ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2484.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2484/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu vlády České republiky se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše č. 128/4, identifikační číslo osoby 00006599, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V. , za účasti manželky povinného M. V., oba O., zastoupenými JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí č. 257/7, pro 192 814 256 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 17 E 19/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 332/2017-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 332/2017-51, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2017, č. j. 17 E 19/2017-18, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2017, č. j. 17 E 19/2017-35, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2017, č. j. 17 E 19/2017-18, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2017, č. j. 17 E 19/2017-35, byl na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 184 567 566 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 567 566 Kč od 4. března 2014 do zaplacení, a pohledávky ve výši 8 246 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 246 700 Kč od 4. března 2014 do zaplacení, nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného, které povinný vlastní ve společném jmění manželů s manželkou M. V., a to pozemku St. p. č., zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 240 m 2 , jehož součástí je budova č. p. a pozemku parc. č., zahrada, o výměře 750 m 2 , vše zapsané na LV č., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. pro obec a k. ú. P., pozemku parc. č., zahrada, o výměře 3908 m 2 , zapsaného na LV č., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. pro obec a k. ú. S.(dále též jen „Nemovité věci“); povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, dále soud prvního stupně rozhodl, že povinný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ soudní poplatek ve výši 3 528 143 Kč a pořadí soudcovského zástavního práva se řídí dnem 29. května 2017.
K odvolání povinného a manželky povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 Co 332/2017-51, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. června 2017, č. j. 17 E 19/2017-18, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2017, č. j. 17 E 19/2017-35, ve výroku I. změnil tak, že soud nařizuje podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2014, sp. zn. 5 To 24/2016, ve prospěch pohledávky oprávněné ve výši 184 567 556 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 184 567 556 Kč od 4. března 2017 do zaplacení, a pohledávky ve výši 8 246 700 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 8 246 700 Kč od 4. března 2014 do zaplacení, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na Nemovitých věcech povinného, a ve výrocích III., V. a VI. potvrdil, přičemž nadto rozhodl o povinnosti povinného zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 300 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v dané věci je exekučním titulem rozsudek odvolacího soudu vydaný v trestní věci povinného, v němž bylo rozhodnuto o nároku oprávněné, jakožto poškozené, na náhradu škody vůči povinnému, který byl vyhlášen dne 4. ledna 2017, a vůči němuž zákon nepřipouští odvolání. Rozhodnutí je proto pravomocné a formálně vykonatelné a vzhledem k tomu, že z pohledu svého obsahu rozsudek Vrchního soudu rovněž splňuje veškeré požadavky na materiální vykonatelnost, je taktéž materiálně vykonatelný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, v němž namítá, že na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013) – dále též „exekuční titul“, nebylo možné nařídit výkon rozhodnutí na majetek povinného, neboť tento nesplňuje základní formální náležitosti stanovené právním předpisem, konkrétně ustanovením §120 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. ledna 2017, dále též jen „tr. ř.“. V exekučním titulu chybí označení soudu, který rozhodnutí vydal, jména a příjmení všech soudců, kteří o věci rozhodli, a datum narození a bydliště povinného. Tato pochybení přitom nejsou toliko marginální. Vzhledem k absenci shora uvedených podstatných náležitostí rozhodnutí není formálně ani materiálně vykonatelné. Vadu exekučního titulu nemůže zhojit ani vyznačená doložka právní moci a vykonatelnosti, ani případně oprávněnou dodatečně předložený rozsudek, který bude náležitosti splňovat. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou ohledně výše soudního poplatku, který byl stanoven v rozporu s položkou 21 bod 2 Sazebníku poplatků, jenž je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, přestože v posuzované věci jde o druhé, resp. další nařízení výkonu rozhodnutí na základě téhož rozhodnutí proti témuž účastníku, tj. soudní poplatek měl být stanoven v poloviční výši, nikoliv v plné výši, jak to učinil Okresní soud Praha-východ. Soud prvního stupně stanovil výši soudního poplatku na částku 3 528 143 Kč podle položky 21 bod 1 písm. c) Sazebníku, což následně potvrdil i soud odvolací. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci usnesení odvolacího soudu.
Oprávněná se k podanému dovolání vyjádřila pouze tak, že soudu prvního stupně zaslala k založení do spisu autorizované konverzace exekučních titulů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) na základě exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu uskutečněného v tzv. adhezním řízení trestním, jestliže jeho písemné vyhotovení, jež bylo oprávněnou předloženo s tím, že právě na jeho základě má být výkon rozhodnutí (exekuce) proveden, postrádá formální náležitosti stanovené zákonem a neobstojí z toho důvodu jako veřejná listina, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je důvodné.
Podle ustanovení §251 odst. 1 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí s výjimkou titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení.
Podle ustanovení §120 odst. 1 tr. ř. rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat
a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,
b) den a místo vyhlášení rozsudku,
c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a
e) poučení o opravném prostředku.
Podle ustanovení §120 odst. 2 tr. ř. obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.
Podle ustanovení §131 odst. 1 tr. ř. předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně. Podle ustanovení §131 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku. Podle ustanovení §131 odst. 3 tr. ř. proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Podle ustanovení §131 odst. 4 tr. ř. po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.
Podle ustanovení §139 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští.
Podle ustanovení §268 odst. 2 o. s. ř. k návrhu na výkon rozhodnutí je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.
V projednávané věci je exekučním titulem pro výkon rozhodnutí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, kterým odvolací soud mimo jiné rozhodl o povinnosti dovolatele (v daném řízení obžalovaného) zaplatit oprávněné na náhradě škody společně a nerozdílně s obžalovaným L. V. částku
8 246 700 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 4. března 2014 do zaplacení, a dále vůči téže oprávněné povinnost k zaplacení částky 184 567 556 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 4. března. 2014 do zaplacení s tím, že v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost obžalovaných M. P., I. K., R. P. a R. M.k vydání bezdůvodného obohacení oprávněné. V písemném vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, ovšem v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 tr. ř. absentuje označení soudu, který rozsudek vyhlásil. Uvedené je toliko patrné z doložek právní moci a vykonatelnosti, jimiž předmětný rozsudek opatřily Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze dne 21. dubna 2017, resp. 28. dubna 2017. Doložky ovšem nejsou součástí písemného vyhotovení rozsudku jako takového. Dále v písemném vyhotovení rozsudku chybí uvedení jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili. Písemné vyhotovení rozsudku rovněž neobsahuje odůvodnění, přestože je nepochybné, že odůvodnění má být jeho součástí (pod nadpisem „Odůvodnění“ se nacházejí tečky, z nichž je zřejmé, že odůvodnění má být dopsáno později).
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, uvedl, že výrok rozsudku, jímž byla v adhezním řízení uložena povinnost zaplatit poškozenému z titulu náhrady škody určitou peněžní částku, je vykonatelný v okamžiku, kdy nabyl právní moci (ustanovení §130, §139 odst. 1, §245, §248 odst. 1 tr. ř.) a to aniž by obsahoval lhůtu ke splnění rozhodnutím uložené povinnosti. Pravomocný a i vykonatelný se pak tento rozsudek v části, v níž se povinnému ukládá povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, stává v okamžiku, kdy byl vyhlášen, neboť proti němu není odvolání přípustné [ustanovení §139 odst. 1 písm. a) tr. ř. ] – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 2578/2006. I přesto, že vykonatelnost exekučního titulu v posuzované věci není vázána na jeho doručení, ale nastává již okamžikem vyhlášení exekučního titulu, nelze pro účely exekučního řízení opomenout, že přílohou každého exekučního návrhu musí být i originál nebo úředně ověřená kopie exekučního titulu opatřená potvrzením o jeho vykonatelnosti (ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, o jaký druh exekučního titulu se jedná (srov. například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016). Proto se odvolací soud měl zabývat též tím, zda písemné vyhotovení exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu vyneseného v trestním řízení, jež povinnému (obžalovanému) ukládá povinnost k náhradě škody, v podobě, jak jej předložila oprávněná, je skutečně dostatečným podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vedení exekuce) ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud ovšem uvedené neučinil, resp., tak učinil nedostatečně.
Předpokladem pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí je písemné vyhotovení vykonatelného rozhodnutí, které obstojí jako veřejná listina, tj. jako listina vydaná k tomu oprávněným orgánem (srov. §251 a §274 o. s. ř.), jenž má potřebnou formu a obsah, a jež ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Pouze takové písemné vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení se může stát relevantním a věrohodným podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vedení exekuce). Nenaplňuje-li písemné vyhotovení exekučního titulu ve formě rozhodnutí orgánu státní moci náležitosti veřejné listiny, je třeba k nápravě využít zákonem předepsaných procesních prostředků, které umožňují obsah těchto rozhodnutí dodatečně opravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 3578/2017). Jiný než výše uvedený výklad by způsoboval u účastníků exekučního řízení i u soudu (soudního exekutora), který má titul pro výkon rozhodnutí (exekuční titul) ve formě rozhodnutí učiněného v trestním řízení realizovat, důvodnou pochybnost, zda se skutečně jedná o autentické písemné vyhotovení soudního rozhodnutí (rozsudku), a zda je bez pochyb, jaká povinnost k plnění má být ve vykonávacím řízení realizována, kdo a vůči komu je povinen plnit. Závěr, že za řádné je možné pokládat jen takové písemné vyhotovení soudního rozhodnutí, které splňuje zákonem stanovené náležitosti a je proto úřední listinou, vyplývá i z ustanovení §131 tr. ř. (případně v ustanovení §164 a násl. o. s. ř.), které stanoví výlučný a přesný postup, jímž mohou být případné formální nedostatky písemného vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení odstraněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 5494/2017). Z uvedeného důvodu je proto nezbytné, aby oprávněným připojené písemné vyhotovení exekučního titulu (má-li oprávněný povinnost k jeho připojení podle ustanovení §261 odst. 2 o. s. ř. nebo podle ustanovení §38 odst. 2 ex. řádu) obsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tudíž aby tedy obstálo jako tzv. veřejná listina. V opačném případě by na jeho podkladě nemohlo dojít k nařízení jeho výkonu (k zahájení a provedení exekuce).
Pokud jde o to, zda povinný byl v exekučním titulu dostatečně, resp. řádně (včetně uvedení data narození a bydliště) identifikován, je třeba vycházet nikoliv toliko z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, nýbrž tento vykládat ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, který byl odvoláním napaden, protože rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího tvoří jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015). Tento postoj je přiměřené dodržovat nejen při posouzení, zda je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro účely dovolacího řízení přezkoumatelné, když jeho přezkoumatelnost se posuzuje ve spojení s odůvodněním předchozího (zde odvoláním přezkoumávaného) rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4183/2009), ale i při posouzení, zda byl účastník, jemuž se ukládá povinnost, dostatečně označen. Jestliže je z rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu zcela zjevné, že osobou, které se ukládá v dotčeném výroku povinnost, je právě povinný, i když v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) označen kromě jména i uvedením data narození a bydliště, není důvod pro závěr, že pouze z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu materiálně nevykonatelné.
S ohledem na závěr o přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval též dovolatelem namítanou vadou řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), kterou spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou o stanovení výše soudního poplatku. S ohledem na obsah odvolání povinného ze dne 14. července 2017, dovolací soud dospěl k závěru, že jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř., kterou v dovolání nelze uplatnit, neboť uvedenou námitku povinný v odvolacím řízení nevznesl a z obecného konstatování, že podává „odvolání v rozsahu všech výroků soudu prvního stupně“ tuto námitku dovodit nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně, jímž je Okresní soudu Praha-východ, k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu