ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1376.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1376/2018-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce R. H. , zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, proti žalované ANTARES, s. r. o. se sídlem v Brně, Jakubské nám. č. 109/1, IČO 49972456, zastoupené Mgr. Igorem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Zahradnická č. 223/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 175/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 15 Co 231/2017-191, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Igora Penky, advokáta se sídlem v Brně, Zahradnická č. 223/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 15 Co 231/2017-191, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru postačí, pokud alespoň jeden z vytýkaných skutků dosahuje intenzity požadované zákonem, že jednání žalobce ze dne 4. 8. 2011 požadované intenzity dosahuje a že toto jednání je útokem na majetek zaměstnavatele, který je třeba posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinností zaměstnance provedené zaměstnavatelem srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11/1999 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, který byl uveřejněn pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, a v něm učiněný závěr, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“; ve vztahu k vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura; k otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000; k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyjádřený právní názor, podle kterého útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem; k otázce možnosti zaměstnavatele, aby ve svém jednostranném právním úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů, srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č. 108/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2996/2007] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu