ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1296.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1296/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2017 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 12 To 169/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 154/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 1 T 154/2016, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 20. 9. 2015 v době od 00.30 do 2.19 hodin u vstupu do Bill music clubu M., n. M., soudní obvod M., v prvním patře na chodbě u schodiště napadl poškozeného T. K., tak, že mu dal pěstí na pravé oko a kopl ho do zad, takže poškozený neudržel stabilitu a začal padat ze schodů, kde se mu podařilo zachytit zábradlí, a když odtud poškozený vystoupal zpět k obžalovanému, obžalovaný ho chytil za záda a udeřil ho kolenem do oblasti břicha, poté ho shodil za schodů dolů, kdy při pádu poškozený celou vahou svého těla dopadl na svou pravou ruku a zůstal ležet na schodech, zde ho pak obžalovaný společně s M. S. zvedli a odvedli ven před budovu do podloubí a ponechali jej opřeného o sloup, svým jednáním obžalovaný způsobil poškozenému monokl na pravém oku, odštípnutí části zubu dole vpředu, modřiny na pravém boku a otevřenou tříštivou zlomeninu dolní části pravé pažní kosti nad dolními kloubními hrboly zasahující do štěrbiny loketního kloubu s výrazným posunem kostních úlomků a výrazným otokem měkkých tkání pravého lokte, důsledkem čehož byl poškozený hospitalizován od 20. 9. 2015 do 6. 10. 2015 v Nemocnici M., v důsledku vyřazení pravé horní končetiny z běžné každodenní funkce a zátěže byl omezen v běžném způsobu života nejméně tři měsíce a pracovní neschopnost trvala od 20. 9. 2015 do 29. 2. 2016, kdy trvalým následkem tohoto poranění může být omezení hybnosti loketního kloubu různého stupně.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Kodaňská 46/1441, Praha, škodu ve výši 109 461 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného T. K., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 12 To 169/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Dalibora Šamana proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyslovil názor, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a porušení práva na spravedlivý proces, a to s ohledem na důvodnou pochybnost o skutkovém ději. Soudy měly porušit zásadu in dubio pro reo a §2 odst. 6 tr. ř., když vycházely z výpovědí poškozeného T. K. (dále též jen „poškozený“), kterou označil za krajně nevěrohodnou. Ve svých výpovědích se poškozený často lišil, tvrzený incident popisoval pokaždé jinak a paradoxně si v průběhu doby vybavoval další detaily, jimiž rozšiřoval rozsah a předmět útoku. Všechny skutečnosti, které nevěrohodnost jeho výpovědi potvrzují, popsal obviněný podrobně již ve svém odvolání. Na jeho argumenty však odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nereagoval. Dovolatel poznamenal, že poškozený ve své první (neprocesní) výpovědi popsal pachatele jako osobu zcela jiných tělesných proporcí a vzezření, než jaké by obviněnému svědčily. Následně, poté, co se měl v nemocnici informovat u blíže neurčené osoby, začal tvrdit, že jej měl napadnout obviněný, jakožto „známá firma“. Rovněž jeho tvrzení o nabízeném vyrovnání vyvrací svědecké výpovědi jeho známých a kamarádů. Odvolací soud tak přistoupil s jistou naivitou k hodnocení reálného života, osoby poškozeného i jeho motivace. Tou měla být podle obviněného nejen pomsta za nevrácení vstupného a vykázání z prostoru před diskotékou, ale především, poté co si pádem způsobil úraz a mnoho měsíců mu ucházela mzda, jeho ekonomická motivace byla o to větší.
6. Dále dovolatel uvedl, že v průběhu dokazování nebyly zjištěny ani okolnosti, na základě kterých by bylo možno činit závěr o úmyslnosti jeho jednání. I kdyby byl připuštěn skutkový děj, který byl popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, měla být zkoumána právě intenzita napadení a ve vztahu k tomu pak dovozována právní kvalifikace jednání. Poté citoval z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který připustil, že údaj o intenzitě útoku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku chybí. Také poukázal na rozporná prohlášení soudu o míře opilosti poškozeného. Na to navázal svými úvahami o subjektivní stránce. Pokud by bylo připuštěno, že poškozený po prvním odstrčení spadl ze schodů bez jakékoliv újmy a následně opět vystoupal nahoru, mohl obviněný zrovna tak důvodně předpokládat, že jakékoliv další odstrčení poškozeného na schody, nemůže vyvolat žádný podstatný následek, ke kterému ve skutečnosti došlo. Soudy se prakticky nezaměřovaly na vztah obviněného k možnému následku, jen jej presumovaly, ani v této souvislosti nehodnotily již zmíněný vliv alkoholu na motoriku poškozeného, kdy i drobné odstrčení bez jakéhokoliv úmyslu přivodit těžkou újmu mohlo na hraně kluzkých schodů způsobit fatální následek, aniž by s tím byl obviněný srozuměn. Byla-li by tedy připuštěna jistá míra zavinění, chybí podrobnější úvahy, zda se jednalo o úmysl či nedbalost. V tomto ohledu pak není s přihlédnutím k zásadě „v pochybnostech ve prospěch“ vyloučena mírnější právní kvalifikace podle §146 odst. 3 nebo §147 tr. zákoníku.
7. V závěru svého podání dovolatel zdůraznil, že i přes předchozí teoretickou úvahu jakékoliv své zavinění popírá. Za hlavní nedostatek pak považuje nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Z těchto důvodů, aniž by citoval příslušná zákonná ustanovení, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále je „státní zástupkyně“) se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila k podanému dovolání. Nejprve se v obecné rovině zabývala zákonným rozsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěla přitom k závěru, že námitky obviněného do rámce daného ustanovení nespadají. Neshledala ani extrémní rozpor učiněných skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování.
9. Pouze nad rámec svého vyjádření se státní zástupkyně podrobněji věnovala procesnímu postupu soudu prvního stupně, který považovala za bezchybný. Ztotožnila se rovněž s jeho skutkovými zjištěními a v souladu s nimi považovala obhajobu obviněného za vyvrácenou. Poukázala na svědectví poškozeného, podpořené i výpověďmi dalších svědků, zjištěnými následky úrazového děje a především závěry znaleckého zkoumání, při němž znalci vycházeli z obou verzí skutkového děje (jak obviněného, tak poškozeného) a vyloučili variantu samovolného pádu ze schodů. V podrobnostech státní zástupkyně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku.
10. Podle státní zástupkyně odvolací soud po uskutečněném přezkumném postupu neshledal důvody k pochybám. A to s jedinou výjimkou, vztahující se k absenci vyjádření intenzity shození poškozeného ze schodů a tím i ke srozumění dovolatele s velmi reálnou eventualitou způsobení až těžkého následku na jeho zdraví. Při plné akceptaci skutkového stavu věci je však zřejmé, že se o nízkou razanci strčení poškozeného rozhodně jednat nemohlo, a tudíž nemohl být ani vyloučen důvodný předpoklad obviněného o takovém možném následku jeho jednání vůči poškozenému, který odpovídá způsobení těžké újmy na zdraví. A to zejména za situace, kdy se měl poškozený (alespoň podle slov dovolatele) nacházet ve stavu silné opilosti.
11. Státní zástupkyně proto plně přisvědčila odvolacímu soudu v jeho závěru o úmyslném zavinění dovolatele ve formě úmyslu nepřímého. Ještě doplnila, že tento právní závěr nelze úspěšně zpochybnit ani prostřednictvím namítaného průběhu fyzického konfliktu, tj. že obviněný mohl po prvním odstrčení (kdy se poškozenému podařilo zachytit zábradlí a vystoupat zpět k obviněnému) předpokládat, že jakékoliv další odstrčení nemůže vyvolat žádný podstatný škodlivý následek. Tato námitka byla uplatněna opět bez respektu ke skutkovým zjištěním, neboť druhý útok dovolatele a následné shození poškozeného ze schodů bylo mnohem razantnější než jejich úvodní fyzický střet. Soudy zjištěný skutkový děj tedy vylučuje jakékoliv úvahy o právní kvalifikaci předmětného skutku podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku anebo podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
12. V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 10. 10. 2017). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
17. V tomto světle je zřejmé, že námitky, jimiž obviněný zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi (i osobu) poškozeného T. K. a soudům vytýkal nedodržení §2 odst. 6 tr. ř. a principu in dubio pro reo, se z rámce jím zvoleného dovolacího důvodu vymykají. Obviněný se tímto primárně domáhal přezkoumání procesního postupu obou soudů nižších instancí, odlišného hodnocení provedených důkazů a zásahu do soudy učiněných skutkových zjištění. Až na základě toho (tedy sekundárně) pak požadoval i odlišné (pro něj výhodnější) právní posouzení skutku. Výše však bylo uvedeno, že takto pojatá argumentace zásadně nezakládá povinnost a dokonce ani oprávnění Nejvyššího soudu věcně se uplatněnými námitkami v dovolacím řízení zabývat.
18. Zásah do zjištěného skutkového stavu je sice možné i v dovolacím řízení připustit, avšak pouze výjimečně , jedině z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Dovolatel sice namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřoval především ve způsobu hodnocení provedených důkazů, Nejvyšší soud se ovšem s jeho výtkami neztotožnil. Postup nalézacího soudu v procesu dokazování považuje – stejně jako předtím již soud odvolací – za bezchybný. Prvoinstanční soud správně posoudil především svědeckou výpověď poškozeného jako věrohodnou. Ta je totiž v souladu s výpověďmi dalších svědků (a to i těch, kteří neměli žádný vztah ani k němu ani k obviněnému), jeho popis konfliktu s dovolatelem bezezbytku odpovídá utrpěnému zranění, včetně závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k možnému mechanizmu jeho vzniku. Nadto – ačkoliv dovolatel ve svém podání tvrdil pravý opak – svědectví poškozeného je od samého počátku poměrně konstantní, neboť již bezprostředně po činu uváděl jako příčinu svého poranění, že jej „vyhodili z baru a shodili ze schodů“. Na druhou stranu soud prvního stupně důvodně neuvěřil výpovědi obviněného a jeho známých, které jsou v některých (avšak podstatných) aspektech vzájemně rozporné, přičemž určitá tvrzení nevyznívají ani příliš reálně a logicky. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu, a proto postačuje na ně z důvodu procesní ekonomie pouze odkázat (srov. strany 9 – 11 napadeného rozsudku). V návaznosti na to lze shrnout, že v předchozích fázích tohoto trestního řízení nedošlo k porušení žádných ústavně garantovaných pravidel spravedlivého procesu, a není tudíž odůvodněn zásah do ustáleného skutkového stavu v dovolacím řízení.
20. V druhé části podaného dovolání vyjádřil obviněný pochybnosti týkající se subjektivní stránky , resp. formy jeho zavinění a v důsledku toho i právní kvalifikace jeho jednání specifikovaného ve skutkové větě výroku o vině. Takto pojatá námitka již směřuje přímo do hmotněprávního posouzení skutku, je tedy v rámci daného dovolacího důvodu relevantně uplatněná a zakládá povinnost dovolacího soudu věcně se jí zabývat, v této konkrétní trestní věci ovšem není opodstatněná.
21. Je vhodné opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud při posouzení této otázky striktně vycházel ze soudy ustálených skutkových zjištění, podle nichž dovolatel napadl poškozeného pěstmi a kopy, kdy poškozený již v průběhu uvedeného děje neudržel rovnováhu a začal padat ze schodů, ještě se mu však podařilo zachytit a vystoupat zpět nahoru k obviněnému, aby ten jej opětovně obdobným způsobem atakoval a své konání završil shozením poškozeného ze schodů. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jednoznačně vyplynulo, že pád musel být s ohledem na utrpěná zranění prudký. Z náčrtku Policie ČR na č. l. 5 spisu je pak patrné, že předmětné schodiště je lomené a téměř 8 m dlouhé. Lze také dodat, že poškozený se v kritickou dobu prokazatelně nacházel pod vlivem alkoholu, silně opilý však nebyl. Za této situace nemá Nejvyšší soud pochyb o závěru obou soudů nižších stupňů o úmyslném zavinění obviněného přinejmenším ve formě úmyslu eventuálního.
22. Podle §15 odst. 1 písm. b) je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn . Podle druhého odstavce tohoto zákonného ustanovení se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
23. Je obecně známým faktem, že prudký pád po dlouhém kamenném schodišti může (velmi reálně) vést k závažným škodlivým následkům, a to nepochybně i ve formě těžké újmy na zdraví, což musel dovolatel dobře vědět. Proto nelze přijmout jeho úvahu (jež se ostatně vymyká i z obecných pravidel logického myšlení), že když se poškozený při prvém pádu zachytil zábradlí a žádnou újmu neutrpěl, mohl na něj obviněný zaútočit i po druhé (navíc ještě razantněji) a záměrně jej shodit ze schodů s tím, že (podnapilý) poškozený se opět zachytí a ke škodlivému následku nedojde. Lze sice v teoretické rovině připustit, že poškozený se opravdu mohl úchopem za zábradlí či jinak zranění vyhnout, stejně, ne-li více pravděpodobná však byla také možnost, že nějaké (ať již lehké nebo těžké) zranění utrpí. Se všemi uvedenými variantami musel obviněný víceméně počítat, musel s nimi být tudíž smířen , tedy ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení srozuměn . Neblahé následky (ať by se naplnila kterákoliv z nastíněných alternativ), které měly záhy nastat, byly proto již v okamžiku strčení do poškozeného pokryty úmyslným zaviněním dovolatele ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to i ve vztahu k těžké újmě na zdraví a skutkové podstatě vtělené do §145 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu