ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.829.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 829/2015-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2015 o dovoláních, která podali obvinění R. K . , J. K . , J. P . a J. T . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 4 To 30/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 13/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněných R. K. a J. K. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 4 To 30/2014, a to jen ve výrocích, kterými byly těmto obviněným uloženy peněžité tresty a stanoveny náhradní tresty odnětí svobody pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 61 T 13/2013, byli obvinění R. K. a J. K. pod bodem I./1. výroku o vině uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obvinění J. P. a J. T. účastenstvím ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Podstata trestné činnosti obviněných podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala ve stručnosti v tom, že v úmyslu opatřit si majetkový prospěch se nejméně v době od 28. 1. 2011 do 26. 1. 2012 (obviněný J. T. jen v době od 6. 4. 2011 do 26. 1. 2012) v různém rozsahu a postavení společně s dalšími spoluobviněnými podíleli na nákupech minerálního oleje nomenklaturního čísla 27101999, osvobozeného od spotřební daně vzhledem k deklarovanému účelu použití, jeho dovozu z Rakouska do České republiky, skladování, následném prodeji a distribuci jako pohonné hmoty, tedy komodity, která již podléhala spotřební dani, odběratelům v České republice, přičemž zatajili správci daně změnu účelu použití a předstírali, že koncovým příjemcem oleje jsou polské obchodní společnosti a místa vykládky se nacházejí v Polsku. Z provedených obchodů pak nepřiznali a nezaplatili spotřební daň ani daň z přidané hodnoty, v důsledku čehož došlo ke zkrácení těchto daní ke škodě České republiky nejméně o částku 35 228 280 Kč, resp. v případě obviněného J. T. o částku 27 216 560 Kč. Obviněný R. K. konkrétně objednával a řídil nákup minerálního oleje od společnosti GP GmbH GERMAN PETROLEUM v Německu, staral se o jeho zaplacení a dopravu do České republiky, přičemž jednotlivé nákupy realizoval přes jím řízené a ve výroku přesně specifikované obchodní společnosti. Obviněný J. K. v součinnosti s obviněným R. K. plnil úkoly související s logistikou přepravy minerálního oleje od rakouské obchodní společnosti ANafta Production GmbH, s jeho skladováním a další distribucí, zajišťoval dodání fiktivních tankovacích lístků, které sloužily odběratelům jako oficiální doklad o čerpání pohonných hmot, a prostřednictvím dalších obviněných kontroloval zaplacení dodaného oleje jeho odběrateli. Obviněný J. T. jako ředitel dopravní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., zajišťoval podle pokynů obviněných R. a J. K. přepravu minerálního oleje od ANafta Production GmbH do České republiky, přičemž věděl, že olej nebude dodán na deklarované místo vykládky v Polsku, nýbrž do skladu ve Z., odkud bude čerpán jako pohonná hmota do vozidel jím řízené obchodní společnosti. Obviněný J. P. jako řidič a zaměstnanec skladu po dohodě s obviněnými R. a J. K. zabezpečoval provoz skladu s dováženými oleji ve Z., zajišťoval za úplatu převoz skladovaného oleje konečným odběratelům včetně předávání falešných tankovacích lístků k legalizaci použití oleje jako motorové nafty a přebíral platby od odběratelů.
Za to byli obvinění R. K. a J. K. odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody každý v trvání 6 let a 4 měsíců, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jim byly uloženy peněžité tresty každému v celkové výměře 3 000 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyly ve stanovené lhůtě peněžité tresty vykonány, jim byly stanoveny náhradní tresty odnětí svobody každému v trvání 300 dnů. Dále byli oba odsouzeni podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestům zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech každému na dobu 7 let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestům propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku.
Obviněnému J. K. byl kromě toho uložen podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v propadnutí finanční hotovosti ve výši 187 700 Kč a 2 700 euro.
Obviněný J. P. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného stanovení dohledu na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to věcí specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku a finanční hotovosti ve výši 89 631 Kč.
Obviněný J. T. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 2 měsíců a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest v celkové výměře 1 000 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl také o vině a trestu obviněných V. Š., A. T., Z. M., J. N. a obchodních společností TOLLMI Milevsko, spol. s r. o., nyní Sernahos, s. r. o., a Zlinexpress spedition, s. r. o.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 4 To 30/2014, byla podle §256 tr. řádu zamítnuta odvolání obviněných R. K., J. K. a J. T. Podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu pak odvolací soud stejným rozsudkem z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, podaného v neprospěch obviněných R. K., J. K., J. P. a J. T., zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech uložených těmto obviněným a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu sám znovu rozhodl o jejich trestech.
Odvolací soud uložil obviněným R. K. a J. K. stejné druhy trestů jako soud prvního stupně s tou výjimkou, že oběma zpřísnil výměru trestu odnětí svobody na dobu 7 let a 4 měsíce a výměru náhradního trestu odnětí svobody stanoveného pro případ, že by nebyl vykonán peněžitý trest, na dobu 2 roků.
Obviněného J. P. odsoudil odvolací soud podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Znovu mu pak uložil peněžitý trest a trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, a to ve stejné výměře a stejného obsahu jako soud prvního stupně.
Pokud jde o trest pro obviněného J. T., odvolací soud mu zpřísnil jen náhradní trest odnětí svobody stanovený pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán peněžitý trest, a to na dobu 1 roku a 6 měsíců. Jinak převzal výroky o trestech beze změn z rozsudku soudu prvního stupně.
Výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadli dovoláními obvinění R. K., J. K., J. P. a J. T. prostřednictvím svých obhájců. Všichni tito obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obviněný J. T. také o ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného J. K. , vytkl v něm nesprávné použití ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem, který při ukládání peněžitého trestu nevzal v úvahu majetkové poměry obviněného v době vyhlášení napadeného rozsudku. Podle obviněného odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že obviněnému propadla velká část majetku a v současné době je proti němu vedeno několik exekucí, které postihují prakticky veškerý jeho zbývající majetek. Jediným příjmem obviněného je starobní důchod, a protože byl odsouzen k dlouhodobému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nemá žádnou možnost si přivydělat. Peněžitý trest ve výměře 3 000 000 Kč je tedy svou povahou likvidační a v podstatě jen skrytě navyšuje souběžně uložený trest odnětí svobody, který se tak blíží horní hranici zákonné trestní sazby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud při ukládání tohoto trestu navíc nesprávně použil „zásadu in dubio pro reo“, když nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným obhajobou, tedy že obviněný se z důvodu své hospitalizace od ledna 2011 do konce dubna 2011 nemohl podílet na obchodování s minerálními oleji, a participovat tak na trestné činnosti, přičemž mu byla započítána do výše škody jím způsobené i škoda vzniklá v tomto období. Obviněný spatřuje porušení pravidla „in dubio pro reo“ také v souvislosti se skutkovým závěrem o množství minerálních olejů přepravených na území České republiky a jejich použití jako pohonné hmoty, protože soudy nižších stupňů údajně nezohlednily, že plastové nádrže o objemu 1 000 litrů (celkem 1 882 nádrží), v nichž byly oleje dováženy, nebyly vždy plné, a obsahovaly tedy množství menší než 1 000 litrů. Podle názoru obviněného v řízení nebylo navíc nijak prokázáno, kolik litrů z těchto olejů bylo skutečně použito jako pohonné hmoty. Obviněný shledává hmotně právní pochybení v tom, že na základě chybně zjištěného objemu těchto minerálních olejů soudy stanovily výši způsobené škody a výměru peněžitého trestu.
Další vytýkanou vadou hmotně právního posouzení je podle obviněného nesprávné užití dotčených ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), podle kterých byla stanovena výše daňového úniku. Soudy stanovily výši neodvedené daně z přidané hodnoty z částky 38,95 Kč/litr, která je složena z odhadované ceny 1 litru oleje (28 Kč/litr) zvýšené o spotřební daň (10,95 Kč/litr), celkem tedy byla stanovena cena za 1 litr oleje prodaného jako pohonná hmota na částku 46,74 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Podle názoru obviněného však jde o cenu neodpovídající tržní ceně, a proto za situace, kdy nebyla zjištěna skutečná cena, za kterou obvinění prodávali minerální oleje jako pohonné hmoty, měly soudy vycházet z ceny v daném místě a čase obvyklé, tedy z ceny ve výši 30 Kč/litr bez daně z přidané hodnoty (avšak již včetně spotřební daně). Obviněný poukázal i na skutečnost, že minerální olej nebyl dodáván odběratelům jako pohonná hmota, ale jako olej v plastových nádržích a bylo pouze na jejich rozhodnutí, jak s ním naloží. Pokud se dobrovolně rozhodli použít jej jako pohon motorů, pak byli podle §46 zákona o spotřebních daních také povinni přiznat a zaplatit spotřební daň. Obviněnému tato povinnost nevznikla.
V další části dovolání obviněný vytkl tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, zejména pokud jde o množství minerálního oleje použitého v České republice jako pohonné hmoty. Podrobně rozebral, kolik litrů minerálních olejů bylo dodáno jednotlivým odběratelům podle skutkových závěrů soudů a kolik litrů bylo podle jeho názoru dodáno ve skutečnosti, takže podle obviněného množství minerálních olejů dodaných těmto odběratelům odpovídá celkem 313 200 litrů, nikoli 1 882 000 litrů, jak tvrdí odvolací soud. Poslední námitka obviněného se týkala údajného porušení totožnosti skutku, neboť obžaloba se zmiňuje pouze o „plastových nádržích na minerální olej“, nikoli o jakékoli měrné jednotce minerálního oleje či jeho množství. Skutek tedy původně spočíval v dodávání plastových nádrží o objemu 1 000 litrů bez jakékoli specifikace množství minerálního oleje.
S ohledem na výše uvedené obviněný J. K. navrhl, aby ohledně něj Nejvyšší soud zrušil rozsudek napadený dovoláním a aby věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě ve věci sám rozhodl.
Obviněný R. K. rovněž vytkl napadenému rozsudku porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 tr. zákoníku, což se projevilo v uložení nepřiměřeného trestu odnětí svobody, peněžitého trestu i náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněný zaměřil své námitky zejména proti peněžitému trestu ve výměře 3 000 000 Kč, který označil za nezákonný vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky podle §67 až §69 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného se totiž soudy nižších stupňů nezabývaly jeho majetkovými poměry, především pak tím, že má vyživovací povinnosti vůči třem dětem, ode dne 23. 2. 2012 je jako fyzická osoba v insolvenci, na jeho majetek byl ještě před zahájením jeho trestního stíhání prohlášen konkurs, a reálně tak není v jeho možnostech zaplatit peněžitý trest. Za těchto okolností neměl být peněžitý trest vůbec ukládán, protože je zřejmě nedobytný. Peněžitým trestem soudy v podstatě jen skrytě navýšily trest odnětí svobody.
Jak dále obviněný zdůraznil, skutek zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, protože v jeho případě se může jednat „pouze o spolupachatelství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomocníka, a to navíc v nepřímém úmyslu“. S ohledem na to mu neměl být uložen trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem.
Obviněný R. K. pak v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů „co do druhu uložených trestů“ a aby sám rozhodl rozsudkem, kterým obviněnému uloží trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku a „zruší nesprávně uložený peněžitý trest“. Alternativně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení napadené části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci mu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a aby mu zároveň nařídil rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Obviněný J. P. zaměřil své dovolání proti výroku o trestu, jemuž vytkl nepřiměřenou přísnost vzhledem k tomu, že obviněný participoval na trestné činnosti pouze jako pomocník. Poukázal na argumentaci soudu prvního stupně a vyzdvihl zejména tu pasáž, v níž soud konstatoval, že nápravy obviněného lze nepochybně dosáhnout i trestem přímo nespojeným s odnětím svobody. Obviněný zdůraznil také svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a odmítl tvrzení státní zástupkyně, podle něhož neprojevil upřímnou lítost nad svým činem. V souvislosti s tím obviněný zmínil svou závěrečnou řeč před soudem prvního stupně. Poukázal rovněž na skutečnost, že svědkyně H. K., která byla ve srovnatelné pozici jako obviněný, tedy věděla, že se nejedná o legální činnost, ale jako zaměstnankyně plnila příkazy nadřízených, byla obviněna až dodatečně a byl jí uložen jen podmíněný trest odnětí svobody. Přestože obviněný zaměřil své dovolání jen proti výroku o trestu, polemizuje také s některými skutkovými zjištěními a za nesprávný pokládá zejména závěr odvolacího soudu, podle něhož obviněný „zajišťoval za úplatu převoz skladovaného minerálního oleje konečným odběratelům … a sám tankoval skladovaný olej do svého motorového vozidla“. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, zajišťoval převoz minerálního oleje nikoli za úplatu, ale jako zaměstnanec obchodní společnosti Zlinexpress spedition, s. r. o., a olej čerpal do vozidla ve vlastnictví této obchodní společnosti. Kromě toho obviněný vytkl odvolacímu soudu nesprávné tvrzení v napadeném rozsudku, že obviněný „měl úkolovat přepravce“, protože správně šlo o „dopravce“. Obviněný J. P. závěrem svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v té části, která se ho dotýká a aby poté přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o odklad výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
Obviněný J. T. v úvodu svého obsáhlého dovolání deklaroval, že si je vědom toho, že v dovolacím řízení se s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze zásadně domáhat přezkumu skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů ani procesních postupů orgánů činných v trestním řízení. Přesto však obviněný pokládá za nutné zabývat se těmito otázkami, protože učiněná skutková zjištění soudů, která našla svůj odraz v právní kvalifikaci, jsou v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, obviněný vytkl porušení svého práva na zákonného soudce při rozhodování o návrzích státní zástupkyně na provedení domovních prohlídek, prohlídek nebytových prostor a pozemků v přípravném řízení. Rozvrh práce Okresního soudu ve Zlíně totiž neuvádí, kteří konkrétní soudci rozhodují o úkonech přípravného řízení, takže způsob výběru soudce není předem daný a rozhoduje o něm vlastní úvaha nezjištěné osoby. Obviněný spařuje porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že o jednotlivých příkazech rozhodovalo neexistující soudní oddělení „č. 0“. Velmi obsáhle a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva se pak obviněný vyjádřil k jednotlivým domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, které rovněž označil za nezákonné, stejně jako důkazy při nich získané, protože při nařízení prohlídek podle obviněného nebyly dodrženy požadované limity vztahující se k dostatečné a nezaměnitelné identifikaci míst, kterých se tyto prohlídky týkaly, a příkazy nebyly náležitě odůvodněny. Stejně podrobně a opět s poukazem na neurčitý rozvrh práce obviněný rozebral opakovaně vydaná nařízení k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu. Obviněný vyjmenoval jednotlivé soudce, kteří o nich rozhodli, aniž by bylo zřejmé, na základě jakého klíče jim byla věc přidělena. Zmíněné příkazy obviněný označil za odporující zákonu, neboť v obecné rovině nesplňovaly náležitosti stanovené zákonem pro tyto procesní úkony zejména proto, že v nich soudci nevysvětlili, na základě jakých indicií dospěli k závěru o důvodném podezření, jaké skutečnosti mají být zjištěny odposlechy, proč byly povoleny právě na stanovenou dobu apod. Vytýkané vady mají podle obviněného za následek procesní nepoužitelnost záznamů, které byly získány tímto způsobem. Vše výše uvedené pak platí i ve vztahu k příkazům ke sdělení údajů o telekomunikačním provozu podle §88a tr. řádu a k povolením ke sledování osob a věcí podle §158d tr. řádu. Obviněný označil za nepoužitelná i vyjádření svědků a obviněných vztahující se k jeho osobě a závěrem shrnul tuto část dovolací argumentace tak, že všechny důkazy, které byly na základě nezákonných a procesně neúčinných úkonů získány, jsou „plody otráveného stromu.“ Tím má obviněný na mysli metaforu pro právní doktrínu, která řeší otázku účinnosti důkazů v trestním řízení a jejímž účelem je tlak na dodržování zákonnosti ze strany policie a státního zastupitelství, tedy orgánů činných v přípravném řízení.
Obviněný pak namítl i porušení práva na náležité obsazení soudu v souvislosti s řízením před soudem prvního stupně. Podle jeho názoru totiž není patrné, kdy a jak byl rozvrh práce Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (a jeho změny) pro roky 2013 a 2014 projednán soudcovskou radou. Dále obviněný vyjádřil pochybnosti ohledně způsobu přidělování věcí jednotlivým senátům tzv. rotační metodou podle pořadí, neboť není určen počáteční okamžik, od kterého se věci přidělují. Obviněný nesouhlasí ani se způsobem, kterým byl senát obsazen konkrétními přísedícími, protože přílohou rozvrhu práce je jen seznam přísedících Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně bez jejich zařazení do oddělení a senátů. Systém, jakým byli konkrétní přísedící přiděleni do senátu č. 61 T, je tedy podle obviněného nepřezkoumatelný a svědčí o libovůli, protože o tom, že přísedícími v trestní věci obviněného budou J. B. a A. G., rozhodla nezjištěná osoba, nikoli pevně stanovená pravidla s možností kontroly jejich dodržování. Jak dále obviněný zdůraznil, rozvrh práce není normou interní povahy, a provedl rozsáhlý rozbor nedostatků rozvrhu práce soudu prvního stupně platného v letech 2013 a 2014 se závěrem, že při rozhodování o obžalobě v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce.
S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný J. T. vytkl napadenému rozsudku odvolacího soudu, že je zatížen tzv. extrémním nesouladem skutkových a z nich vyvozených právních závěrů s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Rozsudky soudů obou stupňů podle jeho názoru navíc nesplňují požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, protože jim neodpovídá tzv. generální hodnocení jednotlivých druhů důkazů. Obviněný spatřuje vadu napadeného rozsudku i v tom, že skutková zjištění popsána ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nekorespondují s hodnocením stejných skutečností v jeho odůvodnění ani v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jak dále obviněný zdůraznil, trvá na obsahu svých výpovědí učiněných v původním řízení a na argumentaci svého obhájce v rámci opravných prostředků a přednesů před soudy nižších stupňů a v nezbytně nutném rozsahu na ně odkázal.
Obviněný odmítl rovněž závěry soudů obou stupňů, podle nichž reálně řídil činnost obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., zatímco její jednatel J. K. byl jen nastrčenou osobou. Obviněný poukázal na věcnou nesprávnost tvrzení soudu prvního stupně, které odvolací soud nenapravil, že by byl „majitelem“ uvedené společnosti, když jejími společníky byly obchodní společnosti TOLLMI LOGISTIK, s. r. o., a LKW Servis JT, s. r. o., jejichž jednatelem byl opět J. K. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, soudy nepřihlížely k provedeným listinným důkazům, které se týkají fungování obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o. Obviněný označil svědecké výpovědi J. K. za nehodnověrné, obsáhle z nich citoval a provedl jejich vlastní hodnocení v souvislosti s dalšími důkazy. Poukázal také na certifikáty, které obchodní společnost TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., získala a které prokazují, že se musela ve své činnosti řídit standardy International Organization for Standardization, což také činila. Obviněný rovněž zdůraznil rozdíl mezi obchodním vedením společnosti a jednáním jménem společnosti a citoval příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době, týkající se postavení jednatele společnosti s ručením omezeným. Na základě vlastního hodnocení důkazů pak obviněný trvá na tom, že J. K. zastupoval jmenovanou obchodní společnost ve všech záležitostech s obchodními partnery, dodavateli a úřady a rozhodoval o obchodních záležitostech i o vnitřních otázkách společnosti. Skutkové a právní závěry soudů o postavení obviněného v obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., jsou podle něj nesprávné a neodpovídají provedenému dokazování. V této souvislosti obviněný poukázal na své dlouhodobé pracovní neschopnosti v průběhu roku 2011 a na činnosti některých zaměstnanců obchodní společnosti v době jeho pracovní neschopnosti. Soud si podle obviněného vybral pouze jednu z možných skutkových verzí, závěry soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelné a rozporuplné, přičemž rozpory v důkazech nebyly nijak hodnověrně a logicky vyvráceny, hodnotící úvahy soudu prvního stupně jsou místy spekulativní a nevycházejí ze „zásady in dubio pro reo“.
Obviněný dále na podkladě vlastního hodnocení důkazů odmítl skutkové zjištění, podle něhož při zajišťování přepravy minerálního oleje věděl, že dopravované zboží nebude dovezeno na místo vykládky v Polsku deklarované v dopravních dokumentech, nýbrž do Z. Podle obviněného doprava do Z. byla prováděna na základě požadavků polských společností, které objednaly přepravu. V souvislosti s tím obviněný podal obsáhlý právní rozbor Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční a nákladní dopravě ze dne 19. 5. 1956 a dovodil, že obchodní společnost TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., postupovala při provádění dopravy pro polské společnosti ve smyslu této Úmluvy, protože údaje o místu vykládky nejsou pro dopravce nijak směrodatné a je možné se od nich odchýlit na pokyn oprávněné osoby.
Obviněný rovněž zpochybnil rozsah zkrácení daně, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, a rozebral obecné zásady pro jeho určení v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Vyslovil nesouhlas se závěrem, podle něhož zkrátil daň o částku ve výši 27 216 560 Kč, neboť popis skutku není odrazem provedeného dokazování a skutkové a právní závěry soudů jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Obviněný poukázal na časové údaje o době páchání trestné činnosti uvedené v tzv. skutkové větě, které považuje za rozporné. S odkazem na provedené důkazy zdůraznil, že k výdeji oleje ze skladu v H. došlo poprvé až v srpnu 2011 a k čerpání oleje do vozidel obchodní společnosti došlo poté, co o tom rozhodlo její vedení na poradě dne 1. 8. 2011.
Obviněný pak ze svého hlediska rozebral skutkový stav věci, popřel naplnění subjektivní stránky trestného činu a shrnul, že závěry soudu prvního stupně o výši daňového úniku jsou zcela nepřezkoumatelné, nepravdivé a nemají relevantní podklad v provedeném dokazování, přičemž jeho trestní stíhání bylo zahájeno později než u ostatních obviněných. Uložení minerálního oleje v areálu obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., obviněný prezentoval jako garanci za uskutečněnou přepravu do jejího zaplacení a zdůraznil, že neměl a nepotřeboval mít k dispozici informace o reálném účelu a použití dovezeného oleje, takže vyvození jeho trestní odpovědnosti je podle něj mimo rámec účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku.
Výjimku učinil obviněný ve vztahu k minerálnímu oleji, který byl ode dne 1. 8. 2011 použit jako palivo do motorových vozidel užívaných obchodní společností TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o. Obviněný sice považuje za sporné, zda vzhledem ke konzultaci s právníkem a daňovým poradcem nejednal v právním omylu, ale je v tomto směru připraven nést důsledky svého protiprávního jednání, kterému však odpovídá jen právní kvalifikace podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s celkovou výší zkrácení daně maximálně 4 401 600 Kč. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by se podílel na další distribuci minerálního oleje, takže výpočty rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty považuje za spekulativní a vycházející z nesprávných vstupních údajů. Jak dále zdůraznil, část svědeckých výpovědí nemůže sloužit za důkaz, neboť protokoly o nich byly nesprávně přečteny podle §207 odst. 2 tr. řádu, nikoli podle §211 odst. 6 tr. řádu. Podle obviněného důkazem nemůže být ani analýza zpracovaná policejním orgánem, navíc při řešení otázek dokazování v trestním řízení je nutno mít na zřeteli i Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a je třeba zabývat se judikaturou k ní. Obviněný rovněž rozebral zásady spravedlivého procesu a zásady dokazování v trestním řízení, přičemž zdůraznil „zásadu in dubio pro reo“. Obviněný pak konkretizoval svědecké výpovědi, při jejichž hodnocení soudy nižších stupňů podle jeho mínění nepostupovaly objektivně.
Obviněný J. T. závěrem svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací námitky obviněného J. K. zaměřené proti peněžitému trestu a jeho výměře, podle státního zástupce obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jejich prostřednictvím totiž obviněný vytýká pouze nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu ve vztahu k jeho majetkovým poměrům, resp. nesprávnost skutkových zjištění o jeho majetkových poměrech, nezpochybňuje však splnění podmínek uvedených v §67 odst. 1, 2 tr. zákoníku ani nevytýká zřejmou nedobytnost peněžitého trestu ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. Pod uplatněný dovolací důvod podle státního zástupce nelze podřadit ani další námitky týkající se zjištěného množství minerálních olejů a množství olejů, které byly dále použity jako pohonné hmoty, neboť mají skutkový charakter. Pouze pro upřesnění pak státní zástupce k této dovolací výhradě připomněl, že při stanovení výše daňového úniku soudy vycházely z ceny pohonných hmot ve výši 28 Kč za 1 litr, nikoli ve výši 46 Kč za 1 litr, jak uvádí obviněný. Námitka týkající se údajně chybného použití ustanovení §46 zákona o spotřebních daních by mohla podle státního zástupce odpovídat použitému dovolacímu důvodu pouze se značnou dávkou tolerance, neboť vychází z předpokladu, že obvinění dováželi minerální olej na územní České republiky pro jiný účel než jako pohonné hmoty do motorů, o čemž však skutková zjištění nesvědčí. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, podle něhož spotřební daň měli odvést odběratelé minerálního oleje, a nikoli jejich dodavatelé, protože trestného činu podle §240 tr. zákoníku se může dopustit kdokoli, kdo svým jednáním způsobí, že daň není vůbec nebo ve správné výši vyměřena a zaplacena. Státní zástupce neshledal důvodnou ani výtku obviněného, že byla porušena totožnost skutku, navíc jde o námitku procesního charakteru, která nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přitom podle státního zástupce jednání obviněných bylo v obžalobě i v rozsudku soudu prvního stupně vymezeno téměř shodně, takže nepochybně se jedná stále o týž skutek. Dílčí rozdíly v množství dovezeného minerálního oleje rozhodně nepředstavují porušení totožnosti skutku.
Pokud jde o dovolání obviněného R. K., podle státního zástupce jeho námitky proti uloženému peněžitému trestu měly být správně uplatněny s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Navíc, jestliže podle zjištění soudů nižších stupňů měl obviněný z trestné činnosti majetkový prospěch v řádu milionů korun a byl vlastníkem bytu, nebyl důvod pokládat peněžitý trest za nedobytný. Zbývající dovolací námitky obviněného zaměřené proti tomu, že jeho jednání bylo právně posouzeno jako spolupachatelství, a nikoli jen jako účastenství ve formě pomoci, státní zástupce označil za příliš nekonkrétní, než aby mohly odůvodnit věcný přezkum napadeného rozsudku dovolacím soudem. Přitom podle státního zástupce jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, nebylo jen podporujícím a usnadňujícím činnosti dalších osob, ale samo o sobě naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
Ohledně námitek uplatněných obviněným J. T. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu státní zástupce konstatoval, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ty z nich, které směřují proti rozhodování soudců v přípravném řízení a týkají se příkazů k domovním prohlídkám, k prohlídkám jiných prostor a pozemků a dalších povolení vydaných soudy v přípravném řízení, jakož i údajné nezákonnosti důkazů, které byly na základě těchto úkonů opatřeny. Totéž platí podle státního zástupce o námitkách vytýkajících nesprávné obsazení soudu prvního stupně, protože obviněný má výhrady jen k netransparentnosti při výběru přísedících do senátu č. 61 T Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, přičemž pravidla pro účast přísedících na rozhodování nemohou být nastavena tak striktně jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům, resp. soudcům. Podle státního zástupce nelze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítat ani kvalitu odůvodnění napadeného rozsudku nebo odkazovat na obsah výpovědí, odvolání či na závěrečné řeči obhájce. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že obviněný, i přes značný rozsah podaného dovolání, prakticky nevytkl žádnou námitkou nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný totiž jen zpochybnil učiněná skutková zjištění a předložil dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje a hodnocení provedených důkazů.
Pokud jde o dovolání obviněného J. P., podle státního zástupce z podnětu odvolání tohoto obviněného přezkoumával odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, takže je nutné považovat tu část dovolání, která směřuje i proti výroku o vině, za nepřípustnou. Námitky obviněného proti uloženému trestu by pak sice činily jeho dovolání formálně přípustným, nicméně uplatněné výhrady neodpovídají dovolacímu důvodu, neboť jejich prostřednictvím obviněný napadá jen nepřiměřenou přísnost uloženého trestu.
Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných R. K. a J. K. jako zjevně neopodstatněná a aby podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných J. T. a J. P. jako podaná z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že u obviněných R. K., J. K., J. T. a J. P. byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Především kromě rozsahu, v němž byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napaden, je Nejvyšší soud omezen ve své přezkumné činnosti též důvody, které obvinění uvedli ve svých dovoláních. Nejdříve tedy bylo nutné zkoumat, zda jde o relevantní dovolací důvody, poté zda skutečně existují, a konečně zda jsou příčinou vad napadeného rozhodnutí.
V posuzovaném případě všichni obvinění shodně ve svých dovoláních ve větší či menší míře zpochybnili správnost a úplnost rozhodných skutkových zjištění, a to zejména ohledně rozsahu zkrácení daně a toho, jakým konkrétním jednáním se každý z nich podílel na trestné činnosti. Tyto skutkové námitky obvinění formálně podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů však nelze dovozovat naplnění tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. řádu. Prostřednictvím citovaného důvodu dovolání lze totiž namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. III. ÚS 282/03 a sp. zn. IV. ÚS 449/03). Správnost a úplnost skutkového stavu, který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný, totiž Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a je naopak povinen jej respektovat. Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a neslouží k revizi skutkových zjištění nebo způsobu hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů. Těžiště dokazování je standardně v řízení před soudem prvního stupně, přičemž tím, kdo může jeho skutkové závěry doplňovat, popřípadě korigovat, je odvolací soud (viz §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu).
I přes tento závěr Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci soudy nižších stupňů opřely svůj závěr o vině všech obviněných o důkazy, které podrobně popsaly ve svých rozhodnutích a hodnotily je pečlivě, přesvědčivě, bez spekulací a jakýchkoli prvků libovůle. Jejich skutková zjištění se opírají nejen o úplná doznání některých spoluobviněných (viz výpovědi obviněných J. P., V. Š. a Z. M.), ale jsou podporována řadou dalších objektivních důkazů. S opakujícími se námitkami obviněných zaměřenými proti tomu, v jakém množství byly minerální oleje nakoupeny v Rakousku, dovezeny do České republiky a zde prodány jako motorová nafta, se navíc řádně vypořádal již odvolací soud (viz s. 42 napadeného rozsudku). Proto nelze akceptovat ani obhajobu obviněného J. K., že se nemohl od ledna 2011 do konce dubna 2011 podílet na obchodování s minerálními oleji s ohledem na svůj zdravotní stav. Nejvyšší soud k tomu stručně dodává, že tento obviněný přispěl k daňovým únikům svým jednáním, které jim časově předcházelo. K naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku totiž úmyslně směřoval společným jednáním s dalšími spolupachateli, kteří poté realizovali konkrétní dovozy a prodeje minerálních olejů jako pohonných hmot.
Pokud jde o dovolání obviněného J. P. , Nejvyšší soud považuje za nutné především zdůraznit, že ohledně tohoto obviněného rozhodoval odvolací soud jen z podnětu odvolání, které v jeho neprospěch podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně. Ta zaměřila své odvolání výlučně proti výroku o trestu, který považovala za nepřiměřeně mírný. Protože výrok o trestu je oddělitelným výrokem, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a část řízení mu předcházejícího ve vztahu k tomuto obviněnému pouze z hlediska vytýkaných vad uloženého trestu. Odvolací soud tedy nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumat výrok o vině, neboť zjištěná nepřiměřenost trestu v něm neměla svůj původ a státní zástupkyně ani nevytýkala žádnou vadu, která by snad mohla mít původ ve výroku o vině (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Touto procesní situací byl Nejvyšší soud limitován při přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení, takže rozsah své přezkumné činnosti mohl omezit jen na výrok o trestu uložený odvolacím soudem. Nejednalo se totiž o případ, na který dopadá ustanovení §265i odst. 3 věta druhá tr. řádu, tj. není zde existence vady výroku o vině, která by mohla mít vliv na správnost výroku o trestu.
Nejvyšší soud ovšem věcně nepřezkoumával ani výrok o trestu napadený dovoláním obviněného J. P. Výhrady obviněného směřující proti uloženému trestu totiž svým obsahem nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze totiž namítat jen nesprávné použití hmotně právních ustanovení týkajících se rozhodování o trestu, např. pravidel ukládání souhrnného, úhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu. Nesprávné vyhodnocení kritérií, která se uplatňují při stanovení druhu a výměry trestu, jak jsou uvedena v ustanoveních §39 až §42 tr. zákoníku, a případné uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu, však nenaplňuje citovaný dovolací důvod. Námitky této povahy pak není možné s úspěchem uplatnit ani v mezích důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je jinak přímo určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), a ani prostřednictvím některého ze zbývajících taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu.
Obdobně to platí i o nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze totiž dovodit, že by soudy tím, když nepostupovaly podle citovaného ustanovení, obviněnému uložily trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zatímco tedy námitka nesprávného použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může obsahově naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, argument nepoužití tohoto ustanovení pak nemůže založit citovaný důvod dovolání (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod č. T 617. ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck).
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že odvolací soud ve svých úvahách o přiměřeném trestu pro obviněného J. P. zohlednil všechna kritéria obsažená v ustanoveních §39 až §42 tr. zákoníku. Neopomněl přihlédnout ani k polehčujícím okolnostem, na které obviněný poukázal ve svém dovolání, tj. že významně přispěl k objasnění jak své trestné činnosti, tak trestného činu spáchaného jiným a že upřímně litoval své trestné činnosti (viz s. 55 rozsudku odvolacího soudu). Právě s ohledem na ně obviněnému uložil trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §240 odst. 3 tr. zákoníku. Další okolnosti případu, zejména skutečnost, že obviněný úmyslně participoval na rozsáhlé daňové trestné činnosti se škodlivým následkem v řádu desítek milionů korun, ale vedly odvolací soud k důvodnému závěru o nesplnění zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Postup podle tohoto ustanovení totiž i podle názoru Nejvyššího soudu přichází v úvahu jen tam, kde by postih pachatele v rámci zákonné trestní sazby byl zcela nepřiměřený ve vztahu k povaze a závažnosti trestného činu, který spáchal, nebo k jeho poměrům v době ukládání trestu. Nemohou ho odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti spočívající např. v tom, že pachatel vedl předtím řádný život, k činu se doznal a jeho spáchání litoval (viz rozhodnutí publikované pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).
Po zjištění, že dovolání obviněného J. P. se opírá o námitky, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. řádu, je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný R. K. se v dovolání kromě skutkových námitek domáhal také toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako „spolupachatelství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve formě pomocníka“, což je ve své podstatě právní námitka, byť formulovaná velmi nepřesně (spolupachatel nemůže být pomocníkem, což platí i opačně). Jde ovšem o námitku bez jakékoli bližší argumentace, ničím konkrétním nepodloženou, takže sama o sobě není způsobilá naplnit dovolací důvod. Na podporu tohoto názoru lze odkázat mimo jiné i na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že neurčitost námitky logicky způsobuje nemožnost jejího přezkoumání, neboť Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky a detailně zkoumat celý spis a hledat to, co ani sám stěžovatel konkrétně nevyslovil. Tento závěr lze bezpochyby vztáhnout i na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu v rámci projednávání dovolání. Obdobně se ostatně Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1027/2015, podle kterého není úkolem dovolacího soudu, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Pokud sám dovolatel nekonkretizoval, v čem spatřuje vady napadeného rozhodnutí, resp. v čem konkrétně zpochybňuje naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky spáchaného trestného činu, nelze než dospět k závěru, že se jedná o formální, blíže neodůvodněnou námitku, která nemůže založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, a tím spíše odůvodnit kasaci obviněným napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž není povolán k tomu, aby namísto dovolatele dotvářel či dokonce vytvářel takovou právní argumentaci, případně aby domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na níž postavil svoji obhajobu.
Nejvyšší soud navíc dodává, že spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je formou trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem. Jak bylo bezpečně zjištěno v posuzovaném případě na podkladě provedeného dokazování, byl to právě obviněný R. K., který společně se svým otcem obviněným J. K. inicioval spáchání daňové trestné činnosti, organizoval ji a přímo se do ní zapojil tím, že objednával a řídil nákup minerálních olejů od společnosti GP GmbH GERMAN PETROLEUM v Německu, staral se o jeho zaplacení, dopravu do České republiky a další distribuci. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním je právní závěr o tom, že obviněný byl spolupachatelem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve smyslu §23 tr. zákoníku, správný a odůvodněný. Přitom uvedený trestný čin není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů, takže se ho může dopustit nejenom plátce (poplatník) příslušné daně, ale kdokoli, kdo svým jednáním způsobí, že daň nebude vůbec nebo ve správné výši přiznána a zaplacena (viz rozhodnutí publikované pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pokud by tedy obsahem dovolání byla pouze zmíněná námitka, muselo by být jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný R. K. však vytkl i porušení ustanovení §39 a §67 až §69 tr. zákoníku v souvislosti s uložením peněžitého trestu, který je podle něj zřejmě nedobytný s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného, a ve své podstatě se tak jedná jen o skryté zvýšení trestu odnětí svobody.
Obdobnou dovolací námitku uplatnil také obviněný J. K. . Nepoukázal sice výslovně na porušení ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, ale i on brojil proti uloženému peněžitému trestu s poukazem na jeho nedobytnost.
Oba obvinění formálně podřadili tyto dovolací námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Správně je měli uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že obviněnému nemohl být v konkrétním případě uložen některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky, které nebyly dodrženy. Nejvyšší soud však výjimečně toleroval toto ryze formální pochybení, protože shledal důvodnými výhrady obviněných vytýkající nezákonně uložené peněžité tresty.
Uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, který se ukládá v denních sazbách, přičemž počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se zpravidla vychází z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (viz §68 odst. 1, 3 tr. zákoníku). To znamená, že soud si musí nejdříve opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní příjem ve smyslu §68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod.
Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku pak soud neuloží peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zřejmá nedobytnost trestu tak zakládá zákonnou překážku pro uložení peněžitého trestu (shodně viz rozhodnutí publikované pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je na místě dále upozornit, že závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí nezbytně opírat nejen o výše zmíněné spolehlivé zjištění hodnoty majetkových aktiv obviněného, ale také o informace o jeho závazcích, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti k náhradě škody. Je totiž vždy nutné důsledně dbát práv a zájmů i osob poškozených trestnou činností, zejména jejich práva na náhradu škody či nemajetkové újmy. Tento aspekt musí být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý, nadřazený trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného. Přitom i částka, o kterou pachatel zkrátil daň nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §240 tr. zákoníku, představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014).
V posuzované trestní věci soudy nižších stupňů při rozhodování o druhu a výměře trestů pro obviněné R. K. a J. K. správně poukázaly na to, že oba jmenovaní získali trestným činem majetkový prospěch, jenž by jim měl být odčerpán. Právě z tohoto důvodu jim uložily peněžité tresty, ovšem nepostupovaly důsledně podle §68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku. Soud prvního stupně odůvodnil uložení peněžitého trestu obviněnému R. K. stručně právě jen tím, že páchal trestnou činnost z majetkových pohnutek a zjevně získal vyšší prospěch v řádech milionů korun, přičemž jeho majetek, a to i skrytý, lze „odhadovat jen odhadem“. U obviněného J. K. pak uvedl, že zohlednil zištnost jednání, vyšší dosažený zisk a předpokládaný majetek obviněného, který má doložitelně ve vlastnictví několik nemovitostí (viz s. 64 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak ještě stručněji konstatoval, že uložení peněžitého trestu obviněným R. K. a J. K. je na místě, protože trestnou činností získali značný majetek v řádu milionů korun, kterým zřejmě stále disponují (viz s. 52 napadeného rozsudku).
Úvaze soudů nižších stupňů o tom, že obvinění zřejmě získali trestnou činností značný majetkový profit s ohledem na výši daňového úniku, sice nelze nic vytknout. Sama o sobě bez konfrontace s relevantními údaji o majetkových poměrech obviněných však nemůže odůvodnit uložení peněžitého trestu v citelné výměře 3 000 000 Kč. Nejvyšší soud proto postupoval podle §265o odst. 2 tr. řádu a provedl potřebné šetření k majetkovým poměrům obviněných.
Nejdříve bylo ověřeno tvrzení obviněného R. K. o tom, že je dlužníkem v úpadku. U tohoto obviněného byl skutečně rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. KSBR 24 INS 12729/2011, zjištěn úpadek a na jeho majetek byl prohlášen konkurs podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Jak dále vyplynulo ze zprávy ustanoveného insolvenčního správce Mgr. Petra Fišera datované dnem 19. 11. 2015, kterou si Nejvyšší soud vyžádal, věřitelé se připojili s pohledávkami ve výši 1 032 960 Kč (Finanční úřad ve Zlíně a Finanční úřad pro Prahu 10) a u dlužníka byl zjištěn majetek v podobě nemovitosti, která byla dne 2. 9. 2015 prodána mimo dražbu za částku ve výši 204 040 Kč. Obviněný je kromě toho společníkem obchodní společnosti KOLIBA INVEST, s. r. o., IČ 26911248, a obchodní společnosti KOLIBA, s. r. o., IČ 42340179. S ohledem na záporné finanční výsledky těchto obchodních společností však insolvenční správce nepředpokládá zpeněžení obchodních podílů dlužníka. Žádný další majetek obviněného se insolvenčnímu správci nepodařilo dohledat. V současné době je jediným příjmem obviněného jeho odměna za práci ve výkonu trestu odnětí svobody, z níž plní svou vyživovací povinnost ke třem dětem a jsou z ní prováděny srážky na účet majetkové podstaty insolvenčního řízení. Obviněný navíc musí plnit přednostně své vyživovací povinnosti a nahradit náklady spojené s insolvenčním řízením.
Pokud jde o majetek a příjmy obviněného J. K., Nejvyšší soud si ověřil, že je poživatelem starobního důchodu a není evidován v současné době jako vlastníkem nějaké nemovitosti nebo společník v obchodní společnosti. Oficiálně tedy nedisponuje žádným majetkem, z jehož prodeje by mohl být vykonán peněžitý trest. Pokud jde o finanční hotovost ve výši 187 700 Kč a 2 700 euro, která u něj byla zajištěna v průběhu trestního stíhání, tak ta byla postižena trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jak dále vyplynulo ze zprávy Okresního soudu ve Zlíně, kterou si Nejvyšší soud vyžádal s ohledem na tvrzení obviněného, že zbytek jeho majetku byl použit k zaplacení dluhů v exekučním řízení, proti tomuto obviněnému bylo v průběhu let 2008 až 2015 vedeno celkem sedm exekučních řízení, a to pro dluhy v řádu nanejvýš desítek tisíc korun většinou vzniklých z nezaplaceného pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, které byly uspokojeny zejména prodejem movitých věcí.
Za tohoto stavu věci nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně trpí vytýkanou vadou ve výrocích o peněžitých trestech, které byly uloženy obviněným R. K. a J. K. v rozporu s ustanoveními §68 odst. 3 a 6 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud na základě shora uvedených skutečností a právních závěrů podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu z podnětu částečně důvodných dovolání obviněných J. K. a R. K. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 4 To 30/2014, a to ve výrocích, kterými byly těmto obviněným uloženy peněžité tresty a stanoveny náhradní tresty odnětí svobody pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány. Nebylo třeba zrušit celé výroky o trestech, protože trestní postih obviněných, jimž byly uloženy tresty odnětí svobody ve výměře 7 let a 4 měsíců, dále tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let a konečně také tresty majetkového charakteru, a to propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty, je velmi citelný i bez peněžitého trestu, jehož nové uložení v podstatě vylučují majetkové a osobní poměry obviněných. Navíc pokud bude v budoucnu dodatečně zjištěn nějaký majetek obviněných, který je zatím orgánům činným v trestním řízení skrytý, měl by primárně sloužit k uspokojení pohledávek státu vzniklých v souvislosti s daňovou trestnou činností, za kterou byli obvinění v této trestní věci odsouzeni.
K údajným vadám nesprávného použití zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o spotřebních daních v souvislosti s výpočtem výše daňového úniku, které vytkl obviněný J. K., Nejvyšší soud ve stručnosti poukazuje na s. 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Je zde zcela jasně a přehledně vysvětleno, jak soud stanovil výši daňového úniku, přičemž jeho postup je zcela v souladu s příslušnými daňovými zákony. Pokud jde o cenu minerálních olejů, vycházel soud z toho, že v rozhodné době se nafta ve Z. kraji zpravidla prodávala za 26 Kč nebo 28 Kč za 1 litr, což vzal za základ spotřební daně. Spotřební daň správně vypočítal vynásobením základu daně sazbou daně stanovenou v době páchání trestné činnosti pro tuto komoditu, která činila 10,95 Kč za 1 litr. Výši zkrácené daně z přidané hodnoty pak soud opět správně stanovil jako 20 % z celkové ceny prodaného minerálního oleje. Námitka obviněného, že soudy nižších stupňů měly vycházet z tržní ceny nafty, je tedy zcela irelevantní, protože právě takový postup soudy zvolily vzhledem k důkazní nouzi, pokud jde o objasnění přesné částky, za kterou obvinění prodali odběratelům minerální oleje jako pohonné hmoty do motorových vozidel.
Nemůže obstát ani námitka obviněného, že spotřební daň měli zaplatit odběratelé minerálních olejů, kteří se je rozhodli použít jako pohonné hmoty do motorových vozidel. Podle §4 zákona o spotřební dani totiž povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň vznikla už v okamžiku, kdy obvinění prodali dovezené minerální oleje pro jiné účely, než na které se vztahovalo osvobození od spotřební daně.
Konečně k námitce obviněného J. K., podle níž údajně nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud konstatuje, že ji nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani na žádný jiný z taxativně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž vytýká procesní vadu, o čemž jasně svědčí i jeho odkaz na ustanovení §220 tr. řádu, přičemž zachování totožnosti skutku je institutem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Dodržení totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu). Navíc podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se objektivně stalo ve vnějším světě. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně konkrétního skutku, byť vyjádřeného v popisu skutku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Soud pak není vázán popisem skutku ve smyslu jeho slovního vyjádření, ani právní kvalifikací skutku v obžalobě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99). Pokud tedy obviněný namítl, že skutek původně spočíval v dodávání plastových nádrží na minerální olej o objemu 1 000 litrů bez jakékoli specifikace konkrétního množství minerálního oleje, zatímco v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně je tento údaj uveden, evidentně se jedná jen o upřesnění popisu skutku soudem, aniž by došlo k porušení totožnosti skutku.
Obviněný J. T. podřadil své dovolací námitky pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. První podmínkou naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy je, že jde o rozhodnutí ve věci samé, tzv. meritorní rozhodnutí. Meritorním rozhodnutím je pak takové rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, případně jiným způsobem věcně ukončeno trestní stíhání. Jak je patrné z povahy dovolacího řízení podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu i dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, s poukazem na něj se nelze s úspěchem domáhat přezkoumání tzv. nemeritorního rozhodnutí. Proto jestliže obviněný ve svém dovolání vytýká nezákonné rozhodování soudců v přípravném řízení nebo vznáší námitky proti formálním nedostatkům příkazů k domovním prohlídkám, k prohlídkám jiných prostor a pozemků a dalších rozhodnutí (např. příkazů ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. řádu či povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 tr. řádu), vydaných v přípravném řízení, nejsou tyto námitky způsobilé naplnit posledně citovaný dovolací důvod. Nejvyšší soud se jimi tudíž věcně nezabýval. Navíc jednotlivé příkazy a další rozhodnutí, jejichž procesní způsobilost obviněný zpochybnil, se nijak zásadně nevymykají zákonem nastaveným standardům pro jejich vydání.
Citovanému dovolacímu důvodu tedy odpovídá pouze námitka obviněného J. T. týkající se obsazení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. V obecné rovině platí, že zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), která je součástí ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.
Zákonná úprava kritérií rozvrhu práce je obsažena v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Podle §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam nevyžadují takové opatření. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.
Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu se zásadně vykládá tak, že jde o případy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, jestliže se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
Současně je vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obdobnou situaci, na jakou poukazuje obviněný J. T., již Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, jež se zabývalo praxí Obvodního soudu pro Prahu 5, který rovněž povolával jednotlivé přísedící ze seznamu přísedících vedeného u jmenovaného soudu podle přílohy rozvrhu práce. Nejvyšší soud v tehdy posuzovaném případě neshledal žádnou vadu v postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, pokud jsou přísedící povoláváni k rozhodování jednotlivých trestních věcí podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délce mandátu tak, aby nedocházelo k průtahům. Kdyby předseda senátu měl přidělené pouze 2 až 3 přísedící, došlo by k opakovaným situacím, že hlavní líčení budou buď nařizována v delších lhůtách, anebo by musela být opakovaně odročována, jestliže přísedící omluví svou neúčast u hlavního líčení, popřípadě soudu sdělí, že po dobu několika měsíců nebude v dosahu, takže by pak nemohl být povolán jiný přísedící. Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož v projednávaném případě zmíněný postup nebyl aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího soudu ad hoc, nedošlo tedy k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící). Tento právní závěr Nejvyššího soudu byl potvrzen i usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, podle kterého je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ty počínají již tím, že zatímco je soudce jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále soudce vykonává tuto funkci v pracovněprávním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. V příslušném senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování, ať už procesní či meritorní. Proto jsou i zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, publikovaný pod č. 105 ve svazku 61 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
I v nyní posuzované věci je nesporné, že trestní věc obviněných byla v souladu s platným rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2013 ze dne 17. 12. 2012, který je založen pod jednacím číslem Spr 5609/2012, přidělena do senátu č. 61 T, a to jako předsedovi senátu JUDr. Radomíru Koudelovi, přičemž přísedící byli vybráni ze seznamu přísedících vedených u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně v souladu s odkazem na zmíněný rozvrh práce. Navíc obviněný vznesl tuto námitku poprvé až v rámci dovolacího řízení, nebyla tedy předmětem odvolacího přezkumu, přičemž právě proti rozhodnutí odvolacího soudu je zaměřeno podané dovolání.
K námitkám, které obviněný J. T. formálně podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud s odkazem na shora podané podrobné vysvětlení k tomuto dovolacímu důvodu konstatuje, že neodpovídají uvedenému důvodu dovolání, protože mají ryze skutkový a procesní charakter. Obviněný jejich prostřednictvím pouze zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy, resp. nabízí Nejvyššímu soudu vlastní názor na hodnocení důkazů, které ve věci provedly soudy nižších stupňů.
Navíc jde o námitky zcela zjevně nedůvodné. Nejvyšší soud nad rámec dovolání k tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho postavení v obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., upozorňuje na to, že jak vyplynulo z výpovědi jednatele této obchodní společnosti svědka J. K. a stejně tak z výpovědi svědka J. H., postavení jednatele bylo formální a fakticky o všem rozhodoval právě obviněný J. T.. Výpovědi zmíněných svědků jsou podporovány listinnými důkazy i obsahem odposlechů komunikace mezi obviněnými.
Pokud jde o námitku obviněného, v níž vytkl soudům nižších stupňů chybné označení jeho osoby jako „majitele“ obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., Nejvyšší soud ji považuje za částečně důvodnou, protože jde skutečně o nepřesné vyjádření. Nicméně, jak vyplývá z údajů zřejmých z obchodního rejstříku, obviněný J. T. byl do 25. 5. 2011 jednatelem obchodní společnosti TOLLMI LOGISTIK, s. r. o., a od 8. 8. 2009 do 25. 4. 2012 byl vlastníkem 100 % obchodního podílu v této obchodní společnosti, přičemž od 16. 9. 2008 do 26. 4. 2012 byl i společníkem s obchodním podílem ve výši 100 % v obchodní společnosti LKW Servis JT, s. r. o. Právě tyto dvě obchodní společnosti, v nichž měl obviněný v rozhodné době 100 % obchodní podíly, vlastnily obchodní podíly v obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s r. o., a to v období od 9. 12. 2010 do 15. 10. 2013 ve výši 80 % (TOLLMI LOGISTIK, s. r. o.) a 20 % (LKW Servis JT, s. r. o.).
V části dovolání označené jako „Smlouva o přepravě a CMR“ obviněný opět jen polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními a opakuje svou obhajobu, podle níž nevěděl o tom, že minerální oleje přepravované z Rakouska nebudou dopraveny na deklarované místo v Polsku, nýbrž budou dopraveny toliko do areálu obchodní společnosti TOLLMI Milevsko, spol. s. r. o., v České republice. Tato jeho obhajoba však byla spolehlivě vyvrácena v řízení před soudy nižších stupňů (viz s. 56 a 57 rozsudku soudu prvního stupně a s. 45 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
K námitce obviněného ohledně chybného čtení protokolů o svědeckých výpovědích podle §207 odst. 2 tr. řádu namísto podle §211 odst. 6 tr. řádu je nutné opět upozornit na to, že se jedná o námitku ryze procesního charakteru, která nemůže odůvodnit přezkum napadeného rozsudku v dovolacím řízení. Obecně je z hlediska hodnocení procesu jako spravedlivého a kontradiktorního řízení v posuzovaném případě podstatné, že obviněného po celé hlavní líčení zastupoval jím zvolený obhájce, který, kdyby obviněný nesouhlasil s přečtením protokolů o těchto svědeckých výpovědích, jistě by reagoval na vzniklou procesní situaci. Navíc obviněný netrval na osobním výslechu části svědků u hlavního líčení, což lze nejlépe ilustrovat tím, že obviněný ani jeho obhájce neučinil takový návrh na doplnění dokazování v řízení před soudem (viz s. 14 protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 1. 2014). Pokud jde o výtku neobjektivního hodnocení svědeckých výpovědí, nezbývá než zopakovat, že je právem soudu, který provádí důkazy, aby je následně i sám hodnotil v souladu s trestním řádem.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného J. T. byly zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti byly založeny na jiných důvodech, které nejsou dovolacími důvody podle §265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání všech obviněných v neveřejném zasedání, protože dovolání obviněných J. P. a J. T. odmítl [§265r odst. 1 písm. a) tr. řádu] a obvinění J. K., R. K. a státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dali souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á