ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.379.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 379/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného J. O. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 To 437/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 121/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 3 T 121/2016, byl obviněný J. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 24. 11. 2015 ve 20.30 hod. v B. jako řidič vlastního rodinného osobního automobilu Škoda Fabia, reg. zn. ..., při jízdě po ulici V. ve směru od středu města, a to za osobním vozidlem Kia CEED, reg. zn. ..., se nejprve opakovaným zapínáním dálkových světel snažil v hustém silničním provozu o uvolnění levého jízdního pruhu pro sebe, když se mu to nepodařilo, tak najel do středního jízdního pruhu a zde se kličkováním snažil o předjetí, což se mu konečně podařilo poblíž místa V. ..., a ačkoliv ve středním jízdním pruhu nic nejelo, najel si do levého jízdního pruhu před vozidlo KIA a vzápětí začal úmyslně bezdůvodně prudce brzdit, čímž donutil řidiče tohoto vozidla MgA. M. Ch. k prudkému brzdění a k zatroubení, na což reagoval opět prudkým brzděním až do zastavení, kdy se řidiči Ch. již nepodařilo zastavit za vozidlem Škoda Fabia a narazil do zadní části a vzápětí poté narazilo do zadní části vozidla KIA i vozidlo Volvo C30, reg. zn. ..., majitelky L. K., řízené J. K.; při uvedené dopravní nehodě vznikla na vozidle KIA škoda společnosti Autonapůl Družstvo, se sídlem Údolní č. 3, 602 00 Brno, ve výši asi 40 000 Kč, na vozidle Volvo pak škoda ve výši 28 504 Kč a přestože nedošlo ke zranění žádné osoby, dle závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství reálně hrozil MgA. M. Ch. i J. K. vznik různých poranění na krčních obratlech, meziobratlových spojích i na okolních strukturách a dále i poranění horních končetin, a to i v případě řádného upoutání bezpečnostním pásem, přičemž takto hrozící zranění by si zpravidla vyžádala léčení s citelným omezením obvyklého způsobu života po dobu 2 až 5 týdnů; bez ohledu na zjevné poškození obou osobních vozidel, obviněný po vystoupení ze svého automobilu pouze křičel a vyhrožoval řidiči Ch., poté usedl zpět do vozidla a z místa ujel .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 10 T 62/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 9 To 347/2016, mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 roků. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně za dne 8. 6. 2016, č. j. 10 T 62/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 9 To 347/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 To 437/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Dušana Kučery proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. První námitka dovolatele se týkala jeho práva na obhajobu, které měl soud prvního stupně porušit při hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2016. Jeho obhájce si totiž do diáře omylem poznačil pozdější čas počátku jednání, a k hlavnímu líčení se proto žádný z nich včas nedostavil. Soud bez ohledu na běžnou praxi telefonicky nekontaktoval ani jednoho z nich, aby zjistil důvod jejich neúčasti, a bez dalšího přistoupil ke konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. Takový postup soudu označil obviněný za přísně formalistický a v této konkrétní věci i v příkrém rozporu s základními zásadami trestního řízení, zejména ustanovením §2 odst. 4 tr. ř., podle něhož mají být trestní věci projednávány s plným šetřením práv a svobod obviněných. Soud si totiž musel být vědom, že jak on (obviněný), tak jeho obhájce mají eminentní zájem zúčastnit se výslechu znalce MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., a klást mu otázky, a závěrem se k věci vyjádřit. Tímto postupem soudu mu bylo upřeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Z důvodu tohoto závažného procesního pochybení pak, podle názoru dovolatele, došlo k neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy, odvětví zjišťování technických příčin nehod v silničním provozu, přestože jej navrhoval i znalec MUDr. Miroslav Ďatko, Ph.D. To ve svém konečném důsledku vedlo k extrémně nesprávnému hodnocení provedených důkazů, a to především znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výslechu jeho zpracovatele, tj. právě jmenovaného znalce.
7. V další části svého podání dovolatel citoval některé pasáže z výslechu MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., v nichž znalec prohlásil, že závěry v jeho posudku jsou učiněny toliko na teoretické bázi, a dále hovořil o roli náhody při vzniku zranění. Za zcela zásadní považoval konstatování znalce, že zcela vyloučit nebo zcela potvrdit nějaké zranění by nebylo možné, a to ani po konzultaci s technickým znalcem. Na tomto základě dovolatel uzavřel, že znalec těmito prohlášeními významně popřel zdánlivě jednoznačné závěry svého znaleckého posudku, kde uvedl výčet zranění, která mohla při nehodovém ději vzniknout. Rovněž poznamenal, že znalec se nevyjádřil k výpovědi svědka M. Ch., podle něhož byla rychlost při nárazu velmi nízká.
8. Touto námitkou se dovolatel plynule přesunul k další své výhradě, a to otázce naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Z předchozích citací vyvodil závěr, že ani zdravotnický odborník nemá v dané problematice zcela jasno, a proto se tázal, jak by mohl být s možnými následky srozuměn on sám. Dále dodal, že by musel být duševně nemocný anebo sebevrah, kdyby v úmyslu způsobit někomu zranění v rychlosti 80 km/h schválně prudce zabrzdil, když nemohl v žádném případě spoléhat na to, že M. Ch. je řidič natolik zdatný, že do vozidla nenarazí mnohem silněji, a tedy že nezpůsobí závažné zranění nebo smrt naopak obviněnému, a to i s ohledem na konkrétní dopravní situaci (hustý provoz na víceproudé komunikaci). O naprostém nedostatku tohoto úmyslu svědčí i výpověď jmenovaného svědka o tom, že (obviněný) brzdil dvakrát. Měl-li by úmysl někomu ublížit na zdraví, zabrzdil by zcela nepochybně prudce jen jednou.
9. Dále se dovolatel vymezil i proti zamítnutí jeho návrhu na provedení výslechu svědkyně G. H. K názoru soudu, který ve stručnosti popsal, uvedl, že soud prvního stupně si osobuje právo hodnotit pravdivost výpovědi této svědkyně, aniž by ji osobně vyslechl, trestní řád ovšem nezná institut předem nevěrohodného svědka.
10. V závěru svého podání proto dovolatel (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí s pokynem tomuto soudu nechat ve věci vypracovat znalecký posudek z oboru silniční dopravy, znovu vyslechnout znalce MUDr. Miroslava Ďatka, Ph. D., a provést výslech svědkyně G. H.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. S námitkami obviněného se ale neztotožnil.
12. Nejprve státní zástupce s odkazem na rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že některé dovolatelem uplatněné argumenty uvedené ustanovení nenaplňují, přičemž ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé v dané trestní věci neshledal. Pouze nad rámec tohoto vyjádření dodal, že námitku porušení práva na obhajobu nelze akceptovat. Obviněný i jeho obhájce vzali termín konání odročeného hlavního líčení na vědomí, avšak k tomuto hlavnímu líčení se bez omluvy nedostavili. Za tohoto stavu není povinností soudu telefonicky či jinak zjišťovat důvod nepřítomnosti stran trestního řízení u hlavního líčení. Proto nemohlo popsaným postupem dojít ani k porušení práva obviněného na obhajobu. Též se neztotožnil s dovolatelem v jeho výhradách k neprovedení jím navrhovaných důkazů. Po citaci některých rozhodnutí Ústavního soudu k tomu shrnul, že není povinností soudu akceptovat každý důkazní návrh některé ze stran trestního řízení včetně obviněného. Zcela tedy souhlasil se závěry soudu prvního stupně, který přesvědčivě, úplně a logicky zdůvodnil, proč považuje provedení dalších důkazů za nadbytečné.
13. Námitka dovolatele, kterou zpochybnil posouzení subjektivní stránky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku, sice podle státního zástupce zčásti odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ten ji však nepovažoval za důvodnou. Zopakoval rozhodná skutková zjištění, zdůraznil i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a vyjádřil přesvědčení, že to vše jednoznačně svědčí o naplnění subjektivní stránky pokusu citovaného přečinu ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný měl dokonalý přehled o situaci v silničním provozu a o vozidlech, která se pohybují bezprostředně za ním. V inkriminovaný okamžik byl silniční provoz v místě spáchání žalovaných přečinů poměrně hustý, takže jakýkoli řidičský úkon spojený s intenzivním brzděním a zpomalením zvyšoval riziko nehody a případného vzniku újmy na životě či zdraví dalších účastníků silničního provozu. Za popsaných okolností tak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud před jiným vozidlem bezdůvodně, zcela neočekávaně a prudce zabrzdí, může tím ostatním účastníkům přinejmenším přivodit újmu na zdraví. V uvedených souvislostech odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1081/2011, uveřejněné pod č. 34/2012 Sb. rozh. tr. K tomu ještě dodal, že pokus trestného činu ublížení na zdraví je charakterizován nedostatkem následku (resp. účinku) v podobě újmy na zdraví a může být proto spáchán tehdy, pokud pachatel jednal v úmyslu přivodit jinému zmíněný následek, avšak k ublížení na zdraví nedošlo.
14. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 3. 2017). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
20. V tomto kontextu je zřejmé, že část uplatněných námitek se svým charakterem citovanému dovolacímu důvodu vymyká. Jde v prvé řadě o obviněným tvrzené porušení jeho práva na obhajobu nalézacím soudem. Pomine-li Nejvyšší soud, že uplatněná argumentace by byla podřaditelná spíše pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v žádném případě nemůže dovolateli přisvědčit v tom, že by byla důvodná. Ostatně s danou výhradou se vypořádal již odvolací soud, jenž ve svém rozhodnutí správně konstatoval, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu se zákonnými pravidly trestního procesu, konkrétně s §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., čímž právo obviněného na obhajobu ani žádné jiné jeho právo spadající pod soubor pravidel spravedlivého procesu narušit nemohl (srov. strany 2 a 3 odůvodnění napadeného usnesení). K tomu lze dodat (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že podle protokolu o hlavním líčení obviněný i jeho obhájce vzali termín (den i hodinu) odročeného hlavního líčení na vědomí. Pokud se k tomuto hlavnímu líčení bez omluvy nedostavili, šlo o pochybení vyloženě na jejich straně. Za popsaného stavu rozhodně nebylo povinností soudu telefonicky či jinak zjišťovat důvod jejich nepřítomnosti u odročeného hlavního líčení. Proto postupem soudu nemohlo dojít ani k porušení práva obviněného na obhajobu.
21. Další dovolací argument obviněného nepodřaditelný pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřoval do rozsahu dokazování a týkal se neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů. Šlo především o vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví zjišťování technických příčin nehod v silničním provozu, a dále o výslech svědkyně G. H. Ani v tomto ohledu ovšem Nejvyšší soud žádný zásah do ústavně zaručených práv dovolatele neshledal. Naopak je toho názoru, že skutkový stav věci byl ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. nepochybně prokázán zejména na základě svědeckých výpovědí MgA. M. Ch. (dále též jen „poškozený“) a J. K. Provedení navrhovaných důkazů proto nižší soudy oprávněně považovaly za nadbytečné, a proto s ústavním pořádkem neslučitelné pochybení v podobě opomenutí klíčového důkazu jim nelze vyčítat. V další pasáži tohoto usnesení pak Nejvyšší soud osvětlí, proč neprovedení znaleckého posudku z oboru dopravy neshledal potřebným, a to rovněž z hlediska právního posouzení skutku.
22. Zatímco u dosud zmíněných procesních, resp. skutkových výhrad nevznikla dovolacímu soudu povinnost věcně se jimi zabývat, otázka naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je problematikou právní, nepochybně zapadající do rámce obviněným zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto uvedenou námitku po věcné stránce posoudil, dospěl však k závěru, že není opodstatněná.
23. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést (to i proto, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů v tomto směru jsou málo přesvědčivá, resp. paušální), že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně (srov. §15 tr. zákoníku), nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí 19/1963 Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 tr. zákoníku.
24. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo . Při pokusu pachatel svým úmyslným jednáním již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedojde jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto pachatel je za něj trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
25. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí obou nižších soudů mohou obstát. Do úvah o formě zavinění je totiž nezbytné zahrnout trestné jednání dovolatele od samého počátku, tedy od okamžiku, kdy svůj „vybržďovací manévr“ zahájil. Soustředit se pouze na okamžik konečného střetu všech tří vozidel, jak zdůrazňoval dovolatel, by nebylo dostačující. Ze skutkových zjištění soudu prvého stupně plyne, že v úvodní fázi předmětného nehodového děje se obviněný na tříproudé komunikaci (v hustém provozu a za snížené viditelnosti) zařadil před vozidlo poškozeného a v rychlosti přibližně 80 km/h úmyslně, naprosto bezdůvodně a zcela neočekávaně prudce zabrzdil. Již tato konstelace sama o sobě svědčí pro reálnou možnost vzniku dopravní kolize, přičemž si v takové situaci lze snadno představit i závažné až fatální následky.
26. Sám dovolatel se k tomuto tématu vyjádřil ve svém podání následovně: „Obžalovaný by musel být duševně nemocný anebo sebevrah, pokud by se rozhodl, v úmyslu způsobit někomu zranění, v rychlosti 80 km/h schválně prudce zabrzdit, když nemohl v žádném případě spoléhat (nebylo prokázáno, že obžalovaný se s Ch. zná, resp. že zná jeho řidičské dovednosti) na to, že Ch. je řidič natolik zdatný, že do vozidla nenarazí mnohem silněji, než se skutečně stalo, a tedy že nezpůsobí závažná zranění či smrt naopak obžalovanému, a to i s ohledem na konkrétní dopravní situaci (hustý provoz na víceproudé komunikaci).“ S tímto jeho prohlášením lze v určitých aspektech souhlasit. Obviněný opravdu nemohl v žádném případě spoléhat na to , že poškozený MgA. M. Ch. zareaguje na jeho prudké brzdění adekvátně a včas. Stejně tak, vzhledem k nečekanosti jeho počínání, k jeho počáteční rychlosti i konkrétní dopravní situaci, není možné shledat ani žádnou jinou okolnost, pro kterou mohl (byť nepřiměřeně) spoléhat na to, že ke škodlivému následku v podobě dopravní nehody a z ní vyplývající možnosti vzniku újmy na zdraví účastníků kolize nedojde, a to již při prvním sešlápnutí brzdného pedálu. Už v daný okamžik proto musel být přinejmenším srozuměn s možným škodlivým následkem v podobě více či méně závažných zranění (a v krajním případě i smrti) jak na straně poškozených či dalších osob, tak koneckonců i u sebe samého. Otázku, zda je obviněný „duševně nemocný anebo sebevrah“, jak ji ve svém podání on sám formuloval, v tomto kontextu Nejvyšší soud nemusel řešit.
27. Zavinění dovolatele pak ještě více zvýrazňuje jeho následné jednání, kdy bezprostředně po původním „vybržďovacím manévru“ – který má pro otázku právního posouzení jeho jednání zásadní význam – zabrzdil podruhé až do úplného zastavení svého vozidla, na což už oba poškození nestihli zareagovat a došlo ke střetu vozidel. Je tedy nesporné, že obviněný na frekventované městské komunikaci úmyslně způsobil dopravní nehodu hned tří vozidel. Ačkoliv samotný náraz vozidel se již odehrál v jejich poměrně nízké rychlosti, možnost vzniku různých zranění (kvalifikovaných minimálně jako „ublížení na zdraví“) byla pořád reálná. Odhlédne-li Nejvyšší soud od faktu, že k újmě na zdraví rozličného druhu může dojít i při lehkých nárazech dvou či více vozidel, je nutno vzít v potaz také to, že dovolatel i v této fázi svého jednání stále vytvářel velmi nebezpečnou situaci v silničním provozu, kdy rozsah hrozícího škodlivého následku v podstatě závisel na řidičských schopnostech, momentální pozornosti a včasnosti reakce obou poškozených, případně i dalších řidičů poblíž jedoucích vozidel. Jedná se tedy o okolnosti na vůli obviněného zcela nezávislé, na které opět nemohl nijak spoléhat.
28. Lze proto zopakovat, že pro posouzení naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné pojmout konání dovolatele v celé jeho šíři, tedy od úplného počátku. Z tohoto důvodu proto nebylo natolik potřebné vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví zjišťování technických příčin nehod v silničním provozu, jak dovolatel požadoval, neboť ten by mohl konkrétnější poznatky přinést více méně k otázce vlastního střetu všech vozidel, nikoliv ovšem k prvému stadiu zmiňovaného trestného jednání, kdy ještě k dopravní kolizi shodou šťastných náhod nedošlo. Navíc v této úvodní fázi se dotčená vozidla pohybovala rychlostí 80 km/h a případná jejich srážka by bez jakýchkoliv pochybností znamenala vážné ohrožení zdraví i života všech zúčastněných (což musí být zřejmé i laikovi). Dostačujícím byl tudíž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Miroslava Ďatka, Ph. D., a výslech tohoto znalce u hlavního líčení, kde podrobně popsal, jaká zranění při nehodách tohoto druhu obvykle vznikají. S ohledem na to, že k žádnému zranění nedošlo, byly závěry tohoto znalce logicky jen teoretické, to však jejich výpovědní hodnotu nikterak nesnižuje.
29. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že dovolatel od okamžiku prvního prudkého brzdění až po závěrečný střet naplňoval subjektivní stránku pokusu úmyslného přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Od počátku ve vysoké rychlosti, ani během dopravní nehody v posléze již nízké rychlosti totiž nemohl počítat s žádnou okolností, která by případnému zranění poškozených, dalších osob zabránila. A právě neexistence uvedených okolností je dělícím kritériem mezi zaviněním nedbalostním (vědomou nedbalostí) a úmyslným [nepřímým úmyslem podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], k němuž posuzovaný přečin směřoval.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu