ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3138.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3138/2018-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. W. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 2/2, proti žalovanému Plyntop – 24 servis s.r.o. se sídlem v Domažlicích, Prokopa Velikého č. 572, IČO 26382776, zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška č. 62, o zaplacení 16.339,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 75/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2018, č. j. 61 Co 38/2018-382, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2018, č. j. 61 Co 38/2018-382, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že pracovní poměr žalobkyně trval i po ukončení její dočasné pracovní neschopnosti, a to od 1. 3. 2012 do 21. 4. 2012, že zaměstnavatel však nabyl přesvědčení, že u žalobkyně skončil pracovní poměr nejpozději ukončením její pracovní neschopnosti 29. 2. 2012 a že proto zaměstnavatel neplnil povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, neboť se mylně domníval, že pracovní poměr účastníků skončil, proto také žalovaný nereagoval na žádost žalobkyně o čerpání dovolené a o poskytnutí doby omluvené absence k vyhledávání nového pracovního místa, že bylo na žalovaném, aby vyjádřil ochotu žalobkyni znovu přidělovat práci podle její pracovní smlouvy a aby ji vyzval k nástupu do práce, a pokud tak neučinil, nemohla žalobkyně od 1. 3. 2012 po ukončení pracovní neschopnosti do skončení výpovědní lhůty 21. 4. 2012 konat práci podle pracovní smlouvy pro překážku na straně žalovaného, neboť jí byla dána výpověď pro nadbytečnost a na její místo nastoupila jiná zaměstnankyně, že žalobkyni proto přísluší náhrada mzdy podle §208 zákoníku práce; žalovaný dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (že „žalovaný žádné žádosti o čerpání dovolené a omluvy nepřítomnosti v práci od žalobkyně neobdržel“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyně po skončení dočasné pracovní neschopnosti neprojevila vůbec žádný zájem o plnění pracovních povinností“, že „pro závěr, že žalovaný neumožnil žalobkyni výkon práce podle pracovní smlouvy po skončení pracovní neschopnosti, chybí skutková zjištění i právní důvod“], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vzniku překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §208 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, a v nich vyslovený právní závěr, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení §208 zákoníku práce) jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, že pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku, jestliže zaměstnavatel neplní [v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), má porušení této povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy“; zaměstnanec je povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li žalovaný s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, že se odvolací soud při řešení otázky, kdy jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §208 zákoníku práce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci. V projednávané věci žalobkyni byla dána žalovaným výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení jejího pracovního místa (pro nadbytečnost), žalovaný ji nevyzval k nástupu do práce poté, co skončila její pracovní neschopnost a poté, co požádala o čerpání dovolené, o poskytnutí náhradního volna v souvislosti s vykonávanou prací přesčas a o poskytnutí doby omluvené absence k hledání nového pracovního místa, s tím, že může vykonávat svoji práci podle pracovní smlouvy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu