ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2253.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2253/2018-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému P. F. , ve Ž. n. S., zastoupenému JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, pro 171 588 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 15 EXE 128/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 27. září 2017, č. j. 54 Co 232/2017-83, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 54 Co 232/2017-83, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 7. 2017, č. j. 15 EXE 128/2016-71, ve výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce je vedena podle platebních výměrů oprávněné ze dne 24. 6. 2009, č. 2140901090, a ze dne 24. 6. 2009, č. 4240901091, k vymožení pohledávky v celkové výši 171 588 Kč, zahrnující dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění (25 920 Kč) a penále (38 486 Kč a 107 182 Kč). S odkazem na ustanovení §53 odst. 1, odst. 8 a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na §105 odst. 2 a §106 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a na §5 odst. 3 a §175 odst. 1, odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud dovodil, že zdravotní pojišťovna, oprávněná z vlastního platebního výměru ukládajícího povinnost k plnění zdravotního pojištění či penále, má právo volby vymáhání tohoto plnění mezi daňovou a soudní exekucí, přičemž soudní exekuci lze vést pouze za předpokladu, že výše nákladů spojených s vymáháním nebude ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Ve zkoumané věci nikoli bagatelní pohledávka ve výši 171 588 Kč není v hrubém nepoměru k předpokládaným nákladům exekuce a oprávněná již podle exekučního spisu daňovou exekuci bezvýsledně využila. Mezi výší nákladů exekuční a daňové exekuce neexistuje zásadní disproporce a povinnost oprávněné využít způsoby daňové exekuce namísto soudně postižené mzdy ze zákona neplyne. Daňovou a soudní exekuci lze vést souběžně, avšak nesmí být těmito exekucemi postiženy stejným způsobem tytéž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty povinného (jeho manžela). V tomto směru odvolací soud přijal závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu mezi daňovou a zkoumanou soudní exekucí nenastala překážka věci pravomocně rozhodnuté, krom toho poznamenal, že oprávněná ukončení daňové exekuce doložila rozhodnutími ze dne 6. 6. 2016, č. j. VZP-16-01806438-J73C a č. j. VZP-16-01805956-J73C. Návrh povinného na zastavení exekuce proto není důvodný.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž k hledisku přípustnosti dovolání uvedl, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů vyššího stupně a rozhodoval rovněž o otázkách doposud dovolacím soudem neposouzených“. Dovolatel připustil možnost oprávněné využít soudní nebo správní výkon rozhodnutí. Vylíčil průběh vymáhání pohledávky oprávněné, která se nejprve obrátila na soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, avšak po zjištění dlouhodobě špatné majetkové situace povinného a po zastavení uvedené exekuce využila správního výkonu rozhodnutí prostřednictvím daňové exekuce, v níž byla postižena pouze mzda povinného; po zastavení této exekuce oprávněná dále neúčelně navyšuje dluh povinného o „nemalé náklady exekučního řízení“, což je „v rozporu s ustálenou judikaturou a zejména představuje zneužití práva oprávněné a podstatný zásah do práv povinného“. Protože postup oprávněné je neúčelný a v rozporu s péčí řádného hospodáře, „je žádoucí rozhodnutím soudu nastavit mantinely pro postup orgánů veřejné moci“.
Oprávněná k dovolání povinného zdůraznila, že po vyčerpání reálných možností daňové exekuce podala návrh na soudní exekuci, neboť soudní exekutor disponuje výrazně širšími možnostmi vyhledávání a postihování majetku. Podle názoru oprávněné dovolání není přípustné, neboť postup oprávněné při vymáhání pohledávek je v souladu s obsáhlou judikaturou.
Nejvyšší soud o dovolání povinného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), dále „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.) a dovolatel se rovněž nevypořádal s požadavkem vymezení důvodu dovolání (§241a o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Hledisko přípustnosti dovolání dovolatel řádně nezvolil, protože formuluje dvě kritéria přípustnosti, které nekorespondují s dikcí zákona (ustanovení §237 o. s. ř. nepracuje s pojmem „ustálená rozhodovací praxe soudů vyššího stupně“ ani s pojmem „dovolacím soudem neposouzených otázek“) a které se - i v případě upřesnění jejich znění v souladu se zákonem - z povahy věci navzájem vylučují, přičemž ani z dalšího textu dovolání povinného neplyne, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se povinný přiklonil (v dovolání nejsou přítomny odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, označená dnem vydání a spisovou značkou, či alespoň citace závěrů z rozhodovací praxe dovolacího soudu) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S nevystiženou přípustností dovolání včetně absence dovolatelem nevymezených rozhodných právních otázek (povinný výslovně uvádí množné číslo tohoto substantiva) souvisí rovněž neupřesněný důvod dovolání, neboť dovolatel nevyložil, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci. Dovolatel na jedné straně připouští souběh daňové a soudní exekuce, na straně druhé líčí postup oprávněné při vymáhání své pohledávky, ať již prostřednictvím soudní či daňové exekuce, a kritizuje v obecné rovině nehospodárnost a neúčelnost takového postupu s ohledem na dlouhodobou nemajetnost povinného, tímto způsobem však nemůže dostát požadovaným a shora zmíněným obsahovým náležitostem dovolání.
Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu