ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.794.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 794/2017-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání obviněné I. P. , roz. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 1/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 50 T 1/2016, byla obviněná I. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že
1) v rodinném domě čp. … v obci J., část M., okr. D., poté, co v přesně nezjištěnou dobu dne 29. 7. 2015 či 30. 7. 2015 napsala a odeslala insolvenční správkyni Ing. Soně Aubrechtové, se sídlem Most, Bělehradská 3347/7, dopis, ve kterém jí mj. sděluje, že ji „donutila svým jednáním k tomu nejhoršímu, a to si vzít život spolu se svým vnukem“ a „má tak na svědomí dva životy“, dne 29. 7. 2015 či 30. 7. 2015 u benzínové čerpací stanice PasOil, s. r. o., v J. zakoupila do kanystru cca 1,8 litrů benzínu, dne 30. 7. 2015 kolem 22:00 podala svému nezletilému vnukovi poškozenému „Q. X.“ *) víno, v němž rozpustila blíže nezjištěné množství léku obsahující metabolit mirtazapinu, s úmyslem jej tímto způsobem uspat, neboť si na základě vlastní, lékařem předepsané, indikace tohoto léku a dřívější zkušenosti s podáním této látky vnukovi do pití, byla vědoma, že má tlumící a uspávací účinek, a když nezletilý „Q. X.“ kolem 23:00 hod. pod vlivem uspávacích účinků alkoholu a podané látky odešel do svého pokoje v prvním patře spát, založila, po předchozím uvážení, v úmyslu usmrtit sebe a nezletilého „Q. X.“, dne 31. 7. 2015 v době kolem 01:15 až 01:25 hod., s využitím zakoupeného benzínu jako akcelerantu, který po rozlití z kanystru zažehla v přízemí domu, a to v místnosti užívané dříve jako příruční sklad a v místnosti užívané dříve jako prodejna, dvě ohniska požáru, poté odešla spát k vnukovi do jeho pokoje, kde také na lůžku vedle jeho postele ležela do doby, než byla kolem 01:35 vzbuzena vnukem, kterého probudila oznamovatelka požáru, svědkyně A. H., tím, že házela do pootevřeného okna jeho pokoje kameny a kterému sdělila, že dům hoří, čímž jim oběma umožnila včas dům opustit a zabránila tak dokonání činu, jehož následek v podobě trýznivé smrti nebo vážné újmy na zdraví již vzhledem k velikosti a neovladatelnosti požáru bezprostředně hrozil,
2) v blíže neurčenou dobu dne 5. 8. 2015, v bytě M. S. na adrese D., N. Ú. čp. …, uplatnila právo na plnění z pojištění, sjednaného pojistnou smlouvou číslo 0021297983, která byla uzavřena dne 14. 4. 2015 mezi ní a Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 8, ve výši 250 000 Kč, když zástupci České podnikatelské pojišťovny, a. s. – finančnímu poradci D. S. oznámila vznik škodné události – požár rodinného domu čp. … v J. – M. ze dne 31. 7. 2015 a při vyplňování elektronického formuláře v notebooku paní S. nazvaný Oznámení škodné události majetku, nepravdivě uvedla, že „v domě začalo z nezjištěných důvodů hořet“, ačkoliv si byla vědoma, že požár v domě sama dne 31. 7. 2015 v době kolem 01:15 až 01:25 hod., úmyslně založila,
3) v blíže neurčenou dobu dne 5. 8. 2015, v bytě M. S., na adrese D., N. Ú. čp. …, uplatnila právo na plnění z pojištění, sjednaného pojistnou smlouvou číslo 0013724398, která byla uzavřena dne 23. 8. 2011 mezi ní a Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 8, ve výši 2 000 000 Kč, když zástupci České podnikatelské pojišťovny, a. s. – finančnímu poradci D. S. oznámila vznik škodné události – požár rodinného domu čp. … v J. – M. ze dne 31. 7. 2015 a při vyplňování elektronického formuláře v notebooku paní S. nazvaný Oznámení škodné události majetku, nepravdivě uvedla, že „k požáru nemovitosti došlo z nezjištěné příčiny“, ačkoliv si byla vědoma, že požár v domě sama dne 31. 7. 2015 v době kolem 01:15 až 01:25 hod., úmyslně založila,
čímž se pokusila České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, Pobřežní 665/23, Praha 8, Česká republika, IČO: 63998530, způsobit celkovou škodu ve výši 2 250 000 Kč, přičemž k dokonání činu nedošlo z důvodu, že pojišťovna, vzhledem k výsledkům dosud provedeného šetření policie ohledně příčin vzniku požáru, odmítla provést pojistné plnění.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. c), i) tr. zákoníku a v bodech 2) a 3) jako pokus zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, za což jí uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost nahradit poškozenému „Q. X.“ , trvale bytem H., D., škodu spočívající v nároku na odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem podle §2971 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ve výši 200 000 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody ve výši 1 800 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná a její syn Ing. Š. P. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Iva Palkosky proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měla za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání dovolatelka namítla nesprávný popis skutku pod bodem 3) rozsudku a jeho nesprávné hmotněprávní posouzení . Soud v popisu skutků pod body 2) a 3) neuvedl, kdo byl v rámci uzavřených pojistných smluv pojistníkem a kdo pojištěným. Přitom u pojistné smlouvy č. 0013724398, uvedené pod bodem 3) rozsudku, byla obmyšlenou osobou dcera obviněné jakožto vlastník nemovitosti. Protože však v průběhu roku 2015 došlo ke změně vlastnického práva, uvedená smlouva v důsledku toho zanikla. Dovolatelka zdůraznila, že ohlášení pojistné události k zaniklé pojistné smlouvě nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu z důvodu nezpůsobilého předmětu trestného činu. I když je věc posuzována jako pokus trestného činu, společenská škodlivost tohoto jednání je natolik nízká, že uplatnění trestní represe není namístě. Při řádném šetření by totiž pojišťovna nemohla v žádném případě pojistné plnění vyplatit. Navíc nebyla u tohoto skutku prokázána ani subjektivní stránka, neboť obviněná se nesnažila uvést pojišťovnu v omyl v tom smyslu, že je vlastnicí nemovitých věcí. Soud obě jednání pod bodem 2) a 3) výroku posoudil dohromady jako jeden trestný čin, avšak v případě neexistence možnosti vyplatit pojistné plnění ve výši 2 miliony Kč podle výroku v bodě 3) není naplněna skutková podstata zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1, 5 tr. zákoníku.
6. Dále ve svém podání obviněná vytkla procesní pochybení soudu 1. stupně , konkrétně výslech svědka M. S. a odborné vyjádření . V dané věci šlo o zásadní usvědčující důkazy. Jejich použití obviněná přirovnala k situaci, kdy by byl pachatel odsouzen na základě výpovědi vyšetřovatele či policejního technika, jenž by vypracoval odborné stanovisko, které bylo podkladem pro odsouzení. Pokud by se jednalo o informace, které vyšetřovatel či technik získal na místě činu, nebylo by pochyb o tom, že jde o nepřípustný důkaz. Dovolatelka posléze citovala některé pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který této její námitce přisvědčil, přesto však zmíněné pochybení nenapravil. Vyzdvihla také nutnost vypracování příslušného znaleckého posudku, zejména když rozporovala příčiny vzniku požáru.
7. V následující části svého podání se dovolatelka zaměřila na procesní pochybení před odvolacím soudem ve věci navrhovaných důkazů . Soud druhého stupně totiž zamítl provedení obhajobou navrhovaných důkazů. Byl jím znalecký posudek Václava Protivy, založený ve spise Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 18 C 227/2000, který mohl být vodítkem pro posouzení stavebního stavu domu před požárem a mít vliv na hodnocení jeho příčin (např. samovznícení elektroinstalace nebo hořlavých materiálů). Dále se jednalo o fotografie vnitřku přízemních místností z doby krátce před požárem, které jsou na rozdíl od těch založených ve spise barevné, ve vysokém rozlišení a velké velikosti. Za kruciální důkaz považovala vypracování znaleckého posudku z oboru požární ochrana, hašení a rozvoj požáru. Zopakovala své výhrady k odbornému vyjádření a výslechu jeho zpracovatele M. S., když navíc zpochybnila odbornou kvalifikaci svědka, který nemá vzdělání v oboru slaboproud (což je však pro řádné posouzení elektroinstalace potřeba). Rovněž znovu rozvinula své teorie o možné příčině vzniku požáru. Posledním navrženým důkazem bylo provedení jejího výslechu na detektoru lži. Následně odvolacímu soudu vytkla, že se těmito shora vyjmenovanými návrhy zabýval jen velmi povrchně, v písemném vyhotovení svého rozhodnutí některé z nich zcela přešel, čímž měl porušit §125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř. a také její právo na spravedlivý proces. Konečně vyslovila výhradu nad interpretací znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy měl soud druhého stupně neodborně spekulovat nad možným motivem odvozu věcí jí patřících k jejím kamarádkám těsně před činem.
8. Z těchto důvodů dovolatelka (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání obhajoba připojila i sdělení (poskytnutí informace) Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje (dále jen „HZS Ústeckého kraje“) týkající se pracovního a služebního zařazení jejich příslušníka nprap. M. S. (dále jen „příslušník“). Ten je od 1. 2. 2008 zařazen na služebním místě vrchní inspektor – vyšetřovatel požárů. Jednou z hlavních náplní jeho služební činnosti je zjišťování příčin vzniku požárů ve smyslu §26 odst. 2 písm. b) a §31 odst. 1 písm. f) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. K tomuto úkolu je HZS Ústeckého kraje jediným věcně příslušným orgánem. Poskytovatel informace dále podrobně rozvedl kvalifikační požadavky pro výkon služby na daném služebním místě. Všechny z nich příslušník splňuje, neboť dosáhl středoškolského vzdělání s maturitou v oboru mechanik silnoproudého zařízení a rovněž úspěšně absolvoval všechny požadované odborné kurzy, a to specializační kurz „Zjišťování příčin vzniku požáru“ dne 3. 10. 2008 a doplňkový kurz dokumentace při vyšetřování požárů dne 7. 12. 2011, dále má aktuálně platné osvědčení o odborné způsobilosti z kurzu „Požární prevence P“ s platností do 28. 3. 2018. Naproti tomu příslušník nemá osvědčení o kvalifikaci podle vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, v platném znění, nicméně tato kvalifikace není pro jím zastávané služební místo vyžadována.
10. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce“). Úvodem se obecně vyjádřil k zákonnému rozsahu uplatněných dovolacích důvodů, především toho podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a posléze konstatoval, že neodhalil žádné pochybení nižších soudů při procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Naopak jejich práci v tomto ohledu vyzdvihl. Neakceptoval ani výhradu obviněné, kterou namítla neprovedení navrhovaných důkazů a porušení jejího práva na spravedlivý proces. Připomněl, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Není jeho povinností přijmout jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Tomu soud prvního stupně dostál (viz zejména str. 43 a násl. jeho rozsudku). Z těchto důvodů státní zástupce neshledal potřebu výjimečného postupu v podobě zásahu Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění.
11. V návaznosti na právě uvedené státní zástupce vyhodnotil jako relevantně uplatněnou pouze tu námitku, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila posouzení objektivní stránky pokusu zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 a §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Za opodstatněnou ji však nepovažoval. K tomu nejprve ve stručnosti zopakoval rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů vtělená do popisu skutku pod body 2) a 3) výroku o vině. Ta podle jeho názoru svědčí o naplnění zákonných znaků pokusu zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, včetně jeho objektivní stránky. Podotkl, že z hlediska trestní odpovědnosti za tento trestný čin není rozhodné, zda obviněná ohlásila vznik pojistné události za situace, kdy smluvní vztah mezi ní a pojišťovnou zanikl z důvodu změny vlastnictví nemovitosti. Jednala totiž v úmyslu spáchat trestný čin a způsobit protiprávní následek (resp. účinek) na majetku jiné osoby (pojišťovny) ve výši 2 250 000 Kč. To, že k vyplacení pojistného plnění nakonec nedošlo, jednak záviselo na okolnostech, které obviněná jednak nemohla ovlivnit, a jednak v okamžiku spáchání jednotlivých útoků popsaných ve výroku o vině pod body 2) a 3) mylně předpokládala jejich existenci. Uvedená skutečnost proto nemá vliv na existenci pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku. Jeho podstatou je nezpůsobilost přivodit následek jako jednu ze složek skutkové podstaty trestného činu. Významné ovšem je, že jednala v úmyslu trestný čin spáchat, tedy v úmyslu zahrnujícím i způsobení následku (resp. účinku).
12. Státní zástupce poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na jeho usnesení ze dne 20. 8. 2008 pod sp. zn. 8 Tdo 672/2008 a další), podle níž trestnost pokusu zásadně není vyloučena samotnou okolností, že jde o nezpůsobilý pokus. Vždy je třeba zvážit širší okruh okolností konkrétního případu, zejména z toho hlediska, zda povaha a závažnost posuzovaného skutku ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za nedokonaný trestný čin není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany dotčených zájmů (viz §12 odst. 2 tr. zákoníku). Uvedl, že v případě dovolatelky svědčí zjištěné skutkové okolnosti o důvodnosti uplatnění trestní represe vůči ní. Ostatně ani ona sama ve svém podání nezmínila žádné významné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jejího činu posouzeného jako pokus zločinu pojistného podvodu. Naopak, povaha a rozsah porušení zájmu společnosti na ochraně majetku a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti daného případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči ní a trestněprávních důsledků s ní spojených. Na tom nic nemění ani okolnost, že nemohlo dojít k vyplacení pojistného plnění z důvodu zániku pojistné smlouvy.
13. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s rozhodnutím za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 27. 6. 2017). Jeho případnou repliku do dne svého rozhodnutí neobdržel.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatelky je zřejmé, že se rozhodla pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Z právě uvedeného je zjevné, že velká část uplatněných dovolacích námitek ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť obviněná jimi napadala procesní postup soudů obou stupňů, a nikoliv hmotněprávní posouzení skutku (či jiné podstatné hmotněprávní otázky). Danou problematikou by se Nejvyšší soud mohl zabývat jedině v případě porušení některých základních principů spravedlivého procesu v neprospěch dovolatelky. Žádné takto závažné pochybení v posuzované věci ovšem neshledal.
20. Zejména výhradu opomenutých důkazů ze strany odvolacího soudu považoval Nejvyšší soud za zcela irelevantní. Soud prvního stupně totiž provedl poměrně rozsáhlé dokazování, na jehož základě bylo možno bezpečně dospět právě k té variantě skutkového děje, která je popsána v bodě 1) výroku odsuzujícího rozsudku. Je také třeba doplnit, že úkolem soudů v trestním řízení (především soudu prvního stupně) je na základě §2 odst. 5 tr. ř. zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Za tímto účelem pak soudy provádějí jednotlivé důkazy, přičemž je pouze na nich, které konkrétní důkazní návrhy k objasnění rozhodného skutkového děje využijí a které nikoliv. To současně znamená, že ani jedna ze stran trestního řízení nemá právní nárok na provedení navrhovaného důkazu v hlavním líčení, případně i veřejném zasedání. Již výše bylo naznačeno, že v posuzované věci byl skutkový stav velmi spolehlivě zjištěn soudem prvního stupně (a to bezpochyby v souladu se všemi základními principy spravedlivého procesu). Odvolací soud tedy správně usoudil, že důkazní návrhy obhajoby by na tomto faktu nemohly nic změnit, a proto je pro nadbytečnost odmítl, přičemž tento postoj na str. 7 svého usnesení ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. dostatečně (byť jen stručně) vysvětlil. Žádného porušení pravidel spravedlivého procesu se přitom uvedeným postupem nedopustil (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09, publikovaný pod č. 254/2009 ve Sb. nál. a usnesení Ústavního soudu).
21. Procesu dokazování se týkala i námitka obviněné stran nepřípustnosti svědecké výpovědi nprap. M. S. Ani v tomto ohledu se Nejvyšší soud s argumentací obviněné neztotožnil. Je potřeba předeslat, že již samotné odborné vyjádření zpracované jmenovaným svědkem by jako klíčový usvědčující důkaz (spolu s dalšími důkazy) naprosto postačovalo ke shledání dovolatelky vinnou, a to i bez nutnosti zmíněného výslechu. V teoretické rovině by proto ani případné porušení procesních předpisů neznamenalo zásah do práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Každopádně Nejvyšší soud je přesvědčen, že výslechem M. S. jako svědka k žádnému procesnímu pochybení nedošlo. V tomto ohledu nelze souhlasit ani s odvolacím soudem, který ve svém rozhodnutí (bez odkazu na konkrétní zákonná ustanovení) uvedl, že zpracovatel odborného vyjádření by měl být vyslechnut jako znalec. Přitom právní teorie hovoří o pravém opaku, tj. o nutnosti výslechu takové osoby jako svědka (srov. komentář k §105 odst. 1 tr. ř. – Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1566 a násl.). Tentýž názor je pak vyjádřen i v soudní judikatuře, podle níž ošetřujícího lékaře, který vydal lékařskou zprávu o zranění poškozeného (která má povahu odborného vyjádření příslušného orgánu ve smyslu §105 odst. 1 věta druhá tr. ř.), je možné v případě potřeby vyslechnout jen jako svědka, a ne jako znalce ve smyslu §105 odst. 1 věta prvá tr. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 21. 6. 1979, sp. zn. 4 Tz 31/79, publikované pod č. 35/1980 Sb. rozh. tr.).
22. Lze proto shrnout, že oba soudy nižších stupňů v průběhu řízení postupovaly v plném souladu se základními ústavněprávními principy trestního procesu. V takovém případě pak není Nejvyšší soud jakkoliv oprávněn zabývat se námitkami směřujícími do procesního postupu soudů nebo do jimi učiněných skutkových zjištění. Z nich je naopak povinen v dovolacím řízení bezvýhradně vycházet.
23. V tomto ohledu je jedinou relevantně uplatněnou výhradou ta, která se týká právního posouzení skutku pod bodem 3) výroku a vině a tím i naplnění objektivní stránky zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Těžištěm argumentace obviněné zde byla tvrzená nezpůsobilost předmětu trestného činu a z toho vyplývající nemožnost naplnění uvedené skutkové podstaty. I v daném směru se však Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nižších soudů (a s výstižným vyjádřením státního zástupce), a nikoliv s právním názorem obhajoby.
24. V obecné rovině je pokus trestného činu charakterizován těmito znaky:
§jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
§úmyslem spáchat trestný čin,
§nedostatkem dokonání , zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě určitého trestného činu.
V předmětné trestní věci není pochyb o tom, že citovaná kritéria splněna byla. Obviněná totiž svým zcela evidentně úmyslným jednáním všechny znaky skutkové podstaty §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku naplnila, když uvedla nepravdivé údaje (tj. zatajila skutečnou příčinu vzniku požáru), a to při uplatnění práva na plnění z pojištění . Ostatně ani ona sama tuto skutečnost (alespoň co se týče uplatnění práva na pojistné plnění) nezpochybňovala. Lze tedy konstatovat, že dovolatelka učinila veškeré úkony, které učinit mohla, aby k dokonání trestného činu došlo, přičemž následné dění směřující k případnému vyplacení pojistného plnění již neměla šanci žádným způsobem ovlivnit, neboť další kroky již mohla podniknout osoba na ní nezávislá, tedy dotčená pojišťovna. Nadto, obviněná se rozhodně nepokusila od dokonání trestného činu ustoupit. Skutečnost, že jí požadovaná částka nakonec vyplacena nebyla, tak nezávisela na její vůli, nýbrž plynula výhradně z rozhodnutí shora konkretizované pojišťovny.
25. Odvolávala-li se obhajoba na nezpůsobilost pokusu z důvodu zániku pojistné smlouvy, na jejímž základě dovolatelka nárok na pojistné plnění vznesla, je potřeba v prvé řadě zdůraznit, že ani tato okolnost – ať jde o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku anebo nezpůsobilými prostředky – bez dalšího neznamená beztrestnost daného jednání . Trestnost takového pokusu se posuzuje s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím ke společenské škodlivosti ve vztahu ke konkrétnímu činu a k principu utima ratio (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 667 ve svazku 3/2004). V tomto judikátu Nejvyšší soud považuje za významné přihlédnout řadě dalších okolností toho konkrétního případu, mimo jiné i ke způsobu jednání pachatele, kterým chtěl trestný čin spáchat či k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu a jaké skutečnosti mu v tom zabránily .
26. K posledně jmenovaným okolnostem se Nejvyšší soud vyjádřil již v odstavci 24. tohoto usnesení a tyto pro dovolatelku nijak příznivě nevyznívají. Ještě podstatnější význam mají její vlastní slova (vyřčená při výslechu u hlavního líčení, konaného dne 11. 4. 2016), že v době požáru nevěděla, kdo je vlastníkem nemovitosti; dozvěděla se to až 12. 8. 2015, kdy jí přišlo vyrozumění z katastrálního úřadu. Přitom pojistnou událost nahlásila již o týden dříve, dne 5. 8. 2015. Nevěděla tedy, že uplatňuje nárok ze zaniklé pojistné smlouvy, naopak se domnívala, že má opravdovou možnost na pojistné plnění dosáhnout. To lze považovat za zcela reálné vzhledem ke skutečnosti, že k převodu vlastnictví k domu došlo velmi krátce před posuzovaným jednáním, i vzhledem k tomu, že jí v minulosti z této konkrétní smlouvy jednou plněno bylo, byť jako pojištěný zde figurovala její dcera, a nikoliv ona. Koneckonců obviněná by z logiky věci neměla jediný důvod zmiňovaný nárok uplatňovat, pokud by si byla vědoma toho, že má nulovou šanci pojistné plnění obdržet a svou neblahou finanční situaci takto vylepšit.
27. Všechna výše uvedená fakta svědčí o tom, že jednání dovolatelky se významnou měrou k dokonání trestného činu přiblížilo, přičemž zejména subjektivní stránka byla pevně daná. Je nutno připomenout, že částka, jíž se pokusila podvodně vylákat, nebyla rozhodně nízká, šlo o 2 000 000 Kč. Společenská škodlivost samotného skutku pod bodem 3) výroku o vině je tudíž dostatečně vysoká na to, aby byl shledán trestným činem pojistného podvodu a jako následek jeho spáchání byla aplikována trestní represe. Naproti tomu užití principu ultima ratio a §12 odst. 2 tr. zákoníku podle něhož, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu , je v posuzovaném případě naprosto vyloučena. Nelze totiž odhlédnout ani od celkového kontextu konání obviněné, která spáchala dokonce dva úmyslné pojistné podvody (v druhém případě na způsobilém předmětu útoku), ale především onu „pojistnou událost“ sama úmyslně způsobila tím, že se neúspěšně pokusila zapálit shora popsanou nemovitost a zavraždit vlastního vnuka. Už proto Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytně nutné se k možné aplikaci subsidiarity trestní represe v takovémto případě více vyjadřovat.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.