ECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.80.2017.1
sp. zn. 8 Tz 80/2017-31
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného O. K. proti pravomocnému rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48, byl porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného O. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný O. K. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 16. 7. 1948 ve Z. při své presentaci odmítl převzíti svoji výzbroj a výstroj, odvolávaje se na náboženské přesvědčení, totiž víru svědků Jehovy, která mu jakýkoliv vojenský výcvik zakazuje, že tedy úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48, byl obviněný O. K. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 19/1855 ř. z.“), za což byl odsouzen k trestu žaláře v trvání osmi měsíců, zostřenému jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou ve čtvrtém a osmém měsíci trestu. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Označený rozsudek nabyl právní moci 21. 8. 1948.
2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný zločinu porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z. dopustil tím, že dne 16. 7. 1948 ve Znojmě při své presentaci odmítl převzíti svoji výstroj a výzbroj, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, totiž víru svědků Jehovy, která mu jakýkoliv vojenský výcvik zakazuje.
3. Přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v dané věci neproběhlo.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného O. K. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z.
5. Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, ke kterým došlo v 50. letech 20. století. Obviněný byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování nebylo zohledněno, že svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené Ústavou z 9. května 1948, kteréžto nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. PL. ÚS 42/02). Obviněný O. K. neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání nebylo a není trestným činem pro absenci protiprávnosti.
6. Konstatoval, že je třeba napravit nezákonný stav a poskytnout obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým, určité zadostiučinění.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48, byl v neprospěch obviněného O. K. porušen zákon v ustanoveních §145, 146 písm. c) a 149 zákona č. 19/1855 ř. z. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek Krajského vojenského soudu v Brně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 16. 7. 1948 byl žalovaný presentován k nástupu vojenského výcviku u svého útvaru, přičemž odmítl konat vojenský výcvik a přijmout vojenskou výstroj a výzbroj s tvrzením, že mu jeho víra a náboženské přesvědčení nedovoluje jednat jinak, čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, 146 písm. c) a 149 zákona č. 19/1855 ř. z., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
8. Obhájce obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Označil ji za důvodnou, poněvadž napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (viz ve stížnosti pro porušení zákona citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 či nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000. Ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, či ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01) a který vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Domníval se, že všechna tato rozhodnutí jsou na posuzovanou věc zcela aplikovatelná. Souhlasil též s návrhem obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku a dodal, že jelikož ve věci neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu.
9. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného a zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., aby zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť není trestným činem.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud měl pro účely tohoto rozhodnutí k dispozici jen ověřenou kopii rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48 (podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 19. 5. 2016 na základě záznamů v rejstříku byl příslušný trestní spis vyskartován v roce 1982). Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona mohl tudíž ve smyslu §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl vzhledem k absenci původního trestního spisu přezkoumat pouze v omezeném rozsahu. Nejvyšší soud i přes uvedené bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
12. Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále jen „Ústava 9. května“), se zaručuje svoboda svědomí.
13. Podle §145 zákona č. 19/1855 ř. z. kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace. Podle §146 odst. 1 písm. c) tohoto zákona odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se díti nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného. Podle §149 označeného zákona odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.
14. Ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku a jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný dne 16. 7. 1948 byl prezentován k nástupu vojenské služby u svého útvaru, přičemž odmítl konat vojenský výcvik a převzít vojenskou výzbroj a výstroj s tvrzením, že mu jeho náboženská víra a náboženské přesvědčení nedovoluje jednat jinak. Obviněný se k činu doznal a vysvětlil, že je příslušníkem „sekty svědků Jehova a badatelů bible“, kteří nemohou konat v rozporu s božími zákony. Vojenská služba a výcvik ve zbrani jsou určeny svým zaměřením k válce, a tedy k zabíjení lidí, což je proti zákonu božímu, nemůže se podrobit světským zákonům, které je nařizují.
15. Z uvedeného zřetelně vyplývá, že Krajský vojenský soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §§145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z.
16. Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též obhájcem obviněných zmiňované nálezy sp. zn. II. ÚS 285/97, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 671/01, II. ÚS 674/01 aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013 aj.), konstatuje, že pokud si obviněný odmítl převzít svoji výzbroj a výstroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby z důvodu svého náboženského přesvědčení (Svědků Jehovových), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května. Přestože tato deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí Ústava 9. května popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že si odmítl obléct vojenský stejnokroj a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, považovat za trestný čin.
17. V této souvislosti nelze než připomenout i ministrem spravedlnosti akcentovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že i zjištění vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku dokládají, že rozhodnutí obviněného o odmítnutí převzít vojenskou výzbroj a výstroj bylo jasným projevem svobody svědomí. Obviněný byl podle jeho vyjádření příslušníkem „sekty svědků Jehova a badatelů bible“, kteří nemohou konat nic, co by bylo v rozporu se zákony božími. Protože vojenská služba a výcvik ve zbrani vede svým určením k zabíjení lidí, což je proti zákonu božímu, odmítl respektovat „světský“ zákon, který mu ukládá takovou povinnost.
18. Z konfrontace napadeného rozsudku Krajského vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z.
19. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948, sp. zn. Ktr 416/48, byl porušen zákon v ustanoveních §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného O. K. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
20. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného O. K. pro tento skutek, v němž byl spatřován zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu