ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1400.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1400/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 117/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 160/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 T 160/2015, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 1. 8. 2015 v době od 22.00 hodin do 22.20 hodin v Ú. n. L. v S. ulici před domem přistoupil k poškozenému L. V., a bez jakéhokoliv slovního projevu mu chytil rukou popruh tašky, kterou měl poškozený zavěšenou přes hlavu na pravém rameni směrem k levému boku, kdy se snažil tašku strhnout, což se mu nepodařilo pro aktivní obranu poškozeného, načež začal s taškou cloumat a zároveň poškozeného kopl do břicha a dále jej opakovaně kopl do oblasti hrudi, až poškozeného svalil na zem, kde se mu podařilo tašku poškozenému vytrhnout a z místa utéct, přičemž v tašce se nacházela bankovka o hodnotě 100 Kč, mobilní telefon zn. Samsung GT-E1200R, černé barvy, se SIM kartou, dioptrické brýle s kovovým rámečkem na čtení v pouzdru, průkaz na slevu jízdného u ČD, měsíční kupon a průkaz MHD Ú. n. L., zdravotní průkaz Vojenské pojišťovny, náhradní doklad za odcizený občanský průkaz poškozeného a nákupní silonová taška, to vše v hodnotě 522 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 32 T 130/2015-87, mu uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §59 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Poté zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 32 T 130/2015-87, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému povinnost nahradit poškozenému L. V., škodu ve výši 133 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody ve výši 17 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 117/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému L. V. (dále též jen „poškozený“) škodu ve výši 33 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Řeháčkové Gruzovské proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení; a dále dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jelikož byl přesvědčen, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin jímž byl uznán vinným.
5. Svou dovolací argumentaci obviněný založil na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud prvého stupně závěr o vině v zásadě založil na negativním hodnocení jeho osoby jakožto narkomana a recidivisty. V odůvodnění svého rozsudku soud uváděl skutečnosti, které v žádné z jeho výpovědí nezazněly. K rozhodnutí o vině mu postačilo, že se obviněný nacházel poblíž místa činu a měl u sebe věci poškozeného, které lze (podle jeho názoru) snadno zpeněžit. Přitom (obviněný) ve své konstantní výpovědi hovořil o nálezu daných věcí, které ve skutečnosti žádnou reálnou hodnotu neměly. Věrohodnost jeho výpovědi je třeba hodnotit nejen podle jeho trestní minulosti, ale i v souvislosti s jeho mentální úrovní, když neumí číst a psát, absolvoval pouze dvě třídy pomocné školy, od dětství se léčil na psychiatrii a je odkázán na pomoc příbuzných. Právě z důvodu jeho duševního stavu mu byl přiznán plný invalidní důchod.
6. Dovolatel se zaměřil i na svědectví poškozeného L. V. Ten nebyl schopen pachatele útoku detailněji popsat, pouze uvedl, že se jednalo o cikána kolem 20 let, štíhlejší postavy, ale ne hubeného. Jeho obličej si vůbec nepamatoval. Při rekognici uvedl, že nejpravděpodobnějším pachatelem z těch čtyř je právě obviněný, ale s určitostí to říci nemohl. Při hlavním líčení vyšlo najevo, že poškozený viděl obviněného, včetně oblečení, po jeho zadržení. Tím mohlo být jeho vnímání poškozeného ovlivněno. Rovněž svědkyně R. V. popsala pachatele i jeho oblečení zcela odlišně od osoby dovolatele a ani při rekognici jej nepoznala. Po shlédnutí fotografií kalhot, které měl obviněný na sobě, když byl vzat do vazby, nedokázala říci, zda je to oblečení, které měl na sobě pachatel.
7. Dovolatel posléze zdůraznil, že byl zadržen až ve 23.00 hodin, tedy minimálně 30 minut od doby, kdy ke skutku došlo. Podle poškozeného i svědkyně pachatel utíkal přes park, který je ovšem velmi malý a dal by se přejít za půl minuty normální chůzí. Přesto jej policie zadržela jen 200 metrů od bydliště poškozeného. Skutečný pachatel však měl více než 30 minut náskok před Policií ČR, aby se z místa dostal. Lokalita, kde k loupeži došlo, je hustě osídlená, přičemž je zde vysoká koncentrace romské populace, která se po večerech zdržuje venku. Na místě se tak bezpochyby pohybovaly další osoby, především Romové. Není proto vyloučeno, že pachatel po odhození nevyužitelných věcí z místa utekl dlouho před příjezdem první policejní hlídky.
8. Obviněný připomněl, že další důkazy (otisky prstů, pachové stopy) zajištěny nebyly. Nelze proto učinit jednoznačný závěr, že právě on je osobou, která skutek spáchala (mnohé provedené důkazy jsou s takovým závěrem v zásadním rozporu). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 117/2017, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 T 160/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).
13. S ohledem na právě uvedené je zřejmé, že všechny ty námitky obviněného, které směřovaly výhradně do způsobu hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, nemohly v rámci tohoto dovolacího důvodu obstát. Obviněný se takovými výhradami ve své podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal procesní postup soudů nižších instancí a až na základě nového (pro něj příznivějšího) hodnocení důkazů a zásahu do skutkového stavu věci (v jeho prospěch) požadoval i jiné právní posouzení předmětného skutku. Výše však bylo uvedeno, že takto pojatá argumentace do zákonného rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezapadá, a nezakládá tudíž povinnost ani oprávnění Nejvyššího soudu věcně se uplatněnými námitkami v dovolacím řízení zabývat.
14. Je ovšem vhodné dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
15. Tohoto výjimečného postupu se obviněný ve své podstatě domáhal, neboť namítal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K této problematice lze doplnit, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy k tzv. extrémnímu rozporu dochází (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Sem spadají mimo jiné i případy svévolného hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Z obsahu podaného dovolání je pak jednoznačně možno dovodit, že právě takové vady musel mít obviněný na mysli, když výsledky provedeného dokazování zpochybňoval a soudům vyčítal, že svůj závěr o jeho vině vystavěly především na negativním, jednostranném a tendenčním hodnocení jeho osoby i věrohodnosti jeho výpovědi před soudem. Jiné formy extrémního nesouladu, tj. opomenutí některého zásadního důkazu anebo získání důkazu způsobem odporujícím ustanovením trestního řádu, dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nezmiňoval.
16. Nejvyšší soud se na otázku souladu napadených rozhodnutí se základními principy spravedlivého procesu zaměřil, v tomto ohledu však žádné pochybení soudů nižších instancí v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a konečnými skutkovými zjištěními neshledal. Dovolací soud naopak považoval hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu za logické, plně odpovídající požadavkům §2 odst. 6 tr. ř., nevykazující tedy žádné náznaky svévole. Soud měl k dispozici dostatek důkazů k tomu, aby dospěl k závěru, že posuzované loupeže se dopustil právě obviněný. Lze vyzdvihnout zejména výpověď poškozeného, který od počátku trestního řízení popisoval pachatele – jeho postavu, romské etnikum a oblečení – více méně shodně. Na základě tohoto popisu ostatně obviněného vypátrala hlídka Policie České republiky bezprostředně (do 10 minut) po činu a navíc u něj našla i věci patřící poškozenému, o které byl tento nedlouho předtím oloupen. Mezi místem činu a místem zajištění obviněného pak byly objeveny další věci poškozeného rozházené kolem lavičky v parku. Soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění také o výpověď svědkyně R. V., výpovědi čtyř zasahujících policistů (kteří jiné osoby odpovídající popisu pachatele poblíž místa činu nezpozorovali), o protokol o rekognici a další důkazy. Všechny provedené důkazy se vzájemně podporovaly a doplňovaly a jako celek tvořily ucelený řetězec přímých a nepřímých důkazů svědčících bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) o dovolatelově vině.
17. Oba soudy nižších instancí se též vypořádaly s obhajobou obviněného. Jeho výpovědi, která ve světle ostatních důkazů stála zcela osamocena, důvodně neuvěřily. Odvolací soud se velmi přesvědčivě vyrovnal i s námitkami, jež dovolatel zopakoval i ve svém podání k Nejvyššímu soudu, tedy s drobnými nepřesnostmi ve výpovědi svědkyně R. V. týkajícími se barvy oblečení pachatele, s tím, že poškozený měl obviněného spatřit po jeho zadržení, i s vytýkanými nesrovnalostmi ohledně doby zadržení. Dovolací soud se s názory soudu druhého stupně plně ztotožnil, a proto může pouze odkázat na příslušnou pasáž (na str. 5 – 7) odůvodnění jeho rozsudku. Lze jen ve stručnosti doplnit, že prvotní popis útočníka byl učiněn poškozeným a shora jmenovanou svědkyní již při prvním kontaktu s policisty bezprostředně po činu a právě na tomto základě policejní hlídka obviněného identifikovala. Důležité časové souvislosti plynou z protokolu o zadržení osoby podezřelé na č. l. 13 spisu, kde je k okolnostem zadržení uvedeno, že obviněný byl „dne 1. 8. 2015 ve 22.30 hodin v ulici O. … vypátrán hlídkou PČR jakožto podezřelý … přičemž u tohoto byly nalezeny věci poškozeného a následně byl dne 1. 8. 2015 ve 23.00 hodin zadržen“.
18. Nejvyšší soud proto shrnuje, že v předchozích fázích tohoto trestního řízení nebylo do práva obviněného na spravedlivý proces jakkoliv zasaženo, což ve svém důsledku znamená, že dovolací soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do zjištěného skutkového stavu a podrobněji se zabývat vznesenými námitkami, které se dané tematiky týkají, neboť ty nenaplňují zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod.
19. Pokud dovolatel nesouhlasil ani s výrokem o trestu, proti němuž brojil prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je třeba uvést, že tento dovolací důvod je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . V jeho rámci ovšem nelze namítat nepřiměřenost trestu, a to ani, pokud by soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho, uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku může být pachatel zvlášť závažného zločinu loupeže potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Soud prvého stupně uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a hlavně §59 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest v trvání 11 a půl roku. Za dané situace lze námitkou proti délce uloženého trestu citovaný dovolací důvod naplnit, přičemž Nejvyšší soud je v tomto směru oprávněn posoudit, zda byly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Analogicky je možné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která připouští relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovoláním Nejvyššího státního zástupce v případě nesprávné aplikace §58 odst. 1 či §40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002, pod č. T 416, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 26/2002, pod č. T 617).
21. Ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvující možnost mimořádného zvýšení trestní sazby stanoví: Pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Již z formulace poslední věty této normy je zřejmé, že poslední dvě uvedené podmínky mohou být splněny alternativně, tzn. postačuje naplnění pouze jedné z nich.
22. Z provedených důkazů bylo prokázáno, že dovolatel spáchal v roce 2010 zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 5 T 50/2010, uložen trest ve výměře tří let, který vykonal dne 23. 5. 2015 (dne 1. 8. 2012 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, avšak nedlouho poté se dopustil hned dvou krádeží, a tudíž byl nařízen výkonu zbývající části trestu). Prvé dvě podmínky pro aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku tak byly splněny. Splnění třetí podmínky spatřovaly oba nižší soudy ve ztížené možnosti nápravy obviněného a poukazovaly především na jeho sklony k páchání trestné činnosti a závislost na drogách. Do svých 30 let byl 6x soudně trestán, dopustil se též více než dvou desítek přestupků, zejména proti majetku. Navíc nelze přehlédnout, že již dva měsíce po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody se opět dopustil trestné činnosti a další týden nato spáchal skutek, který je předmětem tohoto trestního řízení. Pro doplnění je možno uvést, že drogy (pervitin, heroin, subotex, toluen) bere od svých 15 let, se svou závislostí se však nikdy neléčil, do 18 let pobýval ve Výchovném ústavu, dětském domově v M. u Ch., nepamatuje si, jakou školu navštěvoval, číst a psát neumí, umí se jen podepsat, nikdy nepracoval, pobírá plný invalidní důchod, avšak o žádných svých zdravotních problémech neví – to má vědět jeho matka (srov. č. l. 127 – 128 spisu).
23. Po vyhodnocení všech právě zmíněných údajů dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že možnost nápravy dovolatele je skutečně ztížená, a to zejména vzhledem k jeho evidentním sklonům k páchání majetkové i násilné trestné činnosti. Shledal tudíž, že i poslední podmínka pro mimořádné zvýšení horní hranice trestní sazby ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna. Soudy nižších stupňů proto při aplikaci tohoto ustanovení nepochybily. Současně je zřejmé, že obviněnému neuložily trest mimo takto (o jednu třetinu) zvýšenou trestní sazbu §173 odst. 1 tr. zákoníku, která činila 7 let a 8 měsíců do 13 let a 4 měsíců. Posouzení přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody v rámci takto zvýšené trestní sazby již bylo mimo přezkumnou činnost dovolacího soudu.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu