ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2670.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2670/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobců A) J. J. , S., a B) J. J. S., zastoupených JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, proti žalované M&M investiční s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Nádražní 535/15, identifikační číslo osoby 28779827, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 103/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2018, č. j. 64 Co 56/2018-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 730,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petera Harmečko.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V označené věci Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 64 Co 56/2018-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobce A) k pozemku č. parc. st., jehož součástí je budova č. p. , objekt bydlení, a k pozemku č. parc. st., jehož součástí je budova č. p., objekt bydlení, vše v katastrálním území H. I (dále „nemovité věci“), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná nabyla vlastnictví k nemovitým věcem na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 14. 1. 2015, č. j. 103 Ex 42290/13-135, o udělení příklepu v dražbě za nejvyšší podání 1 720 000 Kč, bylo-li exekuční řízení vedeno proti synovi žalobců coby povinnému. Protože pravomocným usnesení o udělení příklepu, do něhož se povinný neodvolal, byla završena další fáze exekučního řízení, nelze následně znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Pravomocným usnesením o příklepu zaniklo vlastnické právo povinného k nemovitým věcem, jejichž vlastnicí se stala vydražitelka - žalovaná (§336l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž „o. s. ř.“). Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud z uvedených důvodů jako správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost vymezili tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Usnesení o příklepu totiž bylo vydáno až po zahájení insolvenčního řízení (pod sp. zn. MSPH 88 INS 639/2015 Městského soudu v Praze) vůči synovi žalobců, takže dražbu provádějící soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána jednal v rozporu se zákonem (§109 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insovenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů), čehož si musela být vědoma i žalovaná, která se dražby účastnila. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) proto nesprávně vyřešil otázku, zda na žalovanou v důsledku příklepu došlo k platnému převodu vlastnického práva k nemovitým věcem. Napadený rozsudek by měl být podle návrhu dovolatelů zrušen a dovolací soud buďto ve věci sám rozhodne (vyhověním žalobě) nebo věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem a vyloučena je rovněž „existence věcné legitimace účastníků řízení“. Dovolání by tak mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2053/2014, uzavřel, že určovací žaloba není institutem pro určení neplatnosti (procesního) rozhodnutí soudu či soudního exekutora, neboť takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), ale individuálním právním aktem orgánu státní moci, a nelze na něj proto aplikovat ustanovení obč. zák. o neplatnosti právních úkonů. Je proto pojmově vyloučeno domáhat se určení neplatnosti rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. a na požadovaném určení ani nemůže být dán naléhavý právní zájem.
V této souvislosti rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 1943/2016, proti němuž byla stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1740/17, odmítnuta, vysvětlil, že v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci nelze zohledňovat případnou nezákonnost postupu soudního exekutora předcházejícího udělení samotného příklepu - tyto námitky jsou relevantní toliko v rámci přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či mimořádného opravného prostředku. Dovolací soud k tomu upřesnil, že tvrzení žalobců uplatněná v řízení o určení vlastnictví směřují výhradně proti údajné nesprávnosti rozhodnutí o příklepu a vadnému postupu soudního exekutora, jenž předcházel vydání rozhodnutí o příklepu; žalobci nijak nezpochybnili skutečnosti podstatné pro přechod vlastnictví v důsledku dražby v exekuci (právní moc usnesení o příklepu a úhrada nejvyššího podání vydražitelem). Žaloba na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem proto nemůže být úspěšná.
S odkazem na vylíčenou konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu je zřejmé, že dovolatelé v posuzované věci nevystihli předpoklad přípustnosti dovolání, neboť jimi - byť ne zcela pregnantně - předestřenou právní otázku dovolací soud judikatorně vyřešil a od tohoto řešení není důvodu se odchylovat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu