ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.4206.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4206/2018-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému M. V. , zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 110 003 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 1439/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2018, č. j. 20 Co 357/2017-64, takto:
I. Dovolání povinného proti části usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2018, č. j. 20 Co 357/2017-64, jíž byl potvrzen výrok I. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2017, č. j. 111 EXE 1439/2016-23, se odmítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2018, č. j. 20 Co 357/2017-64, se v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2017, č. j. 111 EXE 1439/2016-23, a výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2017, č. j. 111 EXE 1439/2016-23, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. 8. 2017, č. j. 111 EXE 1439/2016-23, zamítl návrh povinného na odklad exekuce (výrok I.) a současně zamítl i návrh povinného na zastavení exekuce (výrok II.). Uvedl, že vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň – město, pověřením téhož soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 111 EXE 1439/2016-13, podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Janem Fišerem dne 15. 4. 2016, č. j. 103 Rozh 713/2016-7. Dle soudu kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, neboť tím by se z řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo „kvazi odvolací řízení“. Kontrola soudů se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu. Vzhledem k tomu, že v daném případě byla rozhodčí smlouva sjednána samostatně a není součástí smlouvy o úvěru, tak v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat platnost smlouvy o úvěru (její soulad s hmotným právem) a tím věcnou správnost rozhodčího nálezu, ale jen pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, a stejně tak není řízením přezkumným. Exekučnímu soudu tak nepřísluší ani přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru, resp. rozhodčí smlouva, neobsahuje ujednání, které by působilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele a případně z tohoto důvodu exekuci zastavit. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, platným právním úkonem. Pokud si účastnící v dané věci v rozhodčí smlouvě ze dne 13. 4. 2013 sjednali, že veškeré spory vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním ze 13 konkrétně uvedených rozhodců, ke kterému bude podána žaloba, je tento způsob rozhodce dostatečně transparentní, neboť osoby rozhodců jsou dostatečně identifikovány a konkretizován je i způsob výběru konkrétního rozhodce.
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že judikatura k dané problematice se postupně vyvíjí a její sjednocení je teprve otázkou delšího časového období. V každém případě však platí, že v současné době není k dispozici dostatek rozhodnutí soudů vyšších stupňů (zejména soudu Nejvyššího a Ústavního), z nichž by jednoznačně vyplývalo, že vždy za situace, kdy je rozhodce určen transparentním způsobem, má následně také dojít ke zkoumání platnosti smlouvy o úvěru a poměřování závislosti (či nezávislosti) rozhodce na právnické osobě oprávněné. Neznamená to sice, že by předmětem posuzování platnosti rozhodčích doložek nesmělo být posuzování dalších okolností, za kterých k uzavření doložky došlo. V žádném případě ovšem neběží o obligatorní povinnost soudu, tím spíše, že za dané situace (konstruované právním zástupcem povinného) by došlo k relativizaci prakticky všech rozhodčích nálezů vydaných vůči dlužníkům, kteří nejen že dlužné částky věřitelům neuhradili, ale ani se tak nechystají do budoucna učinit. Neplatnost úvěrové smlouvy pro její rozpor (jako celku) s dobrými mravy vzhledem k velkému množství ujednaných zajišťovacích prostředků, resp. jejich nepřiměřené výši, nepředstavuje nic jiného, než v exekuci nepřípustné posouzení otázky věcné správnosti exekučního titulu, neboť se odvíjí pouze a jen od přezkumu platnosti závazkového vztahu vzniklého mezi účastníky (platnosti úvěrové smlouvy). K nápravě případných vad nalézacího řízení či exekučního titulu mají sloužit pouze zákonem stanovené příslušné procesní prostředky a nikoliv faktický přezkum správnosti titulu v rámci exekučního řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud zcela zjevně pochybil, pokud úvahy soudu prvního stupně potvrdil, a zároveň se řádně nevypořádal s dalšími argumenty povinného. Nevypořádal se ani s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou povinný upozorňoval. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť má za to, že předmětná rozhodčí smlouva nebyla uzavřena transparentně, příčí se dobrým mravům a bez smlouvy o úvěru by ani nebyla uzavřena. Dovolatel je toho názoru, že rozhodčí smlouva je pouze smluvním ujednáním technicky vyčleněným na samostatnou listinu. Domnívá se, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, či rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), případně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Těmito otázkami pak jsou:
A) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o sobě obstála jako platná, když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů na více rozhodcích jmenovitě a takový rozhodce spor nakonec rozhodoval?
B) Příčí se dobrým mravům úrok, který několikanásobně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v daném místě a čase (úrok 150,83 % p. a. sjednaný v srpnu 2015 v České republice při poskytnutí jistiny 40.000 Kč?
C) Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péči neposoudil úvěruschopnost dlužníka?
D) Je v daném případě rozdíl mezi rozhodčí doložkou, která je včleněna smluvních ujednání, a rozhodčí smlouvou, která je přímo navázána na úvěrovou smlouvu?
E) Ať jsou odpovědi na uvedené otázky jakékoli, pokud jsou naplněny podmínky, kdy je při poskytnutí jistiny 40.000 Kč v srpnu 2015 v České republice sjednán úrok 150,84 % p. a., je sjednána série smluvních pokut, které v kombinaci jen za první úrok prodlení přesáhnou 110 % dlužné částky, a věřitel neposoudil s odbornou péči úvěruschopnost dlužníka, ale byla sjednána rozhodčí smlouva, je v rozporu s dobrými mravy celý obchodní konstrukt a neplatnost tak dopadá na úvěrovou smlouvu i rozhodčí smlouvu jako celek?
F) Pokud je odpověď na otázku C kladná, způsobuje taková neplatnost i neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena s úvěrovou smlouvou jako svázaný smluvní konstrukt?
Dovolatel uvedl další otázku procesního práva, ve kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, a ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017):
G) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu?
Dle dovolatele se odvolací soud nevypořádal s argumenty povinného a s jeho tvrzením, že se předmětná rozhodčí smlouva příčí dobrým mravům. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené usnesení je správné, odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami a není důvod je rušit. Dovolání považuje za nedůvodné, neboť otázky formulované povinným nemají zásadní právní význam, přičemž některé již byly Nejvyšším soudem vyřešeny. K tomuto odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodčí nález, na jehož podkladě je exekuční řízení vedeno, nebyl nikdy zrušen a vymáhané plnění tak má svůj právní důvod v hmotném právu. Zdůrazňuje, že ze strany povinného zde byla doposud naprostá pasivita – jak v rámci rozhodčího řízení, tak v rámci řízení exekučního. Oprávněná zcela souhlasí s názorem odvolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení. Rovněž uvedla, že rozhodčí doložka vyhovuje požadavkům transparentnosti výběru rozhodce. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro její rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu), napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Proto je na místě zabývat se posouzením přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“. Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i v komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2048, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018).
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Po dílčím závěru o mravnosti přisouzeného dílčího plnění odvolací soud měl přistoupit i k posouzení mravnosti rozhodčím nálezem přiznaného plnění jako celku a posléze k úsudku, zda výsledek rozhodčího řízení ve svém celku je či není postižen kolizí se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
V nyní řešené věci se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nevypořádaly s argumentací povinného vycházející z již výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z výše uvedených hledisek platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu I. stupně zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro výrok II. usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i výrok II. tohoto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v rozsahu, jímž povinný napadá část usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. usnesení soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na odklad provedení exekuce, Nejvyšší soud odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť vůči takovému rozhodnutí není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu