ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2394.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2394/2018-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Demartinky č. 152/1, proti žalované E. E., narozené XY, v České republice naposledy bytem XY, zastoupené Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Smetanova č. 1065/6, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 9 C 48/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 30 Co 297/2017-334, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 30 Co 297/2017-334 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, za jakých podmínek mohou být bývalí (rozvedení) manželé osobami navzájem blízkými (ve smyslu ustanovení §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2346/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2836/2010 a v nich vyjádřený právní názor, že bývalí manželé (ti, jejichž manželství zaniklo rozvodem) mohou být osobami blízkými, jen jestliže jsou osobami v poměru obdobném poměru rodinnému a jestliže by újmu, kterou utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní; újmu, kterou utrpí jedna osoba, pociťuje druhá osoba důvodně jako újmu vlastní nejen proto, že jsou (navzájem) v poměru rodinném nebo obdobném, ale vždy jen tehdy, je-li jejich vzájemný vztah zejména po stránce citové natolik intenzivní, že každý z nich považuje za „svoji“ (osobně se ho dotýká) každou újmu, která by se přihodila tomu druhému; při splnění této podmínky mají jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném postavení osob sobě blízkých bez ohledu na to, zda žijí ve společné domácnosti; zda o splnění této podmínky v konkrétním případě půjde či nikoliv, soud posuzuje podle okolností konkrétního případu; k otázce, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, zda osoba dlužníkovi blízká nemohla úmysl dlužníka zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti poznat (ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2785/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3654/2011 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 185/2013, z jejichž odůvodnění vyplývá, že, jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel, který má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí), tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, neboť zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat, a že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Uvádí-li dovolatelka ve svém dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, nejde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Má-li být dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné proto, že otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění soudů o tom, že i přes fakt, že manželství žalované a I. M. bylo „zrušeno rozvodem“, jsou i nadále v úzkém nadstandardním kontaktu a jejich vzájemné vazby nebyly zpřetrhány, a předkládá-li vlastní skutkový závěr (že jejich vzájemné vztahy od jejich rozvodu nebyly a nejsou natolik intenzivní, že by bylo možné uvažovat o tom, že by každý z nich mohl považovat každou újmu, jež by se přihodila druhému, „jako za újmu sobě vlastní“, a že citové vztahy vymizely již před rozvodem), na němž pak buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci, a namítá-li, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru o přenesení důkazní povinnosti na základě nesprávně zhodnocených důkazů].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu