ECLI:CZ:NS:2018:11.TVO.2.2018.1
sp. zn. 11 Tvo 2/2018-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2018 stížnost obhájce JUDr. Martina Schulhausera, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 95/2017, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 95/2017.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 95/2017, v trestní věci obviněného D. K. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2017, bylo podle §66 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že se obhájce obviněného JUDr. Martin Schulhauser předává ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory, neboť postupem obhájce JUDr. Martina Schulhausera bylo zmařeno konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 6. 12. 2017.
Proti tomuto usnesení podal obhájce JUDr. Martin Schulhauser stížnost, v níž namítl, že jako obhájce učinil veškerá opatření k tomu, aby veřejné zasedání nařízené na den 6. 12. 2017 ve věci obviněného D. K. proběhlo. V této souvislosti poukázal, že ačkoliv se on sám nemohl z objektivních důvodů účastnit na nařízeném veřejném zasedání, po konzultaci možného postupu s obviněným byla řádně a včas zajištěna substituce advokátem JUDr. Luďkem Veberou, a to na základě substituční plné moci ze dne 1. 12. 2017. Následně však nastala výrazná změna situace na straně obviněného D. K., kdy tento byl dne 3. 12. 2017 hospitalizován v Nemocnici s poliklinikou K.-R., pracoviště O., a dne 4. 12. 2017 se v tamní nemocnici podrobil operaci. Lékařská zpráva o hospitalizaci obviněného byla poté dne 5. 12. 2017 doručena do advokátní kanceláře JUDr. Martina Schulhausera a neprodleně poté byla taktéž zaslána Vrchnímu soudu v Olomouci se žádostí o odročení veřejného zasedání za účelem osobní účasti obviněného na veřejném zasedání, i substitucí pověřenému obhájci JUDr. Luďku Veberovi, který s ohledem na tyto skutečnosti mohl důvodně předpokládat odročení veřejného zasedání. V tomto směru tak nelze akceptovat tvrzení Vrchního soudu v Olomouci, že v daném případě nebyla účast obviněného nezbytná a jeho omluvu neúčasti a žádost o jiný termín jednání nepovažoval vrchní soud za zcela podložené a objektivní. V daném případě totiž bez ohledu na nepřítomnost obhájce neměl odvolací soud veřejné zasedání vůbec zahajovat a měl omluvu a žádost obviněného akceptovat a veřejné zasedání z tohoto důvodu odročit. Obhájce JUDr. Martin Schulhauser tedy učinil veškerá opatření, která směřovala k tomu, aby účast obhájce na veřejném zasedání byla zajištěna. S ohledem na tyto skutečnosti obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 95/2017.
3. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obhájce JUDr. Martina Schulhausera je důvodná.
4. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. ř. platí, že kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč. Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 obhájce, předá se příslušnému orgánu ke kárnému postihu. Tento orgán je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.
5. Dále nutno připomenout, že proti rozhodnutí soudu podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. ř. je podle odstavce 4 tohoto ustanovení přípustná stížnost, na základě které se však nepřezkoumává, zda se obhájce dopustil jednání uvedeného v odstavci 1 zakládajícího jeho kárnou odpovědnost, neboť to je věcí příslušného kárného senátu České advokátní komory, ale pouze to, zda byly dány důvody pro postup podle §66 odst. 3 tr. ř.
6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud zjistil, že podmínky pro postup vrchního soudu podle §66 odst. 3 tr. ř. nebyly bezezbytku naplněny.
7. V posuzované věci byl obhájce JUDr. Martin Schulhauser předán ke kárnému postihu České advokátní komoře, neboť dle Vrchního soudu v Olomouci svým postupem zmařil konání veřejného zasedání ve věci obviněného D. K. nařízeného na den 6. 12. 2017. Vrchní soud v tomto směru konstatoval, že byť nebylo žádosti obhájce o odročení veřejného zasedání z důvodu čerpání dovolené vyhověno, ze strany soudu došlo k opakovanému upozornění obhájce na možnost využití substituce i na jeho případné postihy, pokud bude mařit průběh trestního řízení. Dle vrchního soudu však obhájce tyto výzvy a poučení nerespektoval. Na tom pak nic nezměnila ani skutečnost, že se obviněný sám k jednání soudu nedostavil, když jeho účast nebyla nezbytná a jeho omluvu neúčasti a žádost o jiný termín jednání nepovažoval vrchní soud za zcela podložené a objektivní.
8. S výše uvedenými závěry vrchního soudu se však nelze zcela ztotožnit. Byť obhájce JUDr. Martin Schulhauser původně poukazoval svou neúčast u veřejného zasedání z důvodu dovolené a na odmítavý postoj obviněného stran možné substituce u veřejného zasedání (č. l. 707-708), poté dne 1. 12. 2017 na základě substituční plné moci zajistil obhajobu obviněného prostřednictvím JUDr. Luďka Vebery (č. l. 726).
9. Nejvyšší soud dále nemohl shledat opodstatněnou ani argumentaci vrchního soudu stran nepodložené a neobjektivní neúčasti a omluvy samotného obviněného u veřejného zasedání. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je totiž třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn 8 Tdo 468/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další).
10. V této souvislosti pak nutno konkrétně poukázat, že vrchní soud nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného na 6. 12. 2017 a vyrozumění o něm doručil obviněnému dne 21. 11. 2017. Dne 5. 12. 2017 pak bylo do advokátní kanceláře JUDr. Martina Schulhausera doručeno Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného (č. l. 714) a Zpráva ošetřujícímu lékaři vystavená Nemocnicí s poliklinikou K.-R., pracoviště O. (č. l. 715), ze které vyplývá, že obviněný D. K. podstoupil dne 4. 12. 2017 chirurgický zákrok a tudíž se nemůže z objektivních zdravotních důvodů zúčastnit na veřejném zasedání dne 6. 12. 2017, avšak na své osobní účasti u veřejného zasedání výslovně trvá. Tyto písemnosti spolu se žádostí obviněného o odročení veřejného zasedání pak byly bezprostředně poté zaslány jak Vrchnímu soudu v Olomouci (č. l. 716), tak substitucí pověřenému obhájci JUDr. Luďku Veberovi (č. l. 726), který mohl důvodně předpokládat, že jeho účast u veřejného zasedání nebude nutná.
11. K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že byť je zcela v kompetenci soudu, aby v zájmu zajištění řádného průběhu trestního řízení ověřoval, zda se omluvy, jež jsou mu předkládány, zakládají na relevantních skutečnostech, a aby vyhodnotil, zda omluvu z nařízeného jednání pokládá za dostatečnou (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 11 Tvo 1/2017), tak těmto povinnostem vrchní soud v daném případě plně nedostál. Na straně obviněného totiž existovaly objektivní skutečnosti, jež mu bránily v účasti na veřejném zasedání dne 6. 12. 2017, přičemž v případě pochybností si mohl soud tyto skutečnosti ověřit.
12. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci tak vzhledem k výše uvedeným okolnostem nebyl oprávněn učinit závěr, že obhájce svým jednáním mařil průběh odvolacího řízení. Nejvyšší soud proto nepovažuje postup předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl obhájce JUDr. Martin Schulhauser podle §66 odst. 3 tr. ř. předán ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory za dostatečně opodstatněný, a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušit napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 3 To 95/2017.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu