ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.5018.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 5018/2017-1252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné J. T. , K., zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti povinnému M. S. , Z., zastoupenému Mgr. Janem Hrežem, advokátem, sídlem Nádražní 258/13, 682 01 Vyškov, o návrhu povinného na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 Nc 3295/2007, pro částku 1.088.461,10,- s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, pod sp. zn. 15 EX 68/2006-140, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. 6. 2017, č. j. 58 Co 53/2017-1222, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, potvrdil usnesením ze dne 15. 6. 2017, č. j. 58 Co 53/2017-1222, usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 1. 2017, č. j. 12 Nc 3295/2007-1209, kterým byl zamítnut návrh povinného (ze dne 26. 7. 2016) na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 2. 2007, č. j. 12 Nc 3295/2007-18, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 11. 2007 12 Nc 3295/2007-30, a usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 1. 2008, č. j. 12 Nc 3295/2007-38.
Proti povinnému bylo zahájeno (první) exekuční řízení usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2006, č. j. 4 Nc 3294/2006-13, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 C 219/2004-107, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 1.639.600 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 12. 7. 2004 do zaplacení (I. výrok), povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 179 193,50 Kč (II. výrok), dále zaplatit České republice na soudním poplatku částku 65 600 Kč (III. výrok) a na vyplaceném svědečném částku 80 Kč (IV. výrok).
Exekuční titul (tj. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 C 219/2004-107) byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 2. 2006, č. j. 60 Co 68/2006-116, a nabyl právní moci.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně poté usnesením ze dne 4. 9. 2006, č. j. 51 C 17/2006-26, vyhověl povinným podané žalobě pro zmatečnost, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2006, č. j. 60 Co 68/2006-116, jímž bylo odvolání povinného odmítnuto, zrušil.
V následném odvolacím řízení byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 11. 2006, č. j. 60 Co 355/2006-158, částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 C 219/2004-107 (tj. exekuční titul prvé exekuce) tak, že ve výroku I. ohledně částky 1 639 600 Kč s 2 % úroky z prodlení z částky 67 500 Kč od 12. 7. 2004 do zaplacení a s 2,5 % úroky z prodlení z částky 1 572 100 Kč od 12. 7. 2004 do zaplacení toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.), v části posuzovaného výroku I. ohledně 0,5 % úroku z prodlení z částky 67 500 Kč od 12. 7. 2004 do zaplacení, stejně jako ve výrocích III. a IV. napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se ohledně úroků z prodlení ve výši 0,5 % z částky 67 500 Kč od 12. 7. 2004 do zaplacení zamítá, žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 65 590 Kč a zaplatit náklady řízení ve výši 80 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil odvolací soud dále žalovanému povinnost nahradit náklady řízení (ve znění opravného usnesení) v částce 266 051 Kč.
Zároveň usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 2. 2007, č. j. 12 Nc 3295/2007-18, byla následně nařízena druhá exekuce, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2005, č. j. 11 C 219/2004-107 ve spojení s výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně.
K zastavení první exekuce došlo usnesením soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského ze dne 17. 2. 2010, č.j. 15 EX 68/2006-140.
V podaném dovolání povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jmenovitě v tom, jak nižší soudy naložily (ignorovaly) překážku litispendence, jestliže na základě (materiálně) totožného exekučního titulu byla nařízena a vedena exekuce v pořadí druhá.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle dovolatele „blíže vymezuje zejména v čl. III. a IV. tohoto dovolání“, v nichž však pouze podrobně rozvinul – v rámci popisu průběhu obou exekučních řízení – svoji argumentaci, že oba nižší soudy nesprávně aplikovaly (odmítly včas aplikovat) důsledky toho, že zde byla překážka zahájeného řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 , dále jen „o. s. ř.“ ( čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 15. 6. 2017.
Pro posouzení dovolání je určující, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jestliže neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V dané věci rozhodné znění ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Je evidentní, že dovolatel nic z toho v dovolání neuvedl; obsah dovolání nelze interpretovat jinak, než jako polemiku s nižšími soudy na téma překážky zahájeného řízení, resp. jen jakožto prezentaci dovolacího důvodu, což však výše uvedené podmínky přípustnosti dovolání samozřejmě nevystihuje. Nic na tom nemění poukaz odvolatele na nedostatek tzv. spravedlivého procesu (coby ústavněprávní kategorie), neboť nejde o nic jiného, než o aplikaci – v daném případě odvolacím soudem správnou – podústavního (procesního) práva, byť lze obecným soudům vytknout, že k zastavení první exekuce nepřistoupily dříve. Je sice pravda, že dovolatel též v dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, s tím, že tak „blíže vymezuje zejména v čl. III. a IV. tohoto dovolání“, což však jakkoli neučinil. Při plném vědomí toho, že není snadné konkretizovat tuto podmínku přípustnosti dovolání – byť tak učinit lze, kupříkladu vymezením právních otázek blízkých, od nichž se otázka v dané věci předmětné odlišuje, a tím vyžaduje speciální posouzení – nelze připustit, aby pouhé (neprověřené) tvrzení, že otázka dovolacím soudem nebyla řešena, garantovalo automaticky (bez dalšího), že dovolání je bez vady.
Tato okolnost je významná proto, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §238a o. s. ř.), náležitostí formálně bezvadného dovolání, a jeho nedostatek, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn – jako je tomu v dané věci – představuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Důsledkem toho je, že dovolání takto vadné musí být podle ustanovení §243 c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, a ve smyslu ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. takové rozhodnutí učiní předseda senátu s jen stručným odůvodněním.
Nad tento rozhodný rámec, již jen z hledisek pragmatických (k otázce možného zásahu do hmotných práv odvolatele – viz výše), stojí za zaznamenání jednání exekutora a průběh samotného výkonu po vydání druhého exekučního titulu. Soudní exekutor Mgr. Pavel Dolanský usnesením ze dne 2. 10. 2007 (soudního spisu č.l. 28), spojil na základě ustanovení §52 odst. 1 ex. ř. a §112 odst. 1 o. s. ř. obě věci (a to již před zastavením prvního exekučního řízení) s tím, že budou nadále vedeny pod společnou sp. zn. 15 EX 68/2006; byť po určitou dobu existovaly dva exekuční tituly, de facto byl soudním exekutorem vymáhán toliko exekuční titul pozdější, v sobě partikulárně zahrnující i exekuční titul předchozí.
V obdobném významu se dále poznamenává, že v soudní praxi standardně (oproti názoru dovolatele) platí, že pro posouzení, zda je v konkrétním případě dána překážka věci zahájené, je určující procesní situace (stav) v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení, nikoliv stav v době zahájení pozdějšího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002); aby řízení bylo zastaveno, musí překážka litispendence trvat až do okamžiku vydání takového rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2743/2007).
V duchu těchto standardních názorů nižší soudy také v dané věci rozhodly.
Z řečeného se podává, že i kdyby mohlo být dovolání uznáno jako formálně bezvadné, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné, protože předpoklad, že jím otevřená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, očividně neobstojí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu