ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1729.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1729/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného A. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 To 314/2016, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 Nt 5005/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 18 Nt 5005/2015, na podkladě návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně obviněnému A. T. uložil podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako stížnostní soud unesením ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 To 314/2016, stížnost obviněného podanou proti shora citovanému usnesení soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu podal obviněný A. T. prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), j) tr. ř. dovolání, protože byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání konaném soudem prvního stupně, a bylo rozhodnuto o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě bez splnění zákonem stanovených podmínek.
4. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítal nedostatky ve způsobu, jakým byl informován o veřejném zasedání nařízeném soudem prvního stupně na den 27. 4. 2016, při němž bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení. Soudu prvního stupně vytýkal, že mu bylo vyrozumění doručeno na adresu H., Z.-M., v době, kdy již bydlel na adrese B., Z.-M. Předvolání, které převzal majitel bytu na ulici H., mu bylo předáno až po konání veřejného zasedání. Obviněný tak nevěděl o tom, že se má veřejné zasedání konat, a tedy ho zmeškal bez svého zavinění.
5. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný namítal vadnost rozhodnutí o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě, neboť pro jeho uložení nebyly splněny v §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku stanovené podmínky. Za nesprávné považoval, že soudy obou stupňů vycházely ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Pavla Konečného, podle kterého trpěl a trpí závažnou duševní poruchou s paranoidními bludy, a jeho pobyt na svobodě bez adekvátní psychiatrické léčby v ústavní formě je rizikový a potencionálně nebezpečný. Tento znalecký posudek nebylo podle obviněného možné považovat za dostatečný podklad pro rozhodnutí soudu o uložení ochranného léčení, protože nebylo objasněno, že je skutečně pro společnost nebezpečný. Jeho chování nevybočovalo z běžných norem a očekávaných představ o svéprávném člověku, čemuž svědčí i skutečnost, že před odchodem do starobního důchodu pracoval jako člen ochranky, kde úspěšně absolvoval náročné psychotesty. Pokud soudy tyto skutečnosti nebraly do úvahy, nerespektovaly v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/2010, zdůrazněnou závažnost zásahu ústavního léčení do základních práv osob negativně ovlivňující její osobní život. Obviněný proto namítal, že v jeho případě soudy měly rozhodnout o ambulantní formě léčení, která by byla dostatečná.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 To 314/2016, tak jemu předcházející usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 18 Nt 5005/2015, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K podanému dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo, že námitky obviněným uváděné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou důvodné, jelikož soud prvního stupně obviněného o veřejném zasedání vyrozuměl na adresu, kterou obviněný sdělil orgánům činným v trestním řízení jako adresu, na které se zdržuje a kam mu mají být doručovány písemnosti. Pokud u něj došlo ke změně adresy bydliště či adresy pro doručování, bylo jeho povinností tuto skutečnost soudu sdělit. Jestliže obviněný takovou změnu soudu neoznámil, nelze shledat ve způsobu zjištěného vyrozumění pochybení, a to rovněž i s ohledem na možnost fikce doručení, o kterou se v přezkoumávané věci v souladu se zákonem zřejmě jedná.
8. Státní zástupce námitky podle §265b dost. 1 písm. j) tr. ř. proti správnosti rozhodnutí o uložení ochranného léčení shledal nedůvodnými, protože všechny zákonné předpoklady včetně podmínky nebezpečnosti pobytu obviněného A. T. na svobodě považoval za splněné. Správně soudy závěry o nutnosti ochranného léčení v ústavní formě opřely o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Pavla Konečného, jenž vysvětlil projevy závažné psychické choroby, která se u obviněného vyskytuje, a zdůraznil i důvody pro obavy o závažnosti ohrožení obviněného při jeho pobytu na svobodě, jež při posouzení jeho osobnosti rovněž shledal. Soudy konstatované závěry správně vyhodnotily a vypořádaly se i s nutností ústavní formy léčení, protože není záruka, že by obviněný dobrovolně užíval medikamenty za situace, kdy nemá náhled na své duševní onemocnění, které si dosud odmítal připustit, a pro svou léčbu sám prozatím nečinil žádné kroky. Státní zástupce označil dovolání obviněného za neopodstatněné, a proto jej navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
9. Vyjádření státního zástupce bylo doručeno obhájci obviněného k případnému vyjádření, Nejvyšší soud však do konání veřejného zasedání neobdržel z jeho strany žádnou reakci.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., protože obviněný napadl výrok usnesení, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení [§265b odst. 1 písm. j) tr. ř.], a také podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jelikož směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) §265a odst. 2 tr. ř.
11. Když Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením §265b odst. 1 písm. d), j) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
IV. K námitkám obviněného uplatněným podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
12. Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §§265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkal nedostatky ve způsobu, jakým byl o konání veřejného zasedání před soudem prvního stupně vyrozuměn.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přichází do úvahy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž by byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod z jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
14. Z obsahu spisového materiálu spisu pod. sp. zn. KRPZ-8212/TČ-2015-151571, vedeného u Okresního státního zastupitelství ve Zlíně pod sp. zn. ZT 256/2015, který si Nejvyšší soud vyžádal, v němž byl obviněný stíhán pro zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečiny podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku a schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku, pro něž bylo trestní stíhání zastaveno, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný pro účely doručování uvedl adresu H., Z.-M. (č. l. 99). Na tuto adresu byl obviněný v průběhu celého přípravného řízení vyrozumíván (č. l. 102, 104, 105, 110, 114, 118 a další listiny ze spisu sp. zn. ZT 256/2015). Z tohoto spisu ani ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 18 Nt 5005/2015, není patrné, že by obviněný uvedenou adresu změnil nebo že by orgány činné v trestním řízení informoval o tom, že k takové případně změně došlo.
15. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně, který ve věci rozhodoval na základě návrhu státního zástupce pod sp. zn. 18 Nt 5005/2015, obviněného o veřejném zasedání nařízeném na den 27. 4. 2016 v 12.30 hod. vyrozuměl prostřednictvím vzoru č. 7a „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), doručeného na adresu H., Z.-M. Podle dokladu o doručení do vlastních rukou (typ obálky I.), která je o tomto doručení založena na č. l. 9 spisu sp. zn. 18 Nt 5005/2015, se podává, že obviněný nebyl dne 6. 4. 2016 na uvedené adrese zastižen, písemnost byla uložena a připravena k vyzvednutí téhož dne a obviněnému byla taktéž zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl (č. l. 9 spisu sp. zn. 18 Nt 5005/2015). Protože si obviněný písemnost nevyzvedl v úložní době, tato byla vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 19. 4. 2016.
16. Vyrozuměna byla o konání veřejného zasedání dne 27. 4. 2016 rovněž i obhájkyně obviněného, JUDr. Jana Rejžková, a to dne 5. 4. 2016 (viz č. l. 9 spisu 18 Nt 5005/2015).
17. Podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2016, které bylo zahájeno v 12.30 hodin (č. l. 10 spisu 18 Nt 5005/2015), se k němu obviněný nedostavil, a veřejné zasedání tak proběhlo za přítomnosti státního zástupce a obhájkyně obviněného. Předsedkyně senátu shledala, že jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, protože zjistila, že u obviněného bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno tzv. fikcí dne 18. 4. 2016, a proto byly podle §238 tr. ř. za použití §202 odst. 2 tr. ř. splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
18. Nejvyšší soud námitce obviněného o vadnosti tohoto postupu nepřisvědčil, protože v postupu soudu nezjistil nedostatky.
19. Přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že tato ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravují a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
20. Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. Obecně jde o právo, které je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, ve znění pozdějších předpisů). Také Nejvyšší soud v minulosti např. v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014, poukázal na závěry Ústavního soudu, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob účinně participovat návrhy a námitkami na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů a soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 26/44 SbNU 309)], o něž právě v trestním řízení jde především.
21. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
22. Lze tedy konstatovat [viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. U 45/34 SbNU 431)], že současná právní úprava obsažená ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, tedy nevyžaduje se jeho předvolání. Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného.
23. Podle §64 odst. 2 tr. ř., nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování, což vyplývá z ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. Podle §64 odst. 5 tr. ř. nelze takto uložit doručovanou zásilku, jestliže se doručuje obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání. Nelze takto doručit ani jinou písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí. Ze smyslu těchto ustanovení tedy vyplývá, že uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi podle §64 odst. 4 tr. ř. nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným ve veřejném zasedání dotčena, vyrozumíván o konání veřejného zasedání, v němž má být rozhodováno o uložení ochranného léčení (srov. rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.).
24. Podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze za adresu uvedenou obviněným pro účely doručování považovat jakoukoli adresu, jíž obviněný v rámci protokolu o úkonu trestního řízení takto označí. Jde zásadně o součást sepisovaného protokolu, ale může být uvedena i při jiných úkonech, např. v žádosti, v návrhu či jiném podání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 p. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 34, roč. 2007, č. T 983).
25. V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. V případě, že taková adresa za podmínek §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda adresa, na níž se obviněnému doručuje je tou, u níž předpokládá, že mu na ni bude doručováno.
26. Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že soud prvního stupně v postupu, na jehož základě obviněného vyrozumíval o veřejném zasedání, nepochybil, neboť jak bylo z obsahu spisu zjištěno, obviněnému vyrozumíval na adresu, kterou on sám v trestním řízení určil jako adresu pro doručování za podmínek stanovených v §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. Soudem byl vyrozuměn o konání veřejného zasedání vzorem 7a tr. ř., podle jehož textu byl mimo jiné poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Pro uložení zásilky a možnost využití tzv. fikce doručení byly rovněž v daném případě splněny všechny zákonné podmínky, jak byly shora popsány. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže obviněného o konání veřejného zasedání na den 27. 4. 2016 vyrozuměl a toto vyrozumění zaslal na adresu H., Z.-M., a že bylo dne 6. 4. 2016 uloženo, a poté s ohledem na podmínky §64 odst. 2, 4 tr. ř. ve spojení s §60 odst. 1, 3 tr. ř. okresní soud ho považoval za doručené dne 18. 4. 2016, kdy uplynula desetidenní lhůta počítaná od 6. 4. 2016, kdy byla písemnost uložena, a to s ohledem na zásadu vymezenou v §60 odst. 3 tr. ř. Podle Nejvyššího soudu tak byla plně respektována a zachována všechna procesní práva, která jsou obviněnému pro uvedený postup trestním řádem zajištěna.
27. Na základě všech těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud považuje postup soudu za neporušující právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem prvního stupně o uložení ochranného psychiatrického léčení, protože soud prvního stupně nepostupoval v rozporu se zákonem, když veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného, a proto označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný nenaplnil.
V. K výhradám obviněným uplatněným podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
28. Obviněný dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jehož prostřednictvím brojil proti přezkoumávanému usnesení proto, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, neboť znalecký posudek znalce MUDr. Pavla Konečného, o něž soud své závěry opřel, nebyl dostatečným podkladem pro rozhodnutí o uložení tohoto léčení a nebylo možné pouze z něj vycházet pro závěr o nutnost ústavní formy léčby, jelikož z něj neplyne nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě.
29. K těmto výhradám je potřeba uvést, že soud prvního stupně i stížnostní soud, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů, si opatřily potřebné podklady pro svá rozhodnutí, v nichž vysvětlily důvody, jež lze považovat za dostatečné.
30. Soud prvního stupně vycházel nejen ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Pavla Konečného, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a návykové nemoci, ale i z obsahu spisu, který byl opatřen v přípravném řízení Policií České republiky Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, pod. sp. zn. KRPZ-8212/TČ-2015-151571, vedeného u Okresního státního zastupitelství ve Zlíně pod sp. zn. ZT 256/2015. Z uvedeného spisu zjistil zejména okolnosti, za nichž byly činy jinak trestné, jichž se obviněný dopustil, spáchány, jakož i další okolnosti, které se týkaly zejména osoby obviněného. Vysvětlil na podkladě zjištění, k nimž dospěl, že obviněný spáchal činy, v nichž byly spatřovány zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a přečiny podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku a schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i to, že při zjištění, že se jich obviněný dopustil, bylo trestní stíhání pro ně usnesením stání zástupkyně ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. ZT 256/2015, zastaveno podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. pro nepříčetnost obviněného.
31. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně shledal návrh státní zástupkyně na uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní za opodstatněný, protože zjistil, že obviněný byl v době spáchání předmětného jednání pro závažnou duševní chorobu s paranoidními bludy nepříčetný. Pro tyto závěry se opíral o znalecký posudek znalce MUDr. Pavla Konečného, a to jak z jeho písemného zpracování, tak i z jeho výslechu při veřejném zasedání. Shledal tak, že choroba, jíž obviněný trpí, je charakterizována rozvojem bludů, jež jsou často přetrvalé a někdy celoživotní, přičemž v případě paranoidně perzekučních bludů jejich nositelé nevývratně věří, že jsou obětí organizovaného spiknutí, jsou pronásledováni, je jím způsobena škoda, příkoří, nespravedlnost, jsou záměrně poškozování apod., obviněný tak při posuzované jednání spáchal pod vlivem svých bludných fantazií, o kterých byl nevývratně přesvědčen (strana 1 usnesení soud prvního stupně). Soud zjistil, že s ohledem na stav obviněného je třeba zahájit psychiatrickou léčbu a tím vytvořit šanci na zlepšení jeho psychického stavu, a to za využití farmakoterapie.
32. Ve vztahu k formě ukládaného léčení soud vycházel ze závěru znaleckého posouzení, podle něhož obviněný kvůli chybějícímu náhledu nebude v ambulantní léčbě dostatečně spolupracovat a dodržovat doporučení svého ošetřujícího psychiatra především stran pravidelného užívání ordinovaných léků. Přitom jeho chování považoval znalec za výrazně impulzivní, agresivní, nekontrolované, nevypočitatelné, a v tomto smyslu obviněného označil za rizikového a potencionálně nebezpečného. Z těchto důvodů znalec doporučil uložení ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě (strana 2 usnesení soudu prvního stupně).
33. Na základě uvedených zjištění soud rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní, jelikož bez adekvátního ústavního léčení by byl pobyt obviněného na svobodě pro společnost nebezpečný.
34. Stížnostní soud se k obdobným výhradám obviněného ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, v nichž nezjistil žádná pochybení.
35. Nejvyšší soud k shora uvedené námitce obviněného konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, a považuje za nutné ke správným závěrů vyjádřeným v přezkoumávaných rozhodnutí jen pro úplnost doplnit, že činy jinak trestné, jichž se obviněný dopustil (viz mimo jiné usnesení o zastavení trestního stíháním dne 10. 12. 2015, sp. zn. ZT 256/2015, č. l. 155 spisu sp. zn. ZT 256/2015), tj. zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečin podněcování k trestnému činu podle §364 tr. zákoníku a přečin schvalování trestného činu podle §365 odst. 1 tr. zákoník, spočívaly v tom, že nejméně v 17 případech od 9. 1. 2015 do 6. 6. 2015 zveřejnil na svých facebookových účtech, příspěvky s textem z nichž lze např. uvést„(…) prostřednictvím fašistické svině T. z obvodního oddělení gestapa a fašistické milice ve Zlíně chtěla a málem i otrávila drogami, které se ve Zlíně běžně při výslechu používají, a které mi slovy já pojedu do O. a před gojima očima zabiju tvoji vnučku, zastřelím ji svoji služební zbraní. (…) hlavně pak T. až porodí gestapácké parchanty, ať je nějaký narkoman chytne za nohu a před nimi jim praští hlavou o zem. Byl jsem nesmírně rád, když po nějaké době narkoman zabil policistku. Kdybych byl milionář, tak toho frajera tam odměním, že by do smrti nemusel pracovat. U mě je velký hrdina(…)“, a další.
36. Soud prvního stupně též vysvětlil, z jakých důvodů považoval u obviněného duševní chorobu, a to poruchou s paranoidními bludy, která byla přítomna v době činu, za prokázanou. Byly tak dány obligatorní důvody pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 a §47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Se zřetelem na všechna další zjištění, k nimž soudy v této věci podle výsledků provedeného dokazování dospěly, byly splněny i důvody pro to, aby ukládané ochranné psychiatrické léčení bylo uloženo ve formě ústavní §99 odst. 4 tr. zákoníku, neboť tomu nasvědčovala povaha nemoci i léčebné možnosti.
37. Vzhledem k tomu, že ochranné léčení, zejména ve formě ústavní je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, soudy při jeho ukládání respektovaly zásadu přiměřenosti upravenou v §96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku). Podle §96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle odst. 2 téhož ustanovení újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71 (uveřejněné pod č. 30/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], jak učinily i soudy v této věci.
38. Je třeba poukázat na to, že při ukládání této formy ochranného léčení soudy zvažovaly nejen povahu choroby a léčebné možnosti, ale soustředily se i na povahu jednání obviněného a nebezpečí, které do budoucna z jeho strany hrozí. Ambulantní forma ochranného léčení by předpokládaný účel nesplnila (přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/1971, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/1972).
39. Zmínit je vhodné to, že jedním z určujících hledisek, pro něž byla uložena léčba ve formě ústavní, byla nutnost terapeutického působení na osobu obviněného, i individuální prevence, ve snaze zajistit nejen nápravu (zneškodnění), ale i odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Soudy dbaly i zásady přiměřenosti zakotvené v §96 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Ze všech uvedených důvodů lze přisvědčit správným závěrům soudů obou stupňů, které objektivně duševní stav obviněného posoudily a nepochybily, jestliže zjistily, že v myšlení obviněného jsou přítomny systemizované paranoidní a perzekuční bludy, nevývratné bludné přesvědčení a chorobná vztahovačnost, zaměřená především vůči osobě policistky, které byl podávat vysvětlení ve věci svého konfliktu s bývalou manželkou. Bludné domněnky v centru myšlení posuzovaného negativně ovlivňují jeho emoční prožívání i chování a jednání. Šlo o jednání pod vlivem akutního psychotického prožívání (kverulace, dehonestaci na sociální síti, rezonanci, hostilis, impulzivitu, agresivní projevy), tenzní emotivitu, podrážděnost, zlost. Jedná se o závažné duševní onemocnění z okruhu psychotických poruch – poruchy s (paranoidními) představami, přičemž jde o pravé bludy, které jsou často setrvalé, a někdy celoživotní. V případě paranoidně – perzekučních bludů jejich nositelé nevývratně věří (a to i přesto, že okolí jejich obavy nesdílí), že jsou obětí organizovaného spiknutí, jsou pronásledování, je jim způsobena škoda, příkoří, nespravedlnost, jsou záměrně poškozování, apod. Základem je tedy chorobná, inadekvátní vztahovačnost. Již z této klasifikace plyne, že obviněný trpí velice vážným onemocněním. Součástí jeho léčby, která je nezbytná, bude farmakoterapie (nasazení medikace), což při chybějícím náhledu obviněného nebude možné v ambulantní léčbě být v potřebné nezbytné míře realizováno (č. l. 147-150 spisu sp. zn. ZT 256/2015).
41. Soudy nepochybily ani v závěru o míře nebezpečnosti obviněného při pobytu na svobodě, protože všechny uvedené okolnosti vedou ke konkrétní obavě, že hrozí, že obviněný znovu spáchá závažný útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem zjištěné duševní poruchy [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73 (uveřejněné pod č. 11/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Tento závěr je výsledkem celého dokazování, které bylo dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této skutečnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68 (uveřejněný pod č. 59/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Přitom má význam i to, že jde o nebezpečí dostatečně konkrétní, jež hrozí aktuálně a nepostrádá nezbytnou míru reálnosti [přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013 (uveřejněné pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
42. Nejvyšší soud k výhradám obviněného též zdůrazňuje, že i když je ústavní forma léčení mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, v této věci byla zmíněné otázce věnována potřebná pečlivost. Byla zvažována i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení. Stejně tak bylo bráno do úvahy, že nařízení ochranného léčení ve formě ústavní je v daném případě alternativou, kdy neexistuje jiná možnost, jak zamezit naplnění konkrétní obavy vyplývající z nebezpečnosti obviněného a nutnosti léčení jeho závažného psychického problému (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257, nebo ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425).
VI. Závěr
43. Uvedené názory Nejvyššího soudu souladné se soudy nižších stupňů zcela respektují, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného. Nebezpečí, které při ponechání dovolatele jako nepříčetné osoby na svobodě z jeho strany hrozí, převažuje nad újmou, kterou dovolatel utrpí v důsledku výkonu ústavní ochranné léčby, při níž se navíc zlepší i jeho psychické zdraví, byť za cenu dočasné ztráty osobní svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257)].
44. Nejvyšší soud ze všech rozvedených souvislostí jak ve vztahu k argumentům obviněného podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak i k důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. považuje přezkoumávané rozhodnutí za správné a dovolání obviněného jako celek za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu