olomouci), Nejvyšší soud pouze připomíná, že těmito rozhodnutími není vázán a nebude se k nim proto blíže vyjadřovat. Jen ve stručnosti proto uvádí, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 To 88/2008-160, bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání obviněného na Ukrajinu není přípustné z důvodu porušování lidských práv vyšetřovacími orgány na Ukrajině, stalo se tak ovšem za zcela jiných poměrů v zemi, o nichž svědčily tehdejší zprávy nevládních organizací. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2010, č. j. 56 Az 95/2009-78, došlo ke zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 23. 11 2009, jímž bylo rozhodnuto o nepřípustnosti žádosti obviněného (už několikáté v pořadí) o udělení mezinárodní ochrany, a to právě s poukazem na citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2008, v němž spatřoval Krajský soud v Brně novou skutečnost ve vztahu k pochybnostem, zda obviněný není ve své zemi ohrožen vážnou újmou vzhledem ke způsobu, jakým probíhá na Ukrajině trestní řízení, jaké metody se používají apod. Všechny tyto pochybnosti z roku 2008 ovšem nemají vliv na správnost napadeného rozsudku ohledně trestu vyhoštění. Nejen že jsou zcela neaktuální, ale nemohou zvrátit závěr, že obviněný se dlouhodobě dopouštěl závažné trestné činnosti na území České republiky i na území Ukrajiny za potlačování práv a svobod jiných. Nejvyšší soud dále připomíná, že Ukrajina je členem Rady Evropy a signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a vyloučit možnost vyhoštění jejích občanů z České republiky by bylo v rozporu s mezinárodními dohodami i zvyklostmi. Osobní a rodinné poměry obviněného, jimiž v dovolání rovněž argumentuje, zejména délka jeho pobytu na území České republiky, nejsou relevantní, neboť by se týkaly osoby, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt [§80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], případně občanů Evropské unie [§80 odst. 3 písm. e), f) tr. zákoníku]. Zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění u obviněného V. M. P. byly splněny a jeho dovolání je i v tomto směru zjevně neopodstatněné. K dovolání obviněné J. M. z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu – který uplatnila v kombinaci s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – obviněná namítla porušení zákazu reformace in peius v tom, že soudy jí byla přičítána i přitěžující okolnost spáchání více trestných činů za situace, kdy skutek byl ve druhém rozsudku rozdělen na dvě části (oproti původnímu rozsudku, kdy bylo celé jednání kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi). I když samotná takto pojatá právní kvalifikace nebyla v dovolání namítána, Nejvyšší soud především poukazuje na své usnesení ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 32/2015, publikované pod č. 30/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže soud prvního stupně původně uznal obviněného vinným dvěma dílčími útoky naplňujícími znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, přičemž po zrušení rozsudku k odvolání podanému jen obviněným, popř. jen v jeho prospěch, a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí, jej uznal vinným stejným zvlášť závažným zločinem spáchaným toliko jediným útokem, zatímco druhý útok posoudil jen jako přečin, tak i když byl obviněný nově uznán vinným dvěma trestnými činy, nejde o porušení zákazu reformace in peius. Tento princip se plně uplatní i ve zde posuzované věci. Z hlediska ukládání trestu je podstatné, že i když soud prvního stupně přihlížel k přitěžující okolnosti spáchání více trestných činů [§42 písm. n) tr. zákoníku], nemohlo se jednat o porušení zákazu reformationis in peius už proto, že nedošlo ke zhoršení celkového postavení obviněné (na základě jejího odvolání), nýbrž došlo naopak k výraznému zmírnění trestu rozsudkem odvolacího soudu, a to mimo jiné právě na základě celkového zmírnění právní kvalifikace, kdy podstatná část trestné činnosti byla mírněji posouzena. Zbývající dovolací námitky obviněné vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu se týkají otázky výměry trestu a jeho přiměřenosti, a nenaplňují tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tady Nejvyšší soud odkazuje na obecná východiska stran tohoto dovolacího důvodu, jak jsou výše rozvedena ve vztahu k obviněnému V. M. P. K dovolání obviněných F. Š. a O. P. z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod, který uplatnili obvinění F. Š. a O. P., obsahuje dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obvinění tudíž uplatnili tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, kterou založili na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Z výše uvedeného proto vyplývá, že dovolání O. P. je podané z jiného než zákonného důvodu a dovolání F. Š. zjevně neopodstatněné i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Závěrem k podaným dovoláním Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných V. M. P., F. Š. a J. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněné O. P. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. července 2017 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu Vypracoval: JUDr. Josef Mazák