ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.75.2017.1
sp. zn. 8 Tz 75/2017-28
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného B. K. proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951, sp. zn. Vt-263/51-T, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951, sp. zn. Vt-263/51-T, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona, v neprospěch obviněného B. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušují .
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný
B. K. ,
se zprošťuje obžaloby
podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek spočívající v tom, že
po nastoupení vojenské základní služby dne 1. 11. 1951 ve V., odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, odmítl se obléknout do vojenského stejnokroje, ze kterého uřezal knoflíky s mečíky a nahradil je knoflíky bez mečíků, odmítl dále nosit čepici se státním znakem, prohlásil, že nevykoná vojenskou přísahu a nevezme do rukou žádnou zbraň a nepodrobí se výcviku ,
čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951, sp. zn. Vt-263/51-T, byl obviněný B. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že po nastoupení vojenské základní služby dne 1. 11. 1951 ve V., odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, odmítl se obléknout do vojenského stejnokroje, ze kterého uřezal knoflíky s mečíky a nahradil je knoflíky bez mečíků, odmítl dále nosit čepici se státním znakem, prohlásil, že nevykoná vojenskou přísahu a nevezme do rukou žádnou zbraň a nepodrobí se výcviku . Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců nepodmíněně, do něhož mu byla započítána vazba od 17. 11. 1951 do 30. 11. 1951. Rozsudek nabyl právní moci dnem jeho vyhlášení, tedy 30. 11. 1951.
2. Obviněný byl v průběhu výkonu trestu umístěn do Psychiatrické léčebny ve Š., kde dne 1. 9. 1952 zemřel na tuberkulózu.
3. Návrh na provedení přezkumného řízení po nabytí účinnosti zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebyl nikým podán, takže přezkumné řízení v dané věci neproběhlo.
4. Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v čl. 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, a v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.
5. Stěžovatel poté citoval text příslušných zákonných ustanovení a dodal, že obviněný byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc Nižší vojenský soud v Brně při svém rozhodování nezohlednil, že obviněný svým jednáním pouze uplatňoval tehdejší ústavou zaručené právo na svobodu svědomí. Toto právo přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Jednání obviněného bylo jeho osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely.
6. V závěru svého podání ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951, sp. zn. Vt-263/51-T, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, aby zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora popsaný skutek.
7. K podané stížnosti pro porušení zákona se souhlasně vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, který uvedl, že ji považuje za důvodnou, neboť napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který v obdobných kauzách vyslovil jak Ústavní soud (například v nálezech ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), tak Nejvyšší soud (například v rozsudku velkého senátu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). V zásadě souhlasil i s návrhem ministra spravedlnosti na způsob, jakým by měl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, intervenující ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem, po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil vytýkané porušení zákona v neprospěch obviněného, zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný v obžalobě, neboť není trestným činem.
9. Obhájce obviněného ve své závěrečné řeči při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem se k již řečenému připojil, odkázal na své písemné vyjádření a učinil shodný návrh, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek výše popsaný.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení jemu předcházející a dospěl bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že zákon byl porušen.
11. Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), se zaručuje svoboda svědomí.
12. Podle §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 1952, je účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.
13. Podle §2 odst. 3 téhož zákona v témže znění je úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
14. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, se dopustil mimo jiné ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení .
15. Základním pochybením bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně bylo to, že nevyvodil odpovídající hmotněprávní závěry ze zjištění, podle kterého obviněný odepřel podrobit se vojenským povinnostem z důvodu svého náboženského přesvědčení. Tehdejší Ústava 9. května v §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí s tím, že podle jejího §16 odst. 1 měl každý právo vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Těmto právům ale samotná Ústava 9. května neposkytovala reálné záruky, naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména ustanoveními §15 odst. 2 a §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem, a v ustanovení §34 odst. 2 bylo zakotveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu.
16. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 18/1992 Sb., takže výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe.
17. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně odsoudil obviněného přesto, že obviněný posuzovaným činem vykonával právo přiznané Ústavou 9. května (hlásil se ke Svědkům Jehovovým). Výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 byl v rozporu nejen s ustanovením §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i s ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a rovněž s navazujícími mezinárodními pakty o občanských a politických právech.
18. Tento závěr Nejvyššího soudu je v souladu také se zásadami vyloženými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, podle nichž výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost, a patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem.
17. Nejvyšší soud proto na základě podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951, sp. zn. Vt-263/51-T, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona, v neprospěch obviněného. Následně podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
18. Jelikož Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci Nižším vojenským soudem v Brně, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. A protože shora popsaný skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno považovat za trestný čin, rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona, zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
19. Ministrem spravedlnosti namítané porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nepovažoval Nejvyšší soud za nutné vyslovit. Tato ustanovení, která pouze obecně upravovala účel trestního řádu a úkoly soudů v trestním řízení, totiž nemají přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu