ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2976.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2976/2018-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Z. B. , B., zastoupené JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bezručova 81/17a, proti povinnému J. B. , B., zastoupené JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 33, o návrhu na zastavení exekuce vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 64 EXE 4067/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, č. j. 12 Co 194/2017-279, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2017, č. j. 64 EXE 4067/2014-232, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 12 Co 194/2017-279, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2017, č. j. 64 EXE 4067/2014-232, jímž zamítl návrh povinného ze dne 5. 12. 2016 a 24. 12. 2016 na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov, pod sp. zn. 137 EX 22346/14. Odvolací soud dále zrušil zamítavý výrok soudu prvního stupně o návrhu povinného na odklad provedení exekuce a řízení o tomto návrhu zastavil, neboť Městský soud v Brně v mezidobí usnesením ze dne 20. 7. 2017, č. j. 64 EXE 4067/2014-272, provedení exekuce do pravomocného skončení řízení o obnově, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 145/2016, odložil. Důvod pro zastavení exekuce povinný spatřoval ve skutečnosti, že exekuční řízení je stiženo neodstranitelnou překážkou v řízení, neboť „nejsou splněny předpoklady vedení exekuce, když je v exekučním návrhu uvedena jako oprávněná Z. B., ale exekuční návrh podala H. V., zastoupená advokátkou JUDr. Janou Kuřátkovou.“
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost opírá o dvě právní otázky. Za prvé má za to, že se napadené rozhodnutí odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž může návrh na exekuci podat pouze oprávněný . Za druhé se dovolatel domnívá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, jež spočívá v možnosti dodatečně měnit část textu podání s odůvodněním „postupem oprava administrativní chyby“. Dovolatel současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání oprávněná rekapituluje závěry napadených rozhodnutí, dle nichž je v úvodu listiny exekučního návrhu označena oprávněná Z. B., přičemž návrh podepsala na základě plné moci elektronickým zaručeným podpisem její právní zástupkyně JUDr. Jana Kuřátková; jméno H. V. zůstalo „administrativní chybou“ při přepisu textu v závěru exekučního návrhu. Oprávněná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolaní povinného včetně návrhu na odklad vykonatelnosti zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno – krom obecných náležitostí (§42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pak z dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž identifikováno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se tak mělo stát.
Dovolatel těmto nárokům zjevně nevyhověl, poukazuje toliko všeobecně na odchylku „od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, což implikuje dovolání jako – v té části – za podání vadné. Nicméně, jelikož dovolatel tvrdí odchylku tak principiální od natolik samozřejmé zásady, že návrh na nařízení exekuce může podat výlučně oprávněný z titulu, bylo by zřejmě nepřiměřeným formalizmem trvat na tom, aby musel odkázat na konkrétní judikaturu, v níž se explicite zjevuje. Proto dovolací soud z tohoto „nedostatku“ fatální závěry nevyvozoval, avšak za rozhodné pokládá to, že dovolatelovo tvrzení o „odchylce“ není udržitelné věcně, resp. že z věcného pohledu neobstojí. Odvolací soud totiž nikterak princip, že návrh na nařízení exekuce může podat toliko oprávněný z titulu (pro úplnost: případně osoba podle ustanovení §256 odst. 1, 2 o. s. ř.) jakkoliv nezpochybnil; z odůvodnění jím vydaného rozhodnutí je bezpochyby zjevné, že požadavek identity oprávněného měl bezezbytku na zřeteli, jestliže dovodil, že označení jiné osoby než z titulu oprávněné se vyskytlo návrh na nařízení exekuce toliko v podobě, zakládající konkrétní neurčitost tohoto návrhu, a to v podobě jeho vady jakožto vady odstranitelné, k čemuž posléze došlo.
Obdobné platí i o druhé právní otázce, kterou dovolatel otevřel k dovolacímu přezkumu, podle které dovolací soud dosud nerozhodoval o otázce, zda lze měnit části textu podání postupem „oprava administrativní chyby“. Odpověď na ní se podává z předchozího; samozřejmě o ní dovolací soud judikoval, a to zcela ve shodě s tím, jak ji posoudil odvolací soud. Jak již bylo řečeno, šlo o opravu neurčitosti exekučního návrhu, jež byla možná.
Cestou shrnutí je namístě konstatovat, že v obou případech odvolací soud nepochybil, resp. postupoval zcela v souladu se standardním právním nazíráním dovolacího soudu; o „odchýlení se“, stejně jako o „neřešení dovolacím soudem“, v dané věci nejde.
Z toho plyne, že ani jedna dovolatelova otázka není způsobilá založit – z pohledu kritérií vyslovených v ustanovení §237 o. s. ř. – přípustnost dovolání, které Nejvyššímu soudu adresoval.
Odtud rezultuje závěr, že dovolání dovolatele přípustné není, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Obecně platí, že se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu „na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu“, přičemž zvláštního rozhodnutí zde není třeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené (viz nález ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). V dané věci však jest dále přihlédnout k tomu, že to, co dovolatel svým návrhem sleduje, je zohlednitelné jen v rámci odkladu provedení exekuce, o čemž již rozhodl soud prvního stupně; je přiléhavé připomenout, že spíše než „odklad vykonatelnosti“ mohl být ve hře „odklad právní moci“ napadeného rozhodnutí (§243 písm. a, b/ o. s. ř.), avšak ani ten by nemohl dovolatele uspokojit, jestliže jeho důsledkem by mohlo být jen to, že rozhodnutí o zastavení exekuce by nenabylo účinků, pročež by – tak jako tak – exekuce dále probíhala jako předtím, než bylo o dovolatelově návrhu rozhodnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu