ECLI:CZ:NS:2018:20.ND.398.2018.1
sp. zn. 20 Nd 398/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně I. G. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému D. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, Husova č. 200/16, o výživné nerozvedené manželky, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 263/2018, o přikázání jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 263/2018 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně mimo jiné domáhala vůči žalovanému „příspěvku ve výši 2 890 Kč měsíčně“. Poté, co Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 48 C 89/2018-10, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Berouně, žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána Městskému soudu v Brně z důvodu jejího bydliště a místa podnikání (v této souvislosti poukázala na své „finanční a organizační potíže po odchodu manžela“), nutnosti péče o svou sedmnáctiletou dceru, o kterou se sama stará z důvodu jejího těžkého zdravotního stavu, a skutečnosti, že řízení o rozvod manželství je rovněž vedeno u Městského soudu v Brně.
Žalovaný se k návrhu na delegaci vhodnou nevyjádřil.
Podle ustanovení §12 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější a rychlejší projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000).
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). I v situaci, kdy účastníci s delegací souhlasí (či se jejich souhlas předpokládá), musí být důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Obecně přitom platí, že okolnosti toho druhu, že některý účastník, jeho zástupce či svědek musí překonat mezi místem svého bydliště či sídla a sídlem věcně a místně příslušného soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními, zdravotními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 4 Nd 368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Nd 289/2013).
V posuzovaném případě ani jedna z žalobkyní uvedených okolností není způsobilá odůvodnit přikázání Městskému soudu v Brně, neboť není podkladu pro závěr, že by tak bylo dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího či po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci než u Okresního soudu v Berouně. S ohledem na shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu žalobkyně neuvedla (a nedoložila) žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že nejde o „běžné“ obtíže (například nutná nepřetržitá péče o dceru, která by byla na matce zcela závislá, a souběžné finanční problémy a značná vzdálenost mezi bydlištěm žalobkyně a sídlem příslušného soudu), které by ve svém souhrnu odůvodňovaly výjimku z výše citovaného pravidla. Pouhé skutečnosti, že sedmnáctiletá dcera je v péči psychologa, bydliště a místo podnikání žalobkyně, a skutečnost, že žalobkyně s manželem žili společně v XY, nejsou tak závažné a nepříznivé, že by se jednalo o takové okolnosti na straně účastníků, které by dostatečně odůvodňovaly zásah do zákonem stanovené příslušnosti soudu. Rovněž ani skutečnost, že u dvou soudů mají být projednány dva návrhy týkající se týchž účastníků řízení, není v soudní praxi nijak mimořádná a sama o sobě nezakládá důvod pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudu.
Nejvyšší soud proto návrhu žalobkyně na přikázání věci Městskému soudu v Brně podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu