ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.902.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 902/2018-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému P. B. , T., zastoupenému JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská č. 390/4, pro 77 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 12303/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 10 Co 429/2015-200, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. května 2015, č. j. 14 Nc 12303/2008-183, který zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. května 2008, č. j. 14 Nc 12303/2008-4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť exekuční titul je vykonatelný a námitka promlčení práva vymáhat pojistné je nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily námitku prekluze vymáhaného nedoplatku dle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „zákon č. 592/1992 Sb.“), když prekluzivní lhůtu vyložily jako lhůtu promlčecí. Přípustnost dovolání je dle dovolatele dána tím, že uvedená otázka „je v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu rozhodována rozdílně, a především pak právní otázka promlčení měla být posouzena ze strany rozhodujících soudů stejně jako soudu Nejvyššího jinak“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť postup obecných soudů při posouzení námitky promlčení práva vymáhat pojistné dle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 1369/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2511/2011, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. 23 Cdo 681/2012).
Dovolací soud ve výše uvedených rozhodnutích uvedl, že zatímco uplynutí času při promlčení nemá samo o sobě vliv na existenci práva (oprávnění, nároku), jestliže k němu nepřistoupí kvalifikovaný úkon povinného ze závazku (uplatnění námitky promlčení), při prekluzi (zániku, propadu práva) uplynutím stanoveného času právo (oprávnění, nárok) bez dalšího (tedy i bez jakéhokoli úkonu povinného ze závazku) zaniká. Z uvedeného je zřejmé nejen to, že promlčení a prekluze jsou rozdílné důsledky uplynutí času v právu, ale také to, že tyto rozdílné instituty nelze mezi sebou vzájemně zaměňovat. Jestliže tedy ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. stanoví, že uplynutím času se tam označená práva promlčují, nelze ani výkladem dovozovat z tohoto promlčení právní důsledky, jež právní řád přikládá pouze prekluzi.
Dovolací soud neshledal důvod k tomu, aby dovolatelem napadená právní otázka byla posouzena jinak, proto nebyl důvod předkládat věc velkému senátu [srov. ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], na což oproti očekávání dovolatele nemá vliv ani případná rozdílná judikatura Nejvyššího správního soudu, neboť ta nemůže sama o sobě vést ke změně ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud k dalším námitkám dovolatele dodává, že Ústavní soud není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2012, sp. zn. I. ÚS 2039/12) a neslouží ke sjednocování judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na výše uvedené v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu