ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.301.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 301/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného K. P. , zastoupeného JUDr. Martinem Buriánem, advokátem se sídlem v Brně 2, Středova 94/1, proti povinné MAJOR REAL s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Nusle, U gymnázia 1234/3, identifikační číslo osoby 24288730, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, pro 13 529 379,08 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov, se sídlem v Brně, Veveří 125, pod sp. zn. 137 Ex 305/14, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 16 Co 269/2017-233, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) dovolání povinné ze dne 17. 1. 2018 proti usnesení Městského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 2. 11. 2017, č. j. 16 Co 269/2017-233, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 18. 5. 2017, č. j. 137 Ex 305/14-195, o rozvrhu rozdělované podstaty, odmítá podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, neboť dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu dovolání povinné trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatelka k požadavku přípustnosti dovolání cituje úplné znění §237 o. s. ř. a současně dodává, že „problematika specifikovaná v důvodech dovolání jednak nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu řešena, jednak se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury, přičemž měla být věc dovolacím soudem právně vyřešena jinak“. Tímto způsobem však není volba předpokladu přípustnosti dovolání vystižena, plyne-li ze zákonné úpravy a z povahy posuzované náležitosti dovolání, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Důvod dovolání spojuje dovolatelka s řešením otázky, „zda může být podkladem pro vydání usnesení o rozvrhu rozvrhované podstaty příkaz k úhradě nákladů exekuce, který soudní exekutor následně, v průběhu odvolacího řízení proti usnesení o rozvrhu, zruší a vydá nové rozhodnutí, které doručuje namísto účastníkovi řízení pouze zmocněnci povinné, jenž byl zmocněn (…) pouze pro určité právní úkony“. Povinná tím vytýká soudnímu exekutorovi nesprávný procesní postup (tj. zrušení původního příkazu k náhradě nákladů exekuce, vydání nového příkazu v průběhu řízení před odvolacím soudem a chybné doručení tohoto příkazu povinné) a nesprávnost usnesení odvolacího soudu spatřuje v tom, že odvolací soud takový postup soudního exekutora „aproboval“. Nesprávné je podle názoru dovolatelky usnesení odvolacího soudu i v tom, že pohledávka soudního exekutora byla zařazena do „první“ skupiny (viz §337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ačkoli sdílí osud pohledávky oprávněného a má být zařazena do stejné skupiny jako on (s odkazem dovolatelky na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka jednak namítá vady řízení (podle jejího názoru vyvolané postupem soudního exekutora a odvolacím soudem neodstraněné), k nimž dovolací soud v případě nepřípustnosti dovolání přihlédnout nemůže a které samy o sobě nezakládají dovolací důvod (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jednak přehlíží, že dovoláním citované R 31/2006 se vztahuje na exekuční řízení zahájená do 31. prosince 2007, tedy pro dobu před změnou ustanovení §337c odst. 1 o. s. ř. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť zde bylo exekuční řízení zahájeno 10. 1. 2014 po nabytí účinnosti zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (tj. po 1. 1. 2008). Protože v exekučních řízeních zahájených po 1. 1. 2008 se náklady soudního exekutora při rozvrhu rozdělované podstaty uspokojují ve skupině podle ustanovení §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř., není ani v tomto ohledu dovolací důvod naplněn, postupoval-li odvolací soud a soudní exekutor zařazením pohledávky na náhradu nákladů exekuce v souladu s procesními předpisy a s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2333/2016).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu