ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1095.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1095/2018-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci zástavního věřitele F. B. , zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České č. 32, proti zástavnímu dlužníkovi V. F. , zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká č. 294, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 9/2017, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 27 Co 305/2017-80, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2017, č. j. 27 Co 305/2017-80, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že zástavní věřitel doložil své pohledávky za obligačním dlužníkem, existenci (vznik) zástavního práva (soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem, zřízeného pravomocným rozhodnutím soudu, jejichž zpeněžení se domáhá), a dále skutečnost, kdo je aktuálním zástavním dlužníkem, tedy vlastníkem předmětných nemovitostí] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo, což znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, nelze jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2011 v časopise Soudní judikatura, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011), k otázce platnosti vzniku soudcovského zástavního práva k nemovitosti, jestliže byl předmět zástavy převeden po zahájení řízení na jinou osobu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněný pod číslem 89/1977 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné pod č. 55/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1815/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 108/2005, v nichž byl vyjádřen právní názor, že předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného, soud posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení, tj. v den podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí u soudu, že změny ve vlastnictví nemovitosti, které nastanou po zahájení řízení, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné a převede-li povinný nemovitost smluvně na jiného a vzniknou-li na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu jeho právní účinky v době před podáním návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, je předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech spočívající v tom, aby bylo doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného, splněn tehdy, dojde-li k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení před dovolacím soudem – stejně jako před odvolacím soudem - nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu