ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.605.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 605/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného Ing. J. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 10 To 502/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 31/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 3 T 31/2016, byl obviněný Ing. J. F. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
v době nejméně od 11. 01. 2015 do 30. 03. 2015 v místě svého trvalého bydliště v obci K., okr. N., i jinde mařil výkon rozhodnutí tím, že bez závažného důvodu nenastoupil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody do Věznice Praha – Ruzyně uloženého mu rozsudkem Okresního soudu Kladno sp. zn. 5 T 52/2013 ze dne 12. 12. 2013, který nabyl právní moci dne 23. 07. 2014, přestože mu dne 30. 09. 2014 byla doručena výzva Okresního soudu Kladno ze dne 17. 09. 2014 k nastoupení trestu nejpozději do 10. 10. 2014 a jeho žádost o odklad nástupu výkonu trestu ze dne 05. 10. 2014 byla usnesením Okresního soudu Kladno sp. zn. 5 T 52/2013 ze dne 23. 12. 2014 zamítnuta a toto rozhodnutí mu bylo doručeno dne 09. 01. 2015, přičemž do výkonu trestu odnětí svobody byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaného Okresním soudem Kladno ze dne 27. 02. 2015 dodán dne 31. 03. 2015.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a uložil mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 10 To 502/2016, podle §256 tr. ř. (tedy jako nedůvodné) zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Heleny Obeidové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , jelikož se domníval, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť byl přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv je podle zákona nepřípustné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jelikož byl názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , neboť usoudil, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a nakonec i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
5. Dovolání obviněného bylo vlastně složeno ze dvou podání. První z nich učinil prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Heleny Obeidové, v němž je však výslovně uvedeno, že nedílnou součástí obsahu dovolání je i vlastní vyjádření obviněného. Z tohoto důvodu (a s určitou mírou tolerance) Nejvyšší soud vzal také podání obviněného na zřetel, přestože ve své podstatě prostřednictvím obhájkyně učiněno nebylo. V jeho úvodu dovolatel požádal o odklad nástupu výkonu trestu do doby, než toto řádně podané dovolání bude Nejvyšším soudem posouzeno a o něm rozhodnuto.
6. Hlavní námitka uplatněná v dovolatelově podání se týkala neplatnosti výzvy k nástupu výkonu trestu, která byla v rozporu s §315 tr. ř. podepsána pouze vyšší soudní úřednicí, a nikoliv předsedou senátu. V tomto ohledu citoval znění §315 odst. 1 a 3 tr. ř., které pověřují předsedu senátu k úkonům vztahujícím se k výkonu rozhodnutí, a dále §321 odst. 1 tr. ř. upravující nařízení výkonu trestu, k němuž je oprávněn právě předseda senátu. Poté polemizoval s argumentací nižších soudů, které v této souvislosti poukazovaly na §12 zákona č. 121/2009 Sb., o vyšších soudních úřednících a o vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 121/2009 Sb.“). Toto ustanovení svým negativním výčtem v podstatě sice umožňuje, aby výkon trestu nařizoval vyšší soudní úředník, ovšem nestanoví-li zvláštní zákon jinak (tímto zvláštním zákonem je podle dovolatele právě trestní řád). Navíc podle §468 tohoto kodexu může ministr spravedlnosti (nikoliv předseda soudu) stanovit, které jednoduché úkony svěřené předsedovi senátu může vykonávat jiný pracovník soudu. Avšak rozhodnutí o výkonu rozhodnutí mezi jednoduché úkony rozhodně nepatří, neboť teprve jeho vydáním nastávají sankční účinky trestu. Potenciální rozhodnutí předsedy soudu o tom, že výkon trestu bude nařizovat vyšší soudní úředník, nemůže být ani platné ani závazné.
7. Dovolatel tvrdil, že právě z těchto důvodů vrátil neplatnou výzvu a upozornil na nesprávnost soudního postupu. Vlastnímu nástupu výkonu trestu se nijak nevyhýbal, trval však na vydání příslušného rozhodnutí oprávněnou osobou, tedy předsedou senátu. Tímto se ani teoreticky nemohl dopustit trestného činu, neboť zde zcela absentuje složka úmyslného zavinění. Podle jeho názoru byl rovněž porušen §13 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin vždy také čin protiprávní. Jeho upozornění na nesprávné rozhodnutí byl naopak čin záslužný, nikoliv protiprávní. K tomu dodal, že za projevený a právem podložený právní názor nelze nikoho trestat, stejně jako nelze požadovat slepou poslušnost každého rozhodnutí jenom proto, že jej vydal soud. Naproti tomu existuje obecná a zákonná povinnost postavit se zjevně nezákonnému rozkazu (pokynu) a tento nevykonat, není-li pochybnosti o tom, že je zjevně v rozporu se zákonem. Proto je trestní stíhání za takový skutek nepřípustné. V závěru této pasáže si stěžoval na postup soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Jitky Hauptmanové, která otálela s vydáním zatykače pět měsíců. Ona sama tedy mařila výkon soudního rozhodnutí. Všemi doposud uvedenými námitkami tak měly být naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.
8. Následně se dovolatel zaměřil na vady, v nichž spatřoval naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), k) a opět též l) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že v této trestní věci rozhodovali podjatí soudci, a to v prvé řadě celý senát 10 To Krajského soudu v Praze. Následně ve svém vlastním podání upřesnil konkrétní skutečnosti, které měly pro zaujatost členů tohoto senátu vůči jeho osobě svědčit. Soudkyně JUDr. Helena Rudá je příbuznou soudce JUDr. Alexandra Rudého, který byl opakovaně z kauz, v nichž (dovolatel) figuroval, vylučován, soudkyně JUDr. Jitka Sochorová jej v jiné věci bezdůvodně držela dva a půl měsíce ve vazbě, a soudce Mgr. Roman Lada byl předsedou Okresního soudu v Kladně, kde se celé nesmyslné řízení se zrušeným rozsudkem a nesmyslnou vazbou odehrávalo. V neposlední řadě ale měli být podjatí také soudci Vrchního soudu v Praze. Ačkoliv námitku v tomto ohledu vznesl, nikdo se jí nezabýval, což v uvedené záležitosti vyvolává důvodné pochybnosti. Případný výrok o (ne)podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze tedy v řízení chybí.
9. V řízení před oběma soudy nižších instancí shledával dovolatel řadu – z jeho pohledu – závažných procesních pochybení. Dodnes prý nebylo zahájeno jeho trestní stíhání, neboť mu nebylo platně sděleno obvinění. Tuto vadu nenapravila policie, státní zástupce ani soud. Celé řízení je poznamenáno naprostou neprofesionalitou všech dosud zainteresovaných osob, kdy logickým důsledkem mělo být zastavení trestního stíhání pro zmatečnost řízení. Dále mu bylo násilím zabráněno účastnit se vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv má ze zákona právo hlavního líčení se účastnit, a to všech jeho částí. V důsledku toho se na místě nedozvěděl závěrečný verdikt a nemohl podat na místě odvolání. Výrazné chyby se měly odehrát i při řízení u odvolacího soudu, kromě zmíněné podjatosti všech tří soudců byl i průběh řízení zmatečný.
10. Závěrem svého vlastního vyjádření dovolatel namítl i zjevnou nespravedlnost a úchylku od ustálené soudní praxe, když byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za skutek, který byl v době předchozího výkonu trestu již znám, navíc zde byla těsná spojitost se samotným předchozím výkonem trestu. Takové skutky se obvykle řeší po dobu výkonu tohoto trestu. Zdůraznil, že je naprostým excesem, aby byl propuštěn z výkonu nepodmíněného trestu, dva roky žil spořádaným životem a najednou si orgány činné v trestním řízení vzpomněly, že ho chtějí ještě potrestat za něco, co dobře věděly již před jeho propuštěním. Takový postup nese nepopíratelné prvky sadismu, a nikoliv výkonu spravedlnosti. Nadto již předchozí výkon trestu byl jedním velkým excesem ze strany státních orgánů, což nepokrytě přiznal i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1486/2015.
11. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 10 To 502/2016, a zprostil jej obžaloby, nebo aby věc přikázal jinému senátu tohoto soudu k novému projednání a rozhodnutí, resp. aby stanovil, že soudci JUDr. Helena Rudá, JUDr. Jitka Sochorová a Mgr. Roman Lada jsou z rozhodování této věci vyloučeni.
12. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zabýval se však výhradně podáním obviněného učiněným prostřednictvím jeho obhájkyně, nikoliv jeho vlastním vyjádřením, které podle jeho názoru náležitosti dovolání nesplňuje.
13. Námitky dovolatele v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepovažoval státní zástupce za opodstatněné. Po obvyklém obecném úvodu, kdy neshledal žádné pochybení soudů při zjišťování relevantního skutkového děje, uvedl, že posuzované jednání zcela naplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť obviněný bez závažného důvodu nenastoupil v uvedeném období výkon trestu odnětí svobody z pravomocného rozsudku z předchozí trestní věci, přestože mu byla doručena výzva soudu k nástupu výkonu trestu a následně byla i zamítnuta jeho žádost o odklad výkonu trestu. S jeho argumentací, že výzva k nástupu výkonu trestu podle §321 odst. 1 tr. ř. byla vyhotovena nepříslušnou soudní osobou, a proto nebyl povinen se jí řídit, se neztotožnil. Zákon č. 121/2008 Sb. v ustanovení §12 stanoví, že vyšší soudní úředník může v trestním řízení konat veškeré úkony trestního řízení, kromě těch, které jsou mu negativním výčtem zapovězeny. Působnost vyšších soudních úředníků je tedy konkrétně v trestním řízení stanovena velmi široce a je tak zcela v souladu s účelem zřízení těchto úředních osob na obecných soudech. Lze říci, že v trestním řízení vykonávají vyšší soudní úředníci na základě rozvrhu práce konkrétního soudu všechny úkony, s výjimkou právě těch, které jsou uvedeny v negativním výčtu §12 tohoto zákona.
14. Odvolává-li se dovolatel zvláštního zákona, v tomto případě trestního řádu, je třeba říci, že tento v zásadě upravuje postavení vyšších soudních úředníků toliko v ustanovení §27a, kde je výslovně uvedeno, že jednoduchá rozhodnutí v trestním řízení, s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu, zpravidla vydává a vykonává a poté provádí vyšší soudní úředník. Totéž zákonné ustanovení dále odkazuje na konkrétní zákonný předpis, který je právě zákon č. 121/2008 Sb. V dalších ustanoveních trestního řádu již úprava působnosti vyšších soudních úředníků u konkrétních rozhodnutí a opatření není nijak provedena; výklad obviněného, který uvádí v podaném dovolání, by vedl k absurdnímu závěru, že vyšší soudní úředníci fakticky žádné rozhodnutí v trestním řízení nevyhotovují svým jménem. Státní zástupce proto uzavřel, že konkrétní výzvu obviněnému k nástupu do výkonu trestu byl zákonem zmocněn vydat vyšší soudní úředník. Obviněnému byla tato výzva řádně doručena, obviněný ji následně odmítl respektovat, což soudu i sdělil, a nejsou tedy ani pochybnosti o subjektivní stránce v jeho jednání. Jen na okraj státní zástupce dodal, že obviněný ve svém prezentovaném právním názoru není konzistentní, neboť ze spisového materiálu v této trestní věci plyne, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 3. 2017, č. j. 3 T 31/2016-340, mu byl podle §323 odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody do 28. 5. 2017, když toto rozhodnutí vydala rovněž na základě stejného zákonného zmocnění vyšší soudní úřednice, a obviněný přitom toto rozhodnutí nijak nenapadal.
15. Výhrady, v nichž dovolatel spatřoval naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) a k) tr. ř., označil státní zástupce také za zjevně neopodstatněné. V podrobnostech uvedl, že obviněný sice v průběhu trestního řízení vznášel opakovaně námitky podjatosti vůči v zásadě všem osobám ve věci činným, nicméně o všech bylo pravomocně rozhodnuto do dne rozhodnutí odvolacího soudu a všechny byly vyhodnoceny jako zcela nedůvodné. Zdůraznil, že obviněný ostatně ani v podaném mimořádném opravném prostředku neuvedl, v čem má spočívat podjatost soudců ve věci činných (na tomto místě je vhodné znovu připomenout, že státní zástupce se vyjadřoval jen k dovolání obviněného učiněnému prostřednictvím jeho obhájkyně, aniž by vzal v potaz jeho samostatně učiněné podání). K tomu dodal, že obviněný vznesl námitku podjatosti všech tří členů senátu 10 To Krajského soudu v Praze, o které bylo tímto soudem dne 25. 11. 2016 řádně rozhodnuto tak, že soudci tohoto senátu nejsou vyloučeni z projednávání této trestní věci. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí pak rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2017, sp. zn. 12 To 126/2016, jímž podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
16. Namítal-li obviněný, že vznášel i námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, pak státní zástupce (ve shodě s odůvodněním usnesení Krajského soudu v Praze) poznamenal, že ve skutečnosti obviněný nevznesl námitku vůči konkrétním členům senátu Vrchního soudu v Praze, natož specifikovanou námitku, ale vznesl jakousi preventivní námitku vůči neurčitým osobám činným na Vrchním soudu v Praze; o údajné námitce podjatosti tak Vrchní soud v Praze ani nerozhodoval, neboť neměl o čem. Státní zástupce tedy shrnul, že obviněný neuvedl žádné důvody ve smyslu §30 tr. ř. svědčící o podjatosti konkrétních osob ve věci činných, a ve věci nerozhodoval vyloučený orgán. Námitka absentujícího výroku pak je zcela absurdní, v rozhodnutí odvolacího soudu nechybí žádný zákonem požadovaný výrok, ani tento výrok není neúplný. Proto Krajský soud v Praze jako soud odvolací nemohl pojmout do svého rozhodnutí výrok týkající se údajné námitky podjatosti soudců jiného soudu, když výše bylo vysvětleno, že tato námitka ve skutečnosti ani nebyla učiněna.
17. K tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce stručně konstatoval, že jde o dovolací důvod, který dopadá na případy nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11, respektive §11a tr. ř. Uváděl-li obviněný, že jeho jednání nenese znaky trestného činu ve smyslu protiprávnosti, spadá tato argumentace maximálně pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ke kterému se vyjádřil výše.
18. V konečném důsledku tak státní zástupce navrhl podaný mimořádný opravný prostředek obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněný odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. S žádostí obviněného o odklad výkonu trestu se neztotožnil, neboť k ní nejsou žádné důvody, a navíc, jak je zřejmé, byl odklad výkonu trestu na dobu 3 měsíců již obviněnému povolen rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce.
19. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 22. 5. 2017). Její případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
22. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Je třeba zdůraznit, že první z právě citovaných alternativ se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy výhradně o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců §253 tr. ř., resp. stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. Smyslem prvé varianty tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno. Pokud naopak soud druhého stupně k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně přistoupí (podle §254 tr. ř. nebo §147 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit toliko v jeho druhé variantě, tedy ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů.
23. Z obsahu obou podání obviněného vyplývá, že zvolil obě varianty právě citovaného dovolacího důvodu. Je však nutno zdůraznit, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu řádného opravného prostředku podaného obviněným podle §254 odst. 1 tr. ř. z hlediska vytýkaných vad přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. To ve svém důsledku znamená, že prvou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebylo možno v posuzovaném případě využít. Nadto dovolatel pouze citoval znění příslušné části této právní normy, aniž by jakkoliv odůvodnil, jaká konkrétní pochybení soudu druhého stupně v této souvislosti shledává. Z těchto důvodů Nejvyšší soud žádnou další pozornost danému v podstatě jen „prohlášení obviněného“ nevěnoval. Naopak zákonné podmínky pro uplatnění shora popsané druhé alternativy dány byly, čehož také dovolatel (tentokrát již relevantně) využil.
24. Ve spojení s předchozím dovolacím důvodem zvolil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , který je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán . Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Vyloučeným orgánem ve smyslu tohoto ustanovení může být pouze soudce (samosoudce, člen nebo předseda senátu), který rozhodl ve věci samé (tj. vydal rozhodnutí, které obviněný prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu napadá) a který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
25. Jak již bylo uvedeno, dovolatel konkrétně brojil proti podjatosti jak členů odvolacího senátu 10 To činného u Krajského soudu v Praze, tak soudců Vrchního soudu v Praze. S uvedenou námitkou se však dostatečně vypořádal již odvolací soud (srov. stranu 5 jeho usnesení) a přiléhavě se k tomuto tématu vyjádřil i státní zástupce. Nejvyšší soud se s jejich věcně správným postojem plně ztotožnil. Proto lze jen ve stručnosti zopakovat, že obviněný již zmiňované námitky podjatosti vznesl, Krajský soud v Praze a následně Vrchní soud v Praze se jimi řádně zabývaly a pravomocně o nich rozhodly. Ve vztahu k členům senátu odvolacího soudu 10 To rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 10 To 502/2016-286, tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. soudci zmiňovaného senátu JUDr. Jitka Sochorová, JUDr. Helena Rudá a Mgr. Roman Lada nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněnému. Přitom v odůvodnění tohoto usnesení (na str. 5 až 7) podrobně (a bezchybně) vysvětlil, proč nebyly splněny podmínky §30 tr. ř. nezbytné k rozhodnutí o vyloučení některého ze jmenovaných soudců. Stížnost obviněného pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2017, sp. zn. 12 To 126/2016, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl, přičemž svůj postoj také vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, a rovněž vysvětlil i to, proč nevěnoval pozornost námitce podjatosti blíže neurčených soudců jejich soudu. Nejvyšší soud neshledal v uvedeném postupu žádné pochybení, a proto postačuje v podrobnostech (z hlediska procesní ekonomie) na všechna zde zmíněná (zákonná a věcně správná) rozhodnutí i vyjádření státního zástupce pouze odkázat.
26. V souvislosti s problematikou vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze uplatnil obviněný také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . V jeho rámci lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona měla být ve výrokové části zahrnuta.
27. Dovolatel využil prvé alternativy tohoto zákonného ustanovení, když trval na tom, že v řízení chybí výrok o případné podjatosti soudců Vrchního soudu. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze napadat pouze chybějící výrok v napadených rozhodnutích soudů nižších instancí ve věci samé , a nikoliv tedy absenci jiných, ve své podstatě vedlejších rozhodnutí procesního charakteru činěných v průběhu celého trestního řízení, mezi které patří též rozhodnutí o případné podjatosti soudců. To ve svém důsledku znamená, že takto vznesená námitka do kontextu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vůbec nezapadá. Nadto obviněný pouze plošně označil všechny soudce daného soudu za podjaté, aniž by jednotlivé soudce konkrétně označil a uvedl, v jakých skutečnostech jejich podjatost spatřuje. Proto odvolací soud i státní zástupce relevantně poznamenali, že v takovémto případě ani nebylo o čem rozhodovat. Jejich stanovisko – které zaujal také dovolací soud v tomto dovolacím řízení – má oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 173/96, publikovaného pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr., podle kterého z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob . + obdobného charakteru je i námitka, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání …
28. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v argumentaci, že důvodem nenastoupení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody – a tím pádem i naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku – byla neplatná výzva k nástupu výkonu trestu, kterou spatřoval ve skutečnosti, že nebyla vydána předsedou senátu, ale pouze vyšší soudní úřednicí. Již od prvopočátku trestního řízení proti němu vedeného nesouhlasil s výkladem znění §12 zákona č. 121/2008 Sb., podle kterého vyšší soudní úředník v trestním řízení může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně , a to s výjimkou činností uvedených pod písmeny a) až f) tohoto ustanovení. Pokud soudy v této souvislosti zdůrazňovaly, že vydání výzvy k nástupu výkonu trestu není v negativním výčtu písmen a) až f) citovaného ustanovení uvedeno, z čehož vyvodily, že vydání této výzvy není vyššímu soudnímu úředníkovi zákonem zapovězeno, dovolatel naopak opakovaně poukazoval na formulaci „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“, přičemž za tento zvláštní zákon považoval samotný trestní řád, jenž ve svém §321 odst. 1 svěřuje zmiňovanou pravomoc předsedovi senátu.
30. S právě nastíněným právním názorem obviněného se neztotožnil ani jeden z nižších soudů, ani státní zástupce, a neztotožňuje se s ním ani Nejvyšší soud. Je sice pravdou, že výše uvedené ustanovení trestního řádu hovoří o tom, že předseda senátu … vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil . Ovšem v trestním řádu je též ustanovení §27a , na jehož základě jednoduchá rozhodnutí, s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu, zpravidla vydává a vykonává a administrativní úkony s tím spojené provádí vyšší soudní úředník; zvláštní zákon stanoví jeho působnost a určí, které úkony může vyšší soudní úředník provést samostatně a kdy postupuje z pověření soudce . Z citovaného plyne, že trestní řád nejenže výslovně nezakazuje, ale dokonce předpokládá, že výzvu k nástupu výkonu trestu vyhotovil vyšší soudní úředník. Ohledně jejich pravomoci pak přímo odkazuje na zvláštní zákon , kterým je právě zákon č. 121/2008 Sb., pochopitelně včetně jeho ustanovení §4 a §12, která soudy v napadených rozhodnutích přiléhavě citovaly. Soudy nižších instancí tedy aplikací uvedené normy nijak nepochybily, když sám trestní řád její užití v tomto směru předpokládá a jako „zvláštní zákon stanovící jinak“ by jej bylo možno chápat pouze v případě, že by uvedenou pravomoc vyšším soudním úředníkům explicitně zapovídal. Tento kodex navíc, jak případně uvedl i státní zástupce, nijak více působnost vyšších soudních úředníků neupravuje, a pokud by se tedy na jejich činnost nahlíželo optikou dovolatele, nebyli by k žádným úkonům v trestním řízení vůbec oprávněni, takže zákon č. 121/2008 Sb. by byl ve své podstatě ve vztahu k činnosti soudů v trestním řízení nepoužitelný. To jistě zákonodárce nepředpokládal, o čemž svědčí právě §27a tr. ř.
31. Pro větší přesvědčivost rozhodnutí lze odkázat i na Důvodovou zprávu k zákonu č. 121/2008 Sb ., podle které „Přijetím této právní úpravy dochází k výraznému rozšíření možností přenést ze soudců a státních zástupců na vyšší soudní úředníky v daleko větším rozsahu i vlastní rozhodovací působnost . Působnost vyšších soudních úředníků je pak až na výjimku v §11 vymezena negativně s cílem vytvořit předpoklady pro možnost maximálního odbřemenění soudců a umožnit značnou variabilitu organizace práce na soudech“. I tímto dokumentem lze tedy podpořit správnost závěrů obou soudů nižších stupňů v posuzovaném případě. Z uvedeného navíc plyne, že zákon č. 121/2008 Sb. má sloužit v podstatě jako doplněk trestního řádu, tj. zvláštní zákon k němu , a to s cílem zefektivnit postup soudů v trestním (ale i civilním) řízení. Oba zmíněné právní předpisy (zákony) jsou stejné právní síly, proto by se dalo v teoretické rovině uplatnit jednak pravidlo lex specialis derogat generali , jednak pravidlo lex posterior derogat priori , neboť zákon č. 121/2008 Sb. byl přijat později než trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.).
32. Oba soudy nižších instancí tedy postupovaly v dané trestní věci správně, v souladu s platnými zákony, když dospěly k závěru, že vyšší soudní úřednice byla kompetentní k vyhotovení výzvy obviněnému k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, a obviněný byl povinen tuto výzvu, jež mu byla i řádně doručena, respektovat. To, že tak záměrně neučinil, znamená, že naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Jakožto vysokoškolsky vzdělaná osoba, která je navíc pravidelným účastníkem soudních řízení všeho druhu, musel velice dobře vědět, že je povinen podrobit se soudnímu rozhodnutí, tj. rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to i v případě, že se mu nelíbí, resp. s ním nesouhlasí. Pokud však, i přes (platnou) výzvu a též následné zamítnutí jeho žádosti o odklad výkonu trestu, odmítl uložený trest nastoupit, musel si být plně vědom také možných konsekvencí takového jednání, o nichž byl ostatně řádně poučen.
33. Dovolatel zvolil jako poslední dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , jenž je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Tak je tomu pouze tehdy, existuje-li ve věci některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. a §11a odst. 1, 2 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li zahájeno, musí být zastaveno. Výčet zde uvedených důvodů je taxativní , tzn. že jej nelze nijak rozšiřovat a přidávat k nim další důvody. Jakékoliv jiné vady (byť se týkají průběhu trestního stíhání) proto nezakládají tento dovolací důvod.
34. Již výše bylo uvedeno, že dovolatel zdůvodnil užití tohoto dovolacího důvodu tím, že jeho skutek nebyl protiprávním činem ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž činem záslužným , jímž soudy upozornil na jejich nesprávné rozhodnutí. O tzv. záslužných činech však není ani v §11 odst. 1, 2, 5 tr. ř., ale ani v §11a odst. 1, 2 tr. ř. jakákoliv zmínka, a proto je bez dalšího zřejmé, že citovaný dovolací důvod takto formulovanou námitkou naplněn být nemohl. Nad rámec uvedeného by bylo možno ještě doplnit, že argumentace tohoto druhu by mohla být podřaditelná spíše pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v posuzovaném případě by musela být hodnocena – stejně jako ostatní dovolací námitky – jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud již v předchozí pasáži odůvodnění tohoto usnesení vysvětlil, proč je na jednání obviněného třeba nahlížet jako na jednání protiprávní, ba dokonce i trestné, a nikoli tedy záslužné, za jaké je chce on sám ve svém mimořádném opravném prostředku považovat.
35. V podání, jež dovolatel sepsal sám, ještě namítal celou řadu procesních pochybení soudů nižších instancí, od neplatně zahájeného trestního stíhání, až po zmatečné řízení před nalézacím i odvolacím soudem. Většinu z těchto údajných pochybení ovšem nelze podřadit pod žádný z „procesních“ dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až e) tr. ř. Nadto oba nižší soudy věnovaly zmíněným výhradám dostatečnou pozornost a obstojně se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádné nedostatky, které by měly za následek porušení některých ústavně garantovaných práv a svobod obviněného, tudíž mu ani nevyvstala povinnost věcně se danými výhradami zabývat. V podrobnostech postačuje odkázat na obě napadená rozhodnutí (srov. stranu 3 rozsudku nalézacího soudu a strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu).
36. Jen se značnou mírou tolerance se Nejvyšší soud podrobněji zaměřil na námitku obviněného, že mu bylo násilím zabráněno účastnit se vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně. Taková námitka by totiž byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , dopadající na případy, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Ani taková situace ovšem v posuzované trestní věci nenastala. Ve skutečnosti obviněný, který se průběhu hlavního líčení účastnil, byl z důvodu svého neuctivého a pohrdavého chování k soudu, které vyvrcholilo tím, že odmítl při vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně povstat, z jednací síně po předchozí výstraze vykázán. To vše ale proběhlo v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením §204 odst. 1, 2 tr. ř., takže nelze dospět k závěru, že došlo k „porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání“. Podrobněji se touto problematikou zabýval odvolací soud, přičemž z hlediska procesní ekonomie je opět vhodné na str. 4 odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat a obviněnému pouze připomenout, že výzva předsedy senátu všem přítomným v jednací síni, aby před vyhlášením rozsudku povstali, se opírá o ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších změn a doplňků.
37. V samém závěru svého „vlastnoručně“ sepsaného podání se dovolatel pohoršoval nad „zjevnou nespravedlností a úchylkou od ustálené soudní praxe“, když byl v dané trestní věci odsouzen až s poměrně dlouhým časovým odstupem po vykonání předmětného nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to opět k dalšímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Takto formulovaná výhrada nespravedlivě uloženého, případně nepřiměřeně přísného trestu je ovšem z hlediska dovolacího řízení zcela irelevantní, neboť (stejně jako většina dříve zmíněných procesních námitek) nespadá pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř.
38. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice vytýkat určitá pochybení týkající se ukládání trestu (např. pokud soud nesprávně zhodnotí hmotněprávní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu), nespravedlivost, resp. nepřiměřenost uloženého trestu ale nikoliv, neboť druh a výše trestu (je-li uložen v rámci trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku) není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu. Stejně tak nelze případně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten se vztahuje výhradně na případy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . Taková situace ovšem v posuzovaném případě nenastala, jelikož §337 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje potrestat pachatele tohoto přečinu trestem odnětí svobody (podmíněným i nepodmíněným) až na dvě léta. Zákonný rámec předmětného ustanovení tedy soud prvního stupně dodržel, takže Nejvyššímu soudu nemohlo vzniknout oprávnění do takto uloženého trestu jakkoliv zasahovat. Tak by tomu bylo dokonce i v případě, kdyby nalézací soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
39. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
40. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v úvodu jím sepsaného podání požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrh v tomto směru však může učinit (srov. §265h odst. 3 tr. ř.) pouze předseda senátu soudu prvního stupně a jen o takovém návrhu je Nejvyšší soud povinen ve stanovené lhůtě rozhodnout. Z těchto důvodů lze na žádost obviněného nahlížet jen jako na podnět, o němž Nejvyšší soud nemá povinnost rozhodovat. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob meritorního rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu