ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.742.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 742/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2017 o dovolání obviněného K. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 61 To 74/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 69/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 2 T 69/2016, byl obviněný K. F. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě způsobené škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, IČO: 471 14 975, částku ve výši 51 813 Kč a poškozenému J. K. částku ve výši 43 278 Kč.
K odvolání obviněného, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně napaden v celém rozsahu, a odvolání státního zástupce, jímž byl rozsudek prvního stupně napaden ve výroku o trestu, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 61 To 74/2017, tak, že obě odvolání se podle §256 tr. ř. zamítají.
Trestných činů se obviněný dopustil tím, že dne 10. 2. 2016 kolem 01:00 hodin v P. na ulici Š., poblíž Paláce Lucerna směrem na V. n., po předchozím požití alkoholických nápojů, po ukončení maturitního plesu své manželky, nejdříve slovně a poté i fyzicky napadl J. K., kterého udeřil do obličeje pravděpodobně čelem, v důsledku čehož J. K. upadl na zem a na zemi mu opakovaně dupnul nohou do oblasti pod kolenem pravé nohy a způsobil mu tak poranění pravé dolní končetiny, a to zlomeninu zevního horního konce pravé kosti holenní, který je součástí složitého kolenního kloubu, a toto zranění si vyžádalo léčení v době nejméně 3 měsíců s omezením J. K. v běžném způsobu života.
Usnesení odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný K. F. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně a obviněný v něm uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že zásadní otázkou je komplikace ve formě trombózy, kdy i odvolací soud uvedl, že trombózu obviněný nezavinil, kdy k ní došlo až po 7 týdnech od zranění v důsledku vysazení léků na ředění krve. Odvolací soud tak připouští, že právní kvalifikace použitá nalézacím soudem je nepřesná. Je zde tedy důvodná pochybnost, zda je naplněna skutková podstata těžkého ublížení na zdraví, a tím je tedy dán dovolací důvod podle §265b písm. g) tr. ř. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud ve svém rozhodnutí uvádí léčení v trvání nejméně 3 měsíců, kdy však léčení bylo prodlouženo neočekávanou komplikací, bez viny obviněného. Je tak otázkou, zda se jednalo o těžké ublížení nebo (jen prosté) ublížení na zdraví. Odvolací soud se nezabýval znaleckým posudkem, ve kterém je uvedeno, že embolie vznikla následně a právě tato způsobila délku léčení a měla za následek právní kvalifikaci těžké újmy. Obviněný má tak za to, že není prokázána příčinná souvislost mezi zraněním a embolií, kdy poškozený byl propuštěn a poučen o medikaci. K embolii došlo po dvou měsících od operace. Odvolací soud se nezabýval návrhem obviněného na doplnění dokazování o vyjádření znalce právě k časovému odstupu od způsobeného zranění a embolie. Dále uvedl, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda byla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 61 To 74/2017 zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání ze dne 26. 6. 2017 uvedla, že obviněný uplatňuje stejné námitky již od počátku trestního řízení i v rámci odvolacího řízení a tytéž skutečnosti nyní namítá v dovolacím řízení. Podle státní zástupkyně je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v jednání obviněného je nutné spatřovat minimálně úmysl nepřímý, kdy obviněný mohl být při svém jednání srozuměn s možným vznikem předmětných zranění. V dané věci není veden spor o to, zda poškozenému způsobil obviněný zlomeninu holenní kosti. Není ani pochyb o tom, že již toto zranění zakládá použitou právní kvalifikaci, neboť jde o těžkou újmu na zdraví poškozeného. Vznik trombózy není obviněnému kladen za vinu. Státní zástupkyně má za to, že rozhodnutí ve věci není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné a nutné napravovat cestou dovolání, a nebyl tak naplněn dovolací důvod.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v §265b ani k procesním otázkám. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Námitky obviněného mají ovšem především skutkovou povahu. Námitky nezpochybňují skutečnost, že se obviněný skutku dopustil, zpochybňují v podstatě pouze jeho podíl na vzniku trombózy a embolie a tím poukazují na nesprávnou kvalifikaci trestného činu. Tyto byly uváděny již v řízení před nalézacím soudem i v odvolacím řízení, a soudy se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že i pokud by nebyla prokázána příčinná souvislost mezi předmětným zraněním způsobeným útokem obviněného a pozdější žilní trombózou (doprovázenou prodloužením léčby), nic by to neměnilo na charakteru skutku ani jeho právní kvalifikaci. Jak vyplývá ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zjištěná zlomenina kosti holenní byla sama o sobě velmi závažné poranění, přičemž poškozenému mohl hrozit vznik ještě závažnějšího poranění v oblasti kolene, s rozsáhlejším poraněním skeletu a vazivového aparátu kloubu, s komplikovanou léčbou spojenou s vážnou a delší dobu trvající poruchou zdraví a nejistým výsledkem plnohodnotného zahojení. Podle znaleckého posudku již samotná zlomenina pravé kosti holenní, kterou poškozený utrpěl, vedla k výraznému omezení obvyklého způsobu života poškozeného po dobu delší šesti týdnů, a ze soudně lékařského hlediska má charakter těžké újmy na zdraví (č. l. 35). Byť k posledně uvedenému vyjádření je nutno zdůraznit, že posouzení naplnění znaku těžké újmy na zdraví je otázkou právní, nikoli znaleckou, nic to nemění na důvodnosti závěru soudů nižších stupňů o naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu ust. §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, které jednoznačně vyplývá z odborných závěrů znalce. Pokud jde o dobu trvání vážné poruchy zdraví spojené s podstatným omezením v obvyklém způsobu života, je namístě dodat, že hranice šesti týdnů není striktně daná zákonem a není ani neprolomitelná, jelikož trvání poruchy zdraví může být u těžké újmy na zdraví podle okolností i kratší (viz rozhodnutí č. 13/1966 a č. 18/1969 Sb. rozh. tr. a dále Zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví Tpjf 24/85 ze dne 31. 10. 1985, uveřejněné pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Poměrně závažné a velmi nepříjemné zdravotní potíže poškozeného ostatně přetrvávaly ještě v době jeho výpovědi v hlavním líčení dne 1. 11. 2016 (tj. téměř 9 měsíců po zranění), kdy poškozený trpěl bolestmi holeně, dále v důsledku kovové desky voperované v oblasti kolene trpěl bolestivostí na sebemenší náraz, a dále na nerovném terénu měl obtíže při chůzi (č. l. 177).
Vznik popsaného závažného zranění (bez ohledu na pozdější trombózu), soudy správně hodnoceného jako těžká újma na zdraví, je kryt i zaviněním obviněného ve formě nepřímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K naplnění skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí úmysl nepřímý (eventuální), tedy že pachatel věděl, že svým jednáním může těžkou újmu na zdraví způsobit a s tímto byl srozuměn (z aktuální judikatury viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1139/2016). Obviněný si musel být vědom faktu, že když poškozenému, který v tu dobu ležel na zemi, dupne na nohu v oblasti kolene, může mu způsobit závažné poranění. Ze způsobu realizovaného útoku vyplývá, že s tímto následkem byl přinejmenším srozuměn.
Není opodstatněná námitka obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví, nikoli těžkého ublížení na zdraví, protože mezi jeho jednáním a následkem v podobě trombózy chybí příčinná souvislost. Obviněný zde opomíjí skutečnost, že nebýt jeho jednání, nebyl by poškozený zraněn a nedošlo by k oné trombóze. Je tedy evidentní, že ač samotný útok by nevedl k tak dlouhodobé léčbě, bez něj by nevznikla daná komplikace, a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je tak dána. Příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem v uvedeném smyslu je zachován dokonce i tehdy, dojde-li při léčení ke komplikacím, které mají za následek prodloužení doby léčení přesahující šest týdnů. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se totiž nepřerušuje tím, že k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by byla přerušena jen tehdy, jestliže by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Skutečnost, že následek, který vyplynul z jednání pachatele, byl jiný, než si pachatel představoval, mu neprospívá a nevylučuje jeho zavinění (č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě je nepochybné, že zranění poškozeného útokem obviněného bylo jednou z příčin vzniku hluboké žilní trombózy u poškozeného, k níž došlo v rámci následné léčby zranění. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že posuzování formy zavinění ve vztahu k tomuto následku není z trestněprávního hlediska rozhodné. Odvolací soud ostatně dospěl k závěru, že celé tříměsíční léčení prodloužené neočekávanou komplikací se obviněnému za vinu neklade. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle judikatury soudů obecně není podstatné, že poškozený nebyl osobou zcela zdravou (v daném případě měl v rodinné anamnéze žilní onemocnění). Není rozhodný jen stav zdravého člověka, ale právě výchozí stav poškozeného, a nezáleží na tom, zda ke zhoršení přispěl zvláštní psychický nebo fyzický stav poškozeného, bez něhož by byla intenzita poškození jeho zdraví mírnější. Na druhé straně je třeba vždy v konkrétním případě hodnotit, zda příčinný vztah mezi jednáním pachatele a těžším (dalším) následkem je pokryt zaviněním pachatele a jaká konkrétní forma zavinění je ve vztahu k tomuto následku dána. Zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze spatřovat tehdy, prokáže-li se, že pachatel měl a mohl si alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem (účinkem) se může rozvinout tak, jak se rozvinul (viz přiměřeně č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Je běžnou zkušeností, že způsob jednání obviněného a daný mechanismus úrazu (dupání a kopání větší intenzity) mohou vést a ve skutečnosti často vedou k těžkým zraněním. Následky úrazu se přitom mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku zhoršeného zdravotního stavu poškozeného. Takový průběh poúrazových procesů je však častý a pro průměrného pachatele předvídatelný. Stačí, že si pachatel takový průběh poúrazového procesu mohl a měl představit alespoň v hrubých rysech. Není třeba, aby mu byl znám konkrétní zdravotní stav poškozeného, který jako jedna z příčin vede nakonec spolu se samotným úrazem k následku.
Nejvyšší soud uzavírá, že zmíněný závažnější následek spočívající v prodloužení léčení poškozeného v důsledku trombózy je v příčinné souvislosti s posuzovaným jednáním obviněného a tato příčinná souvislost je pokryta zaviněním obviněného ve formě tzv. nevědomé nedbalosti ve smyslu ust. §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Opakuje však, že z hlediska dovolacích námitek vztahujících se k právní kvalifikaci skutku jde o otázku irelevantní. Byť lze ve shodě s odvolacím soudem nalézacímu soudu vytknout určitou nepřesnost výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, nejde o vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, kterou by bylo na místě napravit zrušením napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení.
Neopodstatněné jsou i námitky obviněného týkající se údajného porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně nevyhovění jeho důkaznímu návrhu na opětovný výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, respektive o vyjádření znalce k otázce trombózy. Podrobnější posuzování otázky vzniku trombózy u poškozeného bylo pro rozhodnutí v této trestní věci nadbytečné. Kromě toho byl znalec v hlavním líčení vyslechnut dne 17. 1. 2017 a obhájkyni bylo umožněno klást znalci dotazy právě k otázkám trombózy, mimo jiné i ve vztahu k rodinné anamnéze apod. (č. l. 187). V závěru hlavního líčení nebyly ze strany obhajoby žádné návrhy na doplnění dokazování vzneseny. Ani ve veřejném zasedání konaném o odvolání strany nevznesly důkazní návrhy (č. l. 221).
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem trestného činu popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně odpovídající námitky obviněného, že jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti s následkem v podobě trombózy a tudíž ani s délkou omezení poškozeného v jeho běžném způsobu života a tudíž byl jeho čin nesprávně kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví, jsou zjevně neopodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného K. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák