ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1449.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1449/2018-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné V. B. , H., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 103 405,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 7/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. srpna 2017, č. j. 72 Co 202/2017-79, takto:
Dovolání povinné se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 17. února 2017, č. j. 2 EXE 7/2012-46, zamítl návrh povinné na odklad a zastavení exekuce, kterou uvedený soud nařídil usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. 2 EXE 7/2012-14, podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 25. července 2011, č. j. R-P 4399/2011. Soud prvního stupně neshledal rozpor s dobrými mravy ve výši smluvní pokuty, ale v chování povinné, která si opakovaně dojednávala splátky a tyto opakovaně nehradila. Dovodil, že rozhodčí doložka byla mezi účastníky sjednána transparentně, a že povinná měla své námitky uplatnit již v nalézacím a nikoli exekučním řízení, neboť ujednání v dohodě o uznání dluhu, na jejímž základě byla uzavřena rozhodčí smlouva, nebyla svým charakterem a intenzitou natolik vybočující, aby do nich mohl zasáhnout až exekuční soud v exekučním řízení.
K odvolání povinné Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 22. srpna 2017, č. j. 72 Co 202/2017-79, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že sjednaná smluvní pokuta měla charakter poplatku za umožnění zaplacení ve splátkách, avšak tato skutečnost sama o sobě neplatnost dohody nezpůsobila, neboť ani celková roční výše dohodnuté smluvní pokuty nebyla natolik nepřiměřenou, aby z ní bylo možno dovodit zcela mimořádný závěr o natolik závažném porušení dobrých mravů, pro které by měla být shledána neplatnou rozhodčí doložka, která byla sjednána v souvislosti s dohodou o uznání dluhu. Dále dospěl k závěru, že neplatnost rozhodčí doložky nezpůsobila ani skutečnost, že ji dopředu připravila oprávněná, a to včetně jmen rozhodců, neboť závěr o ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné by bez dalšího bylo možno dovodit pouze v případě, že by rozhodoval výlučně či alespoň v převážné míře ve věcech jediného subjektu, což však ze strany povinné nebylo tvrzeno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že celý obchodní konstrukt (jímž se má na mysli dohoda o uznání dluhu ze dne 15. září 2010, rozhodčí smlouva i na jejím základě vydaný rozhodčí nález) je poskládaný zdánlivě z legálního jednání, avšak příčí se dobrým mravům a jeho účelem je toliko poškození klientů a zcela neúměrné obohacení oprávněné, když dané pak musí vést ke konstatování neplatnosti dohody o uznání dluhu i rozhodčí smlouvy. Toto právní přesvědčení povinné je třeba pokládat za základní (komplexní) právní otázku, kterou je třeba zodpovědět pro případ, že by Nejvyšší soud nedal dovolatelce za pravdu v níže uvedených dílčích právních otázkách. Povinná totiž má dále za to, že napadené usnesení závisí na vyřešení dalších podružných otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud podle dovolatelky nebyly vyřešeny a mají být posouzeny jinak, než jak učinil odvolací soud. Těmito otázkami jsou:
A) Je pro příčení se dobrým mravům a obcházení zákona dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinnému ke dni 15. 9. 2010 (dále jen „OZ“), neplatná dohoda mezi věřitelem (podnikatelem) a dlužníkem (spotřebitelem), jejímž meritem je splnění dluhu do 10 dní a tato povinnost je zajištěna pokutou 25 % jistiny, když při uzavírání dohody obě strany vědí, že závazek nebude ve lhůtě splněn, ale dojde k uplatnění smluvní pokuty, která má de facto funkci poplatku za možnost splácet dluh ve splátkách? Pokud je takový závazek neplatný, je neplatná i celá dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři, do které byl takový závazek včleněn, jako v tomto případě?
B) Je taková dohoda neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení §39 OZ, pokud je uzavřena se spotřebitelem, který není majetný a lze předpokládat, že uzavření takové dohody ho jen poškodí?
C) Pokud je taková dohoda neplatná jako celek, je neplatná i rozhodčí smlouva, která byla na tuto dohodu přímo navázána a oba dokumenty byly uzavírány zároveň jako fakticky neoddělitelné dokumenty?
D) Příčí se dobrým mravům dle ustanovení §39 OZ rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
E) Je rozhodce Mgr. Michal Wiedermann, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele minimálně 7 266 rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli? Je takový rozhodce ekonomicky závislý na podnikateli, pokud navíc pro sesterskou společnost podnikatele rozhodl minimálně 621 rozhodčích sporů?
F) Je rozhodce JUDr. Eva Vaňková, která je podnikatelem pravidelně uváděna v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodla ve věcech podnikatele již přes 11 000 rozhodčích sporů, ekonomicky závislá na podnikateli? Je takový rozhodce ekonomicky závislý na podnikateli, pokud navíc pro sesterskou společnost podnikatele rozhodl minimálně 27 741 rozhodčích sporů?
G) Příčí se dobrým mravům dle ustanovení §39 OZ rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména rozhodců, včetně ekonomicky závislého rozhodce, když spotřebitel neměl jakoukoli možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
H) Pokud byla uzavřena dohoda o uznání dluhu vzniklého z úvěrové smlouvy a k této dohodě byla uzavřena rozhodčí smlouva, která uváděla: „veškeré spory vzniklé z této Dohody nebo v souvislosti s ní, včetně sporů ze směnky vystavené na základě této Dohody, se účastníci Dohody zavazují řešit v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. v platném a účinném znění v jednoinstančním rozhodčím řízení a to za podmínek uvedených v této Rozhodčí smlouvě uzavřené zároveň s touto Dohodou“, měl rozhodce pravomoc rozhodovat spor i o dluh vzniklém z úvěrové smlouvy?
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
– dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí mimo jiné na řešení právní otázky, která v době podání dovolání nebyla Nejvyšším soudem v úplnosti vyřešena, zda lze vyhovět návrhu povinné-spotřebitelky na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález, ve svém celkovém úhrnu směřují k poškození povinné
-spotřebitelky, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež má být vykonáno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Proto Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není důvodné.
V daném případě k podání návrhu na zastavení exekuce došlo dne 13. července 2015, tedy před účinností zákona č. 258/2016 Sb., a platnost rozhodčí smlouvy je proto na místě projednat a posoudit podle procesních předpisů účinných do 30. listopadu 2016. Pro rozhodnutí v předmětné věci je tedy využitelná i judikatura Nejvyššího soudu, která při posouzení, zda je na místě podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit exekuci vedenou na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, vycházela ze znění zákona o rozhodčím řízení účinného do 30. listopadu 2016.
Nejdříve je třeba se vypořádat s dílčími právními otázkami nastolenými dovolatelkou.
Nejvyšší soud již dříve dovodil, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy sama osobě vliv na platnost rozhodčí doložky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, či usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (zde smlouva o uznání dluhu), v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je však třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu.
I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§39 obč. zák.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba posoudit i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v napadeném usnesení s uvedenými požadavky formulovanými výše v úplnosti vypořádal, když navýšení závazku povinné o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně neshledal nepřiměřeným a ani v rozporu s dobrými mravy, přičemž nemorálním shledal především jednání povinné, která přebírala závazky, jež nebyla schopna hradit a upínala se toliko k dosažení možnosti splátek, kterými spíše než faktické řešení sledovala odsunutí aktuálně hrozícího problému. Sama povinná pak ve své svědecké výpovědi uvedla, že jí šlo o získání možnosti dluh splácet, a i přes navýšení dluhu o smluvní pokutu přivítala možnost splátek.
Dovolací soud již rovněž dovodil, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné podle §39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V dané věci se oprávněná s povinnou dohodly, že pokud povinná nezaplatí do deseti dnů od uzavření dohody o uznání dluhu celou pohledávku, pak bude její dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu, avšak původní dluh včetně smluvní pokuty nazvaný jako konečný závazek může povinná splácet v 59 měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Povinná tedy získala možnost dluh splácet po dobu pěti let s navýšením původního dluhu o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího deseti dnů se dále dohodly na okamžité splatnosti celého dluhu s tím, že pak povinná má zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. Takto sjednané smluvní pokuty tedy nelze ve světle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu považovat za rozporné s dobrými mravy dle ustanovení §39 obč. zák., a to ani v jejich součtu.
Považuje-li dovolatelka rozhodčí smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy proto, že jí oprávněná předložila k podpisu rozhodčí smlouvu, která obsahovala konkrétní jména „ad hoc“ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru nemohla nikterak ovlivnit, nelze ani této její námitce přisvědčit. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§2 odst. 1 z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde pro rozpor s dobrými mravy bez tvrzení dalších důležitých okolností, které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy, není v souladu s dobrými mravy, automaticky shledat rozhodčí smlouvu neplatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014). Sama dovolatelka v průběhu řízení uvedla, že se obsahem rozhodčí smlouvy podrobněji nezabývala a vůči osobám rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě nic nenamítala. Bylo tak nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Právě v dané věci je potom rozhodné, že dovolatelka netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, ba ani nedokládá, že by v daných poměrech a vzhledem k jedinečnosti souzené věci byla uzavřena natolik nespravedlivá či „nemravná“ rozhodčí smlouva, která by způsobovala významnou nerovnováhu v jejích právech, nebo která by ji výrazně limitovala co do efektivního uplatnění práva na spravedlivý („rozhodčí“) proces, nýbrž toliko napadá jen samotný adhezní způsob uzavírání rozhodčí smlouvy; proto takto prosazovanou obranu nelze považovat než toliko za účelovou, mající odvrátit její neúspěch v rozhodčím řízení samotném. Je proto namístě (ohledně této dílčí otázky) uzavřít, že jen z pouhé podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle zákona o rozhodčím řízení není v dané věci možno dovodit její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) a tím ani důvod pro zastavení exekuce.
Stejně tak nelze dovolatelce přisvědčit, pokud poukazuje na okolnost, že v rozhodčí smlouvě dohodnuté osoby (představující potencionální rozhodce) oprávněná uvádí opakovaně v „tisících“ rozhodčích doložkách – což podle jejího názoru implikuje jejich „ekonomickou závislost“ (s důsledky rozporu rozhodčí smlouvy s dobrými mravy). Jednak opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv totiž takovou ekonomickou závislost bez pochyb ještě nedokládá, a jednak i kdyby byla skutečně dána, může představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje §8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněném pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku lze však pochopitelně ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ani v případě, že by dovolatelka namítala podjatost rozhodce z totožných důvodů (které uvádí nyní) již v samotném rozhodčím řízení, nemohla by být s návrhem na vyloučení rozhodce úspěšná. K čemuž se poznamenává, že nerozhodné je z tohoto důvodu i její tvrzení, že vzhledem k tomu, že nevěděla, že oprávněná zapisuje do rozhodčích smluv stále stejná jména, nemohla námitku podjatosti namítat, neuvedla-li zároveň žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno vyloučení rozhodce vskutku relevantně dovozovat; ostatně bylo na ní, aby si takové informace opatřila již tehdy (obdobná povinnost stíhá v soudním řízení účastníka, který míní vznést námitku podjatosti soudce).
K dovolatelčině otázce formulované písm. H) je na místě konstatovat, že tuto argumentaci uvedla poprvé až v dovolacím řízení a tudíž je nutné ji posoudit jako nepřípustnou novou skutečnost dle ust. §241a odst. 6 o. s. ř., kterou se dovolací soud nemůže zabývat.
Dílčí právní otázky, které povinná nastolila, tedy byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně, jde-li o otázku ad H), jde o novou argumentaci, která je v dovolacím řízení nepřípustná (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Zbývá vyřešit stěžejní dovolatelkou nastolenou právní otázku, zda hmotněprávní jednání, na jehož základě byl exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu vydán, a to společně s rozhodčí smlouvou a rozhodčí doložkou, jakož i s rozhodčím nálezem, jenž je vykonáván, mohou být za výše uvedených okolností posouzeny jako „obchodní konstrukt“, který jako celek směřuje k poškození povinné jako spotřebitelky. Při posouzení této právní otázky je třeba vyjít z toho, že zákon o rozhodčím řízení (zejména ustanovení §31 písm. g) z. r. ř. ve znění do 30. listopadu 2016, které na danou situaci dopadá s ohledem na to, že rozhodčí smlouva byla uzavřena před 30. 11. 2016, viz výše) a jím předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že lze ochranu nalézt v následném řízení exekučním. Pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Tak by tomu bylo tehdy, jestliže by exekuce exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, který nebyl v předepsaném nalézacím řízení zrušen, vedla k vynucení povinnosti, která je ve zcela zjevném rozporu s hmotným právem. Proto není na místě vyhovět návrhu povinné-spotřebitelky na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž je odůvodněn tím, že hmotněprávní jednání, které bylo podkladem pro vydání exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu, dále rozhodčí smlouva na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, jakož i rozhodčí nález ve svém celkovém a společném úhrnu směřují k poškození povinného-spotřebitele, jestliže plnění, které exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu povinnému ukládá (a jež je vykonáváno), nelze posoudit jako povinnost, která je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, pakliže během řízení nevyplynuly ani žádné jednotlivé okolnosti (viz právní vyhodnocení dílčích otázek položených dovolatelkou), na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o neplatnosti rozhodčí smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu