ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.643.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 643/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný Š. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 532/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 185/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 1 T 185/2015, byl obviněný Š. T. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 12. 10. 2015 v době od 13.00 hodin do 14.00 hodin v Ú. n. L., ul. T., na křižovatce s ulicí N. N. přistoupil k poškozenému A. D., pěstí ho udeřil do hlavy, na zemi ho kopal do různých částí těla a křičel na něj, aby mu dal svoje věci – teplákovou soupravu a boty, poté poškozenému svlékal kalhoty od sportovní soupravy zn. ADIDAS, přičemž bundu mu dal poškozený ze strachu sám, tímto poškozenému způsobil škodu ve výši 3 044 Kč, dále mu sundal z nohou jeden pár sportovní obuvi zn. REEBOK Dmx-max v hodnotě 1 750 Kč a z místa odešel, poškozenému způsobil celkovou škodu ve výši 4 794 Kč, tržnou ranku na pravé straně čela o délce cca 1,5 cm a otok levé tváře bez lékařského ošetření a následného omezení v obvyklém způsobu života.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 1 T 184/2015-150, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2015, mu uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří (3) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Nakonec soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 1 T 184/2015-150, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dalším výrokem rozsudku soud podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem pro jednání tam specifikované, v němž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán.
3. Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 532/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Šárky Harantové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V odůvodnění svého dovolání obviněný nejprve předeslal, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav a tento nesprávně zhodnotil jako loupež, ačkoliv nejsou naplněny všechny znaky, které daná skutková podstata vyžaduje. Následně se již konkrétně vymezil proti hlavním důkazům, na jejichž základě byl uznán vinným. Nesouhlasil zejména s čtením protokolu o výpovědi svědka P. K. v hlavním líčení, poté co jmenovaný svědek odmítl k věci vypovídat. Uvedl, že tato listina byla čtena, aniž by k tomu byl dán souhlas. Podmínky pro její přečtení i přes nesouhlas z důvodu §211 odst. 2 tr. ř. a násl. pak, podle jeho názoru, nebyly dány, a proto označil tuto výpověď za procesně nepoužitelnou. Nadto, zmiňovanému výslechu nebyla přítomna obhájkyně obviněného. V případě její účasti by zde byla možnost, že by svědek, pokud by byl řádně poučen a věděl, že smí odepřít svou výpověď i před policejním orgánem, nevypovídal. Dále dovolatel připomněl i výpověď poškozeného A. D., který se v hlavním líčení diametrálně odklonil od skutečností tvrzených v přípravném řízení, přičemž zdůraznil, že poškozený se v rozhodné době oddával konzumaci drog a při své výpovědi v přípravném řízení trpěl abstinenčními příznaky.
6. Obviněný ve svém podání též namítl, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Předvolání k veřejnému zasedání mu nebylo fakticky doručeno, tudíž se nemohl dostavit a k projednávanému odvolání se vyjádřit. Fikcí mu bylo vykázáno doručení necelý měsíc po skončení výkonu jiného trestu a jeho propuštění na svobodu.
7. Nakonec dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek, jenž mu je kladen za vinu. Nepopřel přitom, že mezi ním a poškozeným došlo k potyčce, při níž poškozeného udeřil. Odmítl však, že by násilím odňal poškozenému oblečení a obuv a tím naplnil nezbytné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže. Neztotožnil se se závěrem soudu, že „rozdání si to na férovku“, tj. fyzická potyčka, na základě které se poškozený rozhodl splnit svůj dluh vůči obviněnému vydáním oblečení, které měl na sobě, bylo kvalifikováno jako loupež. Úmysl zmocnit se cizí věci mu proto nebyl dostatečně prokázán.
8. S ohledem na výše uvedené dovolatel (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání.
9. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně u něho činná sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
13. Z výše uvedeného je patrné, že obviněný se obsahem své dovolací argumentace ze zákonného rámce tohoto dovolacího důvodu vymkl. Bez výjimky totiž uplatnil námitky, které se týkaly buď témat skutkových (kdy napadal konečná skutková zjištění nižších soudů či způsob, jakým tyto hodnotily provedené důkazy) anebo procesních (kdy nesouhlasil s procesní použitelností jednoho z klíčových důkazů, ani s konáním odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti), a teprve na základě jím požadovaného jiného zhodnocení daných otázek v dovolacím řízení se domáhal i jiného právního posouzení skutku. Shora však bylo podrobně uvedeno, proč není takto nastíněný postup v zásadě přípustný. Nejvyšší soud dále neshledal ani žádné porušení základních, ústavně zaručených, pravidel spravedlivého procesu, kterých by se soudy v předchozích fázích trestního řízení v neprospěch obviněného dopustily. Přitom jedině tato skutečnost by jej opravňovala mimořádně se zabývat právě i otázkami skutkového a procesního charakteru.
14. V posuzovaném případě tedy tato výjimečná situace nenastala. Naopak k hodnocení provedených důkazů přistoupil okresní soud zcela standardně, v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Správně vyšel z výpovědi poškozeného A. D. učiněné v přípravném řízení, neboť ta je podporována dalšími provedenými důkazy, naproti tomu jeho následná výpověď u hlavního líčení je vnitřně rozporná, do značné míry nelogická, evidentně vedená snahou obviněnému pomoci. Soudu prvého stupně také nic nebránilo přečíst protokol o výslechu svědka P. K. z přípravného řízení, poté co ten odmítl u hlavního líčení vypovídat. Zákonem stanovené podmínky – §211 odst. 4 tr. ř. – pro přečtení protokolu o jeho výpovědi byly splněny, neboť jmenovaný svědek byl o svém právu odepřít výpověď podle §100 tr. ř. před zmíněným výslechem v přípravném řízení řádně poučen (srov. č. l. 30 spisu). Rovněž obviněnému i jeho obhájkyni byla dána možnost výslechu se účastnit (srov. č. l. 31 spisu, tuto skutečnost ostatně obhájkyně obviněného nikdy nerozporovala). Souhlas obviněného se čtením protokolu o výpovědi svědka u hlavního líčení podle §211 odst. 4 tr. ř. se nevyžaduje. Z právě popsaných (procesně použitelných) důkazů pak nalézací soud dospěl k odpovídajícím skutkovým závěrům, o nichž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). S nimi se ztotožnil soud odvolací a stejně i dovolací, který je jimi vázán a není oprávněn jakkoliv do nich zasahovat.
15. Lze proto konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl žádnou z obviněným uplatněných výhrad naplněn. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že námitka projednání věci a rozhodnutí odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného zapadá do kontextu jiného dovolacího důvodu, byť jej dovolatel explicitně pod paragrafové znění nepodřadil. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze totiž dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Z této zákonné formulace je ovšem zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
16. Nejvyšší soud (s určitou mírou tolerance) shora zmíněnou námitku věcně posoudil, opodstatněnou ji ale neshledal. Naopak hodnotil jako správný postup odvolacího soudu. Ten ve svém usnesení poukázal na §202 odst. 2 tr. ř., jenž upravuje podmínky pro konání hlavního líčení – a ve spojení s §238 tr. ř. též veřejného zasedání – v nepřítomnosti obžalovaného. Zdůraznil, že všechny požadavky v tomto zákonném ustanovení uvedené byly splněny, přičemž vyzdvihl skutečnost, že dovolatel byl o konání veřejného zasedání v souladu s §233 odst. 1 tr. ř. vyrozuměn. Toto jinak správné konstatování je vhodné ještě doplnit, že dané vyrozumění zasílal odvolací soud obviněnému na adresu, kterou on sám za tímto účelem (po jeho návratu z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody) jako adresu pro doručování uvedl. Soud tedy plně respektoval požadavky §63 odst. 2 tr. ř. a §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. Jelikož však dovolatel písemnost, resp. ani jedno ze dvou soudem zasílaných vyrozumění , osobně nepřevzal, byla tato na základě ustanovení §64 odst. 2, 3 písm. c) tr. ř. uložena u provozovatele poštovních služeb. U druhé zásilky v pořadí se tak stalo dne 12. 12. 2016. Od tohoto dne počala běžet 10 denní lhůta, během níž měl adresát možnost uloženou písemnost vyzvednout. Ten tak ovšem neučinil, a proto podle §64 odst. 4 tr. ř. nastala posledním dnem zmíněné lhůty, tj. dne 22. 12. 2016, fikce doručení . Pokud se obviněný ani přes takto popsané řádné a včasné vyrozumění o termínu konání veřejného zasedání bez omluvy nedostavil, žádné zákonné ustanovení odvolacímu soudu nebránilo konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.
17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu