ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3180.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3180/2018-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Diamond Credit s. r. o. , se sídlem v Příbrami, Podskalí č. 34, identifikační číslo osoby 02961296, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G. Masaryka č. 1, proti povinné R. Ch. , P., zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 27 EXE 13/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2017, č. j. 15 Co 322/2017-109, takto:
Usnesení Krajského soud v Plzni ze dne 13. prosince 2017, č. j. 15 Co 322/2017-109, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 19. září 2017, č. j. 27 EXE 13/2017-82, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Uvedl, že mezi oprávněnou (jako úvěrující podnikatelkou) a povinnou (jako úvěrovanou spotřebitelkou) byla dne 1. září 2014 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení §2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), která je současně spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení §1810 a násl. o.z. Z uvedeného důvodu se proto zabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě ve výši 800 Kč za den prodlení s úhradou peněžitého plnění je ujednáním nepřiměřeným či nikoliv, přičemž s odkazem mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3132/2010, stejně jako na celkové okolnosti právního jednání, pohnutky při uzavření příslušné úvěrové smlouvy, dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Na uvedeném ničeho nemění ani ujednání smluvních stran o ztrátě výhody splátek. Na případnou nepřiměřenost smluvní pokuty nemůže mít vliv ani následné ověřování platební morálky povinné z výpisu z účtu oprávněné.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. prosince 2017, č. j. 15 Co 322/2017-109, usnesení Okresního soud v Klatovech ze dne 19. září 2017, č. j. 27 EXE 13/2017-82, potvrdil, když uvedl, že v důsledku prodlení povinné s úhradou splátky došlo k zesplatnění celého dluhu podle ustanovení §1931 o.z. a oprávněné vzniklo právo na smluvní pokutu podle ustanovení §2048 o. z. Smluvní pokutu soud shledal přiměřenou, a to jak k samotné jistině, tak k jistině spolu s úrokem, resp. po zesplatnění celého dluhu rovněž k celkové dlužné částce. Smlouvu o zápůjčce (podle soudu prvního stupně šlo o smlouvu o úvěru) neshledal podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. listopadu 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neplatnou, neboť smluvní pokuta vyhověla podmínkám uvedeným v ustanovení §18a shora uvedeného zákona, zajištění spotřebitelského úvěru nebylo ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky a oprávněná využila dostupné prostředky k prověření solventnosti povinné ve smyslu ustanovení §9 téhož zákona.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že odvolací soud neprávně posoudil:
1) otázku úvěruschopnosti podle ustanovení §9 zákona o spotřebitelském úvěru, když oprávněná vycházela toliko z jejího prohlášení, aniž by si s dostatečnou odbornou péči prověřila její závazky v dalších přístupných registrech (SOLUS, NRKI, centrální evidence exekucí apod.) a příjmy, což má za následek neplatnost úvěrové smlouvy. V této souvislosti poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. dubna 2015, č. j. 1 As 30/2015-39;
2) otázku zesplatnění spotřebitelského úvěru ke dni 21. září 2015, když odvolací soud neprovedl navržený výslech povinné, z něhož mohly být zjištěny další relevantní okolnosti, z kterých by vyplynulo, že povinná nemohla být v prodlení se splacením splátky. I kdyby navíc byla v prodlení se splacením jedné splátky, nemohlo tímto dojít k zesplatnění celého dluhu. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2014, sp. zn. 64 Co 98/2014;
3) otázku opomenutých důkazů, neboť odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení navržené důkazy v systému úplné apelace, přičemž s jejich neprovedením se řádně nevypořádal, když toliko uvedl, že tyto důkazy (například výslech povinné apod.) jsou nadbytečné, aniž uvedl důvod této nadbytečnosti;
4) otázku neplatného ujednání o smluvní pokutě z důvodu rozporu s dobrými mravy. Výše smluvní pokuty sice činí 0,5 % z jistiny denně, ročně ovšem tato výše představuje 182,5 % z jistiny. Nehledě na to, že denní sazba smluvní pokuty několikanásobně převyšuje odpovídající sazbu zákonného úroku z prodlení či sjednávaného běžného úroku. Měsíční výše smluvní pokuty pak několikanásobně převyšuje i samotnou měsíční sjednanou splátku. Povinná proto považuje za nepřiměřené, tj. v rozporu s dobrými mravy, aby oprávněná za dobu 74 dní prodlení požadovala částku představující více jak polovinu jistiny úvěru.
Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2017, č. j. 15 Co 322/2017-109, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání povinné vyjádřila tak, že námitku povinné týkající se posouzení její schopnosti splácet úvěr považuje za „absurdní“ a útočící na základní zásady soukromého práva. Oprávněná není povinna využívat informace ze soukromých evidencí dlužníků, navíc při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala pečlivě, když vycházela z toho, že povinná ve svém prohlášení mluví pravdu. Podle oprávněné není rozhodující délka prodlení, podstatné je toliko to, že k prodlení došlo. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 5266/2015, a dodává, že na uvedeném by ničeho nezměnil ani výslech povinné, který ostatně v daném případě ani nebyl možný, neboť se povinná k odvolacímu soudu nedostavila. Pokud jde o údajnou nemravnost smluvní pokuty, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006). Dovolacímu soudu navrhuje, aby dovolání povinné odmítl a oprávněné přiznal právo na náhradu nákladů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“., a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky, zda k posouzení úvěruschopnosti dlužníka podle ustanovení §9 zákona o spotřebitelskému úvěru postačuje toliko, že věřitel vychází z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
Podle ustanovení §580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle ustanovení §588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
V posuzované věcí oprávněná s povinnou uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), přičemž oprávněná před uzavřením této smlouvy při posuzování schopnosti povinné splácet tento úvěr vycházela toliko z osobního prohlášení povinné ze dne 1. září 2014.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.
Od shora uvedeného závěru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Pokud se tedy odvolací soud nezabýval tím, zda oprávněná při posuzování schopnosti povinné splácet vycházela i z jiných informačních zdrojů než toliko z objektivně nepodloženého osobního prohlášení povinné jakožto dlužníka o jejích poměrech, tj. zda v této situaci postupovala s odbornou péčí v souladu s ustanovením §9 zákona o spotřebitelském úvěru, je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2017, č. j. 15 Co 322/2017-109, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 2 o. s. ř.), aniž by se přitom zabýval dalšími dovolacími důvody povinné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu