ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5265.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5265/2017-562
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové
ve věci žalobkyně I. L. , zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti žalované J. Ž. , zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská
č. 1255/109B, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 208/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č. j. 21 Co 55/2017-499, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. srpna 2016, č. j. 8 C 208/2009-438, tak, že se náhrada nákladů řízení žalobkyni a státu nepřiznává, a ve výroku, kterým žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 9.6.2009 domáhala určení, že „je zákonnou dědičkou ve druhé dědické skupině po zůstaviteli D. Ž., zemřelém 23. ledna 2009“. Uvedla zejména, že „soudní komisař v rámci dědického řízení na základě šetření vysledoval dne 23.2.2009 jednoho žijícího rodiče, matku zůstavitele (žalovanou), a dále 20.3.2009 žalobkyni, která žila se zůstavitelem po dobu podstatně delší jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost a která tedy naplňovala znaky dědice ve druhé dědické skupině dle §474 odst. 1 občanského zákoníku“, avšak že „popřením společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele ze strany žalované je vyvolán spor o této skutečnosti, na níž závisí rozhodnutí o dědickém právu“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12.12.2012, č.j. 8 C 208/2009-128, ve znění samostatného usnesení o nákladech řízení ze dne 14.8.2013, č.j. 8 C 208/2009-156, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli D. Ž., zemřelém dne 23.1.2009, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 24.716,- Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Hrazdiry, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, a že žalovaná je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek na znalečném 2.160,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usneseními ze dne 11.12.2013, č.j. 21 Co 502/2013-165 a č.j. 21 Co 503/2013-168, zrušil obě výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z toho, že napadený rozsudek soudu prvního stupně „je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů“ a že „za této situace se zrušuje i akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení a nákladech státu, samostatně rozhodnutý napadeným usnesením“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 18.6.2014, č.j. 8 C 208/2009-238, opětovně určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli D. Ž., zemřelém dne 23.1.2009, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.880,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Hrazdiry a že žalovaná je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek na znalečném 2.160,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.12.2014, č.j. 21 Co 487/2014-284, znovu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že „byly naplněny odvolací důvody nedostatečně zjištěného skutkového stavu“, a proto zavázal soud prvního stupně, aby doplnil dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 10 konečně rozsudkem ze dne 3.8.2016, č.j. 8 C 208/2009-438, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli D. Ž., zemřelém dne 23.1.2009 (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 50.820,- Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Hrazdiry, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a že žalovaná je rovněž povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 doplatek na znalečném a svědečném 1.368,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Na základě obsáhle provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil skutkový stav tak, že „žalobkyně žila s D. Ž. ve společné domácnosti jako partnerka zůstavitele na adrese P. po dobu několika let až do dne úmrtí zůstavitele 23.1.2009, tj. po dobu více než jeden rok před smrtí zůstavitele“. Dospěl k závěru, že „žalobkyně a zůstavitel D. Ž. vedli společný partnerský život, společnou domácnost a naplnili všechny znaky společné domácnosti tak, jak je má na mysli občanský zákoník platný a účinný do 31.12.2013, a žalobkyně je tudíž jako osoba spolubydlící dědičkou ze zákona ve druhé dědické skupině, když zůstavitel D. Ž., zemřelý dne 23.1.2009, nezanechal závěť“. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o.s.ř., když ve věci plně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.5.2017, č.j. 21 Co 55/2017-499, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že se náhrada nákladů řízení žalobkyni a státu nepřiznává (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že „přes dílčí pochybení se soud prvního stupně při hodnocení důkazů, zejména výslechu svědků, držel uvedených kritérií, když svědectví bratra zůstavitele Z. Ž. vyhodnotil jako zčásti nevěrohodné, protože bylo v rozporu se závěry výslechu ostatních svědků“. Dospěl k závěru, že „v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno (žalobkyně v tomto směru unesla své důkazní břemeno), že žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o společnou domácnost pečovala“. Co se týče náhrady nákladů řízení, odvolací soud vycházel z názoru, že okolnosti daného případu je nutné považovat za „hodné zvláštního zřetele“, že „je třeba přihlédnout zejména ke skutečnosti, že zůstavitel, který tragicky zahynul a jehož okruh dědiců byl sporný, byl synem žalované, která jeho ztrátu jako matka těžce nesla“, a že je třeba přihlédnout rovněž k „sociálnímu postavení žalované, která je důchodkyní, na rozdíl od žalobkyně, která je v aktivním věku, a rozhodnutí soudu se jejích majetkových poměrů zdaleka tolik nedotkne jako v případě žalované“. Považoval proto za „spravedlivé“, aby „žalobkyni i státu přes procesní úspěch ve věci a výsledek řízení vzniklé náklady řízení nebyly přiznány, když se stejnými důvody řídil i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání.
Žalobkyně se v části, ve které bylo odvolacím soudem rozhodnuto nepřiznat jí náhradu nákladů řízení, domáhá přehodnocení aplikace moderačního práva soudu dle ustanovení §150 občanského soudního řádu. Namítá, že odvolací soud „své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dle ust. §150 o.s.ř. dostatečně neodůvodnil a v žádném případě nezohlednil okolnosti případu ve všech jeho souvislostech“, že „ust. §150 o.s.ř. umožňuje soudu pouze ve výjimečných případech, aby prolomil zásadu úspěchu ve věci a nepřiznal náhradu nákladů účastníkovi, který byl v řízení úspěšný“, a že „soud je povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout“. Dále argumentuje tím, že „odvolací soud operuje s termínem, že rozhodnutí soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení se majetkových poměrů žalobkyně zdaleka tolik nedotkne, přičemž odvolací soud majetkové poměry žalobkyně (ani žalované) nikterak nezjišťoval, ani neprokazoval“, že „odvolací soud zcela pochybil, když rozhodl o moderaci nákladů řízení, aniž by zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry žalobkyně a jaký je možný dopad na nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry žalobkyně jako úspěšného účastníka řízení“, a že „pokud odvolací soud přihlédl k sociálnímu postavení žalované, která je důchodkyní, aniž by jakkoli zkoumal její skutečné majetkové poměry, z logiky věci měl přihlédnout i k sociální a majetkové situaci žalobkyně, která v průběhu celého řízení čerpala mateřskou dovolenou a v současné době je takříkajíc matkou samoživitelkou“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že „potvrdí rozsudek soudu I. stupně v I., II. i III. výroku a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Žalovaná napadá soudy učiněný skutkový závěr o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Namítá zejména, že „zůstavitel si platil všechno sám, koupil si bez součinnosti a přispění žalobkyně byt, zařízení bytu, svoje auto, žalobkyně nic nevěděla o jeho potížích finančních a potížích v zaměstnání“, že „prvostupňový soud pominul skutečnosti, které byly zásadní a vyznívaly ve prospěch teorie o neexistenci společné domácnosti v rozhodném období“, že „pouze bez objektivního vyhodnocení opisoval části výpovědi svědků žalobkyně a vybíral pouze takové části jejich výpovědí, které zněly ve prospěch žalující strany“, že „veškeré důkazy o partnerství se vztahovaly k předchozím letům a nikoli ke společnému hospodaření v posledním roce“ a že „dle jejího přesvědčení nelze za takové situace, když je pouze prokázáno partnerské soužití, dovozovat z něho též automaticky vedení společné domácnosti a trvalé časově neomezené soužití“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně i žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Jelikož v dovolání žalované byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [vznáší-li výhrady zejména proti provádění a hodnocení důkazů soudy a proti správnosti jejich skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, namítá-li zejména, že žalobkyně v posledním roce nevedla se zůstavitelem D. Ž., zemřelým dne 23.1.2009 (dále jen „zůstavitel“), společnou domácnost, a dovozuje-li vlastní (odlišný) právní závěr, že žalobkyně není dědičkou zůstavitele], Nejvyšší soud České republiky její dovolání odmítl.
Dovolání podle §237 o.s.ř. není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze důvody hodné zvláštního zřetele, které by opodstatňovaly výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni (podle ustanovení §150 o.s.ř.), spatřovat v tom, že žalovaná (jako matka zůstavitele) jeho smrt těžce nesla a že je důchodkyní, na rozdíl od žalobkyně, která je v aktivním věku a jíž se proto rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení „zdaleka tolik nedotkne“. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč [jestliže odvolací soud rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolatelce takto odepřena (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013)], dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně proti výrokům, jimiž jí odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci plný úspěch neměl.
Podle ustanovení §224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.
Podle ustanovení §150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení §150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že jakkoliv odvolací soud předeslal, že „přihlédl k sociálnímu postavení žalované, která je důchodkyní“, nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry obou účastnic řízení nijak nezabýval (vůbec je nezjišťoval), a zohlednil dále pouze ty okolnosti na straně žalované (do jisté míry vypovídající jen o postoji žalované v průběhu řízení), že zůstavitel tragicky zahynul a že žalovaná jeho smrt těžce nesla. Zcela přitom upozadil okolnosti na straně žalobkyně a zvláště nijak nezkoumal její sociální a majetkovou situaci, tvrdila-li, že „v průběhu celého řízení čerpala mateřskou dovolenou a v současné době je matkou samoživitelkou“.
Dovolací soud přitom již dříve judikoval, že i ve sporu zahájeném žalobou podle §175k odst. 2 o.s.ř. – byť účastníky jsou, vyjma žalobce (žalobců), i všichni ostatní účastníci dědického řízení (a to na straně žalovaného), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného na podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko – je náhrada nákladů řízení uplatňována podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 o.s.ř. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015). Úspěch ve věci je tak obecně poměřitelný okolností, zda žalobce byl shledán dědicem po zůstavitelce. Nicméně i v případě sporu vyvolaného žalobou podle §175k odst. 2 o.s.ř. je základním východiskem pro výpočet náhrady nákladů řízení předmět řízení vymezený žalobou (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2017, sp. zn. 21 Cdo 679/2016).
Jinými slovy, závěr o tom, zda byla žalobkyně v projednávané věci zcela úspěšná, je třeba učinit na základě porovnání nároku vzneseného v žalobě a toho, jak o něm bylo soudy rozhodnuto. V tomto ohledu z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně domáhala určení, že je (z titulu osoby spolužijící) zákonnou dědičkou zůstavitele, který neměl závětních dědiců, neboť nepořídil závěť. V posuzovaném případě jde tedy zjevně o situaci, kdy bylo žalobě zcela vyhověno. Není proto možné (prozatím) přisvědčit závěru odvolacího soudu o možnosti výjimečného nepřiznání náhrady nákladů řízení (před soudy obou stupňů) žalobkyni a je naopak namístě uplatnit zásadu úspěchu ve věci (§142 o.s.ř.).
S ohledem na výše uvedené má tak dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (ani soudem odvolacím), je za situace, kdy odvolací soud nezkoumal majetkové, sociální, osobní a další poměry účastnic řízení (v souvislosti s aplikací ust. §150 o.s.ř.), předčasný, a proto také nesprávný.
Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí ani zamítnutí dovolání žalobkyně a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v uvedených výrocích zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu