ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4997.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4997/2016-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Priton Management S.A. , se sídlem Corner of Eyre & Hutson Street 306, Belize City, Belize, reg. číslo 79,816, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 989/51, proti žalované M. F. , zastoupené Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova č. 147, o 90.590,11 Kč s úrokem a úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 192/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2016, č. j. 19 Co 388/2015-201, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou ze dne 13. 6. 2014, aby bylo určeno, že „dohoda o vypořádání dědictví schválená usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 9. 2011, č. j. 14 D 713/2010 - 61, na jejímž základě žalovaná nabyla pozemek par. č. st. stavbu č. p. na pozemku par. č. st., pozemek p. č. se všemi součástmi a příslušenstvím, vše zapsané na listu vlastnictví č. vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště R. n. K., pro obec a k. ú. R. n. Z., a dále náhradovou pohledávku za pozůstalým manželem L. Č. z titulu vypořádání SJM ve výši 535.000,- Kč, je vůči žalobci právně neúčinná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je věřitelem vykonatelné pohledávky za P. Č. (dále též jen „dlužník“), a to podle rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 12. 2010, č. j. 53 EC 217/2010 - 58, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2011. Protože dlužník na pohledávku dobrovolně neuhradil ničeho, byla usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 4. 2011, č. j. 18 EXE 1387/2011 - 9, které nabylo právní moci dne 24. 9. 2011, k jejímu vymožení nařízena exekuce. Uzavřením dohody o vypořádání dědictví (napadené touto žalobou) se dlužník vzdal bez náhrady dědického podílu v hodnotě 283.750 Kč. Toto jednání bylo učiněno výlučně ve prospěch žalované, která nabyla hodnoty z dědictví, aniž by musela ve prospěch dlužníka cokoli plnit. Dohoda byla uzavřena s osobami blízkými dlužníkovi a nelze přehlédnout ani skutečnost, že dlužník byl u projednávání dědictví a uzavření dohody o vypořádání dědictví zastoupen žalovanou. Žalovaná tak v zastoupení dlužníka učinila úkon, ze kterého bezúplatně nabyla majetkový prospěch na úkor majetkové sféry dlužníka, potažmo jeho věřitele. Podáním ze dne 6. 5. 2015, doručeným soudu prvního stupně dne 7. 5. 2015, žalobce změnil žalobu tak, že požadoval „zaplacení náhrady ve výši 90.590,11 Kč (úhrn shora uvedených kapitalizovaných částek) s úroky 15,9 % ročně z částky 40.256,60 Kč od 18. 4. 2009 do zaplacení“, s úroky z prodlení ve výši z částek a za dobu, jež rozvedl. Změnu žaloby odůvodnil zejména tím, že, ačkoliv „k datu podání žaloby byla žalovaná v katastru nemovitostí evidována jakožto vlastnice majetku, který předmětným úkonem ušel z majetku žalobcova dlužníka, v průběhu řízení bylo prokázáno, že následně (konkrétně 8. 7. 2014) byl namísto žalované do katastru nemovitostí zapsán jiný vlastník“.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou – poté, co usnesením ze dne 11. 6. 2015 změnu žaloby připustil - rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 4C 192/2014-165, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 78.198,40 Kč k rukám „právní zástupkyně žalované“ R. V. Vyšel z toho, že žalobce sice prokázal tvrzení o existenci pohledávky vůči P. Č. (dlužníku žalobce) ve výši specifikované ve změněné žalobě, za „zcela zásadní“ však považoval skutečnost, že žaloba v této věci byla podána dne 13. 6. 2014, avšak ke dni 6. 6. 2014 žalovaná již nebyla vlastnicí nemovitostí, vůči nimž se žalobce původně domáhal toho, že dohoda o vypořádání dědictví schválená Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 9. 2011, pod č. j. 14 D 713/2010 – 61, není vůči němu účinnou. Kupní smlouvou ze dne 27. 5. 2014, jejíž zápis do katastru nemovitostí byl proveden dne 8. 7. 2014 a právní účinky zápisu nastaly ke dni 6. 6. 2014, totiž žalovaná převedla tyto nemovitosti na L. K., trvale bytem L. č. p. Následně žalobce změnil žalobu (na základě rozhodnutí soudu ze dne 11. 6. 2015) na žalobu na plnění, tedy na úhradu částky 90.590,11 Kč s příslušenstvím, jeho nárok proti žalované na úhradu této částky však v mezidobí zanikl prekluzí. Žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu předpokládá, že věřitel se může v případě, že jí bude vyhověno, domáhat uspokojení své pohledávky z majetku, který příslušným (tj. neúčinným) právním úkonem z majetku dlužníka odešel. Teprve až pro případ, že takový postup není možný, následuje náhrada plnění v penězích. Žalobce už z výpisu z katastru nemovitostí měl a mohl seznat, že předmětné nemovitosti, vůči jejichž nabytí žalovanou se domáhal neúčinnosti právních úkonů, jsou předmětem prodeje. Samotné oznámení o žalobcově žalobě v této věci bylo zapsáno do listu vlastnictví dnem 11. 8. 2014. Žalobce tak návrh na změnu žaloby (na žalobu na plnění) neučinil ve lhůtě tří let od právní moci usnesení o schválení dědické dohody, která nastala dnem 14. 9. 2011. Žaloba tak musela být (protože jí uplatněné právo uplynutím doby zaniklo) jako nedůvodná zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 1. 2016, č. j. 19 Co 388/2015-201, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobce mohl získat nahlédnutím do katastru nemovitostí poznatky o vedeném vkladovém řízení a následně mohl na změnu vlastnictví reagovat změnou žaloby podanou před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty. Podle jeho názoru však jen na základě toho, že tak neučinil, nelze přijmout zobecňující závěr o prekluzi jeho práva na finanční náhradu, neboť je třeba mít na zřeteli, že předmětem odporovaného právního úkonu může být i majetek, který nepodléhá zápisu do veřejného seznamu, a v takovém případě by žalobce ani neměl šanci se o jeho zcizení z majetku žalovaného dozvědět. Jestliže tedy žalobce po zjištění, že původní žalobní nárok na neúčinnost právního úkonu již nelze uplatnit z důvodů nastalých v průběhu řízení, změnil petit žaloby na náhradu toho, co tímto úkonem ušlo z majetku dlužníka, nelze ani v případě, že tak učinil po uplynutí tří let od odporovaného právního úkonu, ačkoli tak mohl učinit i do té doby, dospět k závěru o prekluzi nároku na náhradu toho, co odporovaným úkonem ušlo z majetku dlužníka. Uložil soudu prvního stupně, aby se uplatněným nárokem zabývat věcně („v tomto směru učinil potřebné skutkové a právní závěry pouze k existenci pohledávky žalobce vůči dlužníkovi“).
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku prekluze nároku podle ustanovení §42a obč. zák. Dědická dohoda, jejíž neúčinnosti se žalobce domáhá, byla uzavřena dne 16. 2. 2011 a byla následně schválena usnesením soudu ze dne 8. 9. 2011, které nabylo právní moci dne 14. 9. 2011. Lhůta k podání případné žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. uplynula dne 15. 9. 2014 a tohoto dne tedy uplynula i lhůta k podání návrhu na vydání peněžité náhrady. Žalobce sice podal návrh na určení neúčinnosti předmětné dědické dohody dne 13. 6. 2014, tedy před uplynutím tříleté lhůty, avšak žalovaná již (s ohledem na právní účinky podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) podle kupní smlouvy ze dne 27. 5. 2014, tj. ke dni 6. 6. 2014, nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobce by nemohl být úspěšný v řízení o určení neúčinnosti dědické dohody a mohl se domáhat (a domáhal se) změnou žaloby vydání náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. V řízení o vydání náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. si otázku případné odporovatelnosti daného právního úkonu řeší soud jako otázku předběžnou. Podáním žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu tak nedošlo ke stavění prekluzivní lhůty ve vztahu k nároku na vydání peněžité náhrady. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto (popřípadě zamítnuto) neboť se všemi žalovanou nastolenými otázkami se řádně vypořádal odvolací soud a především konstantní judikatura Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání žalované projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, výkladu ustanovení §42a odst. 2 a 4 obč. zák., kterou odvolací soud nevyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc (posouzení lhůty pro uplatnění nároků podle ustanovení §42a obč. zák.) je třeba posuzovat (vzhledem k tomu, že předmětem řízení je tvrzená neúčinnost dědické dohody schválené usnesením soudu ze dne 8. 9. 2011, jež nabylo právní moci dne 14. 9. 2011) i v současné době podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 10. 2011, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 132/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále též jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník odporovatelný právní úkon učinil, věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu získanou z majetku dlužníka, je bez dalšího zřejmé, že uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty není dobře možné, neboť vůči této osobě již nemůže být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; věřiteli se proto pro tento případ poskytuje právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto odporovatelného úkonu prospěch. Právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. se věřiteli poskytuje – jak vyplývá již ze znění ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. – místo práva požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože to „není dobře možné“. Zjistí-li tedy – řečeno jinak – soud, že není dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nemůže být vyhověno žalobě o určení právní neúčinnosti napadeného právního úkonu; ostatně, takové soudní rozhodnutí by stejně nebylo způsobilým podkladem k uspokojení věřitele, protože nabytý majetek od dlužníka již druhé straně nepatří a nemůže proto – jak již bylo uvedeno výše – být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) vůči z takového rozhodnutí povinné osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Může-li se věřitel místo určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu domáhat (jen) práva na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., jde rovněž o odpůrčí žalobu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloba představuje nejen požadavek věřitele o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.), v řízení o níž se otázka právní neúčinnosti dlužníkova právního úkonu zkoumá jen jako otázka předběžná (srov. například oběma účastníky i soudy zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1676/2012, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2015/2015, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 729/2016).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 a 4 obč. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil, a kterému takto nabyté hodnoty stále (v době podání odpůrčí žaloby u soudu) náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 880/2012). Převede-li však žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem. Za této situace je i nadále dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (neboť tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, takto nabyté majetkové hodnoty stále patří), a věřitel proto má právo, aby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nikoli však právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalovaná nemovitosti, které nabyla odporovanou dědickou dohodou ze dne 16. 2. 2011 (schválenou soudem usnesením ze dne 8. 9. 2011, jež nabylo právní moci dne 14. 9. 2011), převedla kupní smlouvou ze dne 27. 5. 2014, jejíž zápis do katastru nemovitostí byl proveden dne 8. 7. 2014 a právní účinky zápisu nastaly ke dni 6. 6. 2014, na L. K.
Vzhledem k tomu, že žalovaná převedla kupní smlouvou ze dne 27. 5. 2014 nemovitosti, které získala z majetku dlužníka žalobcem odporovanou dědickou dohodou ze dne 16. 2. 2011, před podáním odpůrčí žaloby na L. K., a že proto uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce z těchto nemovitostí není dobře možné, má žalobce vůči žalované, která měla mít z odporované dědické dohody prospěch, právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.
Jestliže žalobce tento svůj nárok uplatnil teprve změnou žaloby doručenou soudu prvního stupně dne 7. 5. 2015, stalo se tak nepochybně po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty uvedené v ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. (srov. tam uvedená slova : „Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech . . . “). Opačný závěr odvolacího sodu tak nemůže být správný. Na tom nemohou nic změnit ani úvahy o tom, jaká byla „rozhodná právní skutečnost, která vyvolala nezbytnost změnit žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podle §42a odst. 1 obč. zák. na žalobu o náhradu podle §42a odst. 4 obč. zák.“. Ať už bylo motivem pro změnu žaloby uplatněnou u soudu dne 7. 5. 2015 cokoli, je nepochybné, že žalobce nárok na přiznání náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 věty za středníkem obč. zák. uplatnil teprve tímto podáním; původní žaloba na určení neúčinnosti dědické dohody by nemohla být úspěšnou. Nelze ani uvažovat o tom, že by se jednalo toliko o odstraňování vad původního podání (§43 o. s. ř.), neboť žalobce změnou žaloby (sám své podání takto označil) uplatnil zcela jiný nárok, než byl uplatněn v žalobě původní (ze dne 13. 6. 2014).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu