ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1724.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1724/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. L. , zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1163/5, proti žalovanému označenému jako „Úřad Městské části Praha 15“ se sídlem v Praze 10 - Horních Měcholupech, Boloňská č. 478/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 115/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 23 Co 372/2017-88, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017 č. j. 23 Co 372/2017-88 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že žaloba trpí vadami spočívajícími v nesprávném označení žalovaného a v rozporu mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem ohledně data výpovědi z pracovního poměru, které brání pokračování řízení, že v této situaci nebylo na místě postupovat podle §114b odst. 1 o. s. ř. a vydávat tzv. kvalifikovanou výzvu za účelem přípravy jednání a že pokud nebyly odstraněny vady žaloby, nemůže mít absence vyjádření ze strany žalovaného za následek fikci uznání nároku a nebyly tak splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 28 Cdo 2663/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4393/2011 nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod č. 72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, a v něm vyjádřený právní názor, že je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.; je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil; dále srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3302/2008 a v něm vyjádřený právní názor, že tzv. žalobní petit je neurčitý nejen tehdy, není-li možné ze žaloby vůbec dovodit, o čem má soud jednat a rozhodnout, ale i v případě, že sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak jsou v logickém rozporu s vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi, a že došlo-li při vyhotovení žaloby k chybám v psaní, v počtech nebo k jiným zřejmým nesprávnostem v tzv. žalobním petitu, má to za následek, že žaloba je vadným podáním pro nedostatek srozumitelnosti, jakož i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněného pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, podle něhož soud nemůže vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout o věci samé rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno (§104 o. s. ř.) nebo jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak (a to ani se zřetelem k ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na které poukazuje dovolatelka, neboť toto ustanovení hmotného práva se nevztahuje k procesním podáním účastníků řízení upraveným občanským soudním řádem).
Námitkou, že u odvolacího soudu rozhodovaly vyloučené soudkyně [srov. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], dovolatelka uplatnila dovolací důvod, ze kterého dovolání nelze podat (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.); k takové námitce dovolací soud může přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), sama o sobě však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu