ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4202.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4202/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné JUDr. Evy Janíkové , narozené dne 30. dubna 1962, sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, insolvenční správkyně úpadce J. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, proti povinnému V. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, pro 1 907 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Arnošta Hofmana, Exekutorský úřad Pardubice, pod sp. zn. 029 Ex 2445/11, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, č. j. 23 Co 250/2017-366, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 3. 2017, č. j. 225 EXE 5314/2011-319, který rozhodl tak, že se návrh na zastavení exekuce nařízené na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 10. 2011, č. j. 225 EXE 5314/2011-10, zamítá; oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že povinný neprokázal, že by svůj závazek (exekvovaný peněžitý dluh) vůči oprávněnému po vydání exekučního titulu, jenž reprezentuje notářský zápis JUDr. Evy Neumanové, notářky, ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. N 117/2011, NZ 89/2011, splnil, a tedy, že jím předložené potvrzení č. 4756268 ze dne 17. 8. 2011 (č. l. 41) předání peněžní hotovosti nedokládá, jelikož oprávněný osvědčil, že se označeného dne vyskytoval na území Ukrajiny, a nemohl proto v domě povinného žádné peněžní prostředky převzít. Formální popření soukromé listiny znamenalo, že bylo na povinném, aby předání peněz prokázal jiným způsobem, a jestliže ani ostatní provedené důkazy ničemu takovému nenasvědčují, nemůže být dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř.
Pro posléze zjištěný úpadek oprávněného J. R., narozeného XY, bytem XY, odvolací soud jednal s ustanovenou insolvenční správkyní JUDr. Evou Janíkovou jako s osobou oprávněnou.
Ve včasném dovolání povinný namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud se při posouzení důkazního břemene odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/1998, rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005 a rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze které se podává, že prosté popření správnosti kvitance (soukromé listiny) neznamená, že důkazní břemeno nese ten z účastníků, který z její existence pro sebe vyvozuje příznivé následky (jako je tomu v případě popření pravosti), nýbrž ten, kdo pravdivost takové soukromé listiny popírá; závěr odvolacího soudu, že „ u soukromé listiny postačuje formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být soukromou listinnou prokázány“ , proto obstát nemůže, a naopak to měl být oprávněný, na kom bylo, aby prokázal, že předložená kvitance není správná a že k předání peněz nedošlo.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu.
Oprávněná insolvenční správkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 1. 2018 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 4. 10. 2011.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) – řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Je tedy posléze nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelem ohlašované splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované jím vyjmenovanými rozhodnutími.
Při důkladném posouzení obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., jelikož na vyřešení povinným předestřené otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Argumentace povinného v dovolání totiž vychází z předpokladu, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že jen prosté, formální popření správnosti soukromé listiny, zjevující se v podobě jednoduchého prohlášení jedním z účastníků – a tedy aniž by bylo třeba cokoli prokazovat – přenáší důkazní povinnost (břemeno) na toho (druhého) účastníka, který prosazuje správnost údajů v soukromé listině obsažených; z tohoto důvodu posléze nalézá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí vyjadřující zásadu, že tvrzení o obsahové nesprávnosti soukromé listiny jest i náležitě důkazně podepřít, tj. nabídnout soudu takové důkazy, kterými by bylo možno nesprávnost soukromé listiny prokázat.
Podle Nejvyššího soudu však napadené usnesení nelze vykládat odděleně od závěru a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže je ostatně výslovně potvrzuje, že totiž pan J. R. – a to ve smyslu objektivním – nemohl dne 17. 8. 2011 převzít v domě povinného žádné peněžní prostředky, neboť prokázal, že se tehdy na území České republiky nenacházel; je očividné, že z těchto zjištění posléze odvolací soud vycházel, pakliže dospěl k závěru, že se oprávněnému skutečně (reálně) podařilo popřít správnost předložené kvitance, resp. osvědčit, že takové potvrzení nemůže ve prospěch povinného ničeho prokazovat, jestliže uvedeného dne k předání peněžní hotovosti bez pochybností dojít nemohlo, a že je tudíž naopak na povinném, aby splnění své povinnosti prokázal jiným způsobem.
Výklad, který povinný prosazuje jakožto naplnění předpokladu přípustnosti dovolání, ostatně nemůže obstát již z důvodů čistě logických, neboť není namístě se domnívat, a z podoby dosavadního řízení se pro nic takového ani opora nenalézá, že by odvolací soud – zcela rozporuplně a bez patřičného zdůvodnění – hodlal zároveň potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož závěry ale byly založeny výhradně na okolnosti úspěšného zpochybnění správnosti kvitance oprávněným, a to na základě provedeného důkazu (kopii jeho cestovního pasu), tj. že důkazní povinnost ležela na oprávněném, a přitom zároveň vyslovit, že „nesprávnost“ soukromé listiny oprávněný vlastně vůbec prokazovat nemusel , jelikož k relevantnímu popření – a současnému přenosu důkazního břemene na povinného – došlo již pouhým „formálním prohlášením“ oprávněného, že listina osvědčuje skutečnosti nepravdivé.
Jelikož označené rozhodnutí – jak vysvětleno výše – na dovolatelem otevřené otázce založeno není a není tudíž ani, na co by měl Nejvyšší soud odpovídat, je logickým důsledkem, že neplatí, jak se dovolatel domnívá, že se odvolací soud od jím ohlášené judikaturní praxe odchýlil při řešení otázky, na které jeho rozhodnutí závisí (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání povinného jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu