ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.1842.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1842/2018-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti žalované M a v e l, a. s. se sídlem v Benešově, Jana Nohy č. 1237, IČO 00549771, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská č. 1718/3, o 960.118,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 49/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2017, č. j. 23 Co 328/2017-203, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 23 Co 328/2017-203, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že u žalobkyně nebyl dán důvod ke snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §69 odst. 2 zákoníku práce a že žalovaná neprokázala, že by žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce u jiné organizace za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hledisek snížení náhrady mzdy srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004 uveřejněného pod č. 85/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, a v nich učiněný závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce (nyní jen snížení mzdy nebo platu podle ustanovení §69 odst. 2 zákoníku práce) je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu; významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet, k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána (ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení náhrady mzdy, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní - tzv. břemeno tvrzení a důkazní, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 784/2004, uveřejněný pod č. 111/2006 v časopise Soudní judikatura, zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla), k otázce okolností, které při úvaze o snížení náhrady mzdy nelze brát v úvahu srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3148/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, a v nich vyjádřený právní názor, že při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce (nyní §69 odst. 2 zákoníku práce) soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání; okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalovaná v dovolání nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (že „soudy odmítly provést navržené důkazy, které by prokázaly učinění ústní výzvy k nástupu do zaměstnání ze strany žalované“), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu