ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.31.2017.1
sp. zn. 8 Tz 31/2017-28
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného L. B. , proti pravomocnému rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 55/54, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 55/54, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného L. B.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný L. B. (roz. B.),
zprošťuje obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu a odvolával se při tom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým,
čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T − 55/54, byl obviněný L. B. (roz. B., dále též jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále též jen „zákon č. 86/1950 Sb.“), a podle §270 odst. 1 citovaného zákona byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců. Podle §43 zákona č. 86/1950 Sb. byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb. byla stanovena na tři roky. Označený rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení.
2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. dopustil tím, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu a odvolával se při tom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým.
3. Podle čl. I odst. 5 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí svobody a dne 12. 5. 1955 byl z jeho výkonu propuštěn na svobodu.
4. Žádná z oprávněných osob nepodala žádost o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5. Proti rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T − 55/54, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. B. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád (dále jen „zákon č. 87/1950 Sb.“), a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
6. Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Obviněný L. B. byl v podstatě odsouzen pro svoje náboženské přesvědčení. Nižší vojenský soud v Brně navíc nezohlednil, že svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948, kteréžto nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Obviněný neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání nebylo a není trestným činem, poněvadž v něm chybí protiprávnost.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 55/54, byl v neprospěch obviněného L. B. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby zrušil napadený rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 30. 10. 1954 po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a konati vojenskou základní službu a odvolával se při tom na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
8. Obhájce obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Označil ji za důvodnou, poněvadž napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (viz ve stížnosti pro porušení zákona citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 či nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, I. ÚS 671/01 a II. ÚS 674/01) a který vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Domníval se, že všechna tato rozhodnutí jsou na posuzovanou věc zcela aplikovatelná. Souhlasil též s návrhem obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku a dodal, že jelikož ve věci neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu.
9. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v tehdy platném znění, aby zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť není trestným činem.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen ověřenou kopii rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T – 55/54 (podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 7. 3. 2016 na základě záznamů v rejstříku byl příslušný trestní spis vyskartován v roce 1985). Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona mohl tudíž ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl vzhledem k absenci původního trestního spisu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu. Nejvyšší soud i přes uvedené bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
12. Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), se zaručuje svoboda svědomí.
13. Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
14. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, se dopustil, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
15. Ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku a jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný byl v říjnu 1954 povolán k výkonu vojenské základní služby a tuto službu také řádně ve stanoveném termínu nastoupil. Ihned po jejím nástupu však po příchodu ke svému útvaru v K. odmítl obléct si vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův. Poučování a přesvědčování bylo bezvýsledné. V hlavním líčení se k činu doznal a znovu prohlásil, že nemůže z důvodů náboženského přesvědčení konat vojenskou službu. Učinil tak, ač si byl vědom trestních následků svého jednání. Soud jeho obhajobu neakceptoval. Připustil sice, že občanům státu je zaručena svoboda náboženského přesvědčení, uvedl ale, že tato nesmí být na úkor plnění občanských povinností, tím méně, jedná-li se o plnění branné povinnosti.
16. Z uvedeného zřetelně vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.
17. Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též obhájcem obviněných zmiňované nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, II. ÚS 674/01 aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013 aj.), konstatuje, že pokud si obviněný odmítl obléct vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby z důvodu svého náboženského přesvědčení (Svědků Jehovových), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května. Přestože tato deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí Ústava 9. května popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že si odmítl obléct vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, považovat za trestný čin.
18. V této souvislosti nelze než připomenout i ministrem spravedlnosti akcentovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy tady a teď , pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že i zjištění vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku dokládají, že rozhodnutí obviněného neobléci si vojenský stejnokroj a neplnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby bylo jasným projevem svobody svědomí. Obviněný byl podle jeho vyjádření Svědkem Jehovovým od roku 1944 stejně jako jeho matka, Svědkyní Jehovovou je i jeho manželka. Ačkoliv byl ženat a otcem dítěte, setrval na svém odporu k vojenské službě, třebaže věděl, že jeho jednání „škodí“ i jeho vlastní rodině.
19. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinnými trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb.
20. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1954, sp. zn. T − 55/54, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného L. B. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, coby procesního ustanovení neshledal z hlediska rozhodnutí o vině obviněného natolik relevantním, aby bylo vysloveno, že zákon byl porušen i v tomto ohledu. Jde totiž o ustanovení obecně upravující otázku, co je úkolem soudů v trestním řízení, nemá přímý vztah k tomu, že podstatou porušení zákona v dané věci bylo vadné právní posouzení skutku.
21. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám hned rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného L. B. pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu