ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.661.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 661/2018-240
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované obci Tvarožná Lhota , se sídlem obecního úřadu v Tvarožné Lhotě č. 190, IČO: 00285412, zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince č. 1232/16, o 3,342.816,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 7/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2017 č.j. 49 Co 285/2016-192, ve znění usnesení ze dne 31. července 2017 č.j. 49 Co 285/1016-196, takto:
I. Rozsudek krajského soudu, ve znění usnesení ze dne 31. 7. 2017 č. j. 49 Co 285/1016-196, se ve výroku I. mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23.6.2016 č.j. 13 C 7/2010-152 se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 34.889,- Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně 31.177,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Stanislava Králíka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 120/22.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 94.362,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jakuba Blažka, advokáta se sídlem v Praze 5, Na Březince č. 1232/16.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.466,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Patrika Matyáška, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 11.1.2010 (po jejím částečném zpětvzetí) domáhala, aby jí původní žalovaná (Základní a mateřská škoda, Tvarožná Lhota, příspěvková organizace, se sídlem v Tvarožné Lhotě č. 275, IČO 70981639) zaplatila na náhradě platu za období od 7.3.2009 do 31.8.2009 částku 139.007,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované (jejího právního předchůdce) byla zaměstnána od 1.10.1970 jako učitelka a následně od 21.8.1998 byla jmenována do funkce ředitelky školy. Z této funkce byla poprvé odvolána dne 17.10.2007 a podruhé dne 28.2.2008 a následně dne 5.8.2008 jí byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti. Neplatnost obou odvolání z funkce i neplatnost výpovědi žalobkyně uplatnila dvěma žalobami podanými u Okresního soudu v Hodoníně (věci vedeny pod sp. zn. 4 C 9/2008 a 4 C 374/2008), o nichž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dne 4.9.2008 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, uplatňuje touto žalobou za žalované období nárok na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce. Při výpočtu výše nároku vycházela z průměrného (pravděpodobného) výdělku ve výši 24.080,- Kč „hrubého“, stanoveného platovým výměrem ze dne 18.10.2007.
Okresní soud v Hodoníně usnesením ze den 4.4.2012 č.j. 13 C 7/2010-77 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 374/2008 a následně usnesením ze dne 23.7.2015 č.j. 13 C 7/2010-102 rozhodl, že se v přerušeném řízení pokračuje a že podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. v řízení bude na straně žalované dále pokračováno (namísto původní žalované, která zanikla) se současnou žalovanou (obcí Tvarožná Lhota).
Podáním ze dne 21.12.2015 (doručeným soudu téhož dne) žalobkyně „rozšířila“ žalobu o náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru za další období od 1.9.2009 do 30.6.2015 a o náhradu platu „z titulu neplatného odvolání z funkce“ za období 1.7.2007 do 6.3.2009 tak, že celkem za období od 1.7.2007 do 30.6.2015 požadovala na náhradě platu 3,342.816,- Kč. Při výpočtu výše nároku (i za doposud žalované období od 7.3.2009 do 31.8.2009) nyní vycházela z průměrného (pravděpodobného) výdělku, kterého dosahovala jako ředitelka školy, ve výši 34.889,-„hrubého“, od 1.11.2014 s přihlédnutím k příslušným valorizačním předpisům. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 12.2.2016 č.j. 13 C 7/2010-128 takto navrženou změnu žaloby připustil. Nato žalobkyně u jednání před soudem prvního stupně dne 14.6.2016 vzala zpět žalobu ohledně nároku na náhradu platu za období od 1.7.2007 do 30.9.2007 ve výši 81.884,- Kč.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 23.6.2016 č.j. 13 C 7/2010-152 řízení co do částky 81.884,- Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu) zastavil, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 1,220.566,- Kč, co do částky 2,040.366,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.178,78 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Králíka. Vycházel ze zjištění, že rozsudky Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 6. 2011 č. j. 4 C 9/2008-192 a ze dne 6. 8. 2014 č. j. 4 C 374/2008-149 bylo pravomocně určeno, že odvolání žalobkyně z funkce ředitelky školy ze dne 17.10.2007 a 28.2.2008 a výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 5.8.2008 jsou neplatné, a že žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 4.9.2008, že trvá na dalším zaměstnávání. Za tohoto stavu náleží žalobkyni náhrada platu z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce, které však v té době neobsahovalo možnost snížení náhrady mzdy nebo platu přesahující dobu šesti měsíců. Při zjišťování průměrného výdělku soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnost, že žalobkyně v rozhodném období III. čtvrtletí roku 2008 byla dlouhodobě v pracovní neschopnosti (případně čerpala dovolenou či placené volno), a proto bylo nutné vycházet z tzv. pravděpodobného výdělku, jehož výši je třeba podle jeho názoru odvíjet nikoli od posledního platového výměru ze dne 18.10.2007, „neboť tento již reflektoval odvolání žalobkyně z funkce ředitelky, které bylo následně shledáno neplatným“, nýbrž od platového výměru ze dne 1.1.2007, na jehož základě žalobkyni náležel plat ve výši 34.889,- Kč měsíčně; „tuto částku soud považoval za pravděpodobný výdělek, kterého by žalobkyně na pozici ředitelky v rozhodném období zřejmě dosáhla“ s tím, že takto zjištěnou výši nelze v čase měnit. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou však soud prvního stupně dospěl k závěru, že promlčeny jsou veškeré nároky, které žalobkyně uplatnila za dobu před 7.3.2009 a za dobu od 1.9.2009 do 30.11.2012, neboť byly uplatněny až podáním doručeným soudu dne 21.12.2015. Ze stejného důvodu je promlčen i nárok žalobkyně ve výši rozdílu mezi původně a nově požadovanou částkou náhrady platu za období od 7.3.2008 do 31.8.2008. Při rozhodování o promlčení uplatněných nároků vycházel soud prvního stupně z názoru, že „náhrada platu je splatná ve stejných termínech jako plat samotný“, a proto, jestliže výplatním termínem u žalované byl 19. den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na plat či některou jeho složku, pak „dnem následujícím, tedy 20. dnem v příslušném měsíci se žalovaná dostala ohledně vyplacení náhrady platu za jednotlivé měsíce do prodlení“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2017 č. j. 49 Co 285/2016-192 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 2,040.366,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení účastníků potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 44.571,56 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Králíka. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 5.8.2008 žalobkyni přísluší náhrada platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce ve výši pravděpodobného výdělku zjištěného z hrubého platu, kterého by zřejmě dosáhla v rozhodném období (tj. ve III. čtvrtletí 2008), a že při určení výše tohoto pravděpodobného výdělku je třeba vyjít z platového výměru ze dne 1.1.2007, podle něhož byla žalobkyně odměňována až do svého neplatného odvolání z funkce ředitelky. Z takto zjištěného průměrného (pravděpodobného) výdělku (ve výši 34.889,- Kč) je přitom třeba vycházet po celou dobu, po kterou žalobkyni náleží náhrada platu podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce, neboť „náhrada platu podle tohoto ustanovení zásadně nepodléhá žádné valorizaci“. Podle názoru odvolacího soudu rovněž správně soud prvního stupně posoudil otázku promlčení jednotlivých dílčích nároků (jednotlivých splátek náhrady platu), které žalobkyně v průběhu řízení uplatnila svým podáním ze dne 21.12.2015. Zdůraznil, že tříletá promlčecí doba podle ustanovení §101 zákona č. 40/1964 Sb. běží u každého dílčího nároku zvlášť ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po pravidelném výplatním termínu u žalované, v němž měla být každá jednotlivá náhrada platu vyplacena. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že promlčeny jsou všechny dílčí nároky vzniklé do 30.11.2012, které žalobkyně uplatnila svým podáním ze dne 21.12.2015. Námitku žalobkyně, že v posuzované věci došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §329 odst. 2 věty druhé zák. práce, odmítl s odůvodněním, že „skutečnost, že některé z promlčených dílčích nároků žalobkyně nejprve v řízení uplatnila a posléze vzala žalobu částečně zpět, stavení promlčecí doby nezakládá, neboť nejde o řádné pokračování v řízení“, a že ani uplatnění neplatnosti výpovědi u soudu, ani přerušení tohoto řízení nebylo důvodem pro stavení promlčecí doby. K námitce žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení je v posuzované věci v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že v dané věci je promlčení části uplatněných nároků „výhradně důsledkem jednání (resp. opomenutí) žalobkyně, které nic nebránilo, aby své jednotlivé dílčí nároky na náhradu platu uplatnila u soudu včas, resp. aby v řízení o nárocích již uplatněných řádně pokračovala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do části jeho potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby co do částky 34.889,- Kč) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku promlčení nároku žalobkyně na náhradu platu za listopad 2012. Poukázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2208/2000 a ze dne 15.1.2015 sp. zn. 21 Cdo 403/20014, z nichž vyplývá, že právo zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru může být (za splnění dalších podmínek) uplatněno u soudu tehdy, jestliže již uplynul termín splatnosti mzdy, a že k prodlení zaměstnavatele se splněním práva na náhradu platu dochází vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti, tedy – jak vyplývá z ustanovení §141 odst. 1 zák. práce – od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost platu. Soudy obou stupňů však oproti tomu posoudily splatnost nároku na náhradu platu za listopad 2012 ve stanovený den (termín) výplaty (tj. 19.12.2012) a vzaly proto tento nárok, uplatněný podáním ze dne 21.12.2015, za promlčený, ačkoliv podle názoru dovolatelky „tento v době svého uplatnění u soudu ještě promlčen nebyl“; jeho splatnost ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce nastala 31.12.2012 a tříletá promlčecí doba uplynula až 31.12.2015. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni 34.889,- Kč, a aby „adekvátně změnil též akcesorické výroky na náhradě nákladů řízení“ a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť soudy obou stupňů věc „vyřešily správně“ a námitku žalobkyně nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobkyně byla u žalované (její právní předchůdkyně) zaměstnána od 1.10.1970 jako učitelka a následně od 21.8.1998 byla jmenována do funkce ředitelky školy. Poté, co byla dne 17.10.2007 a dne 28.2.2008 z funkce (neplatně) odvolána, obdržela dne 5.8.2008 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6.8.2014 č.j. 4 C 374/2008-149 určena neplatnou. Pracovní poměr žalobkyně měl na základě výpovědi skončit k 31.10.2008. Dopisem ze dne 4.9.2008 žalobkyně sdělila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala. V průběhu tohoto řízení žalobkyně podáním ze dne 21.12.2015 rozšířila svůj dosavadní požadavek na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru také na období od 1.9.2009 do 30.6.2015. Žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobkyně na náhradu platu z neplatného rozvázání pracovního poměru za měsíc listopad 2012 ve výši 34.889,- Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku žalobkyně závisí za daného skutkového stavu na vyřešení otázky hmotného práva, odkdy zaměstnanci počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu mzdy (platu) při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Rozhodnou právní otázku je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že předmětem dovolacího řízení je náhrada platu za listopad 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 386/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 472/2012 Sb. (dále jen „zák. práce“), a způsobem vyplývajícím z ustanovení §4 zák. práce též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 428/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Promlčecí doba k vykonání (uplatnění) práva zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (srov. §101 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. při obsahově totožné dřívější právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, na který poukazuje rovněž sám dovolatel) právo na náhradu mzdy (platu) při neplatném rozvázání pracovního poměru může být uplatněno za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a že rovněž zpochybnil žalobou podle ustanovení §72 zák. práce platnost rozvazovacího právního úkonu, jestliže již uplynul termín splatnosti náhrady mzdy (platu). Z toho je zřejmé, že právo na náhradu mzdy nebo platu (§69 odst. 1 zák. práce) může být zaměstnancem vykonáno (uplatněno) poprvé v den následující poté, co se náhrada stala splatnou a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jejím uspokojením.
Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (§141 odst. 1 zák. práce). Nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě, určí jej zaměstnavatel v mezích období uvedeného v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce po projednání s odborovou organizací (§141 odst. 3 zák. práce). Mzda nebo plat se vyplácí v pracovní době a na pracovišti, nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo místo výplaty; nemůže-li se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, zašle mu zaměstnavatel mzdu nebo plat v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, pokud se se zaměstnancem nedohodli na jiném termínu nebo způsobu výplaty (§142 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak, platí pro splatnost a výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně ustanovení §141 a §142 zák. práce (srov. §144 zák. práce). To znamená, že i náhrada mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru je, stejně jako mzda (plat), splatná měsíčně (nebylo-li v případě mzdy v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší období) v termínu určeném zaměstnavatelem po projednání s příslušným odborovým orgánem, není-li tento termín sjednán v kolektivní smlouvě. Promlčují se tedy jednotlivé splátky náhrady mzdy (platu) podle toho, kdy u nich splatnost (shora uvedeným způsobem) nastala.
Pracovněprávní předpisy rozlišují - jak vyplývá z výše uvedeného - mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení §141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak, uplynutím posledního dne takového měsíce), výplatu (pravidelný termín výplaty) určí podle ustanovení §141 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací v mezích období uvedeného v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce, nebyl-li pravidelný termín výplaty sjednán v kolektivní smlouvě.
Prodlení zaměstnavatele (jako dlužníka) nebo zaměstnance (jako věřitele) se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu zákoník práce a ostatní pracovněprávní předpisy výslovně neupravují; řídí se proto (subsidiárně) ustanoveními §§517 až 521 obč. zák.
Dovolací soud již dříve v této souvislosti dovodil, že prodlení zaměstnavatele se splněním práva zaměstnance na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu nenastává již tehdy, jestliže si zaměstnanec nevybere bez vážných důvodů mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu ve stanoveném pravidelném termínu výplaty a na pracovišti (nebyla-li dohodnuta jiná doba nebo jiné místo výplaty) nebo jestliže zaměstnavatel nezašle zaměstnanci, který se nemohl dostavit k výplatě z vážných důvodů, mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu v pravidelném termínu výplaty, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj náklad a nebezpečí, ledaže by se se zaměstnancem dohodl na jiném termínu nebo způsobu výplaty. K prodlení dochází – jak vyplývá ze subsidiárního užití ustanovení §517 odst. 1 věty první obč. zák. – vždy teprve uplynutím doby (termínu) splatnosti. Je-li mzda, plat nebo náhrada mzdy nebo platu splatná ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu, je tu rozhodné, zda právo zaměstnance (jako věřitele) na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu bylo splněno (či zůstalo nesplněno) před uplynutím posledního dne takového měsíce, a prodlení se splněním takového dluhu vzniká od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost mzdy, platu nebo náhrady mzdy nebo platu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2015 sp. zn. 21 Cdo 403/2014, uveřejněný pod č. 117 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.2.2018 sp. zn. 21 Cdo 5141/2017).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při svém rozhodování o tom, zda (dovoláním dotčený) nárok žalobkyně na náhradu platu za listopad 2012 je promlčen, nepostupoval v souladu s výše uvedenými závěry, neboť dobu (termín) splatnosti této splátky náhrady platu a prodlení žalované s její výplatou nesprávně odvíjel ode dne následujícího po „pravidelném výplatním termínu“, kterým byl u žalované 19. den měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na plat (tj. ode dne 20.12.2012), a nikoli správně od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, jehož uplynutím nastala splatnost náhrady platu (tj. ode dne 1.1.2013). Teprve od tohoto dne (1.1.2013) počala žalobkyni běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění dovoláním dotčeného nároku, která uplynula dnem 1.1.2016. Za tohoto stavu tedy není správný závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně na náhradu platu za listopad 2012, neboť, uplatnila-li žalobkyně tuto splátku náhrady platu podáním ze dne 21.12.2015, učinila tak včas.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo zamítavě rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu platu za listopad 2012 ve výši 34.889,- Kč, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek krajského soudu změnil v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalobkyni přiznal na náhradě platu (dalších) 34.889,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně ve věci měla (v konečném výsledku) úspěch jen částečný, a proto podle poměru úspěchu obou účastnic má úspěšnější z nich právo na poměrnou část nákladů, které vynaložila při účelném uplatňování nebo bránění svého práva. V případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka, přitom platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení stanovit podle poměru částky, v níž odvolatel či dovolatel v konečném výsledku uspěl, a částky, do níž podal odvolání nebo dovolání, a která tedy byla předmětem odvolacího či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího či dovolacího řízení účastník v konečném výsledku uspěl (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2015 sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015 sp. zn. 22 Cdo 2648/2015 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2018 sp. zn. 21 Cdo 5239/2017).
V projednávané věci žalobkyně uplatnila žalobou nárok na zaplacení celkem 3,342.816,- Kč a v konečném výsledku jí byla přiznána částka 1.255.455,- Kč (1.220.566,- Kč před soudem prvního stupně a 34.889,- Kč v dovolacím řízení), co do částky 2,005.477,- Kč byla žaloba zamítnuta a ohledně částky 81.884,- Kč bylo řízení z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu zastaveno), proto její procesní úspěch představuje jen 37,56 % (a tedy převažuje neúspěch 62,44 %) a za řízení před soudem prvního stupně přísluší žalované náhrada poměrné části nákladů řízení ve výši rozdílu mezi mírou jejího úspěchu a neúspěchu, tedy ve výši 24,88%.
Předmětem odvolacího řízení byla částka 2,040.366,- Kč, žalobkyně však konečném výsledku byla v odvolacím řízení úspěšná pouze co do částky 34.889,- Kč, proto procesní úspěch žalobkyně v odvolacím řízení představuje 1,71% (a tedy neúspěch 98,29 %) a je proto povinna nahradit žalované 96,58% nákladů odvolacího řízení.
Předmětem dovolacího řízení byla částka 34.889,- Kč, ohledně níž měla žalobkyně v konečném výsledku plný úspěch, a proto jí přísluší za toto řízení náhrada nákladů řízení ve výši 100 % (v plném rozsahu).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil [též s přihlédnutím (podpůrně) k vyhlášce č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15)] pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro řízení před soudem prvního stupně ve výši 102.660,- Kč, pro odvolací řízení ve výši 76.610,- Kč a pro dovolací řízení ve výši 5.870,- Kč (advokát zde učinil pouze jediný úkon právní služby).
V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalované kromě této paušální sazby odměny advokáta (102.660,- Kč) rovněž náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 3 x 300,- Kč, tedy celkem 900,- Kč (srov. §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a v náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši 21.748,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). V řízení před soudem prvního stupně tedy žalované vznikly náklady v celkové výši 125.308,- Kč, z toho 24,88% činí 31.177,- Kč.
V odvolacím řízení vznikly žalované kromě paušální sazby odměny advokáta (76.610,- Kč) též náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 3 x 300,- Kč, tedy celkem 900,- Kč, v cestovném ve výši 2.436,- Kč, v náhradě za promeškaný čas ve výši 800,- Kč (srov. §§13 a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a v náhradě za daň z přidané hodnoty v odvolacím řízení ve výši 16.957,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). V odvolacím řízení tedy žalované vznikly náklady v celkové výši 97.703,- Kč, z toho 96,58% činí 94.362,- Kč.
Výše nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni představuje kromě paušální sazby odměny advokáta (5.870,- Kč), 1 paušální částku náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhradu za daň z přidané hodnoty 1.296,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) a zaplacený soudní poplatek za podání dovolání ve výši 7.000,- Kč. V dovolacím řízení tedy žalobkyni vznikly náklady v celkové výši 14.466,- Kč.
Žalobkyně je povinna poměrnou část náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 31.177,- Kč zaplatit žalované k rukám advokáta Mgr. Stanislava Králíka, který žalovanou v řízení před soudem prvního stupně zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.). Poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 94.362,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám JUDr. Jakuba Blažka, který žalovanou v odvolacím řízení zastupoval, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Patrika Matyáška, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu