ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.460.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 460/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 4/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 4 T 4/2015, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 1. 9. 2013 v přesně nezjištěném okamžiku v době mezi 01.00 hod. a 02.00 hod. v S. v domě č. p. ... na K. n. v herně „7“, poté, co poškozený M. H., obtěžoval společnost, s níž popíjel, do poškozeného M. H. oběma rukama vrazil, následkem čehož poškozený upadl na zadek a poté na zem a v pádu se uhodil hlavou o stěnu tak, že utrpěl zlomeninu klenby spodiny lební, pohmoždění mozku, krvácení pod pavučnici, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a rozsáhlý plošný krevní výron v měkkých pokrývkách lebních a přes odbornou lékařskou pomoc poskytnutou v Krajské nemocnici Liberec dne 2. 9. 2013 na následky těchto poranění zemřel.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, po níž (správně mělo být „po niž“) nad ním vyslovil dohled. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Ústí nad Labem, pobočka pro Liberecký a Ústecký kraj, Mírové nám. 35/C, 400 50 Ústí nad Labem, adresa pro doručování T. G. Masaryka 167, 470 01 Česká Lípa, škodu ve výši 67 245 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené M. K., M. H., V. H., R. H., a P. V. H., s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 4/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Duchoně proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Na počátku svého podání dovolatel stručně zopakoval skutkový děj, tedy že strčil poškozeného, který byl silně podnapilý a jeho (obviněného) i jeho partnerku obtěžoval, přičemž skutkově nebyla vyloučena možnost, že je dokonce bezprostředně ohrozil fyzickým napadením. Na to prohlásil, že jeho jednání nenaplňuje znaky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména pro absenci zavinění. Úmysl ublížit na zdraví, a to ani v eventuální formě, neměl a ani v něm nejednal. Přesto byl uznán trestně odpovědným v podstatě za následek. Podle jeho názoru následek není v příčinné souvislosti s takovým jeho jednáním, které by naplňovalo skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví v souzené kvalifikaci. Jedná se o nehodu. Zjištěný skutkový stav sice nepopisuje, avšak ani jednoznačně nevyvrací jeho obhajobu, že strčil v okamžiku současně s pohybem poškozeného, odpovídajícím nápřahu k úderu. Jednal tedy v okamžiku, kdy nutná obrana je přípustná a ve všech zákonných mezích nutné obrany. Nemohl totiž situaci vyhodnotit tak, že útok ustal, nepoužil nepřiměřeného jednání nebo prostředků, vystoupil na ochranu zájmů chráněných trestní zákoníkem, které narušoval poškozený. Nad následkem vyjádřil lítost, podotkl však, že odpovědnost (jakkoliv tragicky událost dopadla) nese agresor, nikoliv obránce.
6. Dovolatel proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k tr. ř. zrušil tímto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. Zprvu se v teoretické rovině věnoval zákonnému rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (byť druhý z nich dovolatel vůbec neuplatnil). Neshledal žádné závažné procesní pochybení v předchozím průběhu trestního řízení, jako například extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Konstatoval tudíž, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů obou nižších soudů.
8. Poté se státní zástupce zaměřil na konkrétní námitky obviněného. Podle jeho názoru bylo bez pochyb zjištěno, že jednání obviněného bylo jedinou příčinou vzniku zranění poškozeného a jeho následné smrti v důsledku úrazového poškození mozku. Obviněný si byl vědom, že jeho soupeřem je výrazně starší muž, nacházející se v podnapilém stavu, ne zcela korigující svůj pohyb, a po strčení do něj musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozený se v důsledku jeho jednání může dostat do nekoordinovaného pádu v prostoru baru s možností vzniku zranění, což se i stalo. Státní zástupce zcela souhlasil s názorem odvolacího soudu, že obviněný měl být v souladu s podanou obžalobou spíše odsouzen pro zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kdy z hlediska nedbalostního zavinění mu bylo možné přičítat i odpovědnost za smrt poškozeného, od čehož soud nalézací ustoupil a z důvodu absence odvolání v neprospěch obviněného již nebylo možné právní kvalifikaci k tíži obviněného změnit.
9. Státní zástupce dále zdůraznil, že soudy se řádně vypořádaly i s argumentací dovolatele, který tvrdil, že poškozeného odstrčil od sebe za podmínek nutné obrany, neboť tento se chystal nápřahem ruky udeřit jeho partnerku, která seděla na baru vedle něj. Z provedeného dokazování je naopak tato část jeho obhajoby zcela vyvrácena, nikdo ze svědků na místě přítomných nepotvrdil, že by takto poškozený jednal, naopak všichni hovořili o tom, že ve vztahu k ostatním osobám, které byly na místě přítomny, byl toliko verbálně nepříjemný, když se pokoušel navazovat (zjevně pod vlivem alkoholu) konverzaci s lidmi, kteří o to nestáli. Za této situace nebyla reakce obviněného přiměřená situaci a zcela zjevně neodpovídala podmínkám nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. V jednání obviněného tak nebyla zjištěna žádná okolnost, která by vylučovala protiprávnost jeho činu.
10. V konečném důsledku tak státní zástupce navrhl podaný mimořádný opravný prostředek obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněný odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 4. 2017). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
15. K tomu je v prvé řadě nutno konstatovat, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro náležité objasnění všech klíčových okolností rozhodného skutkového děje. Vycházel především z výpovědí svědků K. S., L. K. a M. H., které ještě doplnil o závěry znaleckých posudků. Všechny tyto důkazy pečlivě hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a následně dospěl ke skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jinými slovy, nalézací soud postupoval zcela v souladu se základními zásadami trestního řízení, jež se týkají dokazování, a tudíž se nevychýlil ani z principů spravedlivého procesu. S jeho skutkovými zjištěními se plně identifikoval i soud odvolací. Jak bylo shora uvedeno, za takové situace je Nejvyšší soud v dovolacím řízení povinen z takto učiněných skutkových zjištění bez dalšího vycházet.
16. Touto optikou tedy Nejvyšší soud nahlížel na všechny námitky uplatněné obviněným v podaném dovolání. To znamená, že se věcně nezabýval argumentem, že jednal v nutné obraně. Takto formulovaná výhrada vybočila z rámce citovaného dovolacího důvodu, jelikož dovolatel zde vycházel z jeho vlastní verze skutkového děje, podle níž měl poškozený napřáhnout ruku k úderu, kterou však nalézací soud na základě provedeného dokazování zcela vyloučil. Nadto Nejvyšší soud v tomto směru nemá, co by jeho logickým závěrům vytkl (srov. str. 12 odůvodnění jeho rozsudku).
17. Námitky dovolatele o nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu a s tím související chybějící příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem lze již za relevantně uplatněné považovat, za opodstatněné ovšem nikoliv. Nejprve je potřeba opět poukázat na rozhodující moment skutkového děje, kdy není sporu o tom, že jedinou příčinou pádu poškozeného a z toho vzniklého smrtelného zranění bylo to, že obviněný do něho „oběma rukama vrazil“ (srov. skutkové zjištění ve výrokové části rozsudku). Je rovněž nepochybné, že toto vražení mělo povahu naprosto vědomého, tedy úmyslného jednání. Oba soudy pak v této souvislosti shodně (a správně) dospěly k závěru, že mladý (třicetiletý) obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že strčí-li do podstatně staršího a silně opilého muže, jenž navíc takový útok neočekává, je pravděpodobnost jeho pádu dosti vysoká a rozhodně si za takové situace lze představit i vznik újmy na zdraví v různých podobách. Proto Nejvyšší soud nemá v souladu se stanoviskem obou soudů nižších stupňů žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky základní skutkové podstaty §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V podrobnostech lze opět odkázat na obě napadená rozhodnutí (srov. strany 13 a 14 rozsudku soudu nalézacího a stranu 3 usnesení soudu odvolacího).
18. Nejinak tomu je i u naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. K tomu postačuje pouze nedbalost ve smyslu §16 tr. zákoníku. Ze všech okolností posuzovaného skutkového děje vyplývá, že dovolatel skutečně nechtěl poškozeného zranit a už vůbec ne mu způsobit těžkou újmu na zdraví či dokonce smrt. Na druhou stranu určitě není neznámou ani nepředvídatelnou skutečností, že při podobných pádech dochází i k závažným zraněním, ať již v podobě různých zlomenin anebo právě úrazů hlavy, do níž se padající udeří, a které v krajním případě mohou vést až ke smrti. Dvojnásobně to platí, upadne-li po fyzickém ataku (vražení) osoba pokročilejšího věku (poškozenému bylo v době činu 70 let), která navíc v důsledku požitého alkoholu své pohyby plně, resp. téměř vůbec nekoordinuje. I s touto alternativou proto musel obviněný počítat. Ten však naopak bez přiměřených důvodů spoléhal, že žádný takto závažný následek nezpůsobí. Lze se tudíž ztotožnit s nalézacím soudem, který dovodil naplnění shora uvedené kvalifikované skutkové podstaty i po stránce subjektivní – ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obdobná úvaha též ve vztahu k odst. 4 §146 tr. zákoníku, kterou naznačil odvolací soud i státní zástupce, by byla vzhledem k absenci dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, již výhradně teoretická. Každopádně postoj soudu prvního stupně lze označit za velice shovívavý, do jisté míry však i pochopitelný.
19. Závěrem proto může Nejvyšší soud shrnout, že ve výroku popsané jednání obviněného, včetně vzniklého škodlivého následku (alespoň v podobě těžké újmy na zdraví), je pokryto jeho zaviněním. A jelikož toto jednání bylo jedinou a výlučnou příčinou daného následku, nelze mít žádných pochyb ani o existenci příčinné souvislosti mezi nimi.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu