ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4792.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4792/2017-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. B. , zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 60/28, proti žalované ReVa Czech s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kališnická č. 379/8, IČO 27657906, o 372 900 Kč s příslušenstvím, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1332/23, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 20/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 62 Co 89/2017-74, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 163 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zbyňka Havlíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 60/28.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017 č. j. 62 Co 89/2017-74 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce fikce uznání nároku při opožděném vyjádření po lhůtě srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2006; k otázce, co se rozumí „vážným důvodem“ ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 51, ročník 2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud rozhodl „velmi formálně“ rozsudkem pro uznání za situace, kdy žalovaná uplatněný nárok – byť až po uplynutí lhůty k podání vyjádření – „jasně odmítla v celém rozsahu“ a „dala jasně najevo, že jí výsledek řízení není lhostejný“, srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06, podle kterého, byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle ustanovení §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání za výraz „přepjatého formalismu“ ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda jej též uznává „ve skutečnosti“; jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. „vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu“. Není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání.
Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah níže citovanými nálezy Ústavního soudu, potom přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu [vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu bylo učiněno včas – nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 a ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16, vyjádření k žalobě bylo podáno po lhůtě z omluvitelného důvodu (řádně doloženého očního onemocnění žalovaného, které započalo týden před koncem lhůty k podání vyjádření) - nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13], než jaký vyplývá z obsahu spisu v projednávané věci, kde se žalovaná vyjádřila po lhůtě bez vážného důvodu (tímto vážným důvodem nemůže být „nemoc jediného jednatele žalované“, pro kterou byl – podle potvrzení MUDr. France – „ošetřen v ambulanci praktického lékaře“ až v následujících dvou dnech poté, co uplynula lhůta k podání vyjádření).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu