ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.538.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 538/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 32/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje :
- rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, a to pouze v té části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu,
- rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 17. 2. 2012 na základě internetového kontaktu, prostřednictvím serveru společnosti SMART Capital a.s., se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, uvedl pouze své osobní údaje a vyplnil online žádost o půjčku, na základě které byl osobně kontaktován obchodním zástupcem výše uvedené společnosti L. D., se kterou dne 21. 2. 2012 uzavřel na Obvodním oddělení Policie ČR v Sobotce, okres Jičín, úvěrovou smlouvu č. ........, kde ve formuláři posuzujícím bonitu klienta, který je nedílnou součástí úvěrové smlouvy, uvedl úmyslně nepravdivé údaje o svých majetkových a finančních závazcích, když zamlčel, že má finanční závazky v celkové výši 1.973.299,83 Kč, na základě toho mu byl poskytnut touto společností úvěr ve výši 15.000,- Kč při celkových nákladech spotřebitelského úvěru ve výši 9.825,- Kč a tedy celkovou dlužnou částku ve výši 24.825,- Kč, kterou se zavázal uhradit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.875,- Kč, tyto splátky však řádně nesplácel a na základě svých předchozích vysokých závazků ve výši 1.973.299,83 Kč zažádal prostřednictvím spol. INSOFIN PLUS s.r.o., se sídlem Jungmannova 19/7, Praha 1, o povolení oddlužení, které bylo na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pod č.j. KSHK 45 INS 7151/2012-B-17, dne 27. 3. 2013 schváleno a tímto svým jednáním způsobil škodu spol. SMART Capital a.s. se sídlem Hněvotínská 241/52, Olomouc, ve výši 12.600,- Kč“ . Za to byl podle §211 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře sedmdesáti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 300,- Kč (celkem 21.000,- Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti SMART Capital a.s. částku 12.600,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti SMART Capital a.s. částku 12.215,04 Kč. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčený.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že zásadně nesouhlasí s přezkumným závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou skutková zjištění soudu prvního stupně správná, nicméně si je vědom důvodů, pro které lze podat dovolání, a proto s ohledem na uplatněnou námitku nesprávného právního posouzení skutku tvrdí, že jednání, kterého se dopustil, není trestným činem pro absenci jeho subjektivní stránky (úmyslného zavinění). S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4/04, konstatující, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, současně akcentoval, že tak je tomu i v jeho případě. Namítl, že provedeným dokazováním nebylo nikterak prokázáno, že by úmyslně uvedl nepravdivé údaje o svých majetkových a finančních závazcích a na základě toho mu byl poskytnut společností SMART Capital a. s., úvěr ve výši 15.000,- Kč. Trestného činu kladeného mu za vinu se tedy dopustit nemohl, jelikož výše uvedené skutečnosti nebyly a ani nemohly být prokázány, neboť k popsanému jednání z jeho strany nedošlo.
V této souvislosti obviněný zdůraznil, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, skutkový stav dané věci nebyl správně zjištěn, což vedlo také k jeho nesprávnému právnímu posouzení. Poukázal na svoji obhajobu o skutečném průběhu jednání s obchodní zástupkyní jmenované obchodní společnosti L. D. s tím, že „Žádost o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení bonity klienta/klientů“ (dále jen „žádost“) byla vyplněna až po uzavření úvěrové smlouvy, a tedy dodatečně, přičemž jí sdělil své závazky, které označila za nepodstatné, tuto listinu vyplnila a on ji podepsal, aniž by její obsah četl. On sám uvedl pouze své osobní údaje v on-line žádosti o půjčku. Doplnil, že v době sjednávání předmětného úvěru neuvažoval o insolvenci. Namítl přitom, že výpověď L. D. je jediným usvědčujícím důkazem, když ohledně žádosti o poskytnutí úvěru není ničím prokázáno, že ji vyplnil či četl. Následně se zabýval podrobným rozborem jejího svědectví, na jehož podkladě vyhodnotil její výpověď jako nevěrohodnou s tím, že v řadě otázek jednoznačně lhala. Dovodil pak, že soudy měly za tohoto stavu postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo. Poznamenal, že skutečnost, že si nezkontroloval, co svědkyně L. D. napsala do zmíněné žádosti, a tento dokument podepsal, svědčí maximálně o jeho nedbalosti a nemůže zakládat jeho trestní odpovědnost za úmyslný přečin úvěrového podvodu. Navíc za situace, kdy v okamžiku vyplňování této žádosti již byla samotná úvěrová smlouva uzavřena a finanční prostředky poskytnuty (jeho obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena žádným důkazem), tím spíše nemohla být skutková podstata tohoto přečinu naplněna.
Další výhrady obviněný vyjádřil vůči uloženému peněžitému trestu se závěrem, že mu byl uložen trest, který zákon v ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku nepřipouští, neboť
se jedná o trest zřejmě nedobytný. Nachází se totiž v insolvenčním řízení, bylo mu povoleno oddlužení, a tak dostává ze svého platu pouze částku odpovídající životnímu minimu a zbývající část platu odchází na splátky věřitelům.
Za nesprávně právně posouzenou označil obviněný i otázku povinnosti nahradit škodu. Upozornil, že společnost SMART Capital a.s. přihlásila své pohledávky vůči němu plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy do již zmíněného insolvenčního řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu tohoto řízení byly pohledávky jmenované společnosti uznány v plné výši jak insolvenčním správcem, tak i jím (obviněným - dlužníkem), získala podle jeho slov tato společnost na uvedené pohledávky exekuční titul. Tím, že soud prvního stupně, resp. následně soud odvolací rozhodl o jeho povinnosti zaplatit společnosti SMART Capital a.s. náhradu škody z důvodu nezaplaceného úvěru ze zmíněné úvěrové smlouvy, založil této společnosti na stejnou pohledávku další exekuční titul. Pak by ovšem (obviněný) měl povinnost zaplatit z jedné úvěrové smlouvy hned dvojí plnění.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, v plném rozsahu zrušil a jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že použitou dovolací argumentací obviněný nenamítá nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav věci, který byl oběma soudy zjištěn. Naopak je evidentní, že uplatnil námitky skutkové povahy, které směřují proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Tento způsob odůvodnění námitky nesprávnosti právního posouzení skutku tak evidentně směřuje k zásahu do rozhodného skutkového stavu věci. V rámci řízení o dovolání však lze k takovému rozsahu dovolacího přezkumu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu přistoupit pouze výjimečně, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, je-li toto pochybení ve své řádně odůvodněné podobě předmětem dovolání. Námitka takové povahy však ze strany obviněného stanoveným způsobem podložena nebyla a nemůže se tak stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu, neboť připojil pouze vlastní způsob vyhodnocení svědecké výpovědi L. D., aniž by kvalifikovaným způsobem v duchu shora shrnutých podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání vyložil absentující, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení všech provedených důkazů na straně jedné a přijatými právními závěry na straně druhé.
Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. kvalifikovaně namítl, že mu byl uložen peněžitý trest, který zákon v ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku nepřipouští, neboť se jedná o trest zřejmě nedobytný. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by tento trest byl v případě obviněného skutečně nedobytný, vycházely–li soudy z popisu veškerého jeho majetku v porovnání s jeho dluhovou zátěží tak, jak vyplynulo z důkazu, založeného na č. l. 31 spisu a původně sloužícího jako podkladový materiál jeho návrhu na povolení oddlužení, uplatněného prostřednictvím společnosti INSOFIN PLUS, s. r. o., a ve kterém se mezi jeho aktivy uvádí rodinný dům v obci Ž., zatížený zástavním právem Hypoteční banky, a. s., a stavebním spořením s naspořenou částkou ve výši 34.000,- Kč. Pokud se soudy v daném případě přiklonily k mírnější výměře peněžitého trestu ve výši 21.000,- Kč, pak se řídily majetkovými a osobními poměry obviněného ve smyslu §68 odst. 3 věty druhé tr. zákoníku, aniž by současně shledávaly důvody postupu podle §268 odst. 5 tr. zákoníku k tomu, aby byl peněžitý trest postupně splácen s výhodou přiměřených splátek. Proto otázku dobytnosti uloženého peněžitého trestu obviněný nemohl důvodně zpochybňovat pouze svým dílčím odkazem na způsob krácení jeho pracovního příjmu z titulu výkonu soudem povoleného řešení jeho insolvence oddlužením podle hlavy V. zákona č.182/2006 Sb., insolvenční zákon, aniž by vzal v potaz své celkové osobní a majetkové poměry, ze kterých při ukládání tohoto druhu trestu v souladu se zákonem vycházely oba soudy.
Stran zbývající dovolací výhrady vztahující se k výroku o náhradě škody státní zástupkyně poznamenala, že tato nemůže být podřazena pod námitku „nesprávného právního posouzení uložení povinnosti nahradit škodu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“, jelikož obviněný namítl pouze nesplněné podmínky aplikace procesně právního ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., a to bez jakékoliv návaznosti na vadu v aplikaci předpisu hmotného práva. Nerespektoval tedy hmotně právní povahu dovolací námitky „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ a neuplatnil proti adheznímu výroku žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a nemohl tak v uvedeném směru založit kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace dílem žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá, dílem je však důvodná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky týkající se otázky viny, jež obviněný vztáhl k deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a až následně (sekundárně) - z uvedených skutkových a procesních výhrad a vlastních skutkových závěrů – vyvozuje absenci subjektivní a, koneckonců, i objektivní stránky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, tedy závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svou argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec je namístě uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Nelze také proto dovodit nejen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, ale ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V této souvislosti je namístě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Pouze stručně nad rámec uvedeného lze doplnit, že obviněný se v době sjednávání úvěrové smlouvy nacházel objektivně v situaci, kdy nebyl (nemohl být) schopen svým závazkům, které uzavřením úvěrové smlouvy hodlal převzít a převzal, dostát. Této skutečnosti si nepochybně musel být a byl vědom (ostatně jeho další kroky týkající se řešení jeho situace, byť třeba do jisté míry ovlivněné co do způsobu řešení jiným subjektem, o tom svědčí dostatečně jednoznačně). Není pak žádných pochyb o tom, že společnosti SMART Capital, a.s. tuto nepochybně podstatnou skutečnost – neschopnost dostát závazku plynoucímu z uzavírané úvěrové smlouvy – jmenované společnosti při sjednávání této smlouvy zamlčel a de facto jejím podpisem v rozporu se skutečností deklaroval, že úvěr řádně v souladu s podmínkami smlouvy uhradí. Je tak zjevné, že jednal v úmyslné formě zavinění, a to minimálně za podmínek §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Závěr o nekvalifikovanosti (nepodřaditelnosti pod zákonné důvody dovolání) platí též o dovolací výhradě vztahující se k výroku o náhradě škody. I v tomto směru lze přisvědčit státní zástupkyni, pokud poznamenala, že se námitka, plynoucí z druhé varianty výchozího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dotýkat zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku ve smyslu prvé varianty téhož dovolacího důvodu, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jestliže obviněný v rámci své argumentace poukázal na výsledek insolvenčního řízení vedeného proti němu a spojeného s uznávacím prohlášením strany povinné ze dne 23. 10. 2012 co do jejího závazku ve výši 22.425,- Kč vůči SMART Capital, a.s., a na přisouzenou výši své povinnosti k náhradě škody v částce 12.215,04 Kč s výhradou, že jmenovaná poškozená společnost disponuje dvěma exekučními tituly vůči němu, pak pouze namítl nesplnění podmínky aplikace procesně právního ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., aniž by uplatnil vadu v aplikaci předpisu hmotného práva. Nerespektoval tedy hmotně právní povahu dovolací námitky „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, pokud napadenému adheznímu výroku nevytýkal, že se opírá o nesprávnou aplikaci takového hmotně právního předpisu, ve kterém má způsob jeho rozhodování o nároku poškozeného svůj hmotně právní podklad. Proto lze uzavřít, že obviněný neuplatnil proti adheznímu výroku žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a jež by vytvořila podklad pro věcný přezkum této části dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci tohoto zákonného důvodu dovolání, přičemž ovšem jiná pochybení soudu, než jaká tento dovolací důvod postihuje, konkrétně pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. - nyní v §38 až §42 tr. zákoníku - a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovat námitku obviněného týkající se peněžitého trestu z hlediska jeho dobytnosti, jelikož tato podmínka určuje přípustnost (nepřípustnost) uvedeného druhu trestu.
Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.
V daném kontextu je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se otázkou aplikace citovaného ustanovení (negativní podmínkou uložení peněžitého trestu), a to zejména co do hodnocení osoby obviněného a jeho poměrů, osobních a majetkových (ustanovení §67 odst. 3 tr. zákoníku in fine), nezabývaly. Soud prvního stupně v tomto směru nevedl žádné úvahy - konstatoval ve vztahu k obviněnému pouze toliko, že zvážil stupeň škodlivosti jednání obviněného pro společnost, účel trestu i osobu obviněného. Zhodnotil, že obviněný není sám, který se v současné době dostal do tíživé životní situace, kterou však řešil neadekvátním a protiprávním jednáním, jestliže zamlčel důležité okolnosti v souvislosti s poskytnutím možného úvěru. Současně uvedl, že obviněný je naproti tomu osobou zcela bezúhonnou. Proto mu uložil pouze mírný výchovný trest, v tomto případě trest peněžitý, který spočíval v 70 denních sazbách, kdy denní sazba činí 300,- Kč, tedy celkem 21.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil zcela mírný náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Soud druhého stupně pak v odůvodnění svého rozhodnutí pouze poukázal na skutečnost, že soud prvého stupně správně vyhodnotil společenskou škodlivost jednání obviněného jakožto významně zvýšenou, jelikož se obviněný posuzovaného jednání dopustil i přes svoji služební příslušnost k Policii České republiky, s tím, že i přes tento fakt uložil okresní soud obviněnému poměrně mírný peněžitý trest, a dále pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně, jež v konečném důsledku hodnotil jako adekvátní.
Již se zřetelem k těmto skutečnostem nemůže být výrok o peněžitém trestu opodstatněným.
V této souvislosti je na místě upozornit, že závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí nezbytně opírat o spolehlivé zjištění poměrů obviněného, zejména pak čistého příjmu, dalších odměn, druhu a hodnoty majetku (majetkových aktiv), ale také jeho závazků, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti na náhradu škody – nutno totiž vždy důsledně dbát práv a zájmů i osob poškozených trestnou činností, zejména jejich práva na náhradu škody. Tento aspekt musí být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý, nadřazený trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné zjištění poměrů obviněného brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku.
Pokud státní zástupkyně ve svém vyjádření odkazuje na RD v obci Ž., jako jedno z aktiv obviněného , pak je zapotřebí uvést, že ve spisovém materiálu nelze nalézt hodnotu předmětné nemovitosti. Současně je nezbytné poukázat na skutečnost (vyplývající mimo jiné také z návrhu na povolení oddlužení obviněného), že daný pozemek, parcelní číslo st. ...., zapsaný na listu vlastnictví č. .... obec Ž., katastrální území C., společně se stavbou na něm stojící, podléhá zástavnímu právu uzavřenému ve prospěch Hypoteční banky, a.s., na základě uzavřeného hypotečního úvěru. Za dané situace tedy nelze bez dalšího konstatovat, že jelikož má obviněný ve vlastnictví nemovitost (pozemek s rozestavěným rodinným domem), spolu s určitou naspořenou částkou, nepřichází v úvahu závěr o nedobytnosti uloženého peněžitého trestu.
Na tomto místě je nutné akcentovat skutečnost, že podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku, resp. probíhajícího trestního řízení, nacházel v insolvenčním řízení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2012, č. j. KSHK 45 INS 7151/2012-A-9, bylo rozhodnuto tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka J. J. (obviněného) a povoluje se řešení úpadku oddlužením, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 27. 3. 2013, č. j. KSHK 45 INS 7151/2012-B-17, soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře, přičemž konkretizoval způsob a podmínky tohoto oddlužení. Nezbytné je přitom zdůraznit, že úpadkem se rozumí neschopnost dlužníka plnit své peněžité závazky [viz §3 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
K tomu je třeba přičíst i skutečnost, jež musela být soudům nižších soudů zjevná, a to, že důsledkem odsouzení obviněného pro úmyslný trestný čin (přečin) bude ukončení jeho služebního poměru u Policie České republiky, takže nelze dále uvažovat s jeho příjmem z tohoto povolání [viz §13 odst. 1 písm. c), §14 odst. 1 písm. a) a zejména §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů]. Vzít v úvahu je pak nutné i skutečnost, že obviněný byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému škodu.
Za této situace (i s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám způsobu oddlužení vymezeným zmíněným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové) je zřejmé, že pokud byl obviněnému uložen, byť „ mírný výchovný“ , peněžitý trest, stalo se tak bez respektu k ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, a proto výrok o tomto druhu trestu (a náhradním trestu odnětí svobody) obstát nemůže.
Nejvyšší soud tedy podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 10 To 364/2013, a to pouze v té části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 1 T 32/2013, ve výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý